Francie za druhého císařství, Pařížská komuna

Francie za druhého císařství

Napo­leon III., vlast­ním jmé­nem Karel Lud­vík Napo­leon Bona­parte (Char­les Louis Napo­léon Bona­parte) byl synov­cem býva­lého císaře Napo­le­ona I. Jeho otec, Louis Bona­parte, byl 1806–1810 krá­lem Holand­ska. Mládí Karla Lud­víka bylo poměrně dob­ro­družné, spolu s rodi­nou žil v exilu v růz­ných evrop­ských zemích a po svých neú­spěš­ných poku­sech o bona­par­tis­tický pře­vrat ve Fran­cii ve 30. a na začátku 40. let se pře­su­nul do Ang­lie. Zpět do Fran­cie se vrá­til až po smrti Lud­víka Filipa I., již jako čtyřicátník.

Karel Lud­vík chytře vyu­žil situ­ace, ve které se Fran­cie v této době nachá­zela. Vláda Napo­le­ona I. byla v paměti lidí stále zapsána jako sym­bol veli­kosti Fran­cie, před kte­rou se třásla Evropa, neza­po­mí­nalo se ani na rela­tivní sta­bi­litu, které se fran­couz­ská spo­leč­nost těšila (v porov­nání s před­cho­zím revo­luč­ním obdo­bím). Napo­le­o­nův syno­vec plně vyu­žil váž­nost, které se jméno Bona­parte ve Fran­cii těšilo. Po úpadku, který Fran­cie poznala za „čer­ven­cové monar­chie“, při­šel s vizí sta­bi­lity a posí­lení mocen­ského významu země, spolu se sliby vůči nej­větší spo­le­čen­ské sku­pině – rol­ní­kům. Díky tomu poměrně pře­kva­pivě zví­tě­zil v pre­zi­dent­ských vol­bách 10. pro­since 1848 a stal se tak prv­ním pre­zi­den­tem nově usta­no­vené 2. repub­liky. I přes exis­tenci repub­liky zde ale exis­to­vala silná vrstva monar­chistů, kteří dou­fali v návrat Bour­bonů nebo Orle­án­ské dynastie. Ovlá­dali Národní shro­máž­dění a měli velmi sil­nou pozici i v parlamentu.

Bona­parte se neú­spěšně poku­sil pro­sa­dit změnu ústavy z roku 1848, která umož­ňo­vala vyko­ná­vat pre­zi­dent­skou funkci pouze jed­nou a ome­zo­vala ji na 4 roky. Postupně si kromě rol­níků zís­ká­val pod­poru armády a církve a 2. pro­since 1851 se cho­pil dik­tá­tor­ské moci. Tento krok si nechal schvá­lit veřej­ným refe­ren­dem. Přesně rok na to, po dal­ším refe­rendu, byl Bona­parte koru­no­ván císa­řem jako Napo­leon III. Hlavní moc se kon­cen­t­ro­vala kolem císaře, v okruhu byro­kra­cie, armády a církve, par­la­ment byl silně osla­ben. Roku 1853, po neú­spěšné snaze zís­kat ruku některé evrop­ské prin­cezny, se císař ože­nil s fran­couz­skou hra­běn­kou Evže­nií de Mon­tijo. Císa­řovi odpůrci byli ode­sí­láni na taková místa, jako Ďáb­lův ost­rov nebo Nová Kale­do­nie. Napo­le­o­nův režim byl ve svých počát­cích značně repre­sivní (cen­zura tisku atd., zlep­šení až v 60. letech), o čemž svědčí mimo jiné i fakt, že Vic­tor Hugo, Napo­le­o­nův dří­vější pod­po­ro­va­tel, zvo­lil po pře­vratu 1851 dob­ro­vol­nou emi­graci a stal se jeho výraz­ným kritikem.

Důle­ži­tým rysem císař­ství byla agre­sivní zahra­niční poli­tika, která měla obno­vit vel­mo­cen­ské posta­vení Francie:

  • V 50. letech se Fran­cie úspěšně zapo­jila po boku svého tra­dič­ního nepří­tele, Britů, do Krym­ské války (1853 – 56) proti Rusku.
  • 1859 se posta­vila (za část Savoj­ska a Nizzu) na stranu Sar­din­ského krá­lov­ství proti Rakousku, záro­veň ale byla v Římě fran­couz­ská posádka, která zajiš­ťo­vala bez­peč­nost papeže.
  • V Asii začala expanze do Indo­číny (Viet­nam, Kam­bodža), která se naplno roz­běhla na začátku 60. let.
  • V 60. letech se fran­couz­ští vojáci anga­žo­vali v Číně (2. opi­ová válka), Koreji i Japonsku.
  • V této době se Fran­cie významně podí­lela i při stavbě Suez­ského prů­plavu (Fer­di­nand Les­seps, kanál ote­vřen 1869 – Fran­cie se do stavby zapo­jila jako sponzor).
  • Upev­ňo­vání pozic v Alžíru (Fran­couzi zde již od 1830).
  • 1861–62 se usku­teč­nila expe­dice do Sýrie.
  • V letech 1862–1867 pod­po­ro­vala Fran­cie expe­dici rakous­kého arci­vé­vody Max­mi­li­ána do Mexika (bratr Fran­tiška Josefa I.). Max­mi­lián byl nako­nec pone­chán bez pod­pory (obrov­ské náklady), pora­žen a popra­ven, což pro fran­couz­skou pres­tiž zna­me­nalo citel­nou ránu. Kromě toho zásah evrop­ské vel­moci na ame­rické půdě vzbu­dil sil­nou neli­bost USA, jeli­kož poru­šo­val Monro­eovu dok­trínu.

K nej­vý­znam­něj­ším poči­nům 2. impé­ria a císaře Napo­le­ona se při­čítá masivní pře­stavba Paříže. Idea pozved­nout hlavní město na úro­veň evrop­ských met­ro­polí se zro­dila v době Napo­le­o­nova mládí, kdy pobý­val v jiných zemích a měl mož­nost vidět archi­tek­turu v cen­t­rech, jako je Lon­dýn (ten jej ovliv­nil nej­sil­něji). Pře­stav­bou Paříže byl pově­řen baron Geor­ges Eugène Haussmann. Řada sta­rých, nevy­ho­vu­jí­cích domů byla vybou­rána a na jejich místě  byly někde posta­veny nové, moder­nější a pro­stor­nější. Vznikly rovné, široké a pro­storné ulice a bul­váry. Zmi­zely staré chu­din­ské čtvrti. Staré, kři­vo­laké stře­do­věké uličky zmi­zely rov­něž. Pře­stavba hlav­ního města byla zamě­řena i na zlep­šení hygi­e­nické situ­ace – nově vysta­věna byla kana­li­zační síť, císař sám také naří­dil zalo­žení tří vel­kých parků, kde mohly rodiny s dětmi po vzoru jiných evrop­ských met­ro­polí (viz Lon­dýn) trá­vit nedělní pro­cházky. Sou­částí Napo­le­o­novy poli­tiky byla i záchrana sta­rých pamá­tek, jako např. katedrála Notre Dame. Rovné a široké ulice byly sta­věny mimo jiné i proto, že je bylo pod­statně těžší zaba­ri­ká­do­vat a brá­nit v pří­padě jaké­ho­ko­liv povstání.

Během 2. císař­ství došlo rov­něž k vybu­do­vání fran­couz­ské želez­niční sítě, což výrazně při­spělo k roz­voji poměrně zao­sta­lého prů­myslu. Mnoho děl­níků dostalo práci v nově vzni­ka­jí­cích továr­nách. Díky budo­vání infrastruk­tury se roz­ví­jel nejen prů­mysl, ale rov­něž také obchod jak v rámci země, tak i se zahraničím.

Obrov­ské náklady, spo­jené se zahra­niční poli­ti­kou, výstav­bou infrastruk­tury, prů­myslu a náklad­ným, pompéz­ním živo­tem císaře a jeho dvora vedly nejen k obrov­skému roz­počto­vému defi­citu, ale v jeho důsledku i k velké vlně nevole, která se proti císaři zvedla. Jako odpo­věď na to „povo­lil“ Napo­leon III. otěže svého režimu (zmír­nění cen­zury, svo­boda slova v par­la­mentu…). To ovšem vedlo k posí­lení opo­zice, kte­rou tvo­řili jed­nak monar­chisté, ale rov­něž i pod­statně širší spek­trum dal­ším lidí, nespo­ko­je­ných s císa­řo­vou vlá­dou (např. kato­líci). Také vztahy s Bri­tá­nií nebyly nej­lepší – čím více úspě­chů Fran­cie zís­ká­vala v kolo­ni­ál­ních výbo­jích, tím více se ochlazovaly.

Defi­ni­tivní konec 2. císař­ství zna­me­nala válka s Prus­kem 1870 – 1871. Vzá­jemné vztahy se začaly zhor­šo­vat již po rakousko-pruské válce 1866, kdy Prusko značně mocen­sky posí­lilo. Prusko válku s Fran­cií potře­bo­valo ke zlo­mení jejího vlivu na jihu Německa, a tím pádem i k odstra­nění poslední pře­kážky sjed­no­cení němec­kých států. Zámin­kou se stala kan­di­da­tura prus­kých Hohen­zollernů na uvol­něný špa­něl­ský trůn. Fran­cie se obá­vala obklí­čení Prus­kem z obou stran, proto Napo­leon III. proti pruské kan­di­da­tuře vystou­pil a požá­dal, aby se Leo­pold, syn prus­kého krále, kan­di­da­tury vzdal. Odpo­vědí byla tzv. Emž­ská depeše, původně zdvo­řilé odmíd­nutí ze strany Pruska, které ale kanc­léř Bis­marck upra­vil tak, aby vyznělo pro Fran­cii uráž­livě. Jako odpo­věď vyhlá­sil Napo­leon III. Prusku 19. 7. 1870 válku. Již 2. 9. 1870 se obklí­čený císař vzdal se svou sto­ti­sí­co­vou armá­dou u Sedanu a byl Prusy zajat. 4. září téhož roku byla v Paříži vyhlá­šena 3. repub­lika. V polo­vině září je již obklí­čena Paříž, kde vzni­kají Národní gardy z dob­ro­vol­níků. Paří­žané se ozbro­jili a byli odhod­láni se Pru­sům brá­nit. V říjnu se však v Metách vzdala druhá část fran­couz­ské armády a fran­couz­ská vláda začala s Bis­marc­kem tajně vyjed­ná­vat, v lednu 1871 bylo uza­vřeno pří­měří a začaly se vyjed­ná­vat mírové pod­mínky. V zrca­dlové síni ve Ver­sailles bylo  18. 1. 1871 vyhlá­šeno Německé císař­ství. Fran­cie při­šla o Alsasko a Lotrinsko.

Pařížská komuna

Po vyhlá­šení 3. repub­liky se ve Ver­sailles usta­no­vila nová fran­couz­ská vláda, ovlá­daná kon­zer­va­tivci. Nová finanční zátěž, která byla uva­lena na již vysátý lid, vypro­vo­ko­vala v Paříži „povstání Komu­nardů“, vedené pře­de­vším levi­cově ori­en­to­va­nými silami (dalo by se vzdá­leně ozna­čit za cosi jako pokus o „dik­ta­turu pro­le­ta­ri­átu“ pod vli­vem mar­xis­tic­kých ideí). Již během oblé­hání města Prusy se do roz­ší­řené měst­ské milice (Národní gardy) dostala řada levi­cově ori­en­to­va­ných osob, což gardu logicky dostalo do opo­zice vůči samotné vládě, ovlá­dané bur­žo­a­zií, kon­zer­va­tiv­ními monar­chisty. Vláda, nedů­vě­řu­jící Národní gardě, se ji roz­hodla odzbro­jit. Pra­vi­delné voj­sko, vyslané tento úkol vyko­nat, se však ke gardě při­dalo. Jeho morálka byla vývo­jem před­cho­zích udá­lostí doslova zde­ci­mo­vána, vojáci odmítli bojo­vat proti vlast­ním kra­ja­nům. Tímto ofi­ci­álně vypuklo povstání (trvalo od 18. 3. do 28. 5. 1871). Komuna se sama sebe poku­sila legi­ti­mi­zo­vat tím, že 26. 3. byly uspo­řá­dány volby členů do jejího čela (sna­žila se vystu­po­vat jako regu­lérní vláda). Během své krátké vlády při­jala paříž­ská komuna řadu opat­ření (některé z nich měly vést ke zlep­šení práv a život­ních pod­mí­nek niž­ších soci­ál­ních vrs­tev (děl­níků)), například:

  • seku­la­ri­zace církve a státu
  • zákaz noč­ních směn
  • právo pro děl­níky pře­vzít a pro­vo­zo­vat živ­nost (továrnu), pokud maji­tel utekl
  • bez­platné školství
  • zaměst­na­va­telé nesmí poku­to­vat své dělníky
  • řešení bytové otázky; odpuš­tění nájmů, nepla­ce­ných během oblé­hání Prusy
  • voli­tel­nost a sesa­di­tel­nost úředníků
  • rov­nost obou pohlaví
  • Národní garda měla nahra­dit poli­cii a armádu

Komuny vzni­kaly i v Lyonu, Tou­louse, Gre­no­blu a v Mar­seille, ven­kov ovšem zůstal stra­nou. Období krátké soci­a­lis­tické vlády v žád­ném pří­padě nelze ozna­čit jako teror, pro­tože k ničemu podob­nému nedo­šlo. Neko­nala se ani děl­nická „dik­ta­tura“ v pra­vém slova smyslu, stále byly zacho­vány demo­kra­tické svo­body. Od 2. dubna začaly boje mezi Národní gar­dou paříž­ské komuny a pra­vi­del­nou armá­dou ver­sailleské vlády. I pruský kon­zer­va­tivní kanc­léř Bis­marck sle­do­val revo­luční dění v Paříži s oba­vami, proto bylo po vzá­jemné dohodě s fran­couz­skou vlá­dou pro­puš­těno mnoho fran­couz­ských vojáků z prus­kého zajetí (obzvláště po míru 10. května), kteří byli pou­žiti k porážce povstání. Národní garda neměla naději odo­lat obrov­ské pře­sile vlád­ního voj­ska, které se dostalo do Paříže 21. května i přes mohutný odpor. Začal boj v uli­cích, známý rov­něž jako „krvavý týden“. Nej­větší odpor zazna­me­nala armáda pře­de­vším v děl­nic­kých čtvr­tích. Boje byly kruté a krvavé, řada zajatců byla na místě popra­vena. 28. května byla Paříž dobyta. Poslední komu­nardi byli zastře­leni u slavné zdi Pére Lachaise. Živo­tem zapla­tilo více než 30 000 lidí (zemřeli buď při bojích, nebo při násled­ném teroru vůči povstal­cům) a tisíce dal­ších buď uprchly do okol­ních států, nebo byly uvěz­něny a následně ode­slány do Nové Kaledonie.

Doporučená literatura

(kon­krétní lite­ra­tury k tématu v češ­tině je naprosté mini­mum, vychá­zíme spíše z obec­ných přehledů)

  • Hon­zák, F. – Pečeňka, M. – Stell­ner, F. – Vlč­ková, J.: Evropa v pro­mě­nách sta­letí. Nakla­da­tel­ství Libri, Praha 1997.
  • Ferro, M.: Dějiny Fran­cie. 2. vydání. Nakla­da­tel­ství Lidové noviny, Praha 2009.
  • Price, R.: Napo­leon III and the Second Empire. Rout­ledge, Lon­don 1997.
  • Lissa­ga­ray, P. O.: His­tory of the Paris Com­mune of 1871. Red and Black Pub­lishers, St Peter­sburg, Flo­rida 2007.
  • Taraba, L.: Divná válka. Fran­couz­sko-pruská válka 1870–1871. Baset, Praha 2006.
  • Wet­zel, D.: A Duel of Nati­ons: Ger­many, France, and the Diplo­macy of the War of 1870–1871. Uni­ver­sity of Wis­con­sin Press, Wis­con­sin 2012.
© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht