České země za husitské revoluce

Za počátak husit­ské revo­luce je pova­žo­vána první praž­ská defe­nestrace. Stalo se tak 30. čer­vence 1419. Po kázaní Jana Želiv­ského se roz­váš­něný dav (vedený Želiv­ským) vydal k Novo­měst­ské rad­nici – poža­do­vali pro­puš­tění vězňů při­jí­ma­jí­cích z kali­cha (podo­bojí). Dav vtrhl na rad­nici a radní byli vyhá­zeni z okna, někteří z nich i ubiti.

Roku 1420 byl zalo­žen Tábor nad řekou Luž­nicí. Sedm­de­sát pro­cent oby­va­tel tvo­řili ves­ni­čané, zby­tek byli řeme­sl­níci, chudí vla­dy­kové, zemani a chudí kněží. Tábor byla obec svo­bod­ných husitů. Táborští husité měli radi­kální názory proti feu­dál­nímu zří­zení, proti vrch­nosti; chtěli, aby pole, louky a lesy byly spo­lečné; byli proti vnější nád­heře obřadů a cír­kev­ních pro­stor, hlá­sali, že kázat se může kde­ko­liv a kázat může kdo­ko­liv (i ženy). Odmí­tají cír­kevní svátky (pro­tože se nepra­cuje), odmí­tají zpo­vědi. Hlá­sají, aby byl veš­kerý maje­tek spo­lečný, což sym­bo­li­zují káděmi, které byly posta­veny na Tábor­ském náměstí, tam dávali šperky, zlato a peníze. Idea: rov­nost všech lidí. Tábor měl také vojen­ský význam. Byli zvo­leni čtyři hejtmani, kteří stáli v čele Tábora a měli na sta­rosti vojen­ské a správní zále­ži­tosti. Důle­ži­tou roli hráli také kněží, kteří měli duchovně půso­bit na lidi. Tábo­rité vytvá­řejí husit­skou církev.

Jan Žižka na vyobrazení od Mikoláše Alše (dává Žižkovi přídomek z Kalicha)

Jan Žižka na vyob­ra­zení od Miko­láše Alše (dává Žiž­kovi pří­do­mek z Kalicha)

Roku 1420 při­šel do Tábora Jan Žižka (1360 – 1424) v čele asi 400 bojov­níků; stal se jed­ním ze čtyř hejtmanů. Z Tábora vytvo­řil vojen­skou pev­nost, oporu husitů. Bojo­val proti tam­ním Rožm­ber­kům. Žižka ode­šel z Troc­nova, nechá­val se nají­mat do vojen­ských oddílů, v roce 1410 se zřejmě zúčast­nil boje v bitvě u Grunwaldu proti řádu němec­kých rytířů na straně Poláků (asi 30 000 mužů). Po návratu do Prahy byl asi ve služ­bách Vác­lava IV. Navště­vo­val husit­ská kázání a účast­nil se střetu u novo­měst­ské rad­nice. Roku 1419, po 1. praž­ské defe­nestraci, které byl aktiv­ním účast­ní­kem, odchází do Plzně, kde působí kněz Vác­lav Koranda (Koran­dův sbor – zval do Plzně husity)[1]. Roku 1420 se ode­bral do Tábora, ces­tou na něj zaú­to­čila rytíř­ská kato­lická jízda = Bitva u Sudo­měře (na hrázi dvou ryb­níků – Mar­ko­vec a Ška­redý). Zde při­bližně 400 husitů (včetně žen a dětí) ozbro­je­ných často jen cepy a sud­li­cemi doká­zalo odra­zit asi 2000 ozbro­jenců. Hlav­ním důvo­dem byla výhodná poloha, kte­rou husité před bitvou zau­jali.  Žižka se pro­je­vil jako výborný voje­vůdce, z Tábora utvo­řil vojen­skou pev­nost a oporu husitů.

Husité však nebyli pouze tábo­rité (někdy též ozna­čo­vání jako táboři) – význam­nou sku­pi­nou ve východ­ních Čechách byli ore­bité (podle návrší Oreb u Tře­be­cho­vic pod Ore­bem), jejichž cen­t­rem se stal Hra­dec Krá­lové. Po smrti Jana Žižky si ore­bité pře­zdí­vali sirotci. Nej­více umír­nění husité byli pra­žané (pražští husité). Cen­t­rem seve­ro­čes­kých husitů byla města Žatec a Louny.

