Česko za Protektorátu

Důle­žité udá­losti vedoucí k Pro­tek­to­rátu Čechy a Morava:

• 29. – 30. září 1938      kon­fe­rence čtyř moc­ností v Mnichově
• 30. září 1938               čes­ko­slov. pre­zi­dent a vláda při­jí­mají mni­chov­skou dohodu
• 30. lis­to­padu 1938      Emil Hácha zvo­len pre­zi­den­tem republiky
• 14. března 1939          vyhlá­šení samo­stat­nosti Slo­ven­ska, vytvo­ření Slo­ven­ské rep.
• 15. března 1939          oku­pace Čech a Moravy němec­kými vojsky
• 16. března 1939          vydán výnos o zří­zení Pro­tek­to­rátu Čechy a Morava

Mapa roz­dě­lení Česka v letech 1938 – 1939

Vyhlá­še­ním Pro­tek­to­rátu Čechy a Morava (Pro­tek­to­rat Böhmen und Mähren) Hit­ler uká­zal, jakým smě­rem se v ovlá­dání Česka bude ubí­rat – nasto­lil tak kolo­ni­a­lis­tic­kou formu dik­ta­tury. Podle Hit­le­rova výnosu měla být vláda v zemi vyko­ná­vána v sou­ladu s poli­tic­kými, vojen­skými a hos­po­dář­skými potře­bami Říše.

Byly vytvo­řeny říšsko­ně­mecké orgány moci, které měly roz­ho­du­jící slovo:

• v čele stál říš­ský pro­tek­tor Rei­chspro­tek­tor přímo zastu­pu­jící osobu Vůdce – až do září 1941 tuto funkci vyko­ná­val Kon­stan­tin von Neurath
• státní tajem­ník Sta­a­ts­se­kre­tär (zástupce pro­tek­tora) – Karl Her­mann Frank
• dva­náct úřadů Ober­lan­dräte nad­řa­zené čes­kým úřadům
• tajná poli­cie – Gestapo (Gehe­ime Sta­a­tspo­li­zei)
• bez­peč­nostní služba říš­ského vůdce SS – SD (Sicherhe­it­sdi­enst)

Pro­tek­to­rátní orgány měly na roz­díl od říšsko­ně­mec­kých orgánů více­méně pouze for­mální moc. Pro­tek­to­rát neměl svoji zahra­niční poli­tiku ani nesměl mít vlastní armádu. Par­la­ment byl roz­puš­těn a před­sta­vi­teli pro­tek­to­rátní správy byl státní pre­zi­dent dr. Emil Hácha a pro­tek­to­rátní vláda. V jejím čele stál nej­prve Rudolf Beran, od dubna 1939 gene­rál Alois Eliáš, dále dr. Jaro­slav Krejčí a na konci války tuto funkci zastá­val Richard Bienert.

Pro­tek­to­rát nebyl němec­kým vele­ním vní­mán jako trvalý, nýbrž jakožto dočasný stav – pro­vi­zo­rium. Německé státní minis­ter­stvo pro Čechy a Moravu a pře­de­vším sám ministr Karl Her­mann Frank (od 1942) vypra­co­val návrh na „konečné řešení české otázky“, kte­rýžto byl zalo­žen na ger­ma­ni­zaci oby­va­tel a likvi­daci zbytku čes­kého národa. Rea­li­zace tohoto plánu byla naštěstí pro Česko odlo­žena až na dobu po němec­kém vítěz­ství v pro­bí­ha­jící válce.

Rych­lej­ším tem­pem byly uplat­ňo­vány další prvky nacis­tic­kého státu – byly zave­deny Norim­ber­ské zákony oddě­lu­jící židov­ské oby­va­tel­stvo od lidí ostat­ních ras a zavá­dě­jící árij­skou a nor­dic­kou „super­rasu“. Židům byl nej­prve zaba­ven jejich maje­tek (ari­zace), byl zaká­zán sňa­tek Židů a árijců, Židé nesměli volně ces­to­vat, cho­dit do jiných než základ­ních škol, měli zaká­zán vstup do veřej­ných míst­ností a doprav­ních pro­středků, museli vidi­telně nosit žlu­tou Davi­dovu hvězdu s nápi­sem JUDE a vůbec byli vše­li­ja­kým způ­so­bem dis­kri­mi­no­váni a per­ze­ku­o­váni. Na pod­zim 1941 začaly trans­porty židov­ského oby­va­tel­stva nej­prve do Tere­zína a poz­ději do vyhla­zo­va­cích kon­cen­t­rač­ních táborů, pře­de­vším pak do Osvětimi.

Masivně byla zavá­děna něm­čina – všichni žáci se ji povinně učili již na základ­ních ško­lách. Něm­čina byla zave­dena jako sou­běžný jazyk do veš­ke­rého úřed­ního styku a měla mít výsadní posta­vení. Od roku 1942 musel každý veřejný zaměst­na­nec slo­žit zkoušku z němec­kého jazyka.

Hospodářství

Prvo­řa­dým úko­lem oku­pač­ních orgánů bylo vyu­žití hos­po­dář­ských mož­ností čes­kých zemí stejně jako vyu­žití čes­kých pra­cov­ních sil pro účely německé Třetí říše. Od roku 1942 byli nasa­zo­váni pře­de­vším mladí oby­va­telé Pro­tek­to­rátu na práci do Německa, Rakouska a na území Sudet. Cel­kový počet totálně nasa­ze­ných oby­va­tel odha­du­jeme až na 600 tisíc lidí.

Továrny a pod­niky, které zůstaly na území Pro­tek­to­rátu (asi 40% z nich bylo při­po­jeno přímo ke Třetí říši po Mni­chovu) musely při­způ­so­bit své výrobní pro­gramy potře­bám Říše. Do prů­mys­lo­vých pod­niků byli dosa­zeni němečtí důvěr­níci. Do rukou němec­kého kapi­tálu se dostaly též banky. Byl uměle vytvo­řen nevý­hodný kurz koruna : marka, kde koruna byla podhodnocena.

Téměř oka­mžitě po vypuk­nutí války v září 1939 silně pocí­tili hos­po­dář­ské potíže způ­so­bené němec­kými zásahy všichni oby­va­telé Pro­tek­to­rátu – byly zave­deny pří­dě­lové lístky na potra­viny. V pro­sinci 1939 byly zave­deny také na tex­til a obuv.

Spo­lečně se zave­de­ním pří­dě­lo­vého sys­tému, podobně jako za první svě­tové války, vznikl také černý trh, kde se sice dalo zboží sehnat i bez potřeb­ných lístků, avšak za něko­li­ka­ná­sobně vyšší ceny. To si zvláště oby­čejní lidé nemohli dovo­lit, a tak nedo­stat­kové zboží často nahra­zo­vali tím, co dostupné bylo. Tak napří­klad místo kávy pili cikorku, místo másla mazali mar­ga­rin a místo na ben­zín se jez­dilo na dřevoplyn.

Němec­kým potře­bám bylo pod­ří­zeno také země­děl­ství. Rol­níci museli odvá­dět povinné dávky. V někte­rých pří­pa­dech byla země­děl­ská půda vyu­žita jako vojen­ské cvi­čiště (např. na Benešovsku).

Kultura a vzdělanost

Kul­tura stejně jako veš­keré formy vzdě­lání za Pro­tek­to­rátu pod­lé­hala cen­zuře, proto pře­vlá­daly ten­dence na její odpo­li­zi­to­vání. Odpor, který vůči oku­pan­tům cítila vět­šina národa, byl vyja­d­řo­ván nej­čas­těji návraty k české kul­turní minu­losti. Zpí­valy se hodně národní a vlas­te­necké písně, četli se čeští autoři a diva­dla hrála čes­kou kla­siku. Typicky čes­kým prv­kem kul­tury za doby oku­pace byl humor a anekdoty. Lavi­no­vitě se také šiřila šep­taná pro­pa­ganda namí­řená proti ofi­ci­ální pro­pa­gandě. Nej­čas­těj­ším zdro­jem šeptand byla zahra­niční rádia – pře­de­vším Lon­dýn. Ta byla ovšem přísně zaká­zána a za poslech cizí sta­nice byl trest smrti.

