Charakteristika středověké (feudální) společnosti
Počátky církve
Kořen církve nelze hledat jinde než ve společenství apoštolů a učedníků kolem Ježíše. Už samotné řecké označení – ekklesia (z toho pocházející lat. ecclesia, it. chiesa, fr. église) – znamená svolání, shromáždění. Ve Starém zákoně označuje shromáždění Izraele, které se sešlo před Bohem. V této tradici pokračovali první křesťané, když se scházeli k četbě z Božího slova a k „lámání chleba“ (což je starokřesťanský výraz pro eucharistii) podle Ježíšova přání při poslední večeři: „To konejte na mou památku!“ (Lk 22, 19). Aby tato společenství odlišili od židovských shromáždění, přidávali ekklesia kýriaké (shromáždění Páně), a tak specifikovali, že centrem jejich setkání je Pán – Ježíš Kristus. Z přízviska kýriaké pocházejí něm. Kirche, angl. Church a také i české církev.
Církev jako společenství křesťanů nevznikla jako lidské přání vytvořit nějako instituci, ale svůj původ staví výhradně na Kristu. Pochopení jeho osoby a jeho poslání je klíčem k pochopení podstaty a poslání církve. Ježíš zcela záměrně vytváří společenství dvanácti apoštolů, které je jádrem mnohem širší skupiny učedníků a těch, kteří Ježíše provázeli. Těchto „Dvanáct“ se mělo stát základními kameny společenství, které shromáždí lidi ze všech národů (srv. Mt 28, 19–20). Ale původ církve má ještě druhý zdroj – je jí Ježíšova oběť na kříži za spásu světa. Ježíšova poslušnost Otci a láska k člověku až k sebeobětování vyvrcholily událostí kříže. „Až budu ze země povýšen, potáhnu všechny lidi k sobě“ (Jan 12, 32) – těmito slovy Ježíš předpovídá nejen okolnosti své smrti, ale i důsledek ukřižování: Kristovo ukřižování není zánik, ale vylití milosti, která člověku přináší vysvobození od hříchů a posilu pro uskutečnění požadavku lásky k Bohu a k člověku. Společenství apoštolů si je dobře vědomo, že právě jemu Ježíš svěřil pokračování svého úkolu a péči o všechny, kdo uvěří v něj uvěří.
(převzato z www.katolik.cz)
Na utváření středověké společnosti působilo několik vlivů, a to nejen na počátku středověku, ale po celou dobu jeho existence. Byl to především vliv zaniklých antických civilizací, jejichž odkaz můžeme sledovat ve všech kulturních slozích, které ve středověku existovaly. Jedinou institucí, která přežila pád říše Západořímské, a která měla ve středověké společnosti velký vliv, byla křesťanská církev. Nejprve jediná instituce, po rozdělení v roce 1054 (římský papež a konstantinopolský patriarcha se vzájemně exkomunikovali z křesťanské církve – dovršení Velkého schizmatu) pak církev pravoslavná a katolická. Na naše území přišli nejprve křesťané z Německa (období Staré Moravy); z téhož období známe též vliv východního křesťanství (Konstantin a Metoděj). Křesťanství působilo jako stabilizující prvek, dávalo lidem jistoty a působilo také jako základ mravouky. I naše dnešní „morálka“ je založena na těchto křesťanských hodnotách, i když je v naší společnosti (a to především v bývalých komunistických státech) mnoho ateistů.
Lenní přísaha
Základním kamenem, který držel pohromadě celou vrstvu bojovníků a v podstatě i celý stát, byl specifický osobní vztah, známý jako lenní systém. Tento vztah nebyl jen nepsanou dohodou, ale byl stvrzen slavnostním a veřejným obřadem. Během něj budoucí vazbal (man) poklekl před svým lenním pánem (seniorem), vložil své ruce do jeho a slíbil mu věrnost (tzv. přísaha věrnosti). Tímto aktem, zvaným holdování (homagium), se vazal zavazoval k plnění konkrétních povinností. Mezi ty nejdůležitější patřila vojenská pomoc (auxilium), obvykle v rozsahu 40 dní v roce, a povinnost účastnit se pánova dvora a radit mu v důležitých záležitostech (consilium). Pán se na oplátku zavazoval svému vazalovi poskytovat ochranu a především mu propůjčoval léno (latinsky feudum), které bylo ekonomickým základem jejich svazku. Lénem nejčastěji bývala půda s poddanými, ale mohl jím být i hrad, úřad nebo právo vybírat clo. Tato síť osobních vazeb a vzájemných povinností, často komplikovaná a víceúrovňová (vazal jednoho pána mohl být zároveň pánem jiného vazala), tvořila páteř středověké politické a vojenské moci.
Tento systém propůjčování lén měl zásadní dopad na strukturu celé společnosti a její hospodářství. Propůjčená půda totiž nebyla prázdná. Žili a pracovali na ní poddaní, kteří sice nebyli otroky v antickém smyslu, ale byli na daném panství právně vázáni a nemohli jej svobodně opustit. Právě oni tvořili ekonomickou základnu, která umožňovala šlechtici plnit jeho vojenské povinnosti. Zatímco zpočátku bylo léno chápáno jako osobní a dočasná výslužka, která se po smrti vazala vracela pánovi, postupem času se prosadila jeho dědičnost. Z původních válečníků se tak rodila pozemková šlechta. Pro české země byl v tomto ohledu klíčový rok 1189, kdy Statuta Konrádova potvrdila šlechtě dědičné držení půdy. Mocní šlechtici navíc často části svého velkého léna dále propůjčovali svým vlastním, méně významným vazalům, čímž se vytvářela složitá, stupňovitá struktura vazeb a dala vzniknout oné pomyslné feudální pyramidě moci:
Pyramida znázorňující středověkou společnost (tři stavy + duchovenstvo).
Celé uspořádání bylo tedy založeno na věrnosti, na slibech. Panovník propůjčil půdu leníkovi, ten slíbil panovníkovi věrnost a vojenskou pomoc. Poddaní byli součástí léna, půdu obdělávali a odevzdávali dávky (část z výnosů) svému pánovi, který je za to chránil před vojenským nebezpečím. Krále i jeho dvůr platili leníci. Poddaní navíc platili daň králi a desátky církvi.
Mimo tuto pomyslnou pyramidu stála církev, jejíž představitelé měli svá vlastní přidělená léna, která však nebyla dědičná. S tím ve středověku souvisí tzv. boje o investituru (dosazování církevních hodnostářů do funkcí) mezi římskými císaři a papeži, mezi světskou a církevní mocí, jelikož se oba považovali za první mezi vládci křesťanského světa.
Západní Evropa
Ve Franské říši se vliv antické tradice mísil s germánskými zvyky. Klíčovou roli zde hrála obecná křesťanská církev, která se stala nositelkou vzdělanosti. Důležitá období:
- Karolínská renesance (8. – 9. století) – období kulturní obnovy za vlády Karla Velikého, kdy vznikaly školy při klášterech a obnovovala se latinská vzdělanost.
- Vznik Svaté říše římské (962) – Otto I. Veliký se nechal korunovat (římským) císařem, čímž navázal na tradici římské říše a korunovaci Karla Velikého.
Střední Evropa
Na území dnešního Česka, Polska a Uher hrála také velkou roli christianizace a formování států. Důležité události:
- Příchod křesťanství na Velkou Moravu (863) – Konstantin a Metoděj s sebou přinesli staroslověnštinu, což ovlivnilo kulturu i jazyk nejen na území Staré Moravy.
- Zakládání měst v českých zemích (13. století) – král Přemysl Otakar II. a jeho nástupci podporovali městská práva a kolonizaci.
Jižní Evropa
Ve středomořských oblastech jako je balkánský, pyrenejský a apeninský poloostrov se středověká společnost vyvíjela mírně odlišně díky vlivu byzantské říše, městských republik i díky vlivu islámu. Důležité události:
- Byzantská kultura (6. – 15. století) – Východořímská říše ovlivnila balkánský i apeninský poloostrov svým právem (Justiniánův kodex) a ortodoxní formou křesťanství.
- Reconquista (8. – 15. století) – postupné vytlačování muslimských Maurů z Pyrenejského poloostrova vedlo k prolínání muslimské, křesťanské a židovské kultury.
Severní Evropa
Vikingové a jejich dědictví hráli klíčovou roli ve formování severní Evropy:
- Osidlování a vliv Vikingů (8. – 11. století) – Vikingové rozšířili své vlivy do Anglie, Francie i Ruska. Zanechali zde své stopy v politickém uspořádání, v jazyku i ve správě.
- Christianizace Skandinávie (10. – 12. století) – zavedení křesťanství vedlo k politické centralizaci v Norsku, Dánsku i ve Švédsku.
Východní Evropa
Východní Evropa byla ovlivněna jak Byzantskou říší, tak křesťanskou západní Evropou. Důležité události:
- Christianizace Kyjevské rusi (988) – přijetí pravoslavného křesťanství za vlády Vladimíra I. Velikého znamenalo propojení s byzantskou kulturou.
- Mongolský vliv na Rusko (13. – 15. století) – tatarská nadvláda ovlivnila správní systém i vojenskou organizaci ruských knížectví.
