Franská říše

  • při stě­ho­vání národů vzni­kaly první velké kmeny – vzni­kaly růz­nými roz­pady a opě­tov­nými vzniky jiných, men­ších kmenů. Ger­mán­ské kmeny vět­ši­nou smě­řo­valy ke Gálii.
  • Kme­nem chá­peme poli­tický a mocen­ský orgán, niko­liv ale soci­ální – nejed­notná víra nebo původ členů kmene
  • Ke konci 4. sto­letí vzni­kají první velké kmeny – Bur­gun­dové, Sasové, Fran­kové. Byly slo­ženy z men­ších kmenů – v pří­padě Franků např. Usi­pe­tové nebo Tenkterové.

Prv­ním krá­lem, který sjed­no­til fran­ské kmeny v severní Galii, se jme­no­val Chlod­vík I. Pochá­zel z Mero­vej­ského rodu. Svou vládu zahá­jil v 15 letech po smrti otce Chil­de­ri­cha. Sjed­no­cení zapo­čal doby­tím okolí Sois­sons, což byla poslední oblast pod vlá­dou Říma v Galii.
Mimo to byl také prv­ním krá­lem, jenž při­jal křes­ťan­ství. Zejména na nátlak jeho ženy Chlo­tildy. Křes­ťan­ského Boha ale při­jí­mal jako jed­noho z mno­hých Bohů a nazý­val ho „Bohem mé ženy“.
Po jeho smrti se říše dělí na tři oblasti – aus­tra­sii, neu­stra­sii a Bur­gund­sko. Poz­ději vzniká bur­gund­sko-neu­stra­sij­ská unie.
Postava krále měla ve Fran­ské říši velký význam. Král byl nej­moc­něj­ším a nej­bo­hat­ším mužem v zemi, repre­zen­to­val stře­do­věký stát, měl soudní pra­vo­moc a vydá­val zákony. Jeho moc tkvěla pře­de­vším v mýtu o vládě. Své muž­ství pro­ka­zo­val dlou­hými čer­nými vlasy, ve kte­rých měl Mero­vej­ský král veš­ke­rou sílu. Musel se ale posta­rat o svůj lid – zajiš­tění míru v krá­lov­ství, dosta­tek jídla pro všechny a vyhrané bitvy. Bylo časté, že pokud král pro­hrál – byl zavraž­děn a dosa­zen král jiný. Opo­rou jeho moci bylo úřed­nic­tvo. Pro jed­not­livé kraje (hrab­ství) král jme­no­val hra­bata a ta vyko­ná­vala panov­nic­kou moc, dohlí­žela na pořá­dek a zasa­ho­vala proti ruši­te­lům míru. Hlavní opo­rou krále bylo však voj­sko (resp. krá­lov­ská vojen­ská družina).

Křes­ťan­ství zna­me­nalo nové roz­dě­lení říše. Přesto ale byla cír­kev sou­částí státu a panov­ník mohl o jejím fun­go­vání roz­ho­do­vat poměrně nezá­visle. Z opěr­ných bodů církve – kláš­terů – při­chá­zela vět­šina uče­ných mužů té doby.

  1. duchovní byli jediní vzdě­laní muži ve státě
  2. důle­ži­tou roli hrálo i uče­ním („král a vrch­nost je z Boží vůle“)
  3. poz­ději – učení o tro­jím lidu (pod­pora křesťanství)

 

Mero­vejci pře­stá­vali vlád­nout jako jejich pře­dek Chlod­vík. Začí­nali být sla­bými vládci, zcela odká­záni na svých major­do­mech – správ­cích krá­lov­ských paláců. Nej­sil­něj­šími major­domy se stali aus­tra­si­j­ští Arnulfo-Pipi­novci. Pipin II. na začátku 8. sto­letí měl na začátku 8. sto­letí daleko větší moc než Mero­vej­ský vládce. Jeho syn, Karel Mar­tel, pro­slul jako vítěz u Poi­tiers roku 732, kdy pora­zil nevel­kou armádu cór­dob­ského cha­lí­fátu. Pipin III. už měl tako­vou moc, že s papež­ským požeh­ná­ním (papež Zacha­riáš I.) sesa­dil krále Chil­de­ri­cha III. a sám se ujal vlády. Za to ale papež pova­žo­val území – Pipi­nova donace – Říma a Ravenna v přímé kon­t­role papeže. Jeho zásluhy ale pře­ko­nal jeho syn Karel, řečený Veliký.

Sesazení Childericha III. a odstřihnutí jeho dlouhých vlasů.

Sesa­zení Chil­de­ri­cha III. a odstřih­nutí jeho dlou­hých vlasů.

 

Karel Veliký (vládl 768 – 814). Karel Veliký strá­vil vět­šinu života v čele voj­ska, pod­ní­til asi pade­sát tažení, ovládl severní a střední Itá­lii, podro­bil si Sasy, vyvrá­til říši Avarů a bojo­val proti Slo­va­nům. Ze své silné pozice dosa­dil papeže Lva III., který měl ale neshody s Ital­ským pro­stře­dím. Pro­sil Karla o pomoc. Ten mu vyho­věl taže­ním, na pod­zim roku 800 už byl s voj­skem v Římě. Papež Lev III. mu údajně z vděč­nosti věno­val císař­skou korunu a jme­no­val ho Impe­ra­to­rem Augustem. Došlo k obno­vení říše řím­ské, vznik svaté říše řím­ské. Císař byl pro všechny křes­ťany na světě, což koli­do­valo s pře­svěd­če­ním a tra­dicí výcho­do­řím­ské říše

Karel Veliký, jezdecká socha

Karel Veliký, jez­decká socha

v Kon­stan­ti­no­poli. Karel sám nebyl z této koru­no­vace pří­liš nad­šený, vznikl dua­lis­mus moci svět­ské a moci duchovní. Karel pro­hla­šo­val, že císař je hla­vou veš­keré obce křes­ťan­ské, v církvi viděl svého pod­ří­ze­ného, což jej oprav­ňo­valo také k zása­hům do cír­kev­ních zále­ži­tostí. Říši pova­žo­val pře­de­vším za své území.

Karo­lín­ská renesance

Časově by se dala karo­lín­ská rene­sance vyme­zit nástu­pem Karla Veli­kého na francký trůn a roz­dě­le­ním této říše Ver­dun­skou smlou­vou. Měla navá­zat (zno­vu­ob­je­vit) na kul­turní tra­dice antic­kého Říma a Řecka. Správa Karo­lin­ské říše byla zalo­žena pře­de­vším na výbo­jích, obchodu a země­děl­ství. Mimo to ale pozval ke svému dvoru něko­lik význam­ných osob­ností  jako bás­níka Alkuina z Yorku, živo­to­pisce Franka Einharda nebo lan­go­bard­ského živo­to­pisce Pavla Dia­cona.

Stře­dis­kem všeho vzdě­lání byly kláš­tery. Ve svých skrip­to­ri­ích vzni­kaly opisy nej­vý­znam­něj­ších děl antic­kých filo­sofů, např. Aris­to­tela. S tím vzniklo také nové písmo – karo­lin­ská minis­kula (viz ukázka). Evan­ge­li­áře nebo opisy bible vzni­kaly pře­de­vším v Cáchách, sídel­ním místě Karla Veli­kého. Avšak v kláš­teře se pouze neu­čilo psát. Vznikl sys­tém sedmi svo­bod­ných věd – gra­ma­tika, réto­rika, logika (obsah tri­via) a arit­me­tika, geo­me­t­rie, ast­ro­no­mie a hudba (obsah quad­ria). Nebyl to ale pouze lite­rární roz­mach. Roz­voj církve způ­so­bil stavbu honos­něj­ších chrámů než dříve. Způ­sob navá­zání na pře­de­vším Řím­skou archi­tek­turu se odráží také v budo­vách poz­děj­ších – román­ských (rotundy a hlavně bazi­liky s na Řím odka­zu­jí­cím atriem se sloupořadím).

Karo­lin­ská minis­kula. Text je dobře čitelný, pís­mena velká.

Tedy:

  • rene­sance = zno­vu­ob­je­vení, navá­zání na staré tradice
  • Karo­lin­ská rene­sance pře­de­vším v podobě literatury
  • Veš­kerá vzdě­la­nost v kláš­te­rech – vzdě­la­nec musel být vyu­čen tri­viu i quad­riu s výbor­nou zna­lostí latiny
  • Odra­zila se též v archi­tek­tuře (např. San Gior­gio in Velab­rio v Římě, 827 – 844)
  • Čin­nost vzdě­lanců doby na Kar­lově dvoře: Alkuin z Yorku nebo Frank Einhard.

 

Rozdělení franské říše na tři části - Západofranská říše, Východofranská říše a Lotharingie.

Roz­dě­lení fran­ské říše na tři části – Zápa­dofran­ská říše, Výcho­dofran­ská říše a Lotharingie.

Po smrti Karla Veli­kého dochází k úpadku Fran­ské říše. V roce 843 roz­dě­lila Ver­dun­ská smlouva Fran­skou říši na Výcho­dofran­skou, Lotha­rin­gii a Zápa­dofran­skou říši. Tyto říše se staly zákla­dem stře­do­vě­kých říší (z říše Zápa­dofran­ské vze­šla Fran­cie, z Výcho­dofran­ské říše vzniklo Německo). Lotha­rin­gie na konci 9. sto­letí při­padla rov­ným dílem východní a západní říši.

Výcho­dofran­ská říše

Zápa­dofran­skou říší se zatím pro­hnalo něko­lik povstání, pře­vratů. Až do nástupu rodu Kape­tovců se nedá mlu­vit o něja­kém pev­ném státu.

Prv­ním vlád­cem Výcho­dofran­ské říše byl Lud­vík Němec, který při­po­jil Koru­tany, Kraň­sko a Východní Marku (pohra­niční oblasti, poz­ději Rakousko). V devá­tém sto­letí našeho leto­počtu bojo­vali proti Velké Moravě a proti Nor­ma­nům. V roce 899 začali říši z východu ohro­žo­vat též ugro­fin­ští Maďaři.

Synové Lud­víka Němce si říši roz­dě­lili – nej­starší Kar­lo­man vládl v Bavor­sku, Lud­vík Mladý pak v Sasku, Duryn­sku a Fran­sku, a nejmladší Karel zvaný Tlustý v Ala­man­sku. Jed­noty Výcho­dofran­ské říše se poda­řilo dosáh­nout až po smrti prv­ních dvou bra­trů Kar­lovi Tlus­tému, který se roku 885 stal též krá­lem Zápa­dofran­ské říše. Nemoc, neú­spěšné boje proti Nor­ma­nům ze severu a nedo­sta­tečná akti­vita proti výpa­dům Sara­cénů z jihu jej donu­tily k abdi­kaci roku 887.

V čele šlech­ticů proti Kar­lovi Tlus­tému stál neman­žel­ský syn Kar­lo­ma­nův, Arnulf Koru­tan­ský. Po Kar­lově abdi­kaci šlech­tici za krále zvo­lili právě jeho. Do jeho rukou slo­žil český kníže Spytih­něv slib věr­nosti. Arnulf byl též v roce 896 z rukou papeže For­mosa koru­no­ván řím­ským císařem.

