Český stát za posledních Přemyslovců

Přemysl Otakar I. (1197 – 1230)

Pře­mysl Otakar I. (1155 nebo 1167 – 15. 12. 1230), český kníže a král

Pře­mysl Otakar I. musel při svém nástupu na český trůn pře­ko­nat roz­tříš­tě­nost a krizi čes­kého státu. Pře­mysl upev­nil moc čes­kého státu, čemuž napo­mohl pro­ble­ma­tický vývoj v okol­ních zemích (v Pol­sku a Německu). Zasa­huje do vývoje v Německu, kde jsou roz­pou­tány boje o trůn. Sám pod­po­ruje stří­davě Welfy i Štaufy, nako­nec se při­kloní k Frid­ri­chovi II. (vnuka Frid­ri­cha Bar­ba­rossy z dynastie Štaufů). Když se Frid­rich II. stal císa­řem, odvdě­čil se Pře­mys­lovi udě­le­ním Zlaté buly sicil­ské (1212). Čes­kým krá­lem byl od roku 1198.

• opat­řena pečetí sicil­ského krále (Frid­rich ještě neměl císař­skou pečeť)
• vyme­zo­vala vztah mezi Čechami a Říší (potvr­zo­vala vzniklý stav)
• zaru­čo­vala dědičný krá­lov­ský titul (o volbě čes­kého krále roz­ho­dují čeští sta­vové a německý císař toto jen for­málně potvrzuje)
• určeny závazky vůči říši: český král se zúčastní říš­ského sněmu, bude-li se konat blízko hra­nic (v Řezně), český král dělá ve sněmu císaři číšníka
• právo čes­kého krále volit císaře (český král jed­ním ze sedmi kurfiřtů)

Za vlády Pře­mysla Otakara I. se také změ­nil znak čes­kého státu z pla­mén­kové (tzv. sva­to­vác­lav­ské) orlice na čes­kého lva. Pře­mysl zavedl pri­mo­ge­ni­turu (právo prvo­ro­ze­nec­tví), tj. vlád­nout má vždy prvo­ro­zený syn dosa­vad­ního panov­níka (proti mož­ným spo­rům). Za jeho vlády postupně vzrůstá moc církve (bis­kupa) v Čechách. Po jeho smrti nastu­puje jeho syn Vác­lav I.

Václav I. (1230 – 1253)

Po svém otci Pře­myslu Otakaru I. pře­vzal Vác­lav I., pře­zdí­vaný pro své zra­nění pochá­ze­jící z lovu „jed­no­oký“, krá­lov­ství sta­bi­li­zo­vané a silné. Vác­lav z něj uči­nil  jeden z před­ních stát­ních celků střední Evropy. Jeho vláda se nesla ve zna­mená hlu­bo­kých vnitř­ních pro­měn, které polo­žily základ moder­ního čes­kého státu. Krá­lov­ský dvůr se stal cen­t­rum rytíř­ské kul­tury, silně ovliv­něné pře­de­vším němec­kými vzory. Král sám byl vel­kým milov­ní­kem tur­najů i lovu, což při­ta­ho­valo také cizí šlech­tice a umělce.

Nej­vý­znam­něj­ším pro­ce­sem Vác­la­vovy doby byla tzv. velká kolo­ni­zace. Na krá­lovo pozvání při­chá­zeli osad­níci, pře­vážně z němec­kých zemí, aby osíd­lili dosud pusté pohra­niční hvozdy a zavedli zde pokro­či­lejší země­děl­ské metody. Sou­běžně s kolo­ni­zací ven­kova dochá­zelo k zaklá­dání nových krá­lov­ských měst, která se stá­vala cen­try řeme­sel, obchodu a krá­lov­ské moci. V Praze se za jeho vlády zfor­mo­valy hned dvě významné čtvrti – na pra­vém břehu bylo opev­něno a pový­šeno na město Staré Město praž­ské s vlastní samo­sprá­vou a vznikla zde i oddě­lená obec němec­kých kupců. Jeho syn Pře­mysl Otakar II. na tuto tra­dici poz­ději navá­zal zalo­že­ním Malé Strany v roce 1257.

Mezi další města zalo­žená Vác­la­vem I. můžeme řadit Brno, Olo­mouc, Jih­lavu,  Cheb, Stří­bro, Loket, Žatec či Přerov.

S ros­tou­cím bohat­stvím země sílila i moc šlechty, která se postupně eman­ci­po­vala od panov­níka. Po vzoru rytířů ze zahra­ničí si přední rody začaly sta­vět nedo­bytné kamenné hrady, při­jí­maly německy zně­jící jména (Rožm­ber­kové, Vald­štej­nové, Šternber­kové) a pou­ží­valy erby. Spolu s panov­ní­kem tvo­řila šlechta pri­vi­le­go­va­nou „ozbro­je­nou vrstvu“, která se pova­žo­vala za jediný plno­právný poli­tický národ a usi­lo­vala o podíl na moci.

Podobně jako šlechta, i cír­kev v 13. sto­letí upev­ňo­vala své posta­vení a stá­vala se své­byt­nou mocen­skou silou. Pražští bis­ku­pové, opí­ra­jící se o auto­ritu papeže a kano­nic­kého práva, usi­lo­vali o vyma­nění z vlivu panov­níka, což vedlo k čas­tým spo­rům. Mocné a bohaté řády, jako byli cis­ter­ci­áci a pre­mon­stráti, pokra­čo­valy v zaklá­dání kláš­terů, které se stá­valy nejen duchov­ními, ale i hos­po­dář­skými a kul­tur­ními cen­try. Zásadní novin­kou 13. sto­letí byl však pří­chod tzv. žeb­ra­vých řádů, fran­tiš­kánů a domi­ni­kánů. Ti na roz­díl od star­ších řádů nevlast­nili půdu a své poslání smě­řo­vali do nově vzni­ka­jí­cích měst, kde se věno­vali kázání a péči o chudé. Význam­nou roli v tomto hnutí sehrála i sestra Vác­lava I., prin­cezna Anežka Česká. V Praze zalo­žila pro­slulý špi­tál a kláš­ter, z jehož bra­trstva se poz­ději vyvi­nul jediný původní český cír­kevní řád – Kři­žov­níci s čer­ve­nou hvězdou.

Nej­větší zahra­niční hroz­bou, které musel Vác­lav I. čelit, byl vpád Mon­golů (Tatarů) do střední Evropy. Poté, co mon­gol­ská voj­ska zni­čila Pol­sko v drtivé bitvě u Leh­nice roku 1241, vydala se jedna jejich část ple­nit Moravu. Vác­lav I. shro­máž­dil silné voj­sko a úspěšně nájezd­ní­kům zabrá­nil v postupu do Čech, čímž potvr­dil obra­ny­schop­nost a sílu svého království.

Tato doba pro­spe­rity a nových kul­tur­ních vlivů se výrazně pro­je­vila i ve sta­veb­nic­tví, kde román­ský sloh postupně stří­dala majestátní gotika. Mezi nej­vý­znam­nější raně gotické stavby z doby Vác­lava I. patří:

• Kláš­ter sv. Anežky České v Praze
• Krá­lov­ský hrad Zvíkov
• Cis­ter­ci­ácký kláš­ter v Oseku
• Cis­ter­ci­ácký kláš­ter ve Vyš­ším Brodě
• Sta­ro­nová syna­goga v Praze
• Hrad Kři­vo­klát (pře­stavba)

Přemysl Otakar II. (1253 – 1278)

Pře­mysl Otakar II. (1233 – 26. 8. 1278), král železný a zlatý (obraz: Alfons Mucha, Slo­van­ská epopej)

Pře­mysl Otakar II., syn Vác­lava I. byl velice nedo­čkavý used­nutí na trůn, a tak se v pat­nácti letech spol­čil se šlech­tou, která ho vyu­žila ke svým zámě­rům svrh­nout dosa­vad­ního krále. Otec mu ale nako­nec odpus­til. Pře­mysl II. byl nazý­ván krá­lem želez­ným (vojen­ská síla) a zla­tým (bohat­ství, těžba stří­bra u Jihlavy).

Pře­mysl II. se výhodně ože­nil s dědič­kou rakous­kých zemí Mar­ké­tou Babenber­skou, čímž při­po­jil Horní a Dolní Rakousy. O toto, ale také o jiná území vedl spory s uher­ským krá­lem Bélou IV. Proto došlo k bitvě u Kres­senbrunnu (1260), kde Pře­mysl zví­tě­zil a při­po­jil další území (Štýr­sko, Kraň­sko, Koru­tany = stře­do­alp­ské země), čímž se dostává téměř až k Jad­ran­skému moři.

Pře­mysl Otakar II. pod­nikl kří­žo­vou výpravu proti pohan­ským Pru­sům do Pobaltí (1255 a 1267), čímž zís­kal pod­poru papeže. Na Pobaltí poté zalo­žil město a hrad Krá­lo­vec (německy Köni­gsberg, rusky Kali­nin­grad; dnes Ruské území). Při­po­jil také Cheb­sko (pat­řící Štau­fům) trvale až do Lucemburků.

Za jeho vlády došlo k hos­po­dář­skému roz­voji, došlo k další kolo­ni­zaci čes­kého území (zval i německé kolo­nisty) jed­nak pro země­děl­ství, jed­nak jako území pro zalo­žení měst. Pře­mysl Otakar II. založil25 nových měst s plá­no­vitě budo­va­nou hos­po­dář­skou, správní a obran­nou sou­sta­vou (např. Kolín, Chru­dim, Čáslav, Písek, České Budě­jo­vice – tím uká­zal Rožm­ber­kům panov­nic­kou moc, aj.). Města byla opo­rou hos­po­dář­ství a vojen­ské moci, měla hradby pro posí­lení obra­ny­schop­nosti. Pře­mysl II. nechává sta­vět i hrady (Bezděz, Zví­kov) a kláš­tery (Zlatá koruna v již­ních Čechách). => tím chce osla­bit moc a vliv šlechty. Šlechta se dostává do opo­zice vůči panov­ní­kovi (nejen v Čechách – stejný postup všude).

Pře­mysl Otakar II. zatou­žil i po císař­ské koruně, dou­fal, že po vymření Štaufů by jí mohl zís­kat. Kur­fiřti se však obá­vali jeho moci a jeho ambicí, a tak zvo­lili 1273 císa­řem Rudolfa Habsbur­ského (z Habicht­sburgu nad Aarou – ve Švý­car­sku, tehdy sou­částí říše = bez­vý­znamný hrabě). Rudolfa pod­po­ro­val i papež (za slib, že nebude usi­lo­vat o zís­kání Itá­lie). Pře­mysl Otakar II. se však s poráž­kou nesmí­řil, tuto volbu igno­ro­val a nepo­žá­dal Rudolfa o udě­lení léna na rakouské země (pat­řily Říši) a neslo­žil Rudol­fovi hold, což se stalo zámin­kou ke sporu a válce. Nyní se však uká­zala Pře­mys­lova neprozře­tel­nost, když proti sobě namí­řil šlechtu. Ta mu teď totiž nepo­mohla, a tak se proti nejen české, ale i německé šlechtě v čele s Vít­kovci (Rožm­ber­kové) tvrdě posta­vil. Nej­prve se sna­žil smí­řit s Rudol­fem, což mu při­neslo ztrátu rakous­kých zemí a Cheb­ska. V opo­zici proti Rudol­fovi svedl bitvu u Dürn­krut = Suchých Krut (bitvu na Morav­ském poli, r.1278), kde jej šlechta opus­tila a tak byl pora­žen (zrád­cem byl Milota z Dědic). Pře­mysl Otakar II. v této bitvě padl.

Vítězný Rudolf Habsbur­ský se zmoc­nil alp­ských zemí a na pět let ovládl Moravu.

Braniboři v Čechách

Český trůn však zůstal prázdný. Synovi Pře­mysla Otakara II. bylo totiž jen sedm let. Proto Rudolf udě­lil Čechy do správy Otovi  Bra­ni­bor­skému (na pět let), kte­rýžto byl strý­cem a poruč­ní­kem Václava.

Léta „Bra­ni­borů v Čechách“ byla pro český národ velmi zlá, dochá­zelo k dran­co­vání země, lou­pení, zlo­čin­nosti a neú­rodě (=> hla­do­mor, epi­de­mie). Vác­lav byl věz­něn na Bezdězu se svojí mat­kou (ta utekla). Pak byl věz­něn v Bra­ni­bo­rech, kde se mu nedo­stalo žád­ného vzdělání.

Česká šlechta se však spo­jila s městy, vyhnala Bra­ni­bory a vykou­pila Vác­lava za 20 000 hři­ven stříbra.

Václav II. (1278 – 1305)

Praž­ský groš

Za vlády Vác­lava II. se Čechy staly cen­t­ra­li­zo­va­nou monar­chií, došlo k roz­ma­chu země. Vác­lav v roce 1300 vydal Ius regale mon­ta­no­rum (horní záko­ník), čímž usta­no­vil popla­tek ply­noucí do státní pokladny (regál) za těžbu. Byl ražen praž­ský groš (ve Vlaš­ském dvoře u Kutné hory) – 1300 min­covní reforma. Vác­lav II. pod­po­ro­val vzdě­la­nost a kul­turu; uva­žo­val dokonce i o zalo­žení uni­ver­sity. Byl úspěšný i v zahra­niční poli­tice, a to nato­lik, že z Čech se stala velmoc.

V roce 1300 vymřela přímá linie rodu Piastovců, čímž v Pol­sku vypukly boje o moc, a proto se pol­ská šlechta zaslou­žila o zvo­lení Vác­lava II. pol­ským krá­lem, což bylo upev­něno i sňat­kem s pol­skou prin­cez­nou Eliš­kou Rejč­kou.

V roce 1301 vymírá rod Arpá­dovců v Uhrách, a tak Vác­lav II. zís­kal i uher­skou korunu (pro syna Vác­lava (III.)). Tím vzniklo velké česko-pol­sko-uher­ské sou­státí, které vyvo­lalo odpor říše a papeže (uher­ským panov­ní­kem byl Karel z Anjou).

Albrecht Habsbur­ský pod­niká neú­spěšný vpád do Čech v roce 1304. Během jed­nání o smír umírá Vác­lav II. roku 1305.

Václav III. (1305 – 1306)

Syn Vác­lava II., Vác­lav III. vládl jen kra­tičce, a to pouhý jeden rok. Nastou­pil, když jeho otec zemřel na tuber­ku­lózu v roce 1305. V té době mu bylo pou­hých 16 let. Vzdal se Uher a v násle­du­jí­cím roce chtěl pod­nik­nout tažení do Pol­ska proti části tamní odbojné šlechty, ale 4. srpna 1306 byl v Olo­mouci ubo­dán (byla to asi poli­tická vražda ini­ci­o­vaná Říší). Olo­mouc byla, para­doxně, poslední zastáv­kou před začát­kem tažení.

Smrt Vác­la­vova není dopo­sud zcela vyjas­něna a četné otázky zůstá­vají bez odpo­vědi – kdo byl vlastně Vác­la­vo­vým vra­hem? Jak se mu poda­řilo dostat se přes stráže k odpo­čí­va­jí­címu králi? Jed­nalo se o pře­dem při­pra­vené spik­nutí? Můžeme se jen domní­vat, že tomu tak sku­tečně bylo, a muž, kte­rého stráže zabily ihned poté, co vyšel z kom­naty, kde král odpo­čí­val, tedy bez jaké­ho­ko­liv výsle­chu, byl Poláky najatý vrah.