Evropa po pádu Napoleona

Obsah kapi­toly

Evropští panov­níci v 1. polo­vině 19. století

Poté, co pro­hrál bitvu u Water­loo (18. 6. 1815), byl Napo­leon donu­cen defi­ni­tivně abdi­ko­vat, byl zadr­žen a zby­tek svého života strá­vil na ost­rově sv. Heleny. Evrop­ské hra­nice však nezů­staly ve stavu, do jakého je dostal svým vojen­ským umem. Již v roce 1814 se ve Vídni sešel tzv. Vídeň­ský kon­gres s mezi­ná­rodní účastí, který roz­hodl o územ­ních změ­nách v nepro­spěch pona­po­le­on­ské Fran­cie. Došlo tak ke změ­nám, které postupně vedly k vytvá­ření Evropy tak, jak ji známe dnes.

Konec Svaté říše římské a vznik Svaté aliance

Jed­nou z poměrně důle­ži­tých změn, které pře­tr­valy i přes Vídeň­ský kon­gres, byl ofi­ci­ální konec exis­tence Svaté říše řím­ské národa němec­kého. Stalo se tak 6. srpna 1806, kdy byl poslední řím­ský císař Fran­ti­šek II. donu­cen na svůj trůn abdi­ko­vat. Pří­či­nou tohoto kroku, který udě­lal defi­ni­tivní tečku za sko­mí­ra­jí­cím císař­stvím, nebyl nikdo jiný než Napo­leon. Ten více­méně donu­til šest­náct států, aby ofi­ci­álně opus­tily Sva­tou říši řím­skou a sdru­žili se do nově vznik­lého tzv. Rýn­ského spolku (vznikl 12. čer­vence 1806). Po porážce Pruska v bitvě u Jeny a Auer­s­tedtu se do Rýn­ského spolku (někdy též Rýn­ská kon­fe­de­race) při­daly další státy. Císař Fran­ti­šek II. začal tedy uží­vat pouze titul císaře rakous­kého, který vytvo­řil v roce 1804 (jako rakouský císař se jme­no­val Fran­ti­šek I.).

Evropa v r. 1815 – zjednodušená mapka (šrafované území Německého spolku)

Evropa v r. 1815 – zjed­no­du­šená mapka
(šra­fo­vané území Němec­kého spolku)

Po porážce Napo­le­ona vzniká tzv. Německý spo­lek, do kte­rého se při­po­jily více­méně stejné státy jako v Rýn­ském spolku – čili některá území Pruska, krá­lov­ství Bavor­ské, Saské, Han­no­ver­ské a Würt­tem­ber­ské, vel­ko­vé­vod­ství Báden­ské, Hes­sen­sko-Darm­sta­dt­ské, Lucem­bur­ské, Meklenbur­ské, Sasko-Výmar­sko-Eise­na­š­ské a další menší území a svo­bodná města. Rakouské císař­ství (kromě Uher) a Prusko při­stou­pily nově, k býva­lým čle­nům Rýn­ského spolku tyto státy nepa­t­řily. Němec­kému spolku před­se­dali císa­řové z rodu Habsburků. V téměř nezmě­ně­ném slo­žení zůstal až do roku 1866. Sestá­val dohro­mady z 37 států (monar­chií) a čtyř svo­bod­ných měst (1866 jich bylo již jen 34).

kanc­léř kníže Metternich

Roku 1815 dochází ke vzniku spo­je­nec­tví mezi rus­kým carem Ale­xan­drem I., prus­kým krá­lem Frid­ri­chem Vilé­mem III. a rakous­kým císa­řem Fran­tiš­kem I. Tuto svou spo­leč­nou poli­tiku usi­lu­jící o udr­žení stá­va­jí­cího pořádku rati­fi­ko­vali ve smlouvě o Svaté ali­anci v Paříži dne 26. září 1815. K ali­anci postupně při­stou­pili všichni evropští křes­ťan­ští vládci kromě krále Jiřího V. (král Spo­je­ného krá­lov­ství) a papeže. Pro­tože po vět­šinu doby exis­tence Svaté ali­ance si mezi evrop­skými diplo­maty udr­žel vedoucí pozici rakouský ministr zahra­ničí a poz­dější kanc­léř kníže Met­ter­nich, říká se někdy sys­tému Svaté ali­ance také met­ter­ni­chov­ský sys­tém. Jeho poli­tiku můžeme cha­rak­te­ri­zo­vat jako snahu o udr­žení sta­tutu quo. Met­ter­nich chá­pal stát jako nad­řa­zený náro­dům a úlo­hou panov­níka bylo sjed­no­tit růz­no­ro­dost národů, ze kte­rých se stát sklá­dal. Proto potí­ral všechna národní hnutí včetně němec­kých, ač sám byl Něm­cem pochá­ze­jí­cím z Porýní.

Kon­gresy Svaté aliance:

  1. Cáchy 1818 – kon­gres řešil válečné repa­race, které měla Fran­cie pla­tit, a sta­žení ali­anč­ních vojsk z jejího území; kromě toho se řešila židov­ská otázka, pirát­ství a otroc­tví; Špa­nělé se neú­spěšně poku­sili zís­kat vel­moci pro zásah v Jižní Ame­rice, kde pro­bí­haly osvo­bo­ze­necké boje kolo­nií; mimo to se řešily některé méně zásadní otázky v evrop­ském pro­storu, např. spory v Němec­kém spolku
  2. Kar­lovy Vary 1819 - šlo pouze o dílčí kon­gres vybra­ných vel­mocí kvůli řešení radi­ka­lismu v Němec­kém spolku; účast­nilo se Rakousko, Prusko a některé německé státy; výsled­kem byly Kar­lo­var­ské dekrety, které pro­sa­dil Met­ter­nich; dekrety zavá­děly cen­zuru a dohled nad uni­ver­zi­tami + rušily stu­dent­ské spolky
  3. Opava 1820 – kon­gres byl svo­lán kvůli revo­lu­cím ve Špa­něl­sku a také v Nea­pol­sku, kte­rou Rakousko vní­malo jako ohro­žení svých zájmů; kon­gres ale nedo­spěl díky vzá­jem­ným spo­rům k žád­nému závaz­nému výsledku a další rok byl pře­su­nut do Lublaně
  4. Lublaň 1821 – byla dohod­nuta rakouská inter­vence do Nea­pol­ska, Fran­cie a Bri­tá­nie spolu s Papež­ským stá­tem vyhlá­sili neutra­litu; špa­něl­ská otázka zůstala bez řešení
  5. Verona 1822 – řešila se situ­ace ve Špa­něl­sku a jeho kolo­ni­ích; Fran­cie pro­sa­dila zásah své armády proti Špa­ně­lům, inter­vence v Ame­rice selhala hlavně kvůli odporu Bri­tá­nie, která pro­tes­to­vala i proti zásahu ve Špa­něl­sku; odsou­zena byla i revo­luce v Řecku

Kon­gre­sová éra tímto skon­čila a Bri­tá­nie se stáhla do izolace.

Červencová revoluce

Ačko­liv byla Velká fran­couz­ská revo­luce pora­žena a územní roz­dě­lení Evropy se vrá­tilo do roku 1792, v mys­lích a srd­cích lidí myš­lenky revo­luce pře­tr­valy. Jed­nalo se pře­de­vším o myš­lenku rov­no­práv­nosti lidí ve státě a myš­lenky občan­ských svo­bod. Tyto prin­cipy se po vět­ších či men­ších peri­pe­ti­ích postupně usa­dily a staly zákla­dem všech evrop­ských stát­ních útvarů. Lidé také vní­mali důle­ži­tou potřebu exis­tence práv­ního státu, což pocí­til při svém pokusu o abso­lu­tis­tic­kou vládu Karel X.

Po pádu Napo­le­ona došlo ve Fran­cii (hlavně díky minis­trovi zahra­ničí Napo­le­o­novy vlády Ch. Talley­ran­dovi) k restau­raci Bour­bonů, Fran­cie se stala kon­sti­tuční monar­chií, na jejíž trůn nastou­pil téměř šede­sá­ti­letý Lud­vík XVIII. Charte con­sti­tu­ti­on­nelle z roku 1814 zaru­čo­vala poli­tic­kou a nábo­žen­skou svo­bodu, rov­nost lidí (občanů) před záko­nem a ochranu sou­kro­mého vlast­nic­tví. Volební právo sice ještě pořád zůstalo v rukou malé části oby­va­tel­stva, ale i tak můžeme hovo­řit o pokroku.

16. září 1824 však Lud­vík XVIII. umírá a na trůn nastu­puje jeho bratr Karel X. S ním při­chá­zejí snahy o ome­zení kon­sti­tuce a ústavy. Tomu však, jak jsme již nazna­čili, zabrá­nili lidé, kteří si nehod­lali nechat svá vydo­bytá práva jen tak vzít. Když Karel X. v čer­venci roku 1830 roz­ká­zal roz­pus­tit par­la­ment, povstali neje­nom pří­vr­ženci repub­liky, kteří od 27. čer­vence posta­vili v uli­cích Paříže bari­kády a vedli pou­liční boje. Po třech dnech bitev sla­vili děl­níci a stu­denti své vítěz­ství a král se vzdal trůnu. Nezna­me­nalo to však zru­šení trůnu jako tako­vého, pro­tože repub­li­káni v té době ještě neměli takové slovo a tako­vou moc. Situ­ace po čer­ven­cové revo­luci nahrála Lud­víku Fili­povi, pří­sluš­níku orle­án­ské větve bour­bon­ského rodu a oblí­benci fran­couz­ských měš­ťanů. Ti zajis­tili, že Lud­vík Filip byl v letech 1830 – 1848 na fran­couz­ském trůně – této etapě říkáme čer­ven­cová monar­chie. Karel X. po své abdi­kaci opus­til Fran­cii a zby­tek svého života strá­vil ve Velké Bri­tá­nii. Fran­couz­ské zapo­jení do Svaté ali­ance čer­ven­co­vou revo­lucí silně utrpělo.

Povstání v Nizozemí

Čer­ven­cová revo­luce ve Fran­cii byla hlav­ním spouš­tě­čem udá­lostí ve svém okolí, zde kon­krétně ve Spo­je­ném nizo­zem­ském krá­lov­ství. Útvar, vzniklý po Vídeň­ském kon­gresu, se vyzna­čo­val znač­nými hos­po­dář­skými, etnic­kými a nábo­žen­skými roz­díly (kato­líci x pro­tes­tanti) mezi seve­rem a jihem (dříve Španělské/Rakouské Nizo­zemí). Revo­luce roku 1830 vedla k vytvo­ření nezá­vis­lého krá­lov­ství Bel­gie, které bylo po počá­teč­ním váhání uznáno na kon­gresu vel­mocí v Lon­dýně téhož roku. Nizo­zemí uznalo Bel­gii až 1839. Na trůn v Bel­gii nastou­pil Leo­pold I. ze Sasko-Kobur­sko-Gothaj­ského rodu.

Povstání v Řecku

Sláb­noucí moc Osman­ské říše spo­lečně s dlou­hým utla­čo­vá­ním pra­voslav­ného křes­ťan­ského oby­va­tel­stva vedlo na počátku 19. sto­letí k něko­lika povstání Srbů a Řeků. Ta však byla vždy krvavě potla­čena. Pokus o vyhlá­šení řecké nezá­vis­losti roku 1822 vedl k dal­šímu krvepro­lití na řec­kém ost­rově Chios (v Egej­ském moři). Po tomto masa­kru se však Řekové dočkali pomoci z Evropy – do Řecka při­chá­zeli dob­ro­vol­níci a poz­ději také válečné námoř­nic­tvo Spo­je­ného krá­lov­ství, Fran­cie a Ruska, které pora­zilo Turky v roce 1827 u Nava­rinu. Roku 1828 se při­dali i ruští pěšáci.

Povstání skon­čilo nej­lépe pro Řecko, které bylo roku 1830 uznáno jako samo­statný nezá­vislý stát – krá­lov­ství v čele s Otou Bavor­ským. Srb­sko bylo dále sou­částí Osman­ské říše, ale byla mu zaru­čena větší autonomie.

Místo Oty I. z bavor­ského rodu Wit­tel­sba­chů nej­prve vládl kon­cil regentů, jeli­kož Otovi bylo v době jme­no­vání teprve 16 let. V roce 1835 se však cho­pil vlády v čele státní rady, která však byla pouze porad­ním orgá­nem. Po povstání, které vypuklo proti míře pří­tom­nosti bavor­ských poradců, sou­hla­sil Ota I. se sepsá­ním ústavy a změnu monar­chie na konstituční.

Zají­mavé je, že Svatá ali­ance po prv­ních zprá­vách o povstání v Řecku uva­žo­vala ne o pomoci povstal­cům, ale právě nao­pak o jejich potla­čení, tzn. pomoci osman­skému sul­tá­novi, z pohledu členů ali­ance prá­vo­plat­nému monar­chovi. Až masakr na ost­rově Chios (odveta za řecké masa­kry mus­limů), který vzbu­dil silné sym­pa­tie s řec­kým hnu­tím v řadách evrop­ské veřej­nosti, vedl ke změně postojů Svaté ali­ance. Pod­po­rou povstalců byl ale naru­šen její samotný smysl a právě od této doby (povstání v Řecku, Fran­cii a v Nizo­zemí) můžeme dato­vat její prak­tický (ne for­mální) roz­pad. Jed­not­liví čle­nové nadále zastá­vali pře­de­vším vlastní zájmy, ačko­liv nave­nek byla ještě pre­zen­to­vána jednota.

Povstání v Polsku

Pol­sko jako samo­statný stát se na mapě Evropy nevy­sky­to­val již od roku 1795, kdy došlo k posled­nímu, tře­tímu, dělení Pol­ska. Území býva­lého státu bylo roz­dě­leno mezi Rusko, Rakousko a Prusko. Území pod rus­kou nad­vlá­dou se od Vídeň­ského kon­gresu 1815 ozna­čo­valo jako Pol­ské krá­lov­ství (Kon­gre­sovka) – vládl zde sice pří­sluš­ník rus­kého car­ského rodu, ale jed­nalo se o jis­tou formu auto­no­mie – úřed­ním jazy­kem zůstala pol­ština a exis­to­val zde dále i sněm.

Čer­ven­cová revo­luce, která se ode­hrála roku 1830 ve Fran­cii, inspi­ro­vala radi­kální vlas­tence v Pol­sku k uspo­řá­dání povstání. To vypuklo v lis­to­padu 1830, kdy byla vyhlá­šena nezá­vis­lost na rus­kém caru Miku­lášovi I. Povstání vypro­vo­ko­vala snaha nového cara o potla­čení libe­ra­lismu a ome­zení auto­no­mie Kon­gre­sovky. Povstalci, kte­rým se nedo­stala pomoc od ostat­ních evrop­ských národů, však neměli nad Rusy vojen­skou pře­vahu, a byli v dubnu násle­du­jí­cího roku pora­ženi. Rusové kon­tro­vali pokus o zvrat ome­ze­ním ústavy, zave­de­ním ruské měny, zru­še­ním pol­ského voj­ska a také vět­šiny pol­ského škol­ství. Nastala doba rusi­fi­kace, které silně pocí­tila i pol­ská kato­lická cír­kev, která při­šla o svůj maje­tek ve pro­spěch státu a pra­voslavné církve. Po těchto opat­ře­ních vět­šina pol­ské opo­zice emigrovala.

Situace v Rusku

Rusko vyšlo z válek s Napo­le­o­nem jako jeden z vítězů a car Ale­xandr se tak také rád veřejně pre­zen­to­val (spa­si­tel Evropy). V samot­ném Rusku ovšem i přes carovo nave­nek libe­rál­nější vystu­po­vání v zahra­niční poli­tice vládl tuhý režim. I zde se však pro­je­vily myš­lenky Velké fr. revo­luce, které ovliv­nily pře­de­vším část šlechty (měla mož­nost ces­to­vat, mladí šlech­tici pořá­dali „pozná­vací zájezdy“ po Evropě). Roku 1825 vypuklo v Rusku povstání děkab­ristů v Pet­ro­hradě (v pro­sinci, děkabr je rusky pro­si­nec). Car Ale­xandr I. zemřel a právě měl být jme­no­ván nový car, Miku­láš I. Povstalci měli v úmyslu nasto­lit kon­sti­tuční monar­chii nebo rov­nou repub­liku, ale povstání bylo bez pod­pory a špatně orga­ni­zo­váno, proto bylo bez pro­blémů zlik­vi­do­váno a jeho původci přísně potres­táni. V reakci na povstání car nasto­luje ještě tvrdší režim, cen­zuru, poli­cejní stát.

Itálie

Po skon­čení válek byla Itá­lie roz­dě­lena mezi Habsburky (Lom­bard­sko-Benát­sko, Tos­kán­sko a něko­lik drob­něj­ších kní­žec­tví již­něji) a jejich ved­lejší linie rodu na severu, Papežký stát upro­střed a špa­něl­ské Bour­bony na jihu. Snahy o sjed­no­cení Itá­lie stále trvaly a vytvá­řely se za tímto úče­lem tajné spolky, nej­zná­mější jsou kar­bo­náři. Savoj­ská dynastie vstu­puje v 1. polo­vině 19. sto­letí na scénu jako stále význam­nější poli­tická síla, která v druhé polo­vině sto­letí sjed­no­cení dokončí.

 

Doporučená literatura

  • Hon­zák, F. – Pečeňka, M. – Stell­ner, F. – Vlč­ková, J.: Evropa v pro­mě­nách sta­letí. Nakla­da­tel­ství Libri, Praha 1997.
  • Schelle, K. – Tau­chen, J. – Veselá, R. a kol.: Stát a právo v době Met­ter­ni­chově. Key Pub­lishing, Ost­rava 2009.
  • Slad­kov­ská, E.: Kon­gresy Svaté ali­ance. In: His­to­rický obzor, roč. 9, 11/12/1998, s. 242–249.
  • Pomoci mohou i knihy o ději­nách jed­not­li­vých zemí.
© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version