Ekonomické sjednocování západní Evropy

Po skon­čení druhé svě­tové války se západní Evropa ocitla v rui­nách a čelila obrov­ským výzvám při obnově své eko­no­miky a spo­leč­nosti. Klí­čo­vým obdo­bím bylo prv­ních deset let po válce, kdy začalo postupné eko­no­mické sjed­no­co­vání, které se uká­zalo jako zásadní pro budoucí sta­bi­litu a pro­spe­ritu regi­onu. Poté, co byla jasně vyme­zena linie mezi západ­ním a východ­ním blo­kem (1947 při­je­tím Mar­shallova plánu), zápa­do­ev­rop­ské státy zin­ten­ziv­nily snahy o spo­jo­vání, aby tím vytvo­řili sil­nější blok proti sovět­ské poli­tice a vzni­ka­jí­címu sovět­skému bloku. Mar­shal­lův plán pomohl eko­no­mické sta­bi­litě zápa­do­ev­rop­ských zemí a také posí­lil poli­tické vazby mezi Spo­je­nými státy a západní Evro­pou. Plán rov­něž pod­po­řil libe­rální eko­no­mické reformy a odstra­nění obchod­ních bariér mezi evrop­skými zeměmi, což vedlo k vytvo­ření základů pro budoucí evrop­skou integraci.

Založení Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) (1948)

V roce 1948 byla zalo­žena Orga­ni­zace pro evrop­skou hos­po­dář­skou spo­lu­práci (OEEC) s cílem koor­di­no­vat rekon­strukční úsilí a správu pro­středků z Mar­shallova plánu. OEEC se stala prv­ním kro­kem k hos­po­dář­ské spo­lu­práci a inte­graci v západní Evropě. Tato orga­ni­zace zahr­no­vala 18 evrop­ských zemí a slou­žila jako plat­forma pro koor­di­naci hos­po­dář­ských poli­tik a sdí­lení tech­nické pomoci. OEEC hrála klí­čo­vou roli při zajiš­tění efek­tiv­ního roz­dě­lení finanč­ních pro­středků a při pod­poře hos­po­dář­ského růstu v pová­lečné Evropě. Orga­ni­zace rov­něž pod­po­ro­vala libe­ra­li­zaci obchodu a zlep­šení dopravní infrastruk­tury, což napo­mohlo hos­po­dář­skému pro­po­jení evrop­ských zemí. Díky její čin­nosti došlo ke sní­žení obchod­ních bariér a pod­poře hos­po­dář­ské spo­lu­práce mezi člen­skými státy, což polo­žilo základy pro budoucí inte­graci evrop­ských ekonomik.

Schumanův plán a založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) (1951)

V roce 1950 před­sta­vil fran­couz­ský ministr zahra­ničí Robert Schu­man plán na vytvo­ření spo­lečné orga­ni­zace pro uhlí a ocel, klí­čové suro­viny pro prů­mysl a vojen­skou výrobu. Tento plán vedl k pod­pisu Paříž­ské smlouvy v roce 1951, která zalo­žila Evrop­ské spo­le­čen­ství uhlí a oceli (ESUO). Zaklá­da­jí­cími členy byly Fran­cie, Západní Německo, Itá­lie, Bel­gie, Nizo­zem­sko a Lucem­bur­sko. ESUO mělo za cíl zabrá­nit válce mezi člen­skými státy pro­střed­nic­tvím hos­po­dář­ské inte­grace a spo­lečné správy klí­čo­vých prů­mys­lo­vých odvětví.

Vlajka Evrop­ského spo­le­čen­ství uhli a oceli (ESUO), někdy ozna­čo­va­ného také jako Mon­tánní unie

Tímto kro­kem začala evrop­ská inte­grace, která se poz­ději roz­ší­řila i na další oblasti. ESUO nejenže zajis­tilo míro­vou spo­lu­práci mezi člen­skými státy, ale také pod­po­řilo hos­po­dář­ský růst a moder­ni­zaci prů­myslu. Spo­lečná správa zdrojů uhlí a oceli umož­nila efek­tiv­nější vyu­žití těchto suro­vin a sní­žila riziko vojen­ského kon­fliktu. Úspěch ESUO vedl k dal­ším kro­kům v hos­po­dář­ské inte­graci, což vyús­tilo v zalo­žení dal­ších evrop­ských institucí.

Římské smlouvy a Evropské hospodářské společenství (EHS) (1957)

Pokra­čo­vá­ním úspě­chu ESUO bylo v roce 1957 pode­psání Řím­ských smluv, které vytvo­řily Evrop­ské hos­po­dář­ské spo­le­čen­ství (EHS) a Evrop­ské spo­le­čen­ství pro ato­mo­vou ener­gii (Eura­tom). EHS mělo za cíl vytvo­řit spo­lečný trh a postupně odstra­ňo­vat pře­kážky pro volný pohyb zboží, slu­žeb, kapi­tálu a pra­cov­ních sil mezi člen­skými státy. Eura­tom se zamě­řil na spo­lu­práci v oblasti jaderné energie.

Řím­ské smlouvy zna­me­naly významný krok smě­rem k hlubší inte­graci evrop­ských zemí a vytvo­ření jed­not­ného eko­no­mic­kého pro­storu. Tento pro­ces vedl k rych­lej­šímu hos­po­dář­skému růstu a zvý­šení životní úrovně v člen­ských stá­tech. EHS se stalo zákla­dem pro budoucí Evrop­skou unii, která postupně roz­ši­řo­vala své kom­pe­tence a člen­skou základnu. Inte­grace v rámci EHS při­nesla také poli­tic­kou sta­bi­litu a posí­lila spo­lu­práci mezi evrop­skými státy na růz­ných úrov­ních, což mělo pozi­tivní dopad na cel­kový roz­voj regionu.

Evropská společenství (1967)

Roku 1967 byly všechny tři orga­ni­zace (ESUO, EHS a Eura­tom) do nově vytvo­ře­ného Evrop­ských spo­le­čen­ství (ES). Tento krok, známý jako fúze smluv, měl za cíl zjed­no­du­šit a zefek­tiv­nit správu evrop­ských inte­grač­ních akti­vit. Slou­če­ním těchto orga­ni­zací vznikla jedna Komise a jedna Rada, čímž se posí­lila koor­di­nace a roz­ho­do­vací pro­cesy v rámci evrop­ských insti­tucí. Evrop­ská spo­le­čen­ství tak začalo vystu­po­vat jako jed­notný sub­jekt na mezi­ná­rodní scéně, což při­spělo k posí­lení jeho vlivu i efek­ti­vity. Záro­veň tak byl polo­žen kámen pro budoucí vznik Evrop­ské unie (EU, 1992).

Zaklá­da­jí­cími členy ES byly státy:

• Bel­gie, Nizo­zemí, Lucem­bur­sko (někdy též ozna­čo­váno jako BeNeLux)
• Fran­cie
• Itá­lie
• Spol­ková repub­lika Německo (západní Německo)

Postupně se k nim při­daly ještě:

• Dán­sko (1973)
• Irsko (1973)
• Spo­jené krá­lov­ství Velké Bri­tá­nie a Sever­ního Irska (1973)
• Řecko (1981)
• Por­tu­gal­sko (1986)
• Špa­něl­sko (1986)