Český stát za Jagellonců

Pol­ský rod Jagellonců nevládl v Čechách pří­liš dlouho. Tato etapa čes­kých dějin začíná v roce 1471, kdy český sněm zvo­lil za krále Vla­di­slava Jagellon­ského, a končí smrtí Lud­víka Jagellon­ského roku 1526.

Jagellonci byli panov­nická dynastie půvo­dem z Litev­ského vel­kokní­žec­tví. Kromě Litvy  vládli  v Pol­sku (1385 – 1572), v zemích Koruny české (1471 – 1526), v Uhrách (1490 – 1526). Původ rodu je nejasný, snad byli pří­buzní s  rus­kým kní­že­tem Ros­ti­sla­vem z rodu Ruri­kovců. Prv­ním dolo­že­ným panov­ní­kem je litev­ský vel­kokníže Gedi­mi­nas (1275 – 1341), zakla­da­tel dynastie.  Jméno  Jagellonci je však odvo­zeno až od Vla­di­slava II. Jagella (1362 – 1434), který se stal pol­ským panov­ní­kem (1386 – 1434).  Smrtí Lud­víka Jagellon­ského (1526) a Zik­munda Jagellon­ského (1572) rod vymřel po meči.

V posled­ních letech vlády Jiřího z Poděbrad zesí­lilo opo­ziční  hnutí.  Proti králi stála kato­lická šlechta sdru­žená v Jed­notě zele­no­hor­ské , kte­rou pod­po­ro­val papež.  Jiří z Poděbrad  proto netr­val na nástup­nic­tví svých potomků, ale nabídl čes­kou korunu Jagellon­cům. Po jeho smrti (1471) se  na základě roz­hod­nutí čes­kého sněmu v Kutné Hoře stal čes­kým krá­lem Vla­di­slav Jagellon­ský (nej­starší syn pol­ského krále Kazi­míra IV.).

Vla­di­slav Jagellon­ský (1. 3. 1456 – 13. 3. 1516), král český, uher­ský a chor­vat­ský, mar­krabě moravský

Vla­di­slav Jagellon­ský (vládl pod jmé­nem Vla­di­slav II. Jagellon­ský), bývá pova­žo­ván za sla­bého krále, neboť za jeho vlády byla panov­nická moc osla­bena. Přesto posí­lil své dynastické posta­vení, když se stal sou­časně krá­lem čes­kým i uherským.

Den poté, co byla na kut­no­hor­ském sněmu potvr­zena volba Vla­di­slava II. Jagellon­ského čes­kým krá­lem, byl v Jih­lavě koru­no­ván čes­kým krá­lem Matyáš Kor­vín. Měl pod­poru papeže, kato­lické šlechty, a zpo­čátku také císaře Frid­ri­cha III. Habsburského.

Země koruny české byly tedy roz­dě­leny. V Čechách vládl Vla­di­slav, zatímco na Moravě, ve Slez­sku a v Lužici Matyáš. Oba panov­níci spolu začali hned v roce 1471 vál­čit, boje pro­bí­haly pře­de­vším na Moravě a ve Slez­sku.  Válka skon­čila v roce 1479, kdy se oba panov­níci sešli v Olo­mouci a pode­psali mírové ujed­nání. České krá­lov­ství bylo roz­dě­leno, Vla­di­slav zís­kal pro sebe a pro své potomky právo vlád­nout v Čechách,  Matyáš na Moravě a ve Slezku. Pokud by Matyáš Kor­vín zemřel, mohly  být obě země při­čle­něny k Čechám, a to za úhradu 400 tisíc uher­ských zla­tých. Pokud by zemřel dříve Vla­di­slav, a neměl by dědice, stal by se Matyáš Kor­vín čes­kým krá­lem. Lužice a Slezko by se vrá­tily do svazku zemí Koruny české, ale bez náhrady.  Oba krá­lové měli usi­lo­vat o smír s pape­žem, aby mohl být jme­no­ván český arcibiskup.

