Doba královská

Ita­li­kové žili v rodové spo­leč­nosti, jejich hlavní obži­vou bylo země­děl­ství a pas­te­vec­tví. Dle arche­o­lo­gic­kých pra­menů byl Řím vybu­do­ván prav­dě­po­dobně v 8. sto­letí slou­če­ním něko­lika latin­ských osad na řím­ských pahor­cích, území mezi nimi bylo odvod­něno, byla zalo­žena náměstí, z nich nej­zná­mější je Forum Roma­num, které bylo ohra­zeno. Z nej­vý­znam­něj­ších pahorků, na kte­rých byl Řím zalo­žen, uveďme ale­spoň Kapi­tol a Palatin.

Je nutné podotknout, že ani datum zalo­žení, ani další údaje z his­to­rie krá­lov­ského Říma nejsou zda­leka jisté. Z písem­ných pra­menů máme k dis­po­zici pouze poz­dější díla řím­ských a řec­kých his­to­riků, kteří sami nejsou ve všech úda­jích jed­notní a jejich popisy krá­lov­ských dějin bychom měli pova­žo­vat spíše za legendy. Mytické datum zalo­žení Říma, rok 753 před Kris­tem, bylo dlou­hou dobu před­mě­tem sporů mezi děje­pisci (řím­skými navzá­jem, řím­skými a řec­kými), ke shodě došlo až v 1. sto­letí před Kris­tem. Děje­pisné práce, které se touto dobou zabý­vají, začaly vzni­kat pře­vážně až v 1. sto­letí n. l., v době prv­ního císaře, Augusta. Díla Tita Livia, epos Ver­gi­liův i poz­dější práce, např. ta Taci­tova, reflek­to­vala starší, zažité mýty, které mnohdy pouze pře­nesla z ústní do písemné podoby.

Exis­tují dvě legendy o zalo­žení Říma. První hovoří o Aene­ovi, uprch­lí­kovi z Tróje, který se svými lidmi doplul do Itá­lie. Jeli­kož ženy ve výpravě nechtěly pokra­čo­vat dál, navrhla jedna z nich, Roma, spá­lit lodě. Po počá­teč­ním hněvu muži uznali, že jsou na ide­ál­ním místě, a zalo­žili zde město, nazvané na památku Romy Řím (latin­sky Roma). Druhá legenda je rov­něž spo­jena s Aeneem. Jeho vzdá­le­nými potomky byli bratři Romu­lus a Remus. Jejich dědeč­kem byl Numi­tor, král Alba Longy, kte­rého jeho bratr, Amu­lius, nási­lím sesa­dil, a z jeho dcery, Rhey Sil­vie, uči­nil vestálku. Ta byla zná­sil­něna podle legendy Mar­tem (1. pád Mars), řím­ským bohem války, a poro­dila dvoj­čata. Amu­lius je naří­dil zabít, ale sluha, který měl čin vyko­nat, je pus­til v košíku po řece. Pak je našla vlčice, která se jich ujala (poz­ději uvá­děn po vlčici ještě pas­týř Faus­tu­lus, který měl oba bra­try se ženou vycho­vat). Když bratři dospěli, pomohli dědeč­kovi zpět na trůn a na místě, kde je v košíku vyvrhla voda, zalo­žili město. Došlo ale ke sporu o jméno města a Romu­lus Rema ve vzteku zabil. Podle Romula pak město dostalo jméno. Uva­žuje se, že legenda o Aene­ovi mohla být vytvo­řena na objed­návku krále Pyrrha, který se chtěl zavdě­čit řec­kým měs­tům, kte­rým pomá­hal ve válce s Římem.

Římští krá­lové (podle legendy)

 

Ani samotný počet králů, kteří měli Římu vlád­nout, není zcela jistý. Vystří­dat se zde mělo sedm králů, spe­ku­luje se ale také o osmi. Mluví se o dvou dynastiích:

  1. latin­sko-sabin­ské – 4 krá­lové: Romu­lus, Numa Pompi­lius, Tullus Hos­ti­lius, Ancus Marcius
  2. etruské – 3 krá­lové: Tarqui­nius Pris­cus, Ser­vius Tul­lius, Tarqui­nius Superbus

Kromě výše zmí­ně­ných jsou ve hře ještě dvě jména: Titus Tatius a Iunius Bru­tus. Tito jsou pova­žo­váni za další možné krále, obecně se ale spíše při­jímá již nastí­něné roz­dě­lení do dvou dynastií o cel­kem sedmi králích.

Kaž­dému z králů byly při­pi­so­vány dle tra­dice určité činy (dle Tita Livia):

  1. Romu­lus – zakla­da­tel města, roz­dě­lil oby­va­tele na patri­cije a ple­beje, zalo­žil senát o 100 čle­nech, opev­nil Pala­ti­num; je mu při­pi­so­ván i únos Sabinek
  2. Numa Pompi­lius – hlavní zakla­da­tel kultů a nábo­žen­ských institucí
  3. Tullus Hos­ti­lius – bojo­val se Sabiny, vyvrá­til Alba Longu
  4. Ancus Mar­cius – posta­vil dře­věný most přes Tiberu, za jeho vlády narostl pří­liv Etrusků
  5. Tarqui­nius Pris­cus – zalo­žil Cir­cus Maxi­mus, roz­dě­lil zde Říma­nům místa podle jejich spo­le­čen­ského postavení
  6. Ser­vius Tul­lius – nej­vý­znam­nější refor­má­tor ze všech králů 
    • dal Římu pevné vojen­ské a admi­nis­tra­tivní zří­zení, zru­šil rodové uspo­řá­dání společnosti
    • roz­dě­lil občany podle výše majetku do pěti tříd (každá z nich odvá­děla určitý počet vojáků do armády a byla zastou­pena v setni­no­vém sněmu), mimo toto zří­zení stáli bez­zemci (pro­le­ta­rii)
    • k roz­dě­lení do majet­ko­vých tříd zavedl Ser­vius Tulius cen­zus, tzn. majet­kový odhad, který se až do Augustovy doby pro­vá­děl na Mar­tově poli
    • roz­dě­lil oby­va­tele do územ­ních okresů (tri­buí)
    • zalo­žil Dia­nin chrám na Aventinu
  7. Tarqui­nius Super­bus – posta­ven Jovův chrám na Kapi­tolu, stoka Clo­aka Maxima; Tarqui­nius (nebo jeho syn, Sex­tus) dle pověsti zná­sil­nil vzne­še­nou Lucre­tii, man­želku Tarqui­nia Cola­tina, která se poté zabila – tento čin dal vybuch­nout vzpouře proti despo­tic­kému králi, která vyús­tila v jeho svržení

Tolik myto­lo­gie. Z reál­ného hle­diska je dnes při­jí­mána teze, že na vzniku Říma mají roz­ho­du­jící podíl Etrus­kové. Již před sjed­no­ce­ním osad zde exis­to­val jejich volný spo­lek, Sep­ti­mon­tium (sed­mi­hoří), který ale neza­hr­no­val všech sedm pahorků, nýbrž nej­spíše jen tři, na kte­rých bylo dohro­mady sedm osad. Pod vli­vem Etrusků se osady sjed­no­tily, ale do etruské moci se nedo­stalo hned všech 7 pahorků. Stoka Clo­aka Maxima odvod­nila pro­stor mezi pahorky, kde vzniklo Forum Roma­num, za repub­liky hlavní cen­t­rum města. Etrus­kové měli na Kapi­tolu posta­vit chrám bož­ské tro­jice – Jova, Junony a Minervy, roz­něž měli vrch opev­nit. Řím pře­vzal etrus­kou admi­nis­tra­tivu s etrus­kými znaky – kurul­ským křes­lem, svaz­kem prutů s vetknu­tou seke­rou (fasces), togou lemo­va­nou nachem. Král byl nej­vyš­ším před­sta­vi­te­lem státu, nej­vyš­ším nábo­žen­ským čini­te­lem a veli­te­lem voj­ska, jeho moc byla ale ome­zena sená­tem, porad­ním sbo­rem (senex = sta­řec, tvo­řen byl sta­ře­šiny jed­not­li­vých kmenů). O úřed­nické struk­tuře exis­tuje mini­mum infor­mací, dá se před­po­klá­dat exis­tence měst­ského pre­fekta (zástupce krále). Kromě senátu měl exis­to­vat kurijní, kalátní a po ser­vi­ov­ských refor­mách i setni­nový sněm (každá setnina měla 1 hlas, bylo jich cel­kem 193).

Soci­ální struk­tura oby­va­tel­stva před ser­vi­ov­skými refor­mami byla rodová – v Římě byla údajně 3 rodové tri­bue, každá o 100 rodech, dělené na 30 kurií, která se každá sklá­dala z 10 rodů. Od těchto 300 rodů odvo­zo­vali svůj původ patri­ci­jové, uro­zení, plno­právní a bohatí občané, vlast­níci půdy. V 7. a hlavně v 6. sto­letí roste pří­liv cizinců, v nichž můžeme teo­re­ticky najít základ pro ple­beje, neu­ro­zené svo­bodné občany, kteří neměli plná práva. Poz­ději tuto vrstvu tvo­řili ponej­více řeme­sl­níci, obchod­níci a rol­níci, také chu­dina ve měs­tech a chu­dina na ven­kově (bez­zemci).

V otázce nábo­žen­ství byli Římané ote­vření při­jí­mání nových kultů. Uctí­vala se zde tro­jice Jupi­ter (nej­moc­nější z bohů, bůh světla a blesku), Juno (ochrán­kyně žen) a Minerva (bohyně moud­rosti), spolu s nimi i Mars a Qui­ri­nus (oba bozi války), Flora (bohyně mládí a kvě­tin), Ceres (bohyně úrody),Venuše (ochrán­kyně zahrad, poz­ději bohyně lásky) a mnoho dal­ších. Římané pře­jí­mali postupně některé bohy etruské, řecké atd., které často zto­tož­nili se sobě zná­mými bož­stvy. Od Etrusků pře­vzali i obětní zásady a věštby. Kromě bohů uctí­vali i duchy, např. strážné (Genius pro muže, Juno pro ženy), nebo i Many (duchové mrtvých), Lary (ochránce domác­nosti), Penaty (strážci domu) a záporné Lemury a Larvy. Rov­něž kněž­ské kole­gium bylo široké – vedle saliů, luperků a augurů stály na čel­ních mís­tech obět­níci (fla­mi­nové). Římané při­stu­po­vali k nábo­žen­ství prak­ticky, svoje mot­litby cílili ne ke slávě bohů, ale vždy za ně od bohů něco chtěli (př. dobrou úrodu, naro­zení potomka atd.).

Lucius Tarqui­nius Super­bus (? – 496 před Kr.) poslední řím­ský král usedl na trůn poté, co zavraž­dil svého před­chůdce Ser­via Tullia

Doba krá­lov­ská končí vyhná­ním posled­ního z nich, Tarqui­nia Superba (zpupný). Tarqui­nius Super­bus byl z Říma vyhnán v roce 509 před Kris­tem. To je doba roz­kladu rodové spo­leč­nosti, doba pře­chodu k otro­kář­ské spo­leč­nosti (otrocká práce za krá­lov­ství měla mini­mální význam). Reforma, při­pi­so­vaná Ser­viu Tul­li­ovi, zna­me­nala, že na místě rodové spo­leč­nosti vzniká patri­cij­sko – ple­bej­ský stát. Svr­žení krále měla na svě­domí nej­spíše aris­to­kra­cie, jejíž moc s růs­tem majetku značně sílila.

Doporučená literatura

  • Burian, J.: Řím. Světla a stíny antic­kého vel­ko­města. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1970.
  • Burian, J. – Oliva, P.: Civi­li­zace sta­ro­vě­kého Stře­do­moří. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1984.
  • Grant, M.: Dějiny antic­kého Říma. BB Art, Praha 2006.
  • Löwe, G. – Stoll, H. A.: ABC Antiky. Ivo Železný, Praha 2005.
  • Slov­ník antické kul­tury. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1974.
  • Zama­rov­ský, V.: Dějiny psané Římem. 4. vydání. Nakla­da­tel­ství Per­fekt, Bra­ti­slava 2005.

 

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version