V roce 1419 se měl stát čes­kým krá­lem Zik­mund; ten byl ale kvůli Husovi (kte­rému vydal glejt zaru­ču­jící bez­peč­nost, ale Hus byl přesto upá­len) v Čechách odmí­tán[2]. Zik­mund pro­sa­dil u papeže názor, že Čechy jsou kacíř­ské a zaří­dil proti nim kří­žo­vou výpravu. V Praze byli zvo­leni čtyři hejtmané, kteří vládli Čechám.

První křížová výprava, Čáslavský sněm

V roce 1420 byla usku­teč­něna první kří­žová výprava, které se zúčast­nilo asi 30 000 vojáků (žold­néřů) v čele se Zik­mun­dem. Pro­nikli k Praze a oblehli jí. Praze ale při­šli na pomoc oddíly z ven­kova + Tábo­rité + Seve­ro­češi (Žatec, Louny, …). Praž­ský hrad se lstí pána Čeňka z Var­tem­berka dostal v květnu 1420 do rukou Zik­munda, ale Žižka obsa­dil Vít­kov u Prahy a opev­nil se zde. V srpnu čer­venci 1420 se zde konala bitva, která vešla ve zná­most jako bitva na Vít­kově (hoře), v níž byl Zik­mund pora­žen. Rov­něž v bitvě u Vyše­hradu (v lis­to­padu 1420) byl Zik­mund pora­žen a se svým voj­skem ustou­pil ze země. Praha se stala vůd­cem revoluce.

Roku 1421 se konal sněm v Čáslavi, na kte­rém se sešli zástupci šlechty a měš­ťan­stva, pro­hlá­sili Zik­mun­dovu koru­no­vaci za neplat­nou a zvo­lili vládu dva­ceti vla­dařů (5 pánů, 7 zemanů a 8 měš­ťanů – z toho čtyři z Prahy). Při­jali také pro­gram vlády a husitů:

Čtyři praž­ské artikuly: 

  1. svo­bodné hlá­sání slova Božího
  2. při­jí­mání podobojí
  3. zba­vení církve svět­ského majetku a vlády
  4. veřejné tresty smr­tel­ných hříchů

Od roku 1419 do pře­lomu let 1421 – 22 v husit­ském hnutí pře­va­žo­valy lidové vrstvy (radi­kální). Mezi husity však nastaly roz­pory, a tak se vytvo­řilo něko­lik proudů husit­ství, které se shodly na spo­leč­ném pro­gramu = 4 praž­ských artikulích.

Umír­něné husity před­sta­vo­vala husit­ská šlechta, která vytvo­řila pan­skou jed­notu a husit­ská města, která vytvo­řila své měst­ské svazy. Na pře­lomu let 1421 / 1422 zde byly dva svazy – praž­ský umír­něný a tábor­ský radi­kální. Radi­kální husité tvo­řili sku­piny nebo vrstvy ve městech.

Na pře­lomu let 1421 – 1422 se však husit­ské směry roz­chá­zejí. Pan­ská jed­nota je spo­ko­jena se seku­la­ri­zací majetku a je ochotna se se Zik­mun­dem smí­řit. Naproti tomu polní voj­ska v čele s Janem Žiž­kou jsou odpůrci šlechty a bojují proti ní; bojují také proti měs­tům, která odpadla od husit­ství (mj. i proti kato­lické šlechtě, proti kato­lic­kým měs­tům). Táborští husité však nesou­hlasí s radi­kály, pro­tože chtějí zru­šit všechny stře­do­věké výsady a dokonce pochy­bují o křes­ťan­ství. Roku 1421 byli radi­ká­lové z Tábora vyhnáni (i upa­lo­váni) – ada­mité (chtěli návrat k počátku; cho­dili nazí – jed­nalo se pře­de­vším o nevzdě­lané ves­ni­čany a chu­dinu) či jejich odnož pikarti (odmí­tali pří­tom­nost Krista ve svá­tosti oltářní) – na vyhá­nění a na upa­lo­vání se podí­lel i Jan Žižka. Vyhná­ním radi­kálů dochází v Táboře k osla­bení vlivu chu­diny; pře­vahu mají řeme­sl­níci a zemané (střední vrstva).