Matyáš Kor­vín však  v roce 1490 zemřel, a  Vla­di­slav Jagellon­ský  byl  15. čer­vence 1490 zvo­len uher­ským krá­lem. Vládl v Čechách, na Moravě, ve Slez­sku a  v Lužici, ale rov­něž v Uhrách. Všechny země byly tedy spo­jeny, a to bez úhrady. Tak byly polo­ženy základy  česko–uherského sou­státí, které  trvalo až do roz­padu Rakouska–Uherska v roce 1918. Čechy a Uhry byly však jen per­so­nální unií, (byly spo­jeny pouze oso­bou panovníka).

Vla­di­slav síd­lil v Budíně (část dnešní Buda­pešti[1]), tím dochází ke ztrátě významu Prahy a k úpadku krá­lov­ské moci v Čechách. Za jeho vlády byl posta­ven v Praze Vla­di­slav­ský sál.

Vla­di­slav byl nazý­ván „král bene“ („král dobře“).  Svoji pře­zdívku si údajně vyslou­žil za to, že na žádosti odpo­ví­dal „bene“, tj. „dobře“. Sna­žil se vše řešit kom­pro­mi­sem, neza­tí­žit se zby­teč­nými spory. Za Vla­di­sla­vovy vlády byly při­jaty dva právní doku­menty. Prv­ním bylo Vla­di­slav­ské zří­zení zem­ské z roku 1500, které právně potvr­dilo  výsadní posta­vení šlechty  a významně ome­zilo krá­lov­skou moc. O správě země roz­ho­do­valy pri­vi­le­go­vané stavy, které pouze zohled­ňo­valy zájmy panov­níka (v okol­ních zemích tomu bylo nao­pak). Vla­di­slav byl jen repre­zen­tan­tem moci, fak­tic­kou moc měla šlechta (zem­ské sněmy). V Čechách byl nej­vyš­ším pánem nej­vyšší pur­krabí, na Moravě hejtman.

Šlechta se při obha­jobě svých sta­rých práv  dostala do kon­fliktu s městy, jejichž práva byla novým záko­ní­kem ome­zena. (Např. krá­lov­ská města byla poklá­dána za pod­daná králi a nebyla pova­žo­vána za rov­no­cen­ného part­nera; zástupci měst mohli na sněmu hla­so­vat jen o věcech, které se jich týkaly.) V Čechách hro­zilo vypuk­nutí občan­ské války mezi šlech­tou a městy. Tu však zasta­vily zprávy z Uher  o Dóžově povstání a o sel­ské válce;  sta­vové měli obavy, aby ke vzpouře nedo­šlo i v Čechách.

Dru­hým doku­men­tem byla Sva­to­vác­lav­ská smlouva (1517), která před­sta­vo­vala jakýsi kom­pro­mis mezi šlech­tou a městy. Zástupci měst zís­kali právo hla­so­vat na zem­ských sně­mech, města musela při­stou­pit na prin­cip, že trhy jsou svo­bodné.  (Pro­blém s prá­vem na vaření piva mimo krá­lov­ská města byl odro­čen, šlechta však  pivo­vary zaklá­dala.)  Smlouva také upra­vo­vala pří­sluš­nost soudů – šlech­tici měli být sou­zeni sou­dem zem­ským, měš­ťané krá­lov­ských měst soudy měst­skými; v někte­rých pří­pa­dech, např. pokud se  měš­ťan  pro­vi­nil proti králi nebo se věc  týkala  zem­ských statků,  byl také měš­ťan sou­zen zem­ským sou­dem. Vět­šina usta­no­vení této smlouvy však měla pouze for­mální význam, spory byly vedeny zejména o hos­po­dář­ské otázky. Boj mezi stavy pokra­čo­val i nadále. Smlouva také bývá pova­žo­vána za první porážku krá­lov­ských měst, neboť ome­zo­vala jejich práva.

Lud­vík Jagellon­ský (1. 7. 1506 – 29. 8. 1526) (obraz od Ber­nharda Strigela)

Po smrti Vla­di­slava (1516) nastou­pil na český trůn jeho syn,  tehdy dese­ti­letý Lud­vík Jagellon­ský.  Dostal proto pře­zdívku „Lud­vík Dítě“,  poruč­ní­kem nezle­ti­lého panov­níka byl jeho strýc, pol­ský král a litev­ský kníže Zik­mund I. Starý. Stejně jako jeho otec síd­lil  také Lud­vík v Budíně. V Čechách spolu o moc v zemi sou­pe­řily mocné šlech­tické rody, v jejichž čele stáli na jedné straně nej­vyší pur­krabí Zde­něk Lev z Rož­mi­tálu, který zastu­po­val krále v jeho nepří­tom­nosti, na straně druhé pak jeho sou­peř, nej­vyšší hof­mistr Vilém z Pern­štejna. Zemi dokonce hro­zila kolem roku 1520 občan­ská válka. Dva roky poté při­jel Lud­vík do Čech a poku­sil se při­mět šlechtu k navrá­cení ukra­de­ného krá­lov­ského majetku, odňal  také sta­vům právo spra­vo­vat krá­lov­ské finance. Zdeňka Lva z Rož­mi­tálu pro­pus­til (byl obvi­něn ze zpro­ne­věry peněz), jme­no­val nové úřed­níky. Byla usta­no­vena nová vláda v čele s hejtma­nem Kar­lem z Min­str­berka (vnuk Jiřího z Poděbrad), která měla v zemi vlád­nout v době krá­lovy nepří­tom­nosti . Jakmile však Lud­vík odjel, vše se vrá­tilo do sta­rých kolejí. 

Také v Uhrách byly v době vlády Lud­víka Jagellon­ského neklidné poměry. Na sta­vov­ském sněmu měla pře­vahu nižší šlechta, která začala zvy­šo­vat povin­nosti pod­da­ných, což  vedlo k utu­žo­vání nevol­nic­tví. Mís­to­dr­ží­cím, kteří měli spra­vo­vat zemi místo  nezle­ti­lého krále, šlechta vůbec nedo­vo­lila ujmout se vlády a zvo­lila si vlastní regent­skou radu (16 zemanů, 6 cír­kev­ních hod­nos­tářů, 6 baronů).

V té době začali do střední Evropy pro­ni­kat z Bal­kánu Turci. V roce 1521 dobyli Běle­hrad, měli tak vol­nou cestu do Uher. Na základě roz­hod­nutí uher­ského sněmu byly vybí­rány daně na zapla­cení žold­nér­ské armády, ale vět­šina peněz byla roz­kra­dena. Bylo nutno spo­lé­hat na pomoc ze zahraničí.

Když v roce 1526 při­šly zvěsti o pří­pra­vách Turků k útoku na Uhry, požá­dal Lud­vík o pomoc papeže, benát­ského dóžete, ang­lic­kého krále Jin­dřich VIII., a své pří­buzné, pol­ského krále Zik­munda I. a rakous­kého arci­vé­vodu Fer­di­nanda.  Jeho prosba se i přes hro­zící nebez­pečí nese­tkala s vel­kým ohla­sem.  Dostal peníze od papež­ské kurie, ale s pod­mín­kou, že část bude vyu­žita k boji proti  lute­rán­ství;  na pomoc při­šly pouze vojen­ské oddíly z Čech a Moravy, pomoc z rakous­kých zemí nedo­ra­zila včas. Lud­ví­kovi se nepo­da­řilo sesta­vit dosta­tečně sil­nou armádu, pro nastá­va­jící boj navíc nepři­chys­tali  její voje­vůd­cové jas­nou tak­tiku.  Voj­sko turec­kého sul­tána Sulej­mana I. mělo více než dvoj­ná­sob­nou pře­vahu, v bitvě u Moháče 29. 8. 1526 bylo uher­ské voj­sko roz­dr­ceno. Lud­vík se po pro­hrané bitvě na útěku uto­pil v baži­nách kolem Moháče.

Lud­ví­ko­vou ženou byla Marie, sestra rakous­kého  arci­vé­vody Fer­di­nanda Habsbur­ského. Lud­ví­kova sestra Anna byla zase man­žel­kou Fer­di­nan­do­vou. Habsbur­kové proto uplat­nili nárok na uher­ský a český trůn, a v roce 1526 ho zís­kali. Uher­ské stavy dědické nároky Fer­di­nanda Habsbur­ského uznaly, české stavy ne, poža­do­valy svo­bod­nou volbu panovníka.


[1] Název města vznikl od názvů měst Budín a Pešť, na jejichž území se Buda­pešť roz­pro­stírá (dnes samo­zřejmě zabírá mno­hem větší území, neboť je dva­krát větší než Praha).

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version