Expanze Turků a Tatarů do Evropy

Ve 12. sto­letí začaly postu­po­vat ze střední Asie do Zakav­kazka a na Krym kočovné kmeny Mon­golů – Tatarů. Během svého postupu nena­rá­žely na větší odpor, v roce 1233 pora­zily ruské voj­sko na řece Kalce, v roce 1240 dobyly Kyjev a způ­so­bily tak zánik Kyjev­ské Rusi. Na rus­kém území vytvo­řili mohut­nou říši Zla­tou hordu, která zde exis­to­vala přes dvě stě let. V roce 1241 pro­nikli Mon­go­lové až do střední Evropy. Jejich útok zara­zil u čes­kých hra­nic král Vác­lav I., Morava však byla vypleněna.

Turecký vůdce Osman I. (Utman I. Gazi) byl zakla­da­te­lem Osman­ské říše

Turecké kmeny, pře­de­vším kme­nový svaz Oguzů, které se daly do pohybu díky tatar­ské expanzi, začaly ve 14. sto­letí migro­vat na západ a dostaly se do Malé Asie. Na seve­ro­zá­padě nově osíd­le­ného území vládla turecká dynastie, nazý­vaná osman­ská. Jejím zakla­da­te­lem byl Osman I., který výhod­nou útoč­nou nebo sňat­ko­vou poli­ti­kou roz­ši­řo­val své území na úkor Byzant­ské říše, roku 1299 se pro­hlá­sil za samo­stat­ného vládce Osman­ské říše. V úspěšné výbojné poli­tice postu­po­val i jeho syn Orchan, který zalo­žil také novou turec­kou armádu - jani­čáři. Pří­sluš­níky této armády byli křes­ťan­ští chlapci vycho­vá­váni na sul­tá­nově dvoře a pat­řili mezi elitu turecké armády. Byli oddaní islámu a sul­tá­novi (odtud pří­sloví „potur­če­nec horší Turka“)

Jeho nástupci pak pro­ni­kají až na Bal­kán. Aby ho ovládli, museli pora­zit dva státy – Srb­sko a Bul­har­sko. V roce 1389 dochází k bitvě na Kosově poli. Ovlád­nuta byla i Make­do­nie, Bul­har­sko bylo pod­ma­něno v roce 1393. Turci pořá­dali nájezdy a pře­pady, oby­va­telé museli pla­tit dávky a někteří se dostali do otroc­tví. V čele Osman­ské říše stál sul­tán, jenž byl hla­vou svět­ské i cír­kevní moci. Zákla­dem říše byl islám.

Podro­bení oby­va­telé při­jí­mali tuto víru, aby se mohli zařa­dit do spo­leč­nosti (jinak by se totiž nedo­stali do úřadů apod.). Veš­kerá půda pat­řila státu a byla pro­půj­čena lení­kovi jen po dobu jeho vojen­ské služby. Stát kon­t­ro­lo­val výrobu, a to jak řeme­sl­nou, tak země­děl­skou. Opo­rou Osman­ské říše byli janičáři.

Proti osman­ské agresi a na záchranu Byzance se začalo for­mo­vat spo­je­nec­tví evrop­ských států. Napros­tým deba­klem skon­čila porážka evrop­ských vojsk u Niko­pole v roce 1396. Ohro­žená Byzanc se sna­žila dohod­nout s pape­žem. Za to, že byla Byzancí uznána papež­ská svr­cho­va­nost nad křes­ťan­stvem (tedy západ­ním i východ­ním) byla proti osma­nům vypra­vena kří­žová výprava. Také tento pokus však skon­čil totální kata­stro­fou, kdy byla v bitvě u Varny výprava roz­prá­šena. V čele kři­žáků stál Jan Hunyadi a jeho syn Matyáš. Hlavní pří­či­nou porážky byla nejed­nota Evropy.

V roce 1453 byl dobyt Caři­hrad, který dopo­sud doží­val obklo­pen Osman­skou říší. Tím došlo k zániku více jak tisí­ci­leté Byzant­ské říše. Caři­hrad se stal hlav­ním měs­tem Osman­ské říše, křes­ťan­ské sva­tyně se staly meši­tami. Turci Caři­hrad pře­jme­no­vali na Istanbul.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version