Žižka se dostal do sporu s tábor­skými kně­žími (se seni­o­rem = hlava věří­cích v Táboře) pro Žiž­kovu kru­tost. A tak na pře­lomu let 1422 / 1423 opouští Tábor a odchází k ore­bi­tům do východ­ních Čech, kde zakládá menší Tábor a stojí v čele tam­ních pol­ních vojsk. Sepi­suje také Žiž­kův řád vojen­ský, kde uvádí pra­vi­dla boje a orga­ni­zaci vojska.

Rok 1422 byl klí­čo­vým také pro kaza­tele v praž­ském kos­tele Panny Marie Sněžné, tj. Jana Želiv­ského. Ten při­šel do Prahy roku 1418 a od 1419 bur­co­val praž­skou chu­dinu proti svět­ským panov­ní­kům; neschva­lo­val jed­nání s kato­líky a kázal proti kup­cům a řeme­sl­ní­kům, kteří poško­zo­vali své bližní. Neschva­lo­val ani Čáslav­ský sněm. Poté, co se vlády na Starém Městě ujali Želiv­ského odpůrci, byl vylá­kán na Sta­ro­měst­skou rad­nici spolu se svými devíti stou­penci a všichni byli popra­veni. Tím se Praha odklo­nila od radi­ka­lismu a v popředí sta­nulo měšťanstvo.

Nejed­nota husitů byla pře­ko­nána jen v době kří­žo­vých výprav.

Druhá křížová výprava, bitva u Malešova, Žižkova smrt

I v čele druhé kří­žové výpravy stál Zik­mund (už napo­sledy). Kři­žáci byli odra­ženi od Žatce (1421) a byli pora­ženi u Kutné Hory (1421 / 22). Roku 1423 Žižka odchází z Tábora, ale vojen­ské spo­je­nec­tví nebylo pře­ru­šeno. Pan­ská jed­nota vede kam­paň proti Žiž­kovi, na své straně má Prahu. V roce 1424 se tedy Žižka stře­tává se svými odpůrci u Male­šova, kde vítězí a roze­zlen táhne proti Praze. Ta je však zachrá­něna „slo­vem“ = diplo­ma­tic­kým jed­ná­ním Jana Roky­cany (roz­mlu­vil Žiž­kovi útok proti Praze), Žižka se s Pra­hou usmi­řuje a uza­vírá dohodu o spo­leč­ném tažení na pro­ti­hu­sit­skou Moravu.

11. října 1424 však Žižka u Při­byslavi umírá. V čele tábo­ritů Žižku nahra­dil Pro­kop Holý (Veliký), výborný voje­vůdce, vzdě­laný, dobrý diplo­mat pochá­ze­jící z praž­ského patri­cij­ského rodu. Stu­do­val na Kar­lově uni­ver­zitě, ces­to­val; od roku 1420 půso­bil v Táboře (umír­něný).

Třetí křížová výprava

K hlav­nímu střetu mezi kři­žáky a husity došlo v červnu 1426 u Ústí nad Labem („na Běháni“). Asi 11 000 husitů bojo­valo proti 13 000 nepřá­te­lům. Husité nabídli (před bitvou) Sasům vymě­nit si po bitvě zajatce, Sasové však odmítli (nepřed­po­klá­dali, že pro­hrají). Husité zví­tě­zili a na úseku 15ti km bylo kři­žácké voj­sko pro­ná­sle­do­váno. Zde kři­žáci utr­pěli nej­větší ztráty.

Čtvrtá křížová výprava, spanilé jízdy

Ke střetu mezi kři­žáky a husity došlo ten­to­kráte u Tachova. Kři­žáci si při­vezli vozy, ale vinou vel­kých obav z husitů, nedo­sta­teč­nou pro­pa­gan­dou, malou odva­hou a také díky „špat­ným zna­me­ním“ z bitvy utekli. Nepo­mohla ani pří­tom­nost kar­di­nála Beau­forta. Poslední část kři­žáků se sice stáhla do města, to bylo ale husity zakrátko dobyto.

