Egypt

Vývoj Egypta výrazně ovliv­ňo­valy pří­rodní pod­mínky. Oblast podél Nilu bychom mohli roz­dě­lit do tří částí, a to údolí Nilu (zde pra­co­vali země­dělci, údolí bylo široké asi 10 – 30 km), dále delta Nilu (zde se pro­vá­děly meli­o­rační práce – odvod­ňo­vání) a oázy (např. Fajjúm). Jinak Egypt tvo­řily pouště, skály, a hory. Tím tedy potvr­zu­jeme slova Héro­do­tova, a to ta, že „Egypt je darem Nilu.“

Organizace státu

Panov­ní­kem byl král zvaný faraón (také farao), do kte­rého se vtě­lo­val bůh Hór nebo Ré. Faraón měl admi­nis­tra­tivní, soud­cov­skou, vojen­skou a nábo­žen­skou moc. Tu však svě­řo­val úřed­ní­kům; nej­vyš­ším krá­lov­ským úřed­ní­kem byl vezír. Nomar­chové byli správci krajů (Egypt roz­dě­len na 42 krajů – nómy). Funkci nomar­chy zís­ká­vala šlechta, která nebyla závislá na ústřední moci; poz­ději byla funkce nomar­chy dědičná.

Důle­ži­tou úlohu v Egyptě hráli také kněží, kteří se postupně stá­vali více a více nezá­vislí na fara­ó­novi, v někte­rých dobách to byli oni, kdo řídili celou říši. Egypt­ské bož­stvo bylo značně obšírné, Egyp­ťané uctí­vali téměř 2500 bohů. Egyp­ťané tedy vyzná­vali až na krátké období vlády fara­ona Ach­na­tona poly­te­is­mus. Z nej­zná­měj­ších jme­nujme boha nebes Hora, boha Slunce Re či boha mrtvých Usíra (řecky Osí­ris). Egypt­ská myto­lo­gie je ovšem velmi slo­žitá, důle­ži­tost a význam růz­ných bož­stev se měnil v prů­běhu sta­letí, např. jen slu­neční bohy můžeme napo­čí­tat tři – Ré, Amon, Aton.

Struktura společnosti

Mezi úřed­níky pat­řili nomar­chové v čele s vezí­rem. Nižší úřed­níci byli písaři, kteří měli na sta­rost správu sýpek. Písaři byli vzdě­láni v tzv. „domech života“, byli učeni mate­ma­tice, psaní a geo­me­t­rii. Řeme­sl­níci i rol­níci byli osobně svo­bodní; rol­níci obhos­po­da­řo­vali fara­ó­novu půdu a část zisku odvá­děli do stát­ních sýpek či for­mou peněz do státní pokladny. V dobách záplav měli povin­nost účast­nit se sta­veb pyra­mid, paláců či chrámů. Nej­nižší posta­vení v egypt­ské spo­leč­nosti měli otroci. Všichni otroci pat­řili králi. Zpo­čátku se jed­nalo pře­de­vším o válečné zajatce (nepří­liš početná sku­pina); spo­lečně s poz­děj­šími výboji jejich počet vzrostl.

Historie Egypta

Egypt byl osíd­len již v pale­o­litu; země­děl­ství sem bylo pře­ne­seno z „úrod­ného půl­mě­síce“. První ves­nice zde vzni­kaly již v osmém tisí­ci­letí před Kris­tem (např. osada Fajjúm – fajj­úm­ská kul­tura, 5450 před Kris­tem). Kli­ma­tické změny před něko­lika tisíci lety způ­so­bily, že vět­šina Egypta se stala pouští. Výjim­kou kromě něko­lika oáz byl (a dosud je) poměrně úzký pruh kolem Nilu. Cen­tra se nachá­zela např. v Héra­kon­poli či Naqadě. Egypt byl v této etapě svého his­to­ric­kého vývoje roz­dě­len na Horní (jižní) a Dolní (severní) Egypt.

První dynastie

1. – 2. dynastie, ca. 2950–2575 před Kristem

Doba prv­ních dvou dynastií se neřadí ke sta­ro­e­gypt­ské říši, jedná se o počá­tek his­to­ric­kého roz­ma­chu egypt­ské říše. V této době došlo ke sjed­no­cení Hor­ního a Dol­ního Egypta. Sjed­no­cení vze­šlo z Hor­ního (již­ního) Egypta za vlády krále Meniho (někdy také býván zto­tož­něn s fara­o­nem Nar­me­rem, sjed­no­cení Hor­ního i Dol­ního Egypta na Nar­me­rově paletě); hlav­ními důvody bylo hos­po­dář­ství. Bylo zalo­ženo nové hlavní město – Men­no­fer (Mem­phis). Do této doby spa­dají nálezy nej­star­ších docho­va­ných hie­ro­glyfů – sta­ro­e­gypt­ského písma, jež je kom­bi­nací pik­to­gramů a fone­tic­kého písma (obrázků, které zna­me­nají buď celé slovo, nebo jen sla­biku). V této době Egyp­ťané také začali pou­ží­vat znak oblou­ček (∩) pro čís­lici 10 (např. číslo 23 již tedy nebylo tři­a­dva­cet svis­lých čárek, ale dva obloučky a tři čárky).

Stará Říše

3. – 6. dynastie, ca. 2575–2150 před Kristem

Pyra­mida fara­óna Džo­séra (3. dynastie) v Sakkáře

Krá­lům sta­ro­e­gypt­ské říše říkáme podle his­to­riků z pozdní doby egypt­ské fara­óni. Fara­óni byli vtě­le­nými bohy na zemi (byli také nále­žitě uctí­váni), měli neo­me­ze­nou moc nad oby­va­teli, byli nej­vyš­šími vojen­skými veli­teli i nej­vyš­šími soudci. Jako své hrobky si nechá­vali sta­vět pyra­midy (nej­prve stup­ňo­vi­tého, poz­ději „stan­dard­ního“ jehla­no­vi­tého tvaru), na jejichž rea­li­zaci často dohlí­želi celý svůj život. Dodnes stále pro­bí­hají výzkumy na egypt­ských pyra­mi­do­vých polích – nej­zná­mější se nachá­zejí v Gíze, Sak­káře a Dah­š­úru. V této sou­vis­losti vystu­pují také čeští egyp­to­lo­gové, kteří světu před­sta­vili mnoho úžas­ných objevů pře­de­vším z mlad­ších dob egypt­ské historie.

Pyra­midy v egypt­ské Gíze

Nej­zná­mější pyra­midy, posta­vené panov­níky IV. dynastie, bychom mohli nalézt v Gíze (viz foto vpravo) (dnes blízko před­městí Káhiry). Nej­větší pyra­mida je Chu­fu­ova (řecky Che­op­sova). Má čtver­co­vou základnu o roz­měru 230 metrů; vysoká je 146 metrů. Další pyra­mi­dou v Gíze je Rache­fova (řecky Chefré­nova) a nejmenší z tro­jice vel­kých pyra­mid v Gíze Men­kau­re­ova (řecky Myklerí­nova) pyra­mida. Sou­částí pyra­mid byly zádušní a údolní chrámy (zde se pro­vá­děla mumi­fi­kace = bal­za­mo­vání těla), kam vedly nad­zemní kamenné (někdy zastře­šené), nebo pod­zemní cesty. Ve druhé polo­vině Staré Říše začali panov­níci s vyzná­vá­ním slu­neč­ního kultu (bůh Slunce = Re) a v této sou­vis­losti si kromě pyra­mid nechá­vali sta­vět také slu­neční chrámy. Z těchto jme­nujme napří­klad Veser­kafa, Sahu­rea, Nefe­rir­ka­rea, Veniho, Tetiho, Pjo­peje I. a Pjo­peje II.

1. přechodné období

7. – 10. (11.) dynastie, 2200 – 2000 před Kristem

V prv­ním pře­chod­ném období došlo k úpadku sta­ro­e­gypt­ské říše a k decen­t­ra­li­zaci (roz­padu na nómy). Tento úpa­dek nastal díky bojům o moc. Toho vyu­žily chudší vrstvy v Dol­ním Egyptě k povstání, rabo­vání a vraž­dění bohatých.

Střední říše Egyptská

11. (12.) – 14. dynastie, ca. 2000 – 1650 před Kristem

Ve stře­do­e­gypt­ské říši došlo ke zno­vusjed­no­cení Egypta (sjed­no­cení vyšlo z města Ves­sét (řecky Théby)), a to z důvodu vněj­šího nebez­pečí (útoky asij­ských kmenů – Libyjců). Egypt se musel brá­nit na Suez­ské šíji; zde byly posta­veny tzv. „vlád­covy zdi“ (= kom­plex zdí a pev­nůs­tek). V tomto období vládl Men­tu­ho­tep II., který posta­vil rezi­dence v oblasti Luxoru a Ame­nemhet I., známý tím, že pře­su­nul hlavní město do Ictaueje.

Senusret III. (vládl asi 1872 – 1839 před Kris­tem), významný panov­ník Střední říše

Nej­slav­něj­ším stře­do­e­gypt­ským panov­ní­kem byl však Senusret III. Ten vládl 17 let, k Egyptu při­po­jil Núbii, odkud do Egypta prou­dilo zlato, dostal pod nad­vládu i Sinaj (nale­ziště mědi). S jeho vlá­dou sou­vi­sel roz­voj obchodu s egej­skou oblastí (i s Kré­tou); přes pev­ninu pak obchod s Mezo­po­tá­mií. Roz­vo­jem Fájj­úm­ské osady se z této stala obil­nice Egypta. Na dříve nekon­t­ro­lo­vané dvory nomar­chů posí­lal Semosut krá­lov­ské kontroly.

2. přechodné období

15. – 17. dynastie, ca. 1650 – 1550 před Kristem

Ve dru­hém pře­chod­ném období dochází v Egyptě opět ke krizi, Egypt ztra­til dobytá území a na jeho území vpadly kmeny z východu (Hyksó­sové – semit­ského původu). Ti jako první dobyli deltu Nilu, potom pro­nikli na jih. Po vpádu Hyksósů se od Egypta oddě­lila Núbie.

Hyksó­sové pou­ží­vali koně a vozy (válečné dvou­ko­lové), bron­zové meče, luky, štíty a přilby a egypt­ská armáda se jim nej­prve nemohla rov­nat. Hyksó­sové ovlá­dali Egypt a Nubii z města Ava­ris, do nóm dosa­zo­vali své vazaly, kteří jim odvá­děli daně. Egyp­ťané se však nau­čili jejich způ­soby, nau­čili se bojo­vat jejich zbra­němi a pod vede­ním théb­ského vládce Ahmose I., poz­děj­šího fara­ona a zakla­da­tele 18.dynastie, Hyksósy pora­zili a  ze země je vyhnali.

Nová říše Egyptská

18. – 20. dynastie, ca. 1550 – 1100 před Kristem

Obe­lisk Thut­mose I. v Kar­naku (foto: Michael Cavén)

V tomto období dosáhl Egypt nej­vět­šího územ­ního roz­sahu (až k Eufratu); v čele Egypta stáli slavní váleč­níci – Thut­mose I., II., III., Ame­nho­tep, apod. Hrobky králů byly umís­těny v novém pohře­bišti (naproti Thé­bám u Nilu), v tzv. údolí králů (např. Luxor nebo Kar­nak). Asi dva­ce­ti­me­t­rové sochy umís­těné v blíz­kosti těchto hro­bek, často jen vyte­sány do skály, měly vyja­d­řo­vat nad­lid­ský původ vládce. Ame­nho­tep IV. usku­teč­nil nábo­žen­skou reformu, ve které ome­zil moc kněž­stva a zavedl uctí­vání nového boha Átona (proto se pře­jme­no­val na Ach­na­tona a vysta­věl nové hlavní město Ache­ta­ton, již zmí­něný výše). Tutan­cha­mon se vrá­til k původ­nímu bož­stvu, avšak neu­dr­žel kněž­stvo v odstupu.

V letech 1300 – 1000 v Egyptě vládli Ram­se­sovci (Ramesse), kteří bojo­vali s Che­tity. Po bitvě u Kadeše (asi 1285) byla uza­vřena první mírová smlouva v ději­nách. Uza­vřeli ji Ram­ses II. a Chat­tu­šil II. Ve smlouvě mimo­jiné bylo, že si Egypt a Che­ti­cie v pří­padě potřeby budou vojen­sky pomá­hat a smlouva byla stvr­zena sňat­kem Ramesse II. s jed­nou s Chat­tu­ši­lo­vých dcer. Po uza­vření míru s Che­tity Egyp­ťané bojo­vali s Libyjci („moř­skými národy“).

Do doby vlády Ram­sese II. je také často umis­ťo­vána udá­lost z Bible, a to exo­dus. Egypt­ští Židé zot­ro­čo­vaní egypt­skými vládci pod vede­ním Boha a Moj­žíše opus­tili Egypt a vydali se na pouť do nové země, kte­rou se jim stal Kanaán.

Podle sta­ro­zá­konní knihy Exo­dus se to ode­hrálo při­bližně takto: v době, kdy se Moj­žíš naro­dil, pla­til zrovna v Egyptě fara­ó­nův roz­kaz zabít každé prvo­ro­zené židov­ské dítě. Aby Moj­žíše jeho matka neztra­tila, polo­žila jej do košíku a polo­žila do Nilu. Košík i s dítě­tem se však dostal až do fara­ó­nova domu a Moj­žíš vyrůs­tal spo­lečně s budou­cím fara­ó­nem. Ve svých čty­ři­ceti letech se od fara­ó­novy rodiny oddě­lil, když nechtěně zabil člo­věka. Ve svých osm­de­sáti letech se vrá­til, aby svůj lid vyvedl z Egypta, jak mu roz­ká­zal Bůh. Faraón to nechtěl povo­lit, naslou­chal radám svých kněží, a pře­svěd­čila jej až poslední z deseti ran egypt­ských. Bůh činil skrze Moj­žíše velké zázraky – seslal oheň, který utvo­řil hradbu mezi Židy a fara­ó­no­vým voj­skem, nechal roze­stou­pit vody Rudého moře, aby tudy mohli izra­e­lité pro­jít a mnoho dal­šího, i přesto však nará­žel na nedo­sta­teč­nou víru „svého lidu“, a tak se období pře­sunu pro­táhlo na dal­ších čty­ři­cet let.

Společnost nové říše

Také v novo­e­gypt­ské říši měl nej­vyšší, abso­lutní moc král. V novém Egyptě též exis­to­vala nová (úřed­nická) šlechta. Faraón měl také funkci nej­vyš­šího vojen­ského veli­tele; voj­sko mu bylo hlavní opo­rou. Vytváří se silná vrstva kněží, bohat­nou chrámy (nej­bo­hatší je Amó­nův chrám ve Ves­sétu), cír­kev vlastní asi tře­tinu půdy. Roste vliv kněž­stva, které již nebylo závislé na fara­ó­novi, a postu­pem času zís­kává moc fara­óna a vládne místo něj.

V 11. sto­letí se roz­padla Novo­e­gypt­ská říše na jižní – Chrá­mový stát (vláda kněž­stva) a na severní – Fara­ó­nův stát (vláda fara­óna). V této době též dochází k roz­květu umění a kul­tury (Tutan­cha­mo­nova hrobka), vzni­kají lite­rární díla (lékař­ství, mate­ma­tika, ast­ro­no­mie, nábo­žen­ská i milostná lite­ra­tura). Vzni­kají též různá pona­u­čení (např. Nau­čení Pta­hhote-povo: „Buď veselý v celou dobu svého života“).

Pozdní doba Egyptská

21. – 31. dynastie, ca. 712 – 332 před Kris­tem (pří­chod Ale­xan­dra Makedonského)

V této etapě se stří­dají období jed­noty a období roz­dro­be­nosti Egypta na měst­ské státy, období samo­stat­nosti a období závis­losti Egypta. V roce 671 Egypt dobyli Asy­řané, v letech 663 – 525 vládla Sáj­ská dynastie (podle města Sájí, ze kte­rého vládli) , jejíž zástupci se pokou­šeli o vytvo­ření samo­stat­ného státu.

Same­ti­kovi se poda­řilo osvo­bo­dit Egypt z Asyr­ské nad­vlády a dochází k posled­nímu roz­ma­chu Egypta. Pak při­chá­zejí Řekové, kteří zde zaklá­dají osadu Naukra­tis v deltě Nilu, odtud usku­teč­ňují obchodní styky se svou mateř­skou zemí. Necho II. nechal zbu­do­vat kanál mezi Rudým mořem a Nilem. V roce 525 vpa­dají do Egypta Per­šané v čele s krá­lem Kam­bý­se­sem a dobý­vají jej, Egypt se stává per­skou satra­pií (pro­vin­cie – správní celek).

Ale­xandr Veliký (Make­don­ský) byl nej­ú­spěš­něj­ším voje­vůd­cem v historii

V roce 332 dobyl Egypt Ale­xandr Make­don­ský, který byl pova­žo­ván za osvo­bo­di­tele z per­ské nad­vlády. Tímto činem ovšem končí exis­tence Egypt­ské říše. K defi­ni­tiv­nímu roz­padu Egypta dochází až po smrti Ale­xan­dra Make­don­ského; na egypt­ském území vzniká nástup­nický stát pod nad­vlá­dou jed­noho z Ale­xan­dro­vých stra­tégů, tzn. dia­do­chů, Pto­le­maia. Ten při­jal egypt­ské zvyky a nechal se pro­hlá­sit fara­ó­nem. Za vlády Pto­le­mai­ovců byla k Egyptu při­po­jena Pales­tina (Judea), která byla sou­částí Egypta až do roku 198, kdy ji ovládli Seleu­kovci (Seleu­kos byl také jed­ním z nástupců Ale­xan­dra Makedonského).

V roce 30 se Egypt stává řím­skou provincií.