Čtvrtá fáze války (1944 – květen 1945)

Proti Německu stále pokra­čo­vala sovět­ská Rudá armáda. V lednu 1944 byl osvo­bo­zen Lenin­grad, na jaře Ukra­jina a v létě 1944 Fin­sko, Bělo­rusko a část Pol­ska až k Visle. Postup sovět­ské armády byl sku­tečně rychlý. Navíc v létě 1944 došlo ke stát­ním pře­vra­tům v Rumun­sku a Bul­har­sku a tamní nové vlády se při­daly k boji proti Němcům.

Na jaře 1944 se při­pra­vo­valy na vylo­dění vojsk v Nor­man­dii též Spo­jenci – hlavně Ame­ri­čané a Bri­tové. Pří­pravy vyvr­cho­lily v červnu 1944, kdy se již čekalo jen a jen na vhodné počasí. Nako­nec se oním „Dnem D“ (D‑Day) stal 6. čer­ven 1944, kdy začíná ope­race Over­lord (vylo­dění v Nor­man­dii). Voj­ska byla pře­pra­vo­vána téměř pěti tisíci trans­port­ními pla­vi­dly. Dal­ších tisíc pla­vi­del tvo­řilo ozbro­jený dopro­vod. Ve vzdu­chu bylo na deset tisíc spo­je­nec­kých letadel.

Mis­trov­ský zakrý­vací manévr Němci nepro­hlédli a sku­tečně před­po­klá­dali, že se Spo­jenci vylodí v Calais. Tam také smě­řo­vali vět­šinu jejich sil. Moment pře­kva­pení, který byl nut­nou pod­mín­kou celé akce, tedy Spo­jen­cům vyšel. Ve sku­teč­nosti vylo­dění pro­běhlo na plá­žích Nor­man­die ozna­če­ných jako Omaha, Utah, Gold, Juno a Sword. Po vylo­dění museli Spo­jenci pře­ko­nat Atlan­tický val, který Němci vybu­do­vali právě pro tyto pří­le­ži­tosti a pokra­čo­vali dále do fran­couz­ského vni­t­ro­zemí. Ote­vřeli tak znovu západní frontu, přesně podle dohody na kon­fe­renci v Tehe­ránu. Úspěch samot­ného vylo­dění byl zapří­či­něn kromě momentu pře­kva­pení také tech­nic­kou pře­va­hou Spo­jenců, dobrou pří­pra­vou a logis­ti­kou, ale také sla­bostí Atlan­tic­kého valu a nepří­tom­nost Luftwa­ffe na vylo­ďo­va­cím území.

V srpnu 1944 byla osvo­bo­zena Paříž poté, co již vypuklo ve fran­couz­ském hlav­ním městě povstání vedené tam­ním odbo­jem. Po osvo­bo­zení byla vytvo­řena pro­za­tímní vláda v čele s Char­le­sem de Gaullem – mezi­tím byl v exilu v Lon­dýně. V prů­běhu srpna a září Spo­jenci postu­po­vali Fran­cií a poda­řilo se jim osvo­bo­dit celou Fran­cii. Do 11. září pro­šli také Bel­gií a Nizo­ze­mím a sta­nuli na hra­ni­cích s Němec­kem v Tréveru.

V Německu nastává totální mobi­li­zace, stále pro­bíhá silná pro­pa­ganda, šíří se zprávy o tajné nacis­tické zbrani – byly pou­žity rake­tové střely V1 a V2 [fau ains, fau cvaj]. Pocity porážky nacismu byly silné pře­de­vším v ostat­ních zemích (než v Německu), kde pro­bí­hala národní povstání anebo se tyto ale­spoň distan­co­valy od Německa. V srpnu 1944 pro­běhlo povstání v Pol­sku, na Slo­ven­sku, v Rumun­sku a v Bulharsku.

Mezi­tím sílí pro­ti­na­cis­tická opo­zice také v Německu, která se snaží o odstra­nění Hit­lera. Jeden z neú­spěš­ných pokusů o aten­tát na Hit­lera byl pro­ve­den 20. čer­vence 1944 – for­mou bomby – hlav­ním akté­rem byl hrabě von Stau­f­fenberg. Ten byl zastře­len podobně jako vět­šina dal­ších spiklenců.

Naproti tomu, jak se s pří­cho­dem spo­je­nec­kých vojsk vyrov­ná­vali němečtí vojáci ve Fran­cii, v Německu se sta­věli tvrdě na odpor. V září 1944 byli Spo­jenci pora­ženi u Arnhemu. Poslední zou­falý pokus o zvrat ve vývoji na západní frontě Němci usku­teč­nili v pro­sinci 1944, kdy zahá­jili ofen­zívu v Arde­nách. Tato akce sice postup Spo­jenců zpo­ma­lila (asi o šest týdnů), nepo­da­řilo se však jej úplně zasta­vit. Jedi­ným výsled­kem byla nesmy­slná ztráta vel­kého množ­ství vojáků.

Postup Rudé armády

1. srpna 1944 došlo k povstání ve Var­šavě. Nača­so­vání to však nebylo zrovna šťastné, neboť to nebylo kon­zul­to­váno s postu­pu­jí­cími armá­dami (Rudou armá­dou) – bylo vyvo­láno neko­mu­nis­tic­kým odbo­jem. Povstání se však zúčast­nila také Lidová armáda – povstání mělo vlas­te­necký cha­rak­ter. Neko­mu­nis­tický odboj se spíše sna­žil o to, aby moc pře­vzala lon­dýn­ská exi­lová vláda a moc se nedo­stala do rukou komu­nis­tům. Sovět­ská armáda zau­jala nega­tivní postoj, ozna­čila povstání za nesmy­slné dob­ro­druž­ství a Pol­sku nepomohla.

17. září 1944 bylo Němci zno­vu­do­bytí his­to­rické cen­t­rum Var­šavy (Praga); 2. října bylo povstání defi­ni­tivně pora­ženo a Var­šava de facto roz­bo­řena. Nega­tivní postup sovět­ské armády zna­me­nal zhor­šení vzá­jem­ných vztahů mezi Pol­skem a Rus­kem. Proč nechal Sta­lin povstání potla­čit, zatímco voj­ska Rudé armády stála na dru­hém břehu řeky Visly, můžeme jen hádat. Ofi­ci­ální zdů­vod­nění bylo vojen­ské – sovět­ská armáda byla údajně po postupu pří­liš vyčer­pána. Prav­dě­po­dob­nější ovšem je, že se tak Sta­lin chtěl zba­vit demo­kra­tic­kého odboje. Exis­tují i názory, že samotné povstání ini­ci­o­vala ruská tajná služba NKVD.

V srpnu 1944 Rudá armáda postou­pila na Bal­kán­ský polo­ostrov. V Rumun­sku a Bul­har­sku padly tamní fašis­tické vlády a nové vyhlá­sily boj fašis­tům a Německu.

V říjnu 1944 vstou­pila Rudá armáda spo­lečně s jugo­sláv­skými par­ty­zány do Běle­hradu. Záro­veň úto­čila proti Maďar­sku a dlouze bojo­vala o maďar­ské hlavní město Buda­pešť. Na jaře 1945 byla osvo­bo­zena též Albá­nie. V dubnu 1945 se Rudá armáda pro­bo­jo­vala až do Vídně.

Slo­žitá situ­ace byla v Řecku, kde pro­bí­hal národně-osvo­bo­ze­necký boj – levice (komu­nisté – ELAS) a pra­vice (vojen­ská sku­pina ELAM). Do bojů zasáhla brit­ská armáda, která potla­čila komu­nis­tický proud a Řecko tak zůstalo v zájmové sféře Západu.

Jaltská konference (únor 1945)

Vyús­tě­ním mnoha pře­de­šlých kon­fe­rencí a jed­nání (Qué­bec, Bre­ton-Woods, Moskva) byla kon­fe­rence Velké trojky v Jaltě na Krymu. Chur­chill se se Sta­li­nem domlu­vili už v říjnu 1944 v Moskvě, že zákla­dem pro sta­no­vení sfér vlivu by měl být postup Rudé armády při osvo­bo­zo­vání od fašismu. Zůstalo však něko­lik nevy­ře­še­ných otá­zek – napří­klad Pol­sko. To se stalo téma­tem Jalt­ské konference.

Kromě jiného zde byly koor­di­no­vány vojen­ské ope­race, byly sta­no­veny demar­kační linie (v Čechách to byla linie Kar­lovy Vary – Plzeň –  České Budě­jo­vice a dále směr rakouský Linec). Stále byla zdů­raz­ňo­vána myš­lenka pová­lečné spo­lu­práce mezi státy Velké trojky (to se však změ­nilo smrtí ame­ric­kého pre­zi­denta Roo­se­velta v dubnu 1945 a nástu­pem Harryho Tru­mana – Tru­man naroz­díl od Roo­se­velta nebyl zastán­cem spo­lu­práce, nepro­sa­zo­val ji).

Jed­no­znač­ným cílem bylo pora­zit Německo. Bylo rov­něž domlu­veno, že Německo bude roz­dě­leno na čtyři oku­pační zóny – tři obsadí Západ a jednu Sovět­ský svaz. Do doby, než bude jisté, že se Německo znovu nestane vojen­ským stá­tem, bude nad ním stát spo­je­necká kon­t­rolní rada se síd­lem v Ber­líně (byla tvo­řena vrch­ními veli­teli spo­je­nec­kých armád – Mont­go­mery, Žukov, Eise­nhower, Koenig).

Byla jed­nána také otázka repa­rací – náhrad za škody způ­so­bené němec­kou agresí – for­mou zboží, pra­covní síly (němečtí vojen­ští vězni museli v Sovět­ském svazu pra­co­vat). Bylo jed­náno také o nut­nosti potres­tání váleč­ných zlo­činců.

Roz­hod­nuto bylo rov­něž o svo­lání usta­vu­jí­cího zase­dání Orga­ni­zace spo­je­ných národů (OSN; také UN – Uni­ted Nati­ons). To se konalo v dubnu 1945 v ame­ric­kém San Fran­cisku, které schvá­lilo Chartu OSN – základní doku­ment mezi­ná­rodní orga­ni­zace – nástupce dří­vější Spo­leč­nosti národů (též Lea­gue of Nati­ons). Chartu pode­psalo cel­kem 51 dele­gátů  OSN fun­guje až dodnes a sdru­žuje cel­kem 191 států Světa.

Otázka Pol­ska byla vyře­šena tak, že východní hra­nicí bude Cur­zo­nova linie, západní hra­nice byla sta­no­vena na řeky Odru a Nisu.

Bylo též roz­hod­nuto o vstupu Sovět­ského svazu do války proti Japon­sku za tři měsíce po ukon­čení války v Evropě. Za to byl Sovět­skému svazu při­slí­ben jižní Sacha­lin a Kurily.

Konec války v Evropě

S postu­pem roku 1945 byli Němci stále více a více zatla­čo­váni ze všech stran. Po osvo­bo­zení severní Itá­lie byl par­ty­zány zajat a popra­ven B. Mus­so­lini (byl pově­šen za nohy). Na jaře 1945 Spo­jenci pře­kro­čili přes uchrá­něný nepo­ško­zený most u Remagenu Rýn. 25. dubna 1945 se na Labi (Elbe) u města Organ setkala ame­rická a ruská armáda.

Rudá armáda se nachá­zela 60 kilo­me­trů od Ber­lína již v únoru 1945, aby po měsíci a půl peč­li­vých pří­prav začala s ber­lín­skou ope­rací. Válečné velení v Německu se již dostalo zcela mimo rea­litu – Hit­ler plá­no­val s nee­xis­tu­jí­cími divi­zemi, do zbraně povo­lá­val děti a starce. Ani ti však Ber­lín před Rusy neu­chrá­nili. Dobytí Ber­lína mělo sym­bo­lický význam; záro­veň to však byla jakási fašis­tická pev­nost – ve svém pod­zem­ním bun­kru tam síd­lil sám Hit­ler, ve městě bylo dal­ších 600 tisíc vojáků. Pře­sila Rudé armády byla však značná.

30. dubna 1945 jme­no­val Hit­ler svého zástupce – admi­rála Karla Döni­tze[1] – svým zástup­cem. Spo­lečně s Evou Brau­no­vou, se kte­rou se dvě hodiny před svojí smrtí ože­nil, spáchal Adolf Hit­ler sebe­vraždu. Adolf Hit­ler se stře­lil do hlavy, Eva Hit­le­rová vypila jed.

2. května 1945 byl Ber­lín dobyt, nad tros­kami Rei­chstagu byl vyvě­šen rudý pra­por. Vládě Karla Döni­tze se nepo­da­řilo uzavřít se západ­ními Spo­jenci sepa­rátní mír a nako­nec mu nezbylo než při­stou­pit na vše­o­bec­nou a bez­pod­mí­neč­nou kapi­tu­laci. Kapi­tu­lace byla pode­psána 7. května 1945 ve fran­couz­ské Remeši a na žádost Sta­lina znovu 9. května v Ber­líně. Vstou­pila v plat­nost o půl­noci z 8. na 9. května 1945.

Situace v Česku

1. května 1945 vypuklo povstání v Praze. Důle­ži­tou roli měla Česká národní rada – Albert Pra­žák, Josef Smr­kov­ský. V Praze půso­bila různá veli­tel­ství – nebyl žádný hlavní veli­tel – anga­žo­vali se bývalí důstoj­níci – napří­klad veli­tel­ství Bar­toš v Bar­to­lo­měj­ské ulici.

Na volání Praž­ského roz­hlasu při­šli 6. / 7. května na pomoc Praze Vla­sovci (Ruská osvo­bo­ze­necká armáda – POA, původně Rusové, kteří se při­dali k Němců, pro boj s SSSR), kteří svojí účastí na Praž­ském povstání chtěli vykou­pit svoji vinu. Sna­žili se pode­psat smlouvu o tom, že pomohli a nejsou zrádci, ale neu­spěli. Část z Vla­sovců skon­čila v ame­ric­kém zajetí (vydáni do SSSR), část v rus­kém (popra­vena), Vla­sov byl popra­ven v Moskvě.

Němci se sna­žili, podobně jako ve všech oblas­tech, kam mířila Rudá armáda, dostat na západ – měli strach z Rudé armády, dob­ro­volně vstu­po­vali do ame­ric­kého zajetí. Během bojů o Prahu byla zni­čena část sta­ro­měst­ské rad­nice – dodnes nebyla znovu postavena.

6. května 1945 vstou­pili Ame­ri­čané do Plzně – tento postup sou­vi­sel i s oba­vami ame­ric­kého velení z exis­tence hit­le­rovi alp­ské pev­nosti. Ame­ri­čané se sna­žili domlu­vit s Rusy a jít na pomoc Praze, ale na žádost SSSR Eise­nhower respek­to­val dohodu s Anto­no­vem a pře­ne­chal Prahu Rusům – tím ovšem také Čes­ko­slo­ven­sko na dal­ších čty­ři­a­čty­ři­cet let.

9. května 1945 vrcholí praž­ská ope­race, tj. pře­sun Rudé armády z Ber­lína přes Dráž­ďany do Prahy. Ráno při­jely do Prahy ruské tanky a dokon­čily osvo­bo­zení Čes­ko­slo­ven­ska. Poslední výstřely v ČSR padly 11. a 12. května 1945 u Pří­brami – 11. 5. v Milíně a Sli­vi­cích, 12. 5. v Čimelicích.