Evropa na přelomu 17. a 18. století

Roku 1683 byli u Vídně pora­ženi Turci (za pomoci mnoha růz­ných armád – např. pol­ská voj­ska Jana III. Sobies­kého, fran­couz­ská voj­ska Lud­víka XIV.) a vyhnáni z Uher. Tím se zlep­šily mož­nosti Rakous­kých Habsburků. Roku 1686 vzniká Aug­špur­ská liga namí­řená proti Fran­cii (spo­je­nec­tví císaře, němec­kých kní­žat, Špa­něl­ska a Švéd­ska a něko­lika dal­ších zemí). V dal­ších bojích proti turec­kému nebez­pečí se vyzna­me­nal pře­de­vším Evžen Savojský.

Roku 1688 pro­bíhá tzv. „Slavná revo­luce“, kdy Vilém III. Oranž­ský nastu­puje na Ang­lický trůn. Tehdy se k Aug­špur­ské lize při­dal i on, resp. Ang­lie a Nizo­zemí. Aug­špur­ská liga vál­čila proti Fran­cii v tzv. Deví­ti­leté válce (1688 – 1697) neboli Válce o falcké dědic­tví. Válka zpus­to­šila Porýní a skon­čila míro­vou smlou­vou (kom­pro­mi­sem – spíše neú­spěch Francie).

Lud­vík XIV. uznal Viléma III. jako ang­lic­kého krále; v Holand­sku uznal obchodní výsady a z reu­nií mu zbyl jen Strasbourg (Štrasburk) a část Alsaska.

V polo­vině deva­de­sá­tých let se začíná pro­je­vo­vat hos­po­dář­ský úpa­dek Fran­cie, dochází k finanč­nímu ban­krotu Fran­cie, vyčer­pa­nosti. Lud­vík ani přesto však neztra­til zájem o náklad­nou zahra­niční politiku.

Válka o španělské dědictví

V roce 1700 vymírá špa­něl­ská větev Habsbur­ského rodu a uvol­ňuje se tím špa­něl­ský trůn. O ten samo­zřejmě pro­je­vili zájem rakouští Habsbur­kové, nebyli však jedi­nými zájemci – dal­šími byli fran­couz­ští Bour­boni (Lud­vík XIV. jej chtěl pro svého vnuka Filipa z Anjou).  Celý spor vyvr­cho­lil vlek­lými vál­kami o špa­něl­ské dědic­tví, které trvaly od roku 1701 až do roku 1714.  Konec válek zna­me­nalo uza­vření utrecht­ského míru roku 1713 (Velká Bri­tá­nie – Špa­něl­sko), a pře­de­vším míru rastatt­ského roku 1714 (Fran­cie – Rakousko).

Výsledky války o španělské dědictví

1) Špa­něl­ským krá­lem se stal Filip V. za pod­mínky, že nikdy nespojí Špa­něl­sko s Francií

2) územní ústupky: Špa­něl­sko ode­vzdalo Rakousku ital­ské území (Nea­pol­sko, Jižní Itá­lii a Sicí­lii, Sar­di­nii, Milán a Špa­něl­ské Nizo­zemí). Ang­lie ovládla Gil­bral­tar a Menorku (ve Stře­do­zem­ním moři). Bylo rov­něž potvr­zeno její mono­polní posta­vení v obchodu s otroky. Fran­cie se vzdala někte­rých kolo­nií v Ame­rice. Výbojné války Lud­víka XIV. byly velice finančně náročné, a tyto obrov­ské výdaje způ­so­bily hos­po­dář­ský úpa­dek ve Fran­cii spo­jený s nepo­koji a stáv­kami. Spoustu peněz stál také Lud­ví­kův nákladný život. Začal s výstav­bou Paříže, aby se tak stala nej­krás­něj­ším měs­tem na světě. Kři­vo­laké uličky nahra­zo­val širo­kými bul­váry. Posta­vil si sídlo v Lou­vru, zámek ve Ver­sailles nechal pře­bu­do­vat na slo­žitý kom­plex. V roce 1715, po smrti Lud­víka XIV., nastu­puje jeho vnuk, Lud­vík XV.

Za něj zpo­čátku vládne regent­ská rada (vláda Filipa II. Orle­án­ského a vliv kar­di­nála Fle­u­ryho). Byl méně schop­ným panov­ní­kem ve srov­nání se svým dědou; na konci své vlády se zapletl do Evrop­ského kon­fliktu (do války o Rakouské dědic­tví a do Sed­mi­leté války Ame­riky s Ang­lií). V Ame­rice ztrácí kolo­nie ve pro­spěch Velké Británie.

