Francie za vlády Ludvíka XIV.

Vest­fál­ský mír (1648), kdy Fran­cie zís­kala část Alsaska, Lotrin­ska a další drobná území v nepro­spěch Svaté říše řím­ské a Pyre­nej­ský mír (1659), kdy Fran­cie zís­kala Ros­sellon a část Cer­dani v nepro­spěch Špa­něl­ska, zna­me­nalo jisté vítěz­ství poli­tiky Lud­víka XIII., ale pře­de­vším kar­di­nála Julese Maza­rina, prv­ního minis­tra, který nastou­pil po smrti svého před­chůdce, kar­di­nála Richelieu.

Lud­vík XIV. (1638 – 1715)

Lud­vík XIV. se naro­dil roku 1638, v době, kdy Evro­pou zuřila tři­ce­ti­letá válka. Jeho otcem byl král Lud­vík XIII., který však zemřel v roce 1643, tedy v době, kdy bylo malému Lud­ví­kovi nece­lých pět let. V té době se stal ofi­ci­álně krá­lem Fran­cie, i když až do jeho tři­a­dva­ceti let za něj vládla jeho matka, Anna Rakouská, respek­tive první ministr, kar­di­nál Mazarin.

Lud­vík XIV., pře­zdí­vaný též král slunce, vládl až do své smrti v roce 1715, čili 72 let, čímž se stal nejdéle vlád­nou­cím panov­ní­kem v evrop­ské his­to­rii. V té době byla Fran­cie na výsluní slávy a stala se vzo­rem, který napo­do­bo­valy ostatní evrop­ské monar­chie. Doba vlády Lud­víka XIV. je typic­kým pří­kla­dem abso­lu­tis­tické vlády, kdy je veš­kerá moc ve státě sou­stře­děna v rukách panov­níka, který se opírá o armádu, poli­cii, státní úřed­níky a církev.

V době, kdy bylo Lud­ví­kovi tři­a­dva­cet let, čili roku 1661, umírá kar­di­nál Maza­rin a Lud­vík se roz­hodl vlád­nout, na roz­díl od svého otce, sám. Pevně věřil, že jeho moc pochází od Boha, a i když není jisté, jestli výrok L’ etet c’est moi! (Stát jsem já!) sku­tečně vyřkl Lud­vík, vysti­huje tento výrok poměry ve Fran­cii 17. sto­letí více než pří­značně. Lud­vík vylou­čil z podílu na moci vyso­kou šlechtu, které nedů­vě­řo­val pře­de­vším z důvodu před­cho­zího pokusu o jeho svr­žení (fronda princů). Úřed­níky a minis­try jme­nuje z řad střední šlechty, čímž se vytváří šlechta závislá přímo na jeho osobě. Rov­něž na jed­not­livé kraje dohlí­žejí krá­lov­ští úřed­níci zod­po­ví­da­jící se přímo králi a ome­zu­jící práva krajů či měst (tzv. intendanti).

Již bylo řečeno, že svou vládu Lud­vík opí­ral o cír­kev. Kon­krétně se jed­nalo o cír­kev kato­lic­kou, čímž dochází k opě­tov­nému ome­zení evan­ge­líků. Roku 1685 Lud­vík dokonce ruší Edikt nant­ský, který zaru­čo­val svo­bodu vyznání pro huge­noty (fran­couz­ské nekatolíky).

Mno­ží­cím se úřa­dům již Lou­vre, dosa­vadní cen­t­rum vlády a byro­kra­cie, nesta­čil, a tak Lud­vík XIV. roz­hodl o zbu­do­vání vel­ko­lepé rezi­dence, totiž zámku Ver­sailles. Celý dvůr se na místo, kde nebyl tak blízko nespo­ko­je­ným lidem, odstě­ho­val roku 1682.

Obrov­ská armáda, státní apa­rát, vedení válek a obrov­ské náklady dvora však enormně zatě­žo­valy státní pokladnu. Zvy­šu­jící se daňové zatí­žení oby­va­tel­stva se však uká­zalo jako pouze dočasné řešení a bylo nutné hle­dat nové zdroje pří­jmů. Ty králi zajis­til ministr Jean-Bab­tista Col­bert, který pro­sa­dil poli­tiku pod­pory vývozu a ome­zení dovozu (mer­kan­ti­lis­mus).

Francouzská společnost

Fran­couz­ská spo­leč­nost byla spo­leč­ností sta­vov­skou, při­čemž nej­moc­něj­ším sta­vem bylo ducho­ven­stvo vlast­nící asi pětinu všech pozemků. Pat­řilo spo­lečně se šlech­tou mezi „pri­vi­le­go­vané“, tzn., že nepla­tili daně. Vysocí cír­kevní hod­nos­táři byli jme­no­váni krá­lem ze střední šlechty.

Také šlechta byla pri­vi­le­go­vaná (a tudíž nemu­sela pla­tit daně), žila jen z feu­dální renty (zalo­žené na pozem­ko­vém vlast­nic­tví). Odlišné posta­vení měla dvor­ská šlechta, která byla finan­co­vána krá­lem. Za odměnu dvo­řané krá­lovi sloužili.

Do tře­tího stavu pat­řili všichni ostatní. Ti byli nepri­vi­le­go­vaní, a tudíž jediní, kteří byli povinni odvá­dět daně do krá­lov­ské pokladny. Třetí stav tvo­řili měš­ťané, měst­ská chu­dina, bur­žo­a­zie, chu­dina, děl­níci v manu­fak­tu­rách, pod­daní na ven­kově, aj.

Výbojné války za Ludvíka XIV.

Smys­lem výboj­ných válek bylo zabez­pe­čit hra­nice Fran­cie a roz­ší­řit její území, dále uká­zat bohat­ství a sílu Fran­cie. V 60. letech 17. sto­letí začíná výbojná poli­tika Lud­víka XIV:

Vpád do Flan­der (Špa­něl­ské Nizozemí)

• Lud­vík uplat­ňo­val dědické právo jeho man­želky na toto území
• zís­kal 12 Flan­der­ských měst

Útoky proti sever­nímu Nizo­zemí (Holand­sku)

• chtěl ho zni­čit (obchodní kon­ku­rence, také z nábo­žen­ských důvodů)
• vpád Fran­cie do Nizo­zemí, tam Nizo­zemci pro­trhli hráze, ale Fran­cie stejně zvítězila
• na straně Nizo­zemí stálo Špa­něl­sko, a císař Svaté Říše Řím­ské Národa Německého
• v čele Nizo­zemí stál Vilém III. Oranžský

Poli­tika re-unie

• namí­řena proti Německu
• Lud­vík nechává zkou­mat „právní nárok“ na území v Říši (pohra­niční oblasti), práv­níci řek­nou „ano“ a Lud­vík je anek­tuje (vojen­sky obsazuje)
• německá kní­žata sou­hlasí, aby je Lud­vík spra­vo­val po dobu dva­ceti let (Sár­sko, Alsasko, Lucem­bur­sko, Strasbourg)

Odkou­pení ang­lic­kého města Dun­kirk (Dun­kerque) od ang­lic­kého krále Karla II. (17. 10. 1662) za 320 tisíc liber.

Války o dědic­tví španělské

Roku 1700 vymírá špa­něl­ská větev Habsburků – o uvol­něný trůn svádí boj rakouští Habsburci a fran­coužstí Bour­boni. Vyvr­cho­le­ním sporů jsou tzv. Války o dědic­tví špa­něl­ské v letech 1701 – 1714. Fran­cie nako­nec zís­kala špa­něl­skou korunu za pod­mínky, že nedo­jde ke spo­jení obou krá­lov­ství. Špa­něl­ské Nizo­zemí a oblast severní Itá­lie zís­kali Habsbur­kové. Velká Bri­tá­nie, která se zapo­jila do válek stejně jako další evrop­ské země, zís­kala Gibral­tar a osla­bila pozici Fran­cie v koloniích.

Perzekuce Hugenotů

Huge­noti nesměli ve Fran­cii zastá­vat úřady, ani některá vyhra­zená zaměst­nání (advo­káti, lékaři), byly zaví­rány jejich kos­tely. Lud­vík zavedl sys­tém dra­go­nád s cílem při­nu­tit i ven­ko­vany na pře­chod ke kato­lické víře. Do ves­nice se nastě­ho­vali dra­gouni a cho­vali se tam jako na doby­tém území, byli tam tak dlouho, dokud všichni oby­va­telé nepřestou­pili ofi­ci­álně na kato­lic­kou víru. Po roce 1685 museli všichni oby­va­telé Fran­cie buď přestou­pit na kato­lic­kou víru nebo ode­jít ze země (nebo tres­táni – depor­to­váni na galeje – nucené práce v Ame­rice). Touto nuce­nou emi­grací Fran­cii opus­tilo asi 200 000 lidí. Ti ode­šli do Německa, Švý­car­ska, Nizo­zemí, do Afriky (Lap­sko) nebo do Ameriky.

Lud­vík XIV. uplat­ňo­val gali­ka­nis­mus - nad­řa­ze­nost kon­cilu nad pape­žem. Cílem bylo tedy zís­kat větší nezá­vis­lost fran­couz­ské církve na papeži.