Oku­pační nacis­tická moc se sna­žila na lid půso­bit pomocí své pro­pa­gandy. Na mlá­dež mělo v duchu nacismu za úkol půso­bit Kura­to­rium pro výchovu mlá­deže zří­zený pro­tek­to­rát­ním minis­trem škol­ství a lidové osvěty Ema­nu­e­lem Morav­cem. Nacis­tický vliv na škol­ství zna­me­nal uza­vření téměř polo­viny škol a nacisté přímo ovliv­ňo­vali osnovy a naři­zo­vali, co a jak děti ve ško­lách učit. Bylo zaká­záno učit o Mara­sy­kovi i o Bene­šovi a zapo­vě­zena byla i další témata z his­to­rie a kultury.

Odboj

• nevzniká ze zou­fal­ství (kdo pra­cuje pro Německo, má rela­tivně klid)
• snaha vyu­žít český poten­ciál pro potřeby Říše
• vzniká z vlas­te­nec­tví, z pocitu národ­ního sebeuvědomění
• nesou­hlas s oku­pací tu byl již od počátku (vedl k drob­ným kon­flik­tům s Němci, sudet­skými Němci) 
  • snahy o oži­vení čes­kého naci­o­na­lismu – návrat k tra­di­cím, k minu­losti, zejména vyzdvi­ho­vány oslavy Cyrila a Meto­děje, Jana Husa
  • velká demon­strace také při pře­vozu ostatků Karla Hynka Máchy do Prahy
• vydá­vání Obrazů z dějin národa čes­kého (Vla­di­slav Vančura)
• doba TGM měla být zapo­me­nuta (na pro­test proti tomu se nosily čepice „Masa­ryčky“)
• domněnka, že válka brzy skončí a hlavní je přežít
• drobné sabo­táže, poško­zo­vání strojů, heslo: „Pra­cuj pomalu!“

Organizovaný odboj

Domácí (občan­ský (demo­kra­tický), komu­nis­tický) s

• cílem obno­vit samo­stat­nost ČSR.

Zahra­niční s roz­díl­nými názory na to, jaké bude pová­lečné Čes­ko­slo­ven­sko. Všichni ale chtěli změnu (ne kopii „první“ repub­liky). V zahra­ničí vzniklo něko­lik organizací:

• PÚ (Poli­tické Ústředí) 
  • zabý­valo se poli­tic­kými otáz­kami (vzniklo z hrad­ního kří­dla, udr­žo­vali radi­ové spo­jení s Ang­lií, vypra­co­vali plán pová­leč­ného ČSR)
• PVVZ (Petiční výbor „Věrni zůsta­neme!“) – míněno Masa­ry­kovi a jeho ideálům
• ON (Obrana Národa) 
  • bývalí vojáci, spo­lu­pra­co­val s nimi i před­seda pro­tek­to­rátní rady Eliáš
  • důstoj­níci
  • cílem bylo v ile­ga­litě zfor­mo­vat armádu, která měla vystu­po­vat proti Nacis­tům v závěru války, podí­let se na osvobození
  • zpra­vo­daj­ské oddě­lení udr­žo­valo kon­takty s Londýnem

• SOKOLSKÁ REVOLUČNÍ RADA
• ZPRAVODAJSKÁ SKUPINA (* 1940) 
  • „Tři krá­lové“ (Bala­bán, Mašín, Morávek)

Zahra­niční odboj se ori­en­to­val na západ (Lon­dýn), vydá­val ile­gální noviny s cílem půso­bit na vědomí Čechů (snaha čelit nacis­tické propagandě).

Komunistický odboj

• od roku 1938 KSČ zaká­zána, v ile­ga­litě (komu­nisté žít „v pod­zemí“ zvyklí)
• v čele ústřed­ního výboru (ÚV) něko­lik lidí, exis­to­vala celá síť míst­ních orga­ni­zací, hlavní úlohu hrála disciplína
• infor­mace o odboji nám jsou známé z fašis­tic­kých záznamů
• vydá­vali RP (Rudé Právo) i jiné tis­ko­viny, ori­en­tují se hlavně na sabo­táže, na Moskvu, SSSR, vedení komu­nis­tic­kého odboje v zahra­ničí (Kle­ment Gottwald)
• pro­gram: vytvo­řit odboj na základě národní fronty
• na pod­zim 1939 pro­testní akce (stu­dent­ské demon­strace)
  • 28. října srážky demon­strantů s nacisty, zabit děl­ník Otakar Sed­lá­ček, zra­něn stu­dent medi­cíny Jan Ople­tal, ten na následky zra­nění zemřel
  • pohřeb Jana Ople­tala (15. 11. 1939) se stal další demon­strací, fašis­tům poslou­žil jako záminka k útoku proti české inteligenci
• v noci z 16. na 17. lis­to­padu 1939 nacisté pro­vedli Son­derak­tion: Prag (spe­ci­ální akce: Praha) 
  • asi 1200 stu­dentů bylo zajato, devět před­sta­vi­telů zastře­leno, odve­zeni do kon­cen­t­rač­ního tábora v Sochsenhausenu
  • uza­vření všech vyso­kých škol „na tři roky“ (ale až do konce války)
• dne 17. 11. 1942 vyhlá­šen Mezi­ná­rodní den studentstva
• 1946 – vznikl mezi­ná­rodní svaz stu­dent­stva se síd­lem v Praze
• 1940 – občan­ský odboj se spo­jil pod jed­notné vedení „Úvod“ (Ústřední Vedení Odboje Domácího)

Zahraniční odboj

Od jara 1939 odchá­zejí hlavně mladí lidé do emi­grace (nejdříve do Pol­ska, pak bojují proti Německu s Pol­skem), po dobytí Pol­ska odchá­zejí buď do SSSR (Lud­vík Svo­boda) nebo přes jih Evropy do Fran­cie (a po pádu Fran­cie do Anglie).

17. října 1939 v Paříži vzniká Čes­ko­slo­ven­ský národní výbor

• repre­zen­tant české emigrace
• v čele stojí Edvard Beneš
• cílem bylo bojo­vat po boku západu za osvo­bo­zení ČSR, orga­ni­zo­vat čes­ko­slo­ven­ské ozbro­jené síly na západě (nej­prve ve Fran­cii – v Adge – 1000 letců, 10 000 mužů v pozem­ním voj­sku; při­chá­zeli sem také interbrigadisté)

Edvard Beneš se spo­lečně s Národ­ním Výbo­rem sna­žil, aby západ neu­znal Mni­chov. Po pádu Fran­cie se Národní Výbor pře­su­nul do Ang­lie, tam vzniklo čes­ko­slo­ven­ské pro­za­tímní státní zří­zení, které obsa­ho­valo něko­lik insti­tucí:

• Edvard Beneš (pre­zi­dent)
• vláda (v čele s Msgre. Janem Šrámkem)
• státní rada (pro­za­tímní parlament)

Tyto insti­tuce se sna­žily, aby svět uznal pro­za­tímní zří­zení (tak se stalo roku 1941 po vstupu SSSR do války) – 18. 7. 1941 byla uza­vřena smlouva se SSSR (následně byla čes­ko­slo­ven­ská vláda uznána i Fran­cií a Anglií).

Československé jednotky v zahraničí

Čes­ko­slo­ven­ští letci sou­částí RAF (Royal Air Force), zákla­dem byly skvadrony (perutě)

• slavné čes­ko­slo­ven­ské perutě: 310., 312. stí­hací peruť, 311. bombardovací
• účast­nili se i invaze ve Fran­cii (1944)

Na území SSSR čes­ko­slo­ven­ské jed­notky vznikly na základě smlouvy z čer­vence 1941

• čes­ko­slo­ven­ské jed­notky se for­mo­valy v Buzuluku
• v roce 1943 vznikl první čes­ko­slo­ven­ský armádní sbor v čele s Lud­ví­kem Svo­bo­dou (vstu­pují do něj i Slo­váci, Volyňští Češi)

V březnu 1943 se v bitvě u Soko­lova vyzna­me­nal Otakar Jaroš – vyzna­me­nán in memo­riam (účast­nil se také bitvy o Kyjev).