Francie za vlády Napoleona

Napo­leon I. Bona­parte (1769 – 1821, v čele Fran­cie 1799 – 1815) se roku 1799 stává prv­ním ze tří kon­zulů. Roku 1802 se Napo­leon stává kon­zu­lem na doži­votí, byla při­jata nová ústava – Fran­cie je for­málně repub­li­kou, je posí­lena cen­t­ra­li­zace státní moci, zru­šena volená samo­správa, do čela depar­te­mentů  jsou jme­no­váni úřed­níci. Cílem Napo­le­ona bylo ukon­čit války, vyu­žil vystou­pení Rusů z pro­tifran­couz­ské koa­lice (v čele Ruska gene­rál Ale­xandr Vasilje­vič Suvo­rov: „těžko na cvi­čišti, lehko na bojišti!“ – tažení do Itá­lie). Roku 1800 Napo­leon pora­zil Rakušany u Marenga a dal­ším taže­ním ohro­žo­val Vídeň. To vedlo k pode­psání míru s Rakous­kem, Rakousko uznalo Ital­ské sester­ské repub­liky a uznalo i před­chozí anexe. Roku 1802 byl uza­vřen mír s Ang­lií; ta uznala Fran­couz­skou repub­liku, ale roz­pory trvaly.

Napo­leon se sna­žil upev­nit také vnitřní poměry. Toto upev­nění bylo spjato s potla­če­ním zbytku opo­zice (zejména Jako­bínů). Roku 1801 byl pode­psán kon­kor­dát s pape­žem (nábo­žen­ský smír), došlo k obno­vení vlivu kato­lické církve, ale cír­kev byla pod­ří­zena státu, cír­kevní hod­nos­táři museli pří­sa­hat věr­nost státu. Zaba­vený maje­tek se nevra­cel; cír­kev byla pla­cena státem.

Roku 1804 byl vydán Code civil (občan­ský záko­ník), který byl vzo­rem pro Evropu; potvr­zo­val zru­šení feu­dál­ních závazků, sta­no­vo­val nedo­tknu­tel­nost sou­kro­mého vlast­nic­tví, zru­šení šlech­tic­kých titulů a majet­kové změny. Dále zavá­děl řád čestné legie; vyja­d­řo­val zájmy bur­žo­a­zie, sta­no­vil pra­vi­dla kapi­ta­lis­tické spo­leč­nosti, posi­lo­val auto­ritu otce jako hlavy rodiny.

Napo­leon dále zavedl přísný poli­cejní režim (tajná poli­cie) a cen­zuru. Pod­po­ro­val roz­voj hos­po­dář­ství, zavedl moderní škol­skou sou­stavu (vycho­vá­va­jící odbor­níky a loa­jální občany). Zavedl daňový sys­tém; pod­po­ro­val umění a vědu.

Setkání Napo­le­ona a Fran­tiška I. u Spá­le­ného mlýna 4. 12. 1805 (po bitvě u Slav­kova) (Anto­ine-Jean Gros)

Napo­leon vedl doby­vačné války: pro­ká­zal své vyni­ka­jící vůd­cov­ské schop­nosti, vyřa­dil Ang­lii z svě­to­vého vel­mo­cen­ského sou­pe­ření, zís­kal hege­mo­nii Fran­cie nad celou Evro­pou, roku 1805 zví­tě­zil v bitvě tří císařů u Slav­kova – Ale­xandr I. (ruský), Fran­ti­šek II. (rakouský) a Napo­leon (fran­couz­ský). Téhož roku bylo však fran­couz­ské loďstvo pora­ženo v bitvě u Tra­fal­garu (vyhrál ang­lický admi­rál Horatio Nel­son, který v této bitvě však padl). Touto bitvou zís­kala Ang­lie nad­vládu nad mořem. Napo­leon se sna­žil vyčer­pat Ang­lické hospodářství.

V roce 1806 obsa­dil Napo­leon německé státy a roz­pus­til Sva­tou říši řím­skou (962 – 1806). Na jejím místě vzniká Rýn­ský spo­lek (spo­jení již­ních a západ­ních němec­kých států). Záni­kem Svaté říše řím­ské vzniká rov­něž samo­statný stát Rakouské císař­ství (z Fran­tiška II. se stává Fran­ti­šek I., rakouský císař). Roku 1806 byl v Ber­líně vyhlá­šen kon­ti­ten­tální sys­tém, ve kte­rém se Napo­leon sna­žil oddě­lit Ang­lii od Evrop­ských trhů, blo­ko­val evrop­ské pří­stavy, nutil dobyté a závislé země k odmí­tání obchodů s Ang­lií, pod­po­ro­val pro­ni­kání fran­couz­ského zboží na Evrop­ský trh, povzbu­dil kon­ti­nen­tální výrobu.

Roku 1807 Ang­lie odpo­vě­děla blo­ká­dou Evrop­ského zboží, nutila neut­rální lodě zasta­vo­vat v brit­ských pří­sta­vech. Pro­blémy Bri­tá­nie sehrály svou roli v bojích oby­va­tel latin­ské Ame­riky o svou nezá­vis­lost (1808 – 1814, 1816 – 1825). Začala též válka Napo­le­ona s Rus­kem. Roku 1810 již hege­mo­nie Fran­cie zahr­no­vala téměř celou Evropu. Napo­leon významně při­spěl ke zru­šení Svaté Říše Řím­ské Národa Němec­kého (1806), donu­til císaře Fran­tiška, aby se zřekl svého titulu; zmen­šil území Pruska (v bitvách u Jeny a u Auer­s­tedtu), zru­šil nevol­nic­tví v Prusku a jeho pora­že­ním zpo­chyb­nil mýtus o nepo­ra­zi­tel­nosti Pruska. Vybu­do­val porýn­skou kon­fe­de­raci, zjed­no­du­šil roz­tříš­tě­nost Německa, obno­vil samo­stat­nost Pol­ska (vel­ko­vé­vod­ství Var­šav­ské), pora­zil Rakousko u Wagramu (1809) – Prusko, Rusko, Dán­sko a Švéd­sko ali­ančně spo­jil s Francií.

V červnu 1812 velká armáda (až 500 000 vojáků různé národ­nosti) začala tažení do Ruska, pro­tože to poru­šilo blo­kádu a uva­lilo cla na fran­couz­ské zboží. Napo­leon se sna­žil dobýt Rusko a pro­nik­nout do Indie, čímž by poko­řil Ang­lii. Ruská armáda vedená mar­šá­lem Michai­lem Kutu­zo­vem vtáhla Napo­le­ona dovnitř Ruska (tak­tika spá­lené země) bez roz­ho­du­jí­cího vítěz­ství a ten po obou­stranně krvavé a neroz­hodné bitvě u Boro­dina vstou­pil do Moskvy. Tam čekal na uza­vření míru (od cara), tak se však nestalo a car nechal Napo­le­o­novi Moskvu zapá­lit nad hla­vou. Kutu­zov čekal vedle Moskvy a když se Napo­leon roz­hodl ustou­pil, ruská armáda ho nutila jít po stej­ných cestách po kte­rých při­šel (ty byly už vydran­co­vané). Navíc tam pano­vala „ruská zima“, neměli dosta­tek jídla. V lis­to­padu 1812 Kutu­zov uči­nil na Napo­le­ona poslední útok (na řece Beri­zině), z velké armády zbylo méně než 40 000 vojáků.

Vlas­te­necké hnutí v Rusku proti Napo­le­o­novi však nebylo jediné. Pro­bí­halo také ve Špa­něl­sku, v Prusku, West­fál­sku a v Rakousku. Nej­horší z těchto hnutí bylo ve Špa­něl­sku, kde pro­bí­hala šest let guerrilla (par­ty­zán­ská válka). Napo­leon si mys­lel, že 20 000 vojáků je udrží, ale Špa­něl­sku pomohla Ang­lie (armáda v čele s Arthu­rem Wellesleym z Wel­ling­tonu), roku 1814 byla napa­dena i jižní Fran­cie. Války ve Špa­něl­sku vytvo­řili národní cítění v jižní Ame­rice a také tamní osvo­bo­ze­necký boj.

Roku 1813 byl Napo­leon pora­žen v bitvě u Lip­ska (Rakous­kem, Prus­kem a Rus­kem, „bitva národů“). Ještě před bitvou rakouský ministr hrabě von Met­ter­nich chtěl udr­žet Rusko co nej­dále, a bál se prus­kého naci­o­na­lismu, a tak Napo­le­o­novi nabídl Rakouské Nizo­zemí a všechno od levého břehu Rýna. To však Napo­leon odmítl s tím, že chce buď všechno, nebo nic. (a tak neměl nic).

V březnu 1814 Napo­leon odstou­pil, byl zajat a odve­zen na ost­rov Elbu, byl mu pone­chán titul císaře a důchod 2 mili­ony franků ročně. Vítězné moc­nosti za pomoci Talley­randa (před­ního před­sta­vi­tele Napo­le­o­nova režimu) restau­ro­valy Bour­bony – obno­vily  bour­bon­skou dynastii (Lud­vík XVIII. – bratr Lud­víka XVI.). Ten pode­psal v květnu 1814 míro­vou smlouvu s Evro­pou (1. paříž­ský mír) – Fran­cie byla vrá­cena do před­re­vo­luč­ních hranic.

Lud­vík XVIII. potvr­dil nové revo­luční roz­dě­lení majetku i Napo­le­o­nův záko­ník, vydal ústavní chartu (=> dvou­ko­mo­rové shro­máž­dění vedené ome­ze­ným voleb­ním prá­vem vel­kých pozem­ko­vých vlast­níků). Do Fran­cie se vra­celi emi­granti, kteří chtěli resti­tuci a návrat starého režimu a postavení.

Roku 1815 Napo­leon s dvou­ti­sí­co­vým voj­skem vstou­pil do Fran­cie, ces­tou do Paříže se jeho armáda značně roz­rostla; Lud­vík uprchl do Bel­gie; Napo­leon pro­hlá­sil že byl znovu povo­lán „jed­no­my­sl­ným přá­ním národa“. Spo­jenci se sešli ve Vídni a ozna­čili Napo­le­ona za nepří­tele; ten zatím ve Fran­cii zavedl libe­rál­nější režim s vět­šími osob­ními svo­bo­dami („sto­denní císař­ství“). V červnu 1815 byl však pora­žen spo­je­nec­kými prus­kými silami pod vede­ním gen. Geb­harda Blü­chera a brit­skými silami pod vele­ním Wel­ling­tona u Water­loo. Napo­leon odstou­pil a byl odve­zen na ost­rov sv. Heleny (v již­ním Atlan­tiku), kde roku 1821 zemřel.

V roce 1815 byl uza­vřen nový mír s Fran­cií, ta byla nyní zatí­žena repa­ra­cemi, hra­nice se vrá­tily do roku 1790 a navíc musela na svém vydr­žo­vat cizí armádu (hovo­říme o tzv. druhé restau­raci Bourbonů).

Vídeňský kongres (1814 – 1815; „tančící kongres“)

Nej­vý­znam­nější moc­nosti, které se sešly ve Vídni, měly jed­nat o uspo­řá­dání moci po svr­žení Napo­le­ona. Důle­ži­tou roli zde hrál ruský car Ale­xandr I., rakouský císař Fran­ti­šek I. a kníže Met­ter­nich, pruský král Frid­rich Vilém III. a fran­couz­ský ministr zahra­niční Char­les Talley­rand, který uplat­ňo­val tzv. „prin­cip legi­ti­mity“ (panov­ník z rodu Bour­bonů je zákon­ným představitelem).

Výsled­kem Vídeň­ského kon­gresu byl Paříž­ský mír (pře­ru­šen 100denním císařstvím).

Cíle:

  1. ukon­čit války, obno­vit poli­tické poměry k roku 1792 (anu­lo­vat územní změny, ke kte­rým došlo v důsledku válek);
  2. restau­ro­vat poměry ve Fran­cii (návrat dynastií a obnova absolutismu);
  3. vznik Svaté ali­ance jakožto spolku, který má zabrá­nit revo­luč­ním myš­len­ko­vým hnu­tím. V pří­padě vypuk­nutí revo­luce proti ní oka­mžitě zasáh­nout (i vojen­skou silou), k ali­anci se při­dali téměř všichni pro­vi­nilci (ne Anglie).

Územní změny: hra­nice Fran­cie se vrá­tily k roku 1792, byly vytvo­řeny per­so­nální unie (spo­jení Švédka a Nor­ska; Holand­ska a Bel­gie). Byl znovu usta­ven cír­kevní stát; Švý­car­sko zís­kalo tři nové kan­tony a neutra­litu; Německo zůstalo roz­dro­beno; Rakousko zís­kalo Lom­bar­dii, Benát­sko, Tyrol­sko a Terst; Bri­tá­nie si udr­žela své území (Kap­sko, Cey­lon, Malta). Vídeň­ský kon­gres zna­me­nal vyrov­nání sil mezi pěti vel­mo­cemi (Rakousko, Rusko, Fran­cie, Prusko, Velká Bri­tá­nie). Zno­vu­ob­no­vené Pol­sko při­padlo Rusku (kon­gre­sovka), nastává zde rusifikace.

V roce 1815 (po bitvě u Water­loo) byl uza­vřen druhý paříž­ský mír. Změ­nily se hra­nice Fran­cie (hra­nice z roku 1790); Fran­cie musela pla­tit válečné repa­race a vydr­žo­vat na svém území 1,2 mili­onu cizích vojáků (poz­ději počet klesl k 200 000) a vrá­tit Itá­lii umě­lecká díla. Vznikl Německý spo­lek tvo­řený 34 němec­kými státy a 4 svo­bod­nými městy – Ham­burg, Brémy, Lübeck, Frank­furt nad Moha­nem – zde zase­dal spol­kový sněm (ten byl ale bez­mocný a neschopný). Členy Němec­kého spolku se stalo i Prusko a Rakousko.

Kvie­tis­mus = „Evropa je una­vena vál­kami a revo­lucí, je nutný klid a pořá­dek, při­čemž tento stav zajistí poli­cie, cír­kev a cen­zura.“ (Met­ter­nich). Od 1815 do 1848 je doba Met­ter­ni­chova abso­lu­tismu; snaha o sta­tus quo = neměnnost.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version