Poslední vládce z rodu Karla Veli­kého (Lud­vík Dítě) zemřel v roce 911 a moc zůstala v rukou feu­dá­lům (=> roz­tříš­tě­nost). Konrá­dovi Mlad­šímu, jehož si feu­dá­lové zvo­lili za krále, neboť Lud­vík Dítě zemřel bez potomka, se jed­noty říše ani za cenu vnitř­ních bojů dosáh­nout nepo­da­řilo, a fak­ticky vládl pouze Fran­skému vévodství.

V roce 919 si feu­dá­lové zvo­lili svého krále, sas­kého vévodu Jin­dři­cha I. Ptáč­níka. Prv­ního vládce, který nepo­chá­zel z Frank, ale ze sas­kého rodu Liu­dol­fingů. Popi­suje se jako zakla­da­tel oton­ské dynastie, tento název ale pochází až z 19. sto­letí. Dnes je možná nej­zná­mější díky svému vel­kému zájmu o ptactvo, o kte­rém sepsal zají­mavá pojed­nání, která orni­to­lo­gům slouží do dnes. Za jeho vlády ohro­žo­vali střední Evropu Maďaři (polo­vina 10. sto­letí), a proto s nimi uza­vřel pří­měří a začal si pod­ma­ňo­vat polabské Slo­vany. V roce 929 zavá­zal kní­žete Vác­lava (sv.) k platbě „tri­butu pacis“ (poplatku za mír). Po Jin­dři­chovi nastou­pil na Výcho­dofran­ský trůn Ota I., který v roce 955 na řece Lechu pora­zil spo­lečně s Bolesla­vem I. (kní­že­tem čes­kým) Maďary. V roce 962 byl v Římě koru­no­ván na císaře (= pokus o obnovu Řím­ského impé­ria), vznikla Svatá říše Řím­ská (v 15. sto­letí při­dáno ‘národa Německého’).

Ota II. podobizna z 12. století.

Ota II. (955 – 983)

Řím­ským císa­řem se mohl stát jen říš­ský král. Ota II. (973 – 983) uza­vřel mír s Byzancí sňat­kem s byzant­skou prin­cez­nou a usku­teč­nil další expanze.  Vět­šinu svého života ale pro­žil v Itá­lii a tak se jeho posta­vení v Sasku zhor­šilo, přesto ale bylo jeho repu­tace držena jeho rodi­nou. Jako silný vládce demon­stro­val svou sílu i na hra­ni­cích s Fran­cií, kdy s veš­ke­rým voj­skem pocho­do­val a sym­bo­licky napadl Paříž. Jinak byl ale výhradně na jižní straně Alp. To se mu vymstilo, když vytáhl s vel­kou armá­dou proti Sara­cé­nům a v bitvě u Calone vět­šina jeho voj­ska padla. On velmi zbí­da­čený pře­dal rychle vládu synovi a zakrátko zemřel.  Za Oty III. (983 – 1002) měla být dovr­šena obnova řím­ského impé­ria, ale odstře­divé ten­dence německé šlechty a i zápas mezi císař­stvím a papež­stvím zapří­či­nil neú­spěch. Zemřel velmi mladý, ve 22 letech. Přesto ale doká­zal vytvo­řit jedno z nej­dů­le­ži­těj­ších pro říši – nechal vytvo­řit Hnězden­ské arci­bis­kup­stvíMag­de­bur­ské arci­bis­kup­ství.

Po něm nastu­puje jeho bývalý opa­t­rov­ník Jin­dřich II. (972 – 1024). Nebyl sice Oto­nem v pra­vém slova smyslu, přesto ale pat­řil do rodu Liu­dol­fingů a byl koru­no­ván tra­dičně v Cáchách. Za své vlády při­šel o Itá­lii, což ale bylo zřejmě nej­lepší řešení, jak zachrá­nit Saské pan­ství. Po jeho smrti pře­stává saská dynastie hrát prim. Novým císa­řem se stává člen bavor­ské, tzv. Sál­ské dynastie jmé­nem Konrád II. Sál­ský (990 – 1036).

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht