Druhá fáze války (1941 – 1943)

Konec ame­rické poli­tiky iso­la­ci­o­nismu a německý útok na Sovět­ský svaz – to jsou dvě hlavní udá­losti druhé fáze druhé svě­tové války.

Hit­le­rovi se cesta na východ uvol­nila pod­ma­ně­ním si Bal­kán­ského polo­ostrova. Dobytí Sovět­ského svazu bylo pro Hit­lera důle­žité, pro­tože to byl poslední krok k nasto­lení nového pořádku v Evropě (Hit­ler před­po­klá­dal, že po dobytí SSSR se Bri­tá­nie dob­ro­volně vzdá) a Hit­ler od začátku chtěl pro Němce nový životní pro­stor, který měl být na východě. Drang nach Osten (tlak na východ) začal 22. června 1941 podle plánu zva­ného Bar­ba­rossa – první část armád postu­po­vala na severu smě­rem k Lenin­gradu (Sankt Petěr­burgu), druhá smě­rem na Moskvu a třetí přes Kyjev do oblasti Kav­kazu. Útok začal bez vyhlá­šení války, a tak Sta­lin nevě­řil zprá­vám o chys­ta­ném útoku – pova­žo­val je za pro­vo­kaci, která jej měla při­mět, aby Pakt o neú­to­čení (Ribben­t­rop-Molo­tov) poru­šil jako první on. Na německé straně stáli také Maďaři, Slo­váci, Rumuni, Finové a Italové.

Na počátku byli Němci úspěšní – můžeme hovo­řit i o bles­kové válce. Sovět­ská armáda nebyla na útok pří­liš při­pra­vena – velení bylo silně osla­beno poli­tic­kými pro­cesy let 1937 – 38, kdy Sta­lin nechal zavraž­dit vět­šinu gene­rálů. Sta­li­novo odmí­taní Němec­kého útoku situ­aci neu­leh­čo­valo. Do bojů bylo na německé straně nasa­zeno 152 divizí (spo­lečně se dal­šími státy Osy 192 divizí). 30. června 1941, tedy osm dní od vstupu vojsk Osy na území Sovět­ského svazu, vznikl v SSSR státní výbor obrany v čele se Sta­li­nem. Na jed­not­li­vých fron­tách byly nasa­zeny armády v čele s K. K. Rokos­sov­ským (seve­ro­zá­padní fronta), G. K. Žuko­vem (západní fronta) a A. S. Jere­men­kem (jiho­zá­padní fronta).  Výbor obrany orga­ni­zo­val nejen obranu na třech fron­tách, ale také eva­ku­aci oby­va­tel a zaří­zení prů­mys­lo­vých závodů. Prů­mys­lová výroba v zemi pře­šla plně na váleč­nou výrobu. Orga­ni­zo­vána byla také par­ty­zán­ská forma boje. Celo­spo­le­čen­ský odpor proti němec­kým agre­so­rům výstižně cha­rak­te­ri­zuje název velká vlas­te­necká válka (první vlas­te­necká válka pro­bí­hala v Rusku za invaze fran­couz­ského císaře Napoleona).

Němci – což je téma­tem mno­hých teo­re­tic­kých debat zpětně ana­ly­zu­jí­cích válku – na doby­tých úze­mích rychle uplat­ňo­vali rasové zákony. S pogromy začal oddíl A pod vele­ním gene­rál­ma­jora SS Wal­tera Sta­hlec­kera ve městě Kaunas v Litvě již 23. června 1941 (tedy hned druhý den po začátku útoku). V Kaunasu to byli ale spíše Litevci, kteří za při­hlí­žení Němců veřejně vraž­dili Židy. Tak tomu však nebylo napří­klad 4. srpna 1941 v ukra­jin­ském Ostrogu, kde bylo během tohoto dne zastře­leno něko­lik tisíc Židů – stří­lelo se celý den, vybraní Židé měli za úkol mrtvá těla házet do jámy. Tako­vých akcí pro­bí­halo těsně za postu­pu­jící fron­tou velké množství.

Němci byli během svého postupu vítani jako osvo­bo­di­telé od sovět­ského útlaku, a to zejména v Pobaltí, ale i na Ukra­jině a částí Rusů.

V čer­venci 1941 se německá armáda na severu dostala až k Lenin­gradu. Lenin­grad byl obklí­čen (blo­káda trvala neu­vě­ři­tel­ných 900 dní), ale nebyl nikdy dobyt. Nedo­sta­tek veš­ke­rého zboží však sužo­val lenin­grad­ské oby­va­tele čím dál tím víc. Přes zimu bylo možné ale­spoň základní věci pře­vá­žet přes zamrzlé Ladož­ské jezero. Na pod­zim 1941 Němci dobyli Kyjev. Cílem nacis­tic­kého útoku se nyní stala Moskva. Hit­ler pro­hla­šo­val, že příští vojen­skou pře­hlídku na Rudém náměstí povede on a před­po­klá­dal, že Moskva bude dobyta do zimy.

V pro­sinci 1941 se Němci dostali na pade­sát kilo­me­trů od Moskvy. Tam byl ale jejich postup zasta­ven – nastala zima. Německá armáda nebyla na zimu při­pra­vena (zvlášť ne na rus­kou) – vojáci neměli zimní oble­čení, mnoho jich zmrzlo. Postup byl obtížný už na pod­zim – za mokra – pro­tože ruské sil­nice neměly zpev­něný povrch, všude bylo bláto, což bylo špatné pře­de­vším pro těž­kou tech­niku. Zasta­vení postupu tažení na Moskvu bylo prv­ním neú­spě­chem Němců v jejich východní ope­raci. Obrat byl zazna­me­nán i v mys­lích samot­ných Němců (v Německu se pořá­daly sběry kabátů a tep­lého oša­cení jako pomoc vojá­kům na ruské frontě).

Hit­ler usi­lo­val o sym­pa­tie spo­jenců, a tak ozna­čo­val útok jako tažení proti komu­nismu – spo­jenci však šli proti Hit­le­rovi. Win­ston Chur­chill ve svém pro­jevu ještě v den invaze němec­kých vojsk do Sovět­ského svazu (22. června 1941) řekl: „Ruské nebez­pečí je také naším nebez­pe­čím a nebez­pe­čím pro Spo­jené státy, stejně tak jako věc kaž­dého Rusa, vál­čí­cího o svůj domov a svůj dům, je věcí svo­bod­ných lidí a svo­bod­ných národů na celém světě.“ Pro­hlá­sil Spo­jené krá­lov­ství za spo­jence Sovět­ského svazu a při­slí­bil spo­lečně s USA pomoc.

V srpnu 1941 uza­vřely USA a Spo­jené krá­lov­ství tzv. Atlan­tic­kou chartu, v níž v osmi bodech for­mu­lo­valy své válečné cíle, a to pře­de­vším roz­dr­cení nacis­tické tyra­nie. K Atlan­tické chartě se o měsíc poz­ději při­po­jil také Sovět­ský svaz. Roku 1942 Chartu pode­psalo dal­ších 26 států („Washing­ton­ská dekla­race“). Ačko­liv mezi sebou uza­vřely smlouvy, zůstává mezi SSSR a Zápa­dem stále nedů­věra. Obje­vují se též spory – např. v otázce druhé fronty v Evropě – SSSR chce co nejdříve, západ stále oddaluje.

Vstup USA do války

USS Arizona (BB-39) americká bitevní loď třídy Pennsylvania

USS Ari­zona (BB-39)
ame­rická bitevní loď třídy Pennsylvania

Ačko­liv se Spo­jené státy již dostaly do kon­taktu s vál­kou – mate­ri­álně pod­po­ro­vali Brity i Sovět­ský svaz a uza­vřeli Atlan­tic­kou chartu – až dopo­sud se válka ame­ric­kých vojáků přímo netýkala.

To se však změ­nilo ráno 7. pro­since 1941, kdy Japonci, třetí ze zemí Osy, napadli svými leta­dly ticho­moř­skou základnu USA v Pearl Har­boru (v Havaj­ském sou­ostroví na ost­rově Oahu). Akce byla pro­ve­dena bez vyhlá­šení války, takže Japonci zastihli Ame­ri­čany zcela nepři­pra­vené a vážně tak poško­dili ame­rické loďstvo (byla zni­čena vět­šina ticho­moř­ské flo­tily) i větší část letky v Tichém oce­ánu. Zhruba 30 japon­ských váleč­ných pla­vi­del, 30 pono­rek a 440 leta­del poto­pilo 7 ame­ric­kých bojo­vých lodí, dal­ších 7 lodí poško­dilo  a zni­čilo nebo poško­dilo  340 leta­del. Ztráty na japon­ské straně byly naproti tomu směšné – 29 leta­del a 14 pono­rek. Nicméně útok nespl­nil oče­ká­vání veli­tele japon­ského námoř­nic­tva admi­rála Jama­mota, pro­tože nebyly zasa­ženy ame­rické leta­dlové lodě – hlavní zbraň pro modení námořní boje, které se v te době nechá­zely v pří­stavu. Násle­du­jící den válku Japon­sku vyhlá­silo kromě Spo­je­ných států také Spo­jené krá­lov­ství. V pro­jevu před ame­ric­kým Kon­gre­sem ozna­čil pre­zi­dent Fran­klin D. Roo­se­velt den útoku jako den hanby.

Pearl Har­bor ovšem nebyl prv­ním aktem japon­ské agrese. Japon­ská císař­ská armáda vedla doby­vač­nou válku v Číně již od roku 1937. V září 1940 vstou­pili Japonci do Sai­gonu s cílem ovlád­nout někdejší fran­couz­skou Indo­čínu. Po útoku na Pearl Har­bor byl postup Japon­ské armády velmi rychlý – do polo­viny roku 1942 obsa­dili Fili­píny, Malaj­sii, Indonésii, Barmu a téměř všechny menší ost­rovy v západ­ním Paci­fiku. Cílem Japonců bylo zís­kat nad­vládu nad Paci­fi­kem, i když tento skrý­vali pod hesly typu „Asie Asi­a­tům“ a pro­hlá­še­ními vysvět­lu­jí­cími útoky jako osvo­bo­zení od západ­ního kolo­ni­a­lismu. Také Japonci, podobně jako všechny fašis­tické režimy, půso­bili na doby­tých úze­mích tvrdé rasové masa­kry, ačko­liv nebyly tak orga­ni­zo­vané jako napří­klad německé. I přesto se odhady počtu obětí japon­ské oku­pace v Číně pohy­bují kolem dva­ceti mili­onů lid­ských životů.

Bitva u Midway a obrat ve válce v Tichomoří

Japonci plá­no­vali další postup ve směru na Aus­trá­lii a rov­něž smě­rem na Spo­jené státy. Postup na na Aus­trá­lii byl zasta­ven během bojů o Novou Gui­neu, kdy bylo útok japon­ských sil odra­žen v bitvě v Korá­lo­vém moři. V červnu 1942 plá­no­vali Japonci útok ve směru na Spo­jené státy. Jed­ním z důvodů proč se japon­ské velení roz­hodlo pro postup tímto smě­rem, byl nálet ame­ric­kých bom­bar­dérů z leta­dlo­vých lodí na Tokio a další místa v Japon­sku – známý též jako Doo­litt­lův nálet. V tom jim ale brá­nila ame­rická základna na ost­rově Midway, a tak se roz­hodli tuto základnu obsa­dit. Neméně význam­ným důvo­dem byl jistě fakt, že poko­ření ost­rova Midway a zni­čení tamní základny včetně leta­dlo­vých lodí by zna­me­nalo de facto ztrátu ame­ric­kého vlivu nad Tichým oceánem.

pohled na hořící japonské letadlové lodě po bitvě u Midway

pohled na hořící japon­ské leta­dlové lodě
po bitvě u Midway

Ten­to­krát se však již Ame­ri­čané zasko­čit nene­chali a na útok se dobře při­pra­vili. Roz­luš­tili japon­ské kódy, a tak znali nepřá­tel­ské plány. Ve chvíli Japonci dora­zili k atolu Midway, Ame­ri­čané tam na ně již čekali. Japon­ské velení s pří­tom­ností ame­ric­kých leta­dlo­vých lodí nepo­čí­talo, podle jejich plánů měly při­plout až po napa­dení atolu Midway. Japonci byli zasko­čeni a pora­ženi čemuž při­spěla i neroz­hod­nost jejich veli­tele leta­dlo­vých lodí admi­rála Naguma.  Ztráty na japon­ské straně byly obrov­ské – Japon­sko při­šlo o čtyři leta­dlové lodě, jeden křiž­ník, asi 300 leta­del a více než 3000 mužů. Ame­ri­čané naproti tomu při­šli o jednu leta­dlo­vou loď, jeden tor­pé­do­bo­rec, přes sto leta­del a něco přes 300 vojáků. Při­tom Japonci byli početně v pře­vaze – měli o jednu leta­dlo­vou loď a asi sto další lodí více, početní pře­vaha byla čás­těčně kom­pen­zo­vána ame­ric­kou základ­nou na atolu Midway. Důsled­kem porážky byla ztráta pře­vahy Japonců v Tichém oce­ánu, kromě lodí a leta­del ztra­tily své nej­zku­še­nější námořní letce a námoř­níky, které bylo za války obtížné nahra­dit a Japon­cům se to již v plném míře nepo­da­řilo. Japon­ské velení se muselo vzdát své plá­no­vané ofen­zívy, bitvou u Midwaye ztra­tilo ini­ci­a­tivu ve válce a teď bylo na Ame­ri­ča­nech, aby vyu­žili svého vítězství.

Bitva u Midway zna­me­nala obrat ve válce na moři – tak vel­kou porážku japon­ské námoř­nic­tvo dopo­sud neu­tr­pělo. Obrat ve válce na souši zna­me­nala bitva o Gua­dal­ca­nal – jeden z ost­rovů Šalo­moun­ského sou­ostroví. Boj trval od srpna 1942, kdy se Ame­ri­čané vylo­dili na tomto ost­rově, až do února 1943, kdy konečně zví­tě­zili Spo­jenci. Šalo­mou­novy ost­rovy totiž leží na cestě z Ame­riky do Aus­trá­lie a při­pra­vo­vané vybu­do­vání silné základny na ost­rově Gua­dal­ca­nal upro­střed Šalo­mou­no­vých ost­rovů by zna­me­nalo nebez­pečí pro lodní dopravu. Tomu Spo­jenci úspěšně zabrá­nili, i když cena nebyla zrovna malá – téměř 1500 mrtvých a 4500 zra­ně­ných. Ztráty na japon­ské straně byly ještě hro­zi­vější – až 24 tisíc mrtvých.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht