Duchovní probuzení
Duchovní probuzení ve vrcholném středověku souvisí se snahou očistit duchovní život od nánosů nesprávných nebo přímo špatných názorů a činů věřících a jistě také od nánosů pohanství. Cesty této očisty byly různé tak, jak různě viděli církev jednotliví lidé v jednotlivých oblastech. Asi nejznámějším způsobem očisty církve byla snaha oddělit církev od majetku (vznikaly tzv. žebravé řády), kterážto jistě souvisí s rostoucím majetkem církve a s tím také rostoucí politickou mocí církve.
Majetek církve rostl několika způsoby – tzv. desátky (zakotvené ve Starém Zákoně) představovaly odevzdání desetiny příjmu, dále tzv. odpustky (platby za hříchy namísto duchovních potrestání), či příjmy (kořist) z křížových výprav. Navíc se v 11. – 12. století zavádí celibát (ustanovení církevního zákonu nedovolující se duchovnímu římsko-katolické církve oženit), což působí proti rozptylování církevního majetku. Církevní hodnostáři žili často v přepychu a bohatství.
Tato situace postupně vede ke snaze interpretovat křesťanství jiným způsobem, snaze o návrat k apoštolské chudobě a životu pouze z darů. Jedním z prvních představitelů hlasatelů chudoby, lásky a milosrdenství byl (sv.) František z Assisi, zakladatel řádu františkánů, jejichž úkolem je kázat a působit na lid a nikoliv hromadit majetek (dokonce nesměli vlastnit žádný majetek). Ženským protějškem řádu františkánů pak byli klarisky (podle zakladatelky sv. Kláry).
Názory, které přímo ohrožovaly autoritu a moc církve, byly tvrdě potlačovány. Ve 12. století v Jižní Francii vznikla sekta (z latinského odštěpit, odštěpenec) katharů odmítajících katolická dogmata, církevní majetek a obřady. Kathaři byli označeni jako kacíři, byli proti nim pořádány křížové výpravy a byl jim zabaven veškerý majetek. Další ze sekt z jižní Francie byli albigenští (název od centra v Albi v jižní Francii) požadující rozdělení církevního majetku. Také proti nim byla pořádána křížová výprava (1209). V Burgundsku a severní Itálii působila také sekta požadující naprostou chudobu pro církev společně se závazkem plnění evangelií – tzv. valdenské hnutí (podle Petra Valdése). Také oni byli označeni jako kacíři a systematicky likvidováni.
Reakcí církve na tyto sekty bylo zřízení tzv. Svaté inkvizice (církevního soudu), která měla vyhledávat a soudit kacíře. Inkvizice měla velké pravomoci, používala tvrdé tresty, domnělé kacíře mučila, upalovala, zabavovala majetek. Od 14. století byly stíhány i tzv. styky s ďáblem (známé hony na čarodějnice). Výkonem inkvizičních úkolů byly pověřeny zvláštní řády (např. dominikáni – založeni na popud církve roku 1216).
V roce 1098 byli ve Francii založeni cisterciáci (šedé či bílé sutany) jako odnož benediktinů. Ti se zabývali hlavně zemědělstvím, cisterciácký klášter byl hospodářským a kulturním centrem. Cisterciáci vynikli také jako stavitelé a architekti, jejich zásluhou se do střední Evropy (včetně Čech) dostal gotický sloh. Heslo cisterciáků zní „Ora et labora“ (Modli se a pracuj) a až dodnes dávají velký důraz na práci.