Prusko

Prusko bylo jed­ním z nej­vět­ších států ve Svaté řiši řím­ské národa němec­kého. Ta však byla po roce 1648 roz­tříš­těna a Habsbur­kům se nepo­da­řilo ji sjed­no­tit a ovlád­nout. V říši exis­to­valy rela­tivně samo­statné státy, které mohly vést dokonce i samo­stat­nou zahra­niční poli­tiku. Mezi nej­vět­šími státy bylo kromě Pruska ještě Bra­ni­bor­sko, Sasko a Bavor­sko. For­mální hla­vou říše byl císař z habsbur­ského rodu. Ve druhé polo­vině 17. sto­letí to byl Leo­pold I. (1657 – 1705), na začátku 18. sto­letí Josef I. (1705 – 1711) a v letech 1711 – 1740 Karel VI. Ten však zemřel bez muž­ských potomků (měl jen dceru – Marii Terezii).

Říš­ský sněm, který zase­dal v Řezně, byl bez­mocný. Chy­běly mu finanční pro­středky, byl bez voj­ska, bez úřed­nic­kého apa­rátu a neměl ani žádný daňový systém.

V 17. sto­letí v říši vzrůstá význam Bra­ni­bor­ska (rod Hohen­zollernů – 1415 kou­pili Bra­ni­bor­sko od Zik­munda). Za tři­ce­ti­leté války Bra­ni­bor­sko roz­ší­řilo své území, stalo se eko­no­micky silné. Pano­vala zde nábo­žen­ská tole­rance (při­chá­zejí sem pro­tes­tanti z růz­ných zemí – Fran­cie, Čechy)

Kurfiřt Fridrich Vilém (1640 – 1688)

Nej­vět­ším stá­tem v říši však bylo Prusko. Pruský mar­krabě ovlá­dal různá území s vlastní vlá­dou a zákony, byl kur­fiř­tem bra­ni­bor­ským,… V letech 1640 – 1688 tyto funkce zastá­val Frid­rich Vilém („velký kur­fiřt“). Byl prv­ním, kdo začal vytvá­řet pruský abso­lu­tis­mus. Stu­do­val eko­no­miku a učil se nábo­žen­ské tole­ranci. Upev­ňo­val vnitřní a zahra­niční poli­tiku. Vybu­do­val malou, ale účin­nou armádu, kte­rou měl pod svou kon­t­ro­lou (polo­vinu pla­til ze stát­ního roz­počtu). Podří­dil si šlechtu a pro­vedl byro­kra­tic­kou cen­t­ra­li­zaci. Vedl mer­kan­tilní poli­tiku (zru­šil dovoz ze zahra­ničí, zavedl vysoké daně, pod­po­ro­val manu­fak­turní výrobu; budo­valy se sil­nice, kanály, pří­stavy a poš­tovní sys­tém). Vítal huge­noty z Fran­cie i jiné pro­tes­tanty ze sou­sed­ních zemí. (Tím zvý­šil počet oby­va­tel­stva). Šlech­tici se stá­vali důstoj­níky ve voj­sku, ale schopní veli­telé mohli pochá­zet i z řad sed­láků nebo huge­notů. Měst­ská střední vrstva stag­no­vala, nestala se hnací silou eko­no­mic­kého roz­voje. Opo­rou panov­níka byli stat­káři (jun­keři).

Fridrich III. (I.) (1688 – 1713)

Frid­rich III. napo­do­bo­val fran­couz­ský dvůr a obklo­po­val se v paláci a zahra­dách Char­lot­tenburgu umělci, hudeb­níky, dvo­řany (podobně jako Lud­vík XIV.) Zalo­žil v Halle uni­ver­situ a Krá­lov­skou aka­de­mii umění. V Ber­líně zalo­žil Aka­de­mii věd. Roku 1701 obdr­žel krá­lov­ský titul ve východní části Pruska od Leo­polda (za pomoc ve válce o špa­něl­ské dědic­tví). Od oka­mžiku jeho koru­no­vace o něm mlu­víme jako o Frid­ri­chu I., prus­kém králi (do té doby jen jako mar­krabě Frid­rich III.).

Král Fridrich Vilém I. (1713 – 1740)

Král Frid­rich Vilém I. známý jako „král vojáků“. Byl prudké povahy, zbožný, vojen­ský typ. Zavedl mili­ta­ris­mus, tvr­dou vojen­skou dis­ci­plínu a pro­sa­dil usi­lovná cvi­čení a četné mané­vry. Zavedl rov­něž bran­nou povin­nost a zvý­šil počet vojáků (pruská armáda se tak stala čtvr­tou nej­sil­nější v Evropě). Šlechtu při­pou­tal ke své dynastii hod­nostmi i výcho­vou; povzbu­zo­val při­stě­ho­va­lec­tví do země, zejména do málo obsa­ze­ných území ve Východ­ním Prusku. Ochra­ňo­val prů­mysl a země­děl­ství. Pod­po­ro­val výrobu vojen­ské výzbroje a tex­tilní prů­mysl. Ač sám byl kato­lík, uzná­val i pro­tes­tant­skou víru. Méně již tole­ro­val Židy, ale i těm pone­chal eko­no­mic­kou svobodu.

Fridrich II. Veliký (1740 – 1786)

Frid­rich Vilém II. byl synem krále Frid­ri­cha Viléma I. Zavedl reformy osví­cen­ského abso­lu­tismu a dostal se do kon­fliktu s Marií Tere­zií. Ve vál­kách o rakouské dědic­tví (1740 – 1748) bojo­valo Prusko spo­lečně s Fran­cií proti Rakousku. Zámin­kou pro boj bylo odmít­nutí Prag­ma­tické sankce, která umož­ňo­vala nastou­pení Marie Tere­zie na trůn. Pruské krá­lov­ství zís­kalo v této válce část Slezska.

Rusko

Ruský car Petr I. Veliký (1672 – 1725)

V Rusku vládl v letech 1682 – 1725 car Petr I. Veliký z dynastie Roma­novců (ta nastou­pila roku 1613). Za jeho vlády se Rusko stalo abso­lu­tis­tic­kou monar­chií, vyšlo ze své izo­lace a vstou­pilo do Evropy jako moc­nost. Petr I. byl roz­hod­ným, ener­gic­kým a vyna­lé­za­vým vlád­cem. Měl obdiv k západu, činil četné reformy, zval stovky západ­ních tech­niků a umělců, naří­dil nosit zápa­do­ev­rop­ský šat a holit si tváře, zavá­děl kou­ření. Upra­vil ruský kalen­dář podle západ­ního vzoru (zavedl tzv. juli­án­ský kalen­dář, podle kte­rého byl počát­kem roku 1. leden; stále však byl ruský kalen­dář o 14 dní pozadu za Evrop­ským). Roku 1703 začal sta­vět nové hlavní město Sankt-Petěr­burg (podle Evrop­ského vzoru).

Od roku 1700 do roku 1724 vedlo Rusko války o pří­stup k Baltu a k Čer­nému moři. V letech 1700 – 1721 to byla Severní válka proti Švéd­sku, kte­réžto ovlá­dalo Fin­sko, Karélii, Livon­sko a Východní Pobaltí. Petr se spo­jil s Pol­skem a Dán­skem a začal vál­čit. Zpo­čátku měli pře­vahu Švé­dové (Karel XII. z rodu Wit­tel­sbach) – zví­tě­zili v bitvě u Narvy (1700). Roku 1707 Švé­dové vnikli do Ruska; Petr začal ustu­po­vat a vtáhl je hlu­boko do rus­kých rovin a roz­dr­til je v čer­venci 1709 u Pol­tavy v již­ním Rusku (Švé­dové osla­beni těž­kou zimou). Válka pokra­čo­vala dále až do uza­vření Nysta­d­ského míru v roce 1721.

- Petr zís­kal Livon­sko, Eston­sko, Jugrii, Karélii
=>Rusko se stalo evrop­skou velmocí

Petr I. vedl i další války: vedl armádu na Kav­kaz, kde zís­kal území u Kas­pic­kého moře, roku 1696 ve válce proti Tur­kům zís­kal Azov­ské moře (pak jej zase ztratil).

Pet­rovy reformy se týkaly vojen­ství, hos­po­dář­ství a správy. Zří­dil vlád­noucí senát, který měl admi­nis­tra­tivní a právní moc v zemi. Za úkol mu dal opat­řit peníze na válečná tažení a kon­t­rolu nad celým finanč­ním sys­té­mem. Rusko bylo roz­dě­leno na guber­nie a guber­nie na vévod­ství. Zří­dil devět úřadů (podle švéd­ského sys­tému), které byly vedeny jede­nác­ti­člen­ným kole­giem. Domé­nou šlechty se stalo voj­sko. Více než polo­vina mužů ze šlech­tic­kých kruhů byla zaměst­nána ve státní správě, zby­tek ve voj­sku (museli pro­jít čtr­nácti postup­nými kroky za nej­vyšší hod­ností). Šlechta se tím stala závis­lou na carovi. Voj­sko však pohl­tilo 80% stát­ního roz­počtu, což způ­so­bo­valo trvalý nedo­sta­tek peněz (to vedlo ke zvy­šo­vání daní; šlechta a ducho­ven­stvo však žádné daně neplatili.)

Petr se řídil mer­kan­tilní poli­ti­kou. Rusko vyvá­želo kůži, med, kaviár, dřevo, dehet, aj. Bylo zde zří­zeno diva­dlo, muzeum, nemoc­nice, Ruská aka­de­mie věd (1725; vědecký výzkum, vyu­čo­vání), vojen­ská aka­de­mie. V manu­fak­tu­rách pra­co­vali nevol­níci. Byly pro­hlou­beny soci­ální roz­díly mezi obyvateli.

Pet­rův syn Ale­xej byl spolu s caro­vými odpůrci utý­rán k smrti (za pří­pravu pro­ti­car­ského spiknutí).

Během více než tři­ceti dal­ších let pro­bí­haly v Rusku tzv. Palá­cové pře­vraty. Byly zří­zeny gar­dové pluky; tímto způ­so­bem se vystří­dalo 6 panov­níků, než se na trůn stej­ným způ­so­bem dostala Kate­řina II. (1762 – 1796). Ta navá­zala na Pet­rovo dílo, měla osví­cen­ské myš­lenky a ide­o­lo­gie, které však nere­a­li­zo­vala. Území se za její vlády zvět­šilo nato­lik, že stoupl počet oby­va­tel o celou tře­tinu. Úspěšné vedení války s Turec­kem vyslou­žilo Rusku území až k Čer­nému moři a Krym­skému polo­ostrovu (=„Nové Rusko“). Nevol­nic­tví zpo­ma­lilo hos­po­dář­ský roz­voj v Rusku (nevol­níci = „mužici“). Nená­vist rus­kého rol­níka se pro­je­vila v kozác­kém povstání Jemeljana Puga­čova (potla­čeno, Puga­čov popraven).

Kate­řina II. posí­lila úřed­nic­tvo abso­lu­tis­tic­kého státu, poli­cii, armádu; budo­vala pří­stavy (Sevas­to­pol). Nově zís­kaná území spra­vo­val kníže Potěm­kin, dlou­ho­letý rádce a mile­nec carevny.

Polsko

Od 16. sto­letí zde byla Pol­sko-litev­ská unie (Sta­vov­ská monar­chie). Pol­sko bylo roz­dě­leno do 50ti pro­vin­cií, v čele stály sněmy (šlechta). Sněm roz­ho­do­val o národní správě a vybí­ral daně; vybí­ral repre­zen­tanty do Sejmu (zde pla­tilo „libe­rum veto“ (svo­boda zaka­zo­vat; => nesou­hlas jed­noho člena zna­me­nal zma­ření při­jetí roz­hod­nutí) => z 55ti zase­dání bylo 48 neú­spěš­ných). Král a cen­t­rální auto­rita byla nahra­zena fede­rací (50 šlech­ticů – oligarchie).

Zhruba dvě tře­tiny oby­va­tel byli nevol­níci. Měš­ťan­stvo se poli­tiky neú­čast­nilo, města byla pod kon­t­ro­lou šlechty. = „zlatá doba pro šlech­tické rody“

Národ­nostní růz­no­ro­dost způ­so­bo­vala nejed­notu. Polo­vinu oby­va­tel tvo­řili Poláci (kato­líci), tře­tinu Ukra­jinci a Bělo­ru­sové (pra­voslavní) a zby­tek Němci (pro­tes­tanti), Litevci, Arméni a Tataři. V Pol­sku žilo také asi milion Židů. V prů­běhu 17. a 18. sto­letí se stát­ním nábo­žen­stvím stalo katolictví.

1648 – 1668 Jan Kazi­mír II. Vasa

- nájezdy kozáků, Rusů, Švédů – 1660 nucen vzdát se titulu švéd­ského krále

Pol­ští sou­sedi uva­žo­vali o roz­dě­lení celého Pol­ska – Trojí dělení Pol­ska (1772 – 1795). Vznikly otázky „Jak zacho­vat rov­no­váhu sil v této oblasti?“ Fran­cie viděla v Pol­sku ochranu proti Rusku; Rakousko proti Rusku a Prusku. Roku 1772 za Kate­řiny II. Pol­sko ztra­tilo tře­tinu svého území.
„první dělení“

- nej­větší část (ale nejméně pro­spe­ru­jící) dostalo Rusko
– Prusko dostalo nej­roz­vi­nu­tější část
– Rakousko dostalo nej­lid­na­tější oblasti

Roku 1788 Pol­ský sejm zru­šil libe­rum veto a roku 1792 byla obno­vena dědič­nost trůnu. Města se dostala do sejmu (mohla vlast­nit půdu). Proti novému pořádku se však vze­přela šlechta. Na její straně stála Kate­řina II. i Prusko. Roku 1793 došlo k tzv. „dru­hému dělení“, kdy Pol­sko ztra­tilo polo­vinu svého území právě ve pro­spěch Ruska a Pruska.

V roce 1795 Pol­sko zmi­zelo úplně z mapy Evropy jako samo­statný stát – „Třetí dělení“. Poláci se však nikdy nevzdali své národní iden­tity a usi­lo­vali o obno­vení samostatnosti.

Habsburská monarchie

Hospodářská a sociální situace

Hos­po­dář­ství v habsbur­ské monar­chii bylo na pře­lomu 17. a 18. sto­letí pře­vážně země­děl­ské. Půda byla roz­dě­lená na domi­ni­kál (pan­ská půda – šlech­tická, nezda­ně­náú a rus­ti­kál (pod­dan­ská půda, zda­něná – daně se pla­tily dva­krát do roka). Pod­daní byli navíc zatě­žo­váni povin­nou robo­tou, po tři­ce­ti­leté válce byly povinné tři dny v týdnu i více (před tři­ce­ti­le­tou vál­kou to bývalo jen něko­lik dní v roce). Byla ome­zo­vána osobní svo­boda – vydá­vány zákazy stě­ho­vání, povo­leny i těleské tresty. Toto období nazý­váme jako druhé nevol­nic­tví (bylo povinné pla­cení dávek z půdy, z dědic­tví, z vyko­ná­vání řeme­sel, z jar­marků, z pře­vozů, navíc byly odvá­děny ještě naturálie).

V polo­vině 17. sto­letí byl pro­vá­děn sou­pis pod­dan­ské půdy pro přesné vyme­zení daní (Berní rula v Čechách, Lán­ské rejstříky na Moravě – obecně „kata­stry“). Kata­stry byly sou­pi­sem všech pod­da­ných oby­va­tel na ven­kově i ve měs­tech, sou­pis veš­keré osné půdy, počtu dobytka, živ­ností. Podle sou­pisů vznikla vyme­zená prů­měrná jed­notka, byly sta­no­veny povin­nosti a dávky.

Pod­daní se proti robotě a nevol­nic­tví bou­řili – robotu nevy­ko­ná­vali, utí­kali z pan­ství, poté se s vrch­ností sou­dili (sed­láci se odvo­lá­vali na svá starší práva). Roku 1680 došlo k sel­skému povstání v Čechách. Sed­láci zasta­vili robotu a poslali císaři Leo­pol­dovi petici. Císař jim však odpo­vě­děl nepří­vě­tivě – zaká­zal jim další petice a zru­šil všechna pri­vi­le­gia, která pla­tila před rokem 1618. Odpo­věď vyvo­lala ozbro­jené povstání – vzbou­řilo se 160 pan­ství v Čechách. Povstání bylo ale tvrdě potlačeno.

Roku 1680 byl vydán robotní patent, který byl zamě­řen proti libo­vůli pan­stva a v němž byly sta­no­veny maxi­málně tři dny roboty v týdnu. Robotní patent zna­me­nal roz­chod se sta­rými právy, bylo potvr­zeno znevolňování.

Na konci 17. sto­letí pro­bí­hají další boje o tzv. stará práva na Domažlicku, vzbou­řilo se jede­náct ves­nic na Chod­sku. Cho­dové osidlo­vali pohra­niční oblasti a hlí­dali hra­nice a zem­ské stezky, za to dostali cel­kem 24 pri­vi­le­gií (byli pod­ří­zeni pouze králi a byli osvo­bo­zeni od roboty). Od 14. sto­letí je krá­lové dávali do zástavy šlech­ti­cům, kteří se sna­žili Chody zne­vol­ňo­vat. Po roce 1620 dostal Chod­sko do zástavy císař­ský rada Lam­min­ger (Lomi­kar). Do čela Chodů se posta­vil Jan Sladký Kozina, který roku 1693 roz­pou­tal povstání, to však bylo po dvou letech potla­čeno a Kozina byl v Plzni popraven.

• na počátku 18. sto­letí byly při­jaty další patenty
• na pře­lomu 17. a 18. sto­letí se začíná roz­ví­jet výroba a obchod, začíná sem pro­ni­kat mer­kan­ti­lis­mus, ochrana domácí výroby před cizím zbo­žím, zavá­dění manu­fak­tur (maji­te­lem je vrch­nost); finanční pro­středky zís­ká­vají z fun­go­vání svých statků, pra­covní síla => poddaní
• manu­fak­tura (z latin­ského manu facere = pra­co­vat rukama) – ruční výroba je roz­dě­lena mezi množ­ství děl­níků, kdy každý vyko­nává jenom dílčí část cel­kové práce 
  • roz­ptý­lená manu­fak­tura (domácí výroba) – náklad­nický sys­tém (fak­tor­ský) – zpro­střed­ko­va­tel je fak­tor, zajiš­ťuje děl­ní­kům suro­vinu, pak výro­bek prodá
  • sou­stře­děné manu­fak­tury – jedna velká dílna, v ní děl­níci (např. výroba vlně­ných látek)
  • roku 1697 vzniká pun­čo­chář­ská manu­fak­tura v Oseku v již­ních Čechách – jedná se o  nej­starší manu­fak­turu; zalo­žil ji opat Osec­kého klášera
  • roku 1715 v Hor­ním Lit­ví­nově vzniká sou­ke­nická manu­fak­tura – nej­roz­sáh­lejší česká manu­fak­tura (400 lidí), zakla­da­te­lem byl hrabě Jan Josef z Valdštejna
• pře­vahu mělo cechovní řemeslo

Leopold I. (1657 – 1705)

• za jeho vlády byla vedena válka o Špa­něl­ské dědic­tví, války s Turky (1663 – 64), Turci pro­nikli až na území Slo­ven­ska, dobyli pev­nost Nové Zámky
• stavba pev­nosti Leo­pol­dov (voje­vůd­cem byl Evžen Savojský)
• roku 1683 Turci oblehli Vídeň, Vídni pomohl také pol­ský král, Turci byli odra­ženi a vytla­čeni z Uher
• Uhry se staly sou­částí Habsbur­ské říše (častá povstání proti feu­dál­nímu útisku, proti reka­to­li­zaci a proti absolutismu)
• v 17. sto­letí vypuklo v Uhrách povstání (vedl ho Imrich Tököli)
• roku 1687 – 1688 bylo povstání potres­táno popra­vou 24 měš­ťanů v Pre­šově (tzv. „pre­šov­ská jatka“)
• na počátku 18. sto­letí vypuklo v Uhrách další povstání (vedl ho Fran­ti­šek II. Rákó­czi), které bylo uza­vřeno roku 1711 tzv. Szátmar­ským mírem 
  • dohoda mezi uher­skou šlech­tou a Habsburky
  • záruka šlech­tic­kých výsad
  • Habsbur­kové měli potvr­zený dědičný nárok na trůn
• od roku 1701 se Rakousko účast­nilo války o Špa­něl­ské dědic­tví (1701 – 1714)
  • Rakousko se vzdalo nároku; náhra­dou dostalo Nea­pol­sko, Milán­sko, Sar­di­nii, Špa­něl­ské Nizo­zemí, Sicílii
  • válka pokra­čo­vala ještě za Leo­pol­dova nástupce Josefa I. (1705 – 1711) a Karla VI. (1711 – 1740)

Karel VI. (1711 – 1740)

• za jeho vlády roku 1713 byla vydána tzv. Prag­ma­tická sankce (prag­ma­tická = prak­ticky pou­ži­telná; sankce = práv­nické roz­hod­nutí na věky) (při­jata čes­kými stavy a morav­ským sně­mem 1720) 
  • vláda má být na území habsbur­ské říše vždy v rukou jed­noho panov­níka a jeho dědiců (potomků)
  • měla zaru­čit stá­lost a územní celist­vost monar­chie (Rakousko, Česko, Uher­sko) a posí­lit absolutismus
  • dědi­cem mže být i žena (když není muž)
  • nástup­nic­tví v žen­ské linii vyu­žila hned jeho dcera Marie Terezie)

Kultura doby pobělohorské

• spo­jena s kato­lic­tvím, odcho­dem exu­lantů a reka­to­li­zací
• roku 1624 byly vydány patenty proti neka­to­lí­kům (císař­ským paten­tem povo­leno pouze kato­lic­tví => násilná rekatolizace)
• vytvo­řeny refor­mační komise 
  • s voj­skem pro­chá­zely Čechami, což donu­tilo oby­va­tel­stvo ke kon­verzi ke kato­lické církvi
  • vznikla nová cír­kevní správa, nová bis­kup­ství, nové farnosti
• půso­bení kato­lic­kého jezu­it­ského řádu (Tova­ryš­stvo Ježíšovo) 
  • zalo­žen sv. Igná­cem z Loy­oly roku 1534 (potvr­zen 1540), do Čech při­šli 1556, vyhnáni 1618, podruhé při­šli po bitvě na Bílé hoře (1620)
  • jezu­ité měli vliv na škol­ství (zaklá­dali tzv. koleje – např. Kle­men­ti­num v Praze, dále v Kutné Hoře, Plzni, Olo­mouci, atd.)
  • v polo­vině 17. sto­letí vešla pod jezu­it­ský vliv i Karlo-Fer­di­nan­dova universita
• pro­hlá­šení Jana Nepo­muc­kého za sva­tého (1729) – stal se velmi oblí­be­ným sva­tým mezi lidem i ve světě, v Čechách byl vní­mán jako kato­lický pro­ti­pól Jana Husa 
  • byl gene­rál­ním viká­řem praž­ského arci­bis­kupa za vlády krále Vác­lava IV.
  • podle pověsti odmítl králi pro­zra­dit, co mu krá­lova žena Žofie řekla při zpo­vědi (poru­šil by tak zpo­vědní tajem­ství), a tak jej roz­či­lený král nechal roku 1393 mučit a poté jeho tělo hodit z Kar­lova mostu do Vltavy
  • prav­dě­po­dob­něj­ším důvo­dem jeho mučení a smrti však byl spor s krá­lem Vác­la­vem o opata kladrub­ského kláš­tera (Jan potvr­dil jiného kan­di­táta opa­tem, než chtěl Václav)
  • z důvodu jeho mučed­nické smrti, která skon­čila svr­že­ním z mostu do Vltavy, se jeho sochy často nachá­zejí na mos­tech nebo v jejich blízkosti

Vznik Velké Británie

Per­so­nální unie Ang­lie a Skot­ska z roku 1603 měla velký vliv na skot­ské hos­po­dář­ství. Skot­sku bylo upí­ráno obchodní právo ve Fran­cii, Sko­tové nesměli obcho­do­vat ani s ang­lic­kými zámoř­skými kolo­ni­emi. Vývoj se pomalu ubí­ral k roz­dě­lení nebo dokonce k válce mezi Ang­lií a Skotskem.

Skot­ská krá­lovna Marie II. (1689 – 1694) zemřela na nešto­vice roku 1694, její man­žel a spo­lukrál Vilém III. Oranž­ský (1689 – 1702) poté vlád­nul sám až do roku 1702, kdy zemřel na zápal plic. Po něm nastou­pila na trůn Anna Stu­ar­tovna (1702 – 1714), dcera vyhna­ného Jakuba II.

Pro­tože Anna neměla žád­ného potomka a ang­lický par­la­ment se obá­val mož­ného návratu potomků vyhna­ného krále Jakuba II. (utekl během tzv. slavné revo­luce), při­jal zákon o nástup­nic­tví (Act of Sett­le­ment) (1701), v němž sta­no­vil, že zemře-li Anna bez dědice, koruna při­padne pro­tes­tant­ské han­no­ver­ské dynastii. To však pro­hlou­bilo krizi se Skoty (Sko­tové byli kato­líci), skot­ský par­la­ment vyjá­d­řil svou nezá­vis­lost a plán při­jmout Han­no­verce za vlast­ních pod­mí­nek. Ang­lický par­la­ment odpo­vě­děl ulti­má­tem – buď se Sko­tové do Vánoc 1705 budou účast­nit jed­nání o plné unii nebo budou pova­žo­váni za nepřá­tele. Pod touto hroz­bou posí­le­nou pří­tom­ností ang­lic­kých vojen­ských jed­no­tek v New­castlu na severu Ang­lie při­stou­pil skot­ský par­la­ment k jed­nání. Plná unie byla dojed­nána v dubnu 1706 za pří­tom­nosti krá­lov­nou schvá­le­ných 31 komi­sařů za Ang­lii a 31 za Skot­sko. Tak došlo ke vzniku Spo­je­ného krá­lov­ství Velké Bri­tá­nie (1. května 1707). Skot­sko si zacho­valo vlastní právní řád i cír­kev, sjed­no­ce­ným se stal par­la­ment – pouze jeden par­la­ment ve West­min­steru. Při­jata byla také spo­lečná měna a celní unie.

Jiří I. (George I) (28. 5. 1660 – 11. 6. 1727) se naro­dil i zemřel (nyní) v němec­kém Osnabrücku

Han­no­ver­ská dynastie se podle zákona Act of Sett­le­ment (1701) dostala na trůn po smrti bezdětné Anny Stu­ar­tovny roku 1714 v osobě Jiřího I. (1714 – 1727). Za jeho vlády dochází k zahá­jení pře­chodu poli­tic­kého sys­tému moder­ního stylu, v němž je moc v rukách vlády v čele s jejím před­se­dou (pre­mi­é­rem). Jiří se účast­nil jed­nání vlády jen mimo­řádně, vni­t­rostátní pro­blémy řešili spíše vlivní ministři jako napří­klad sir Robert Wal­pole (1721 – 1745), kte­rého můžeme nazvat za prv­ního (nejme­no­va­ného) pre­mi­éra. Wal­pole zůstal v čel­ním posta­vení minis­trů i za vlády krá­lova syna, Jiřího II.

Jiří II. (1683 – 1760) byl koru­no­ván za zvuku Hän­de­lova cho­rálu 4. října 1727. Jiří II. dal na radu hra­běte Wal­po­leho a pode­psal míro­vou dohodu se Špa­něl­skem (1729), která pla­tila až do války o rakouské dědic­tví (1740 – 1748), kdy možný neú­spěch Marie Tere­zie jakožto prá­vo­platné dědičky rakous­kého trůnu hro­zil ve zvý­šení vlivu Fran­cie na evrop­ském kon­ti­nentě (Filip V., vnuk Lud­víka XIV., byl krá­lem špa­něl­ským). Roz­hod­nutí pro účast Bri­tá­nie ve válce bylo pro krále též pod­po­řeno osob­ním důvo­dem – zna­me­nalo také ochranu rod­ného Han­no­veru a jeho zájmů.

Bri­tá­nie se zapo­jila také do Sed­mi­leté války – kon­fliktu, který začal nej­prve v kolo­ni­ální severní Ame­rice na území ovlá­da­ným Fran­couzi a Ang­li­čany (od 1754) a který se nako­nec roz­rostl v roz­lehlý válečný kon­flikt. Sed­mi­letá válka dora­zila do Evropy v roce 1756 a zamí­chala před­cho­zím spo­je­nec­kým roz­lo­že­ním – Bri­tá­nie stála spo­lečně s Han­no­ver­skem, Prus­kem a Por­tu­gal­skem proti Fran­cii, Rakousku, Rusku, Špa­něl­sku a Švéd­sku. Válka byla ukon­čena až za vlády krá­lova syna Jiřího III. (1760 – 1820). Bri­tá­nie zazna­me­nala vítěz­ství pře­de­vším v kolo­ni­ích – podle mírové dohody z roku 1762. Bri­tá­nie od Fran­cie zís­kala území v dnešní Kanadě, území Loui­si­any na východ od řeky Mis­sis­sippi a ost­rovy Gre­nada a Gre­na­diny. Fran­cii zůstaly napří­klad ost­rovy Mar­ti­nik a Gua­da­loupe. Od Špa­něl­ska Bri­tá­nie zís­kala Flo­ridu. Na Fran­cii též zís­kala území v Indii. Vysoké náklady na zapla­cení váleč­ných výdajů řešila Bri­tá­nie zave­de­ním nových daní v kolo­ni­ích. Pro­tože toto však zavedla vláda z Lon­dýna bez dis­kuse s před­sta­vi­teli vlády v kolo­ni­ích, postupně to vedlo ke vzrůstu nevole, která v Ame­rice vyús­tila až v revo­luci za nezávislost.