Pánem v Čechách byla polní voj­ska (Tábor­sko-sirotčí voj­ska) => konec obran­ných bitev husitů. Ti od roku 1428 usku­teč­ňují tzv. „spa­nilé jízdy (rejsy)“ na Moravu, Slo­ven­sko, do Pol­ska, kde vzni­kaly vojen­ské posádky; také do Uher, Rakouska a Německa (až k Baltu). Cílem byla kořist, pro­pa­gace husit­ských myš­le­nek a jejich obrana (to mělo vliv na lidové hnutí) a nepo­sled­ním cílem bylo též zabrá­nit niči­vým nájezdům do Čech. Husité také posí­lali mani­festy s husit­ským pro­gra­mem (v pří­sluš­ných jazy­cích do urči­tých zemí střední i západní Evropy).

Pátá křížová výprava

Sto tisíc žold­néř­ských vojáků v čele s kar­di­ná­lem Cesa­ri­nim u Domažlic a Kdyně (1431) uprchlo. Byli zastra­šeni racho­tem vozů a zpě­vem husit­ských bojov­níků. Po této bitvě Zik­mund došel k názoru, že husity vojen­skou silou nepře­může a začal vyjednávat.

Důvody husitského vítězství

  1. morální důvody
    • husité byli pře­svěd­čení, že bojují za „boží pravdu“
  2. vojen­ské důvody
    • kázeň, dis­ci­plína
    • dobrá orga­ni­zace voj­ska (Žiž­kův řád vojenský) 
      • každý oddíl měl přesně vyme­zené úkoly (při pochodu, uza­ví­rání vozové hradby, při boji,…)
      • sys­tém veli­telů (hejtmanů) – podle schopností
      • o důle­ži­tých otáz­kách se dis­ku­to­valo (každý měl svůj názor)
    • husit­ské válečnictví 
      • vozová hradba, jízda
      • zbraně vybí­rány podle země­děl­ských nástrojů (oko­vané cepy, kúsa (jako kosa), meče, dýky, samo­stříly, praky)
      • palné zbraně: pušky, lehká (houf­nice, taras­nice) a těžká (bom­bardy) děla
      • ochranné štíty (pavézy), oděvy, klobouky
      • výroba: řeme­sl­níci ve městech

Konec husitství

8. – 18. 5. 1432 Soudce cheb­ský

  • jed­nání husitů s kři­žáky, byly zde dohod­nuty pod­mínky dal­ších jednání
  • soud­cem byla Bible, niko­liv cír­kevní hod­nos­táři („Boží zákon“)

1431 – 1445 Kon­cil v Basi­leji (svo­lal papež Mar­tin V. ale začátku se nedo­žil, po jeho smrti papež Evžen IV.)

  • v lednu 1433 táhlo posel­stvo husitů v čele s Pro­ko­pem Holým (50 lidí) do Basileje
  • někteří husité byli při­pra­veni na obranu Čtyř praž­ských artikulů
  • ostatní jen jako vojen­ská ochrana
  • Jan Roky­cana, Miku­láš Bis­ku­pec, Oldřich ze Zno­jma, Petr Payne (zvaný Engliš)
  • nedo­šlo zde však k žádné kon­krétní dohodě, jed­nání měla pokra­čo­vat v Praze

Císař Zik­mund Lucem­bur­ský (koru­no­ván 1433)

31. května roku 1433 byl pape­žem Evže­nem IV. král Zik­mund koru­no­ván na císaře Svaté říše řím­ské (tj. téměř 23 let poté, co byl zvo­len řím­ským králem).

Odpůrci husit­ství dou­fali v rozkol uvnitř husitů, cír­kev se Zik­mun­dem pod­po­ro­vali umír­něné husity (i finančně), čímž rozkol ještě zvět­šo­vali. Mezi umír­něné husity pat­řila pan­ská jed­nota, umír­nění měš­ťané a kališ­nická šlechta (stačí jim už to, co je). Radi­ká­lové (polní voj­ska – Tábo­rité, Sirotci a některá města) však byli zary­tými odpůrci kompromisu.

A tak dne 30. května 1434 došlo k bitvě mezi umír­ně­nými a radi­kál­ními husity u Lipan (u Čes­kého Brodu), kde byla polní voj­ska pora­žena. Umír­nění husité totiž před­stí­rali útěk, čímž vylá­kali radi­kály z hradby a z boku na ně zaú­to­čili. Jízda (posila pol­ních vojsk) vedená Čap­kem ze Sán ujela. Tím nedo­šlo k porážce husit­ství, ale k vítěz­ství reál­něj­ších sil, reál­něj­šího směru husit­ství. Zik­mund se za pomoc na uza­vření dohody husitů s církví (v Basi­leji) stal čes­kým krá­lem, moc však měla i nadále pan­ská jednota.

Roku 1436 byla v Čechách (v Jih­lavě) vyhlá­šena kom­pak­táta, která povo­lo­vala při­jí­mání podo­bojí a zaru­čo­vala, že církvi nebude vrá­cen její maje­tek. Uza­vření kom­pak­táty má velký význam a je na dobu, ve které k tomu došlo, sku­tečně jedi­nečné. Při jed­nání o znění kom­pak­táty spolu seděli kato­líci s utrakvisty (kališ­níky) jako bratři, jed­nali jako rovní s rov­nými. Uza­vření kom­pak­táty zna­me­nalo zave­dení nábo­žen­ské tole­rance, jaká neměla v té době obdoby – každý se mohl svo­bodně roz­hod­nout, jaké vyznání při­jme (kato­lické nebo kališ­nické). V Čechách měla kom­pak­táta sta­tus zem­ského zákona. 1436 byl po vzá­jemné dohodě a ústup­cích při­jat za čes­kého krále Zik­mund Lucemburský.

Ne všichni husité se však s kom­pak­tá­tou a Zik­mun­dem na trůně spo­ko­jili – odpůrci proti dohodě, husité vedeni Žiž­ko­vým pří­te­lem Janem Rohá­čem z Dubé, půso­bili na hradě Sion. Ten byl však v roce 1437 oblé­hán a dobyt a Jan Roháč spolu se svými 50 druhy byli obě­šeni v Praze.

Ten­týž rok (1437) se Zik­mund vydal na cestu do Uher, při které však zemřel (ve Znojmě).

Význam a výsledky husitství

Husit­ství bylo prv­ním pro­je­vem krize feu­da­lismu a krize v církvi, který naru­šil feu­dální spo­leč­nost. Kato­lická cír­kev byla mocen­sky osla­bena, ztra­tila pří­stup na zem­ský sněm a byla zba­vena pozem­ko­vého majetku. Šlechta zís­kala maje­tek a byla mocen­sky posí­lena. Města hos­po­dář­sky zesí­lila, zís­kala pří­stup na zem­ský sněm a vzrostl také jejich vojen­ský význam.

Na sněmu měla účast vyšší šlechta (páni), nižší šlechta (rytíři) a města. Měli právo volit krále a při­jí­mat zákony. Krá­lov­ská moc však byla osla­bena a král nemohl samo­statně bez sněmu jednat.

Doznívání husitských ideálů

Petr Chel­čický byl jiho­český zeman žijící v ústraní. Byl jed­ním z prv­ních evrop­ských mys­li­telů, který před­stihl pod­statu stře­do­věké spo­leč­nosti a úlohu násilí mezi stavy této spo­leč­nosti. Odmítl učení o tro­jím lidu; odmítl též pro­sa­zo­vání husit­ských ide­álů bojov­nou ces­tou. Měl myš­lenky o správ­nosti života, o zápasu o spra­ve­dl­nost ces­tou lásky, bez­práví, trpě­li­vosti, pra­vou poko­rou a ne pomstych­ti­vostí, splá­ce­ním zlého zlým nebo jakým­ko­liv nási­lím či vál­kami. Na základě jeho učení vzniká na pomezí Orlic­kých hor tzv. „jed­nota bratří a sester“ =

= jed­nota bratrská

    • tou­žili po životě v duchu bib­lické rovnosti
    • sed­láři, řeme­sl­níci, drobní zemané, měš­ťané, vzdělanci
    • proti násilí, život v dob­ro­volné prostotě
    • obživa vlastní prací (hlavní zásady)

[1] V husit­ských vál­kách byla však Plzeň proti husitům

[2] Otázka Zik­mun­dovy viny na smrti Jana Husa je sporná. Zik­mund vydal Husovi glejt zaru­ču­jící mu bez­peč­nost při cestě tam a zpět, na samotný prů­běh cír­kev­ního kon­cilu však nemohl mít Zik­mund jakožto svět­ský vládce velký vliv.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht