Dělnická hnutí

Spolu s rychle postu­pu­jící industri­a­li­zací 19. sto­letí a ruše­ním cechů se na scéně začala obje­vo­vat nová spo­le­čen­ská vrstva – děl­níci. Zchudlí země­dělci bez půdy, řeme­sl­níci z dílen a manu­fak­tur, neschop­ných kon­ku­ro­vat novým továr­nám, různé sku­piny neza­měst­na­ných a další se vtěs­nali do nové soci­ální třídy. Jejich neu­tě­šená soci­ální a eko­no­mická situ­ace vedla k řadě nepo­kojů, od prostých stá­vek až po ničení strojů a vypa­lo­vání tová­ren (to bylo ale velmi řídké), ale také k postup­nému sjed­no­co­vání děl­níků jako spo­le­čen­ského stavu. Těžké životní a pra­covní pod­mínky děl­níků nasto­lily pro další léta tzv. děl­nic­kou otázku, která upou­tala pozor­nost řady inte­lek­tu­álů (Owen, Proud­hon, Marx, Engels a další). Řešila ji rov­něž encyklika Rerum nova­rum papeže Lva XIII. z roku 1891.

Až do roku 1864 lze mlu­vit o orga­ni­zaci děl­nic­kého hnutí spíše v uvo­zov­kách. Hnutí v jed­not­li­vých stá­tech byla orga­ni­zo­vaná špatně, pokud vůbec (snad kromě Char­tis­tic­kého hnutí v Ang­lii 1838 – 1848), mezi­ná­rodní kon­takty byly zpra­vi­dla mini­mální. Ani revo­luce 1848 nepři­nesla změnu. Až v roce 1862 pro­běhlo jed­nání fran­couz­ských a brit­ských děl­níků, smě­řu­jící k vytvo­ření nad­ná­rodní orga­ni­zace, která by děl­níky evrop­ských zemí zastřešovala.

Karel Marx (5. 5. 1818 – 14. 3. 1883)

Roku 1864 byl uspo­řá­dán první sku­tečně roz­sáhlý mezi­ná­rodní sjezd děl­nic­tva v St. Mar­tin’s Hall v Lon­dýně. Dosta­vilo se sem široké spek­trum děl­nic­kých zástupců a radi­kálů z růz­ných zemí – např. zastánci Proud­hona, Owena, Blanquiho, ital­ští radi­ká­lové nebo němečtí soci­a­listé, mezi nimi byl i Karel Marx. Z toho setkání vze­šlo Mezi­ná­rodní děl­nické sdru­žení, neo­fi­ci­álně nazý­vané první inter­na­ci­o­nála. V čele stála Ústřední rada, vznikly i sta­novy. Jed­ním ze zakla­da­telů byl právě Karel Marx – napsal pro­gram inter­na­ci­o­nály (Inau­gu­rální adresa) a svým vli­vem před­sta­vo­val v pod­statě vůdčí osob­nost celé orga­ni­zace až do roku 1868 (vstup Michaila Bakunina a jeho pří­vr­ženců). V pro­gramu bylo zahr­nuto zís­kání poli­tické moci pro děl­níky (orga­ni­zace poli­tic­kých stran), boj proti pri­vi­le­giím vel­kých vlast­níků půdy (stávky…). Sou­částí pro­gramu byla i spo­lu­práce „evrop­ských pro­le­tářů“ (viz známý výrok na konci Mar­xova pro­gramu: „Pro­le­táři všech zemí, spojte se!“). Měly se pořá­dat pra­vi­delné kon­gresy. První pro­běhl roku 1866 v Ženevě, další poté v Lausanne (1867), Bru­selu (1868), Basi­leji (1869), Haagu (1872) a v Ženevě (1873). V Haagu se roz­hodlo o pře­su­nutí Ústřední rady do USA (New York) a naplno se pro­je­vily roz­pory uvnitř inter­na­ci­o­nály. Došlo k fak­tic­kému roz­padu na dva hlavní proudy – anar­chisty (proud­ho­nisté, bakuni­novci) a mar­xisty. Bakunin byl 1872 z inter­na­ci­o­nály vypu­zen. Porážka paříž­ské komuny, ozna­čo­vané za první „dik­ta­turu pro­le­ta­ri­átu“ (nepřesné), zna­me­nala pro inter­na­ci­o­nálu i její před­sta­vi­tele vlnu zaka­zo­vání a pro­ná­sle­do­vání. 1876 byla inter­na­ci­o­nála na kon­fe­renci ve Fila­del­fii roz­puš­těna.

Pod vli­vem inter­na­ci­o­nály začí­nají v 60. a 70. letech vzni­kat soci­a­lis­tické poli­tické strany v evrop­ských zemích:

• Německo – v 70. letech se již exis­tu­jící strana sjednotila
• Rakousko-Uher­sko – první zárodky děl­nic­kého poli­tic­kého života byly zako­ře­něny v ústavě roku 1867 a v koa­lič­ním zákonu 1870 (mož­nost budo­vání odborů, děl­nic­kých spolků, tisku); 1874 byla v rakous­kém Neu­dör­felu zalo­žena první soci­álně demo­kra­tická strana v monar­chii (1888–89 v Hain­feldu pro­gra­mově a orga­ni­začně obno­vena), na našem území byla zalo­žena 7. 4. 1878 v Praze na Břev­nově (Čes­ko­slo­van­ská soci­álně demo­kra­tická strana dělnická)
• Špa­něl­sko (1878)
• Fran­cie (1880)
• Itá­lie (1882)
• Holand­sko, Skan­di­ná­vie, Bel­gie atd.
• Ang­lie – nevznikla, exis­to­valy stále „Trade uni­ons“ (odbory)

V 70. a 80. letech bylo děl­nické hnutí v Německu a Rakousko-Uher­sku ochro­meno sil­ným pro­ti­so­ci­a­lis­tic­kým kur­zem v poli­tice. Byla ochro­mena prak­ticky veš­kerá veřejná akti­vita, spolky i tisk, téměř všichni nej­vý­znam­nější pře­dáci děl­nic­kého hnutí byli zatčeni a uvěz­něni. Soci­a­lis­tické kon­cepce se zmí­taly mezi anar­chis­mem a poli­cejní perzekucí.

Roku 1889 v Paříži, 100 let po dobytí Bas­tily, vznikla druhá inter­na­ci­o­nála. Pro­gram měla podobný jako první inter­na­ci­o­nála, hlav­ními body byly:

• poli­tické strany
• boj za poli­tická práva (vše­o­becné volební právo)
• osmi­ho­di­nová pra­covní doba
• sla­vení 1. máje jako svátku práce (uctění obětí střelby do demon­strantů v Chi­cagu 1886)
• svě­tový mír, boj proti nebez­pečí války (poža­do­váno roz­puš­tění všech armád)

V Čechách byl sla­ven první máj již v roce 1890 (popi­suje Jan Neruda). Opět se měly konat pra­vi­delné kon­gresy. V rámci II. inter­na­ci­o­nály zví­tě­zilo mar­xis­tické pojetí soci­a­lismu, pro­sa­zo­valy se ale i jiné proudy – stále trval spor s anar­chisty, kromě toho se obje­vilo cen­t­ris­tické (umír­něné) a dokonce i pra­vi­cové, reformní kří­dlo, které zpo­chyb­nilo nad­řa­ze­nost hos­po­dář­ského boje nad poli­tic­kým. Mar­xis­mus byl přímo napa­den Bern­stei­no­vým revi­zi­o­nis­mem (napa­dal mar­xis­mus pro jeho zasta­ra­lost). Proti němu se posta­vily takové osob­nosti, jako např. Karl Kaut­sky a Rosa Luxem­bur­gová. Roku 1900 bylo vytvo­řeno Mezi­ná­rodní soci­a­lis­tické byro jako stálý apa­rát inter­na­ci­o­nály, 1903 Mezi­ná­rodní odbo­rový sekre­ta­riát. Druhá inter­na­ci­o­nála zanikla po vypuk­nutí první svě­tové války. (Ještě roku 1912 vyhla­šo­vala „válku válce“ – to už byli děl­níci zastou­peni v parlamentu).

Doporučená literatura

(lite­ra­tura zamě­řená přímo na toto téma pochází velmi často z dob minu­lého režimu a je silně zau­jatá; v seznamu jsou pou­žity i některé odborné články z posled­ních let, zkratka In: odka­zuje na zdro­jový časo­pis, odkud člá­nek pochází)

• Fasora, L.: Děl­ník a měš­ťan. Vývoj jejich vzá­jem­ných vztahů na pří­kladu šesti morav­ských měst 1870–1914. Cen­t­rum pro stu­dium demo­kra­cie a kul­tury, Brno 2008.
• Kadlu­bec, J.: Deva­te­nácté sto­letí ještě neskon­čilo. T+Ť, Supí­ko­vice 2007. (o Marxovi)
• Knob, S.: Hos­po­dář­ské boje mezi zaměst­nanci a zaměst­na­va­teli v rakouské monar­chii na pře­lomu 19. a 20. sto­letí. In: Revue pro his­to­rii a jiné pří­buzné vědy, roč. 1, 2/2010, s. 129–149.
• Knob, S.: Obecná cha­rak­te­ris­tika vlivu stáv­ko­vého hnutí na život v před­li­tav­ských měs­tech na pře­lomu 19. a 20. sto­letí. In: Město a měst­ská spo­leč­nost v pro­cesu moder­ni­zace. Ost­rav­ská uni­ver­zita v Ost­ravě, Ost­rava 2009.
• Křen, J.: Dvě sto­letí střední Evropy. Argo, Praha 2005.
• Kučera, R.: Páni kama­rádi. Gen­der v raném děl­nic­kém hnutí čes­kých zemí před rokem 1848. Český časo­pis his­to­rický, 4/2009, roč­ník 107, s. 797–822.
• Muravchik, J.: Nebe na zemi: vze­stup a pád soci­a­lismu. BB art, Praha 2003.
• Pro­ble­ma­tika děl­nic­tva v 19. a 20. sto­letí I.: bilance a výhledy stu­dia. Sbor­ník z kon­fe­rence věno­vané 95. výročí naro­zení Arnošta Klímy. Ost­rav­ská uni­ver­zita (Cen­t­rum pro hos­po­dář­ské a soci­ální dějiny, Ost­rava 2011.
• Sbor­ník Muzea děl­nic­kého hnutí