Franská říše
- při stěhování národů vznikaly první velké kmeny – vznikaly různými rozpady a opětovnými vzniky jiných, menších kmenů. Germánské kmeny většinou směřovaly ke Gálii.
- Kmenem chápeme politický a mocenský orgán, nikoliv ale sociální – nejednotná víra nebo původ členů kmene
- Ke konci 4. století vznikají první velké kmeny – Burgundové, Sasové, Frankové. Byly složeny z menších kmenů – v případě Franků např. Usipetové nebo Tenkterové.
Prvním králem, který sjednotil franské kmeny v severní Galii, se jmenoval Chlodvík I. Pocházel z Merovejského rodu. Svou vládu zahájil v 15 letech po smrti otce Childericha. Sjednocení započal dobytím okolí Soissons, což byla poslední oblast pod vládou Říma v Galii.
Mimo to byl také prvním králem, jenž přijal křesťanství. Zejména na nátlak jeho ženy Chlotildy. Křesťanského Boha ale přijímal jako jednoho z mnohých Bohů a nazýval ho „Bohem mé ženy“.
Po jeho smrti se říše dělí na tři oblasti – austrasii, neustrasii a Burgundsko. Později vzniká burgundsko-neustrasijská unie.
Postava krále měla ve Franské říši velký význam. Král byl nejmocnějším a nejbohatším mužem v zemi, reprezentoval středověký stát, měl soudní pravomoc a vydával zákony. Jeho moc tkvěla především v mýtu o vládě. Své mužství prokazoval dlouhými černými vlasy, ve kterých měl Merovejský král veškerou sílu. Musel se ale postarat o svůj lid – zajištění míru v království, dostatek jídla pro všechny a vyhrané bitvy. Bylo časté, že pokud král prohrál – byl zavražděn a dosazen král jiný. Oporou jeho moci bylo úřednictvo. Pro jednotlivé kraje (hrabství) král jmenoval hrabata a ta vykonávala panovnickou moc, dohlížela na pořádek a zasahovala proti rušitelům míru. Hlavní oporou krále bylo však vojsko (resp. královská vojenská družina).
Křesťanství znamenalo nové rozdělení říše. Přesto ale byla církev součástí státu a panovník mohl o jejím fungování rozhodovat poměrně nezávisle. Z opěrných bodů církve – klášterů – přicházela většina učených mužů té doby.
- duchovní byli jediní vzdělaní muži ve státě
- důležitou roli hrálo i učením („král a vrchnost je z Boží vůle“)
- později – učení o trojím lidu (podpora křesťanství)
Merovejci přestávali vládnout jako jejich předek Chlodvík. Začínali být slabými vládci, zcela odkázáni na svých majordomech – správcích královských paláců. Nejsilnějšími majordomy se stali austrasijští Arnulfo-Pipinovci. Pipin II. na začátku 8. století měl na začátku 8. století daleko větší moc než Merovejský vládce. Jeho syn, Karel Martel, proslul jako vítěz u Poitiers roku 732, kdy porazil nevelkou armádu córdobského chalífátu. Pipin III. už měl takovou moc, že s papežským požehnáním (papež Zachariáš I.) sesadil krále Childericha III. a sám se ujal vlády. Za to ale papež považoval území – Pipinova donace – Říma a Ravenna v přímé kontrole papeže. Jeho zásluhy ale překonal jeho syn Karel, řečený Veliký.
Karel Veliký (vládl 768 – 814). Karel Veliký strávil většinu života v čele vojska, podnítil asi padesát tažení, ovládl severní a střední Itálii, podrobil si Sasy, vyvrátil říši Avarů a bojoval proti Slovanům. Ze své silné pozice dosadil papeže Lva III., který měl ale neshody s Italským prostředím. Prosil Karla o pomoc. Ten mu vyhověl tažením, na podzim roku 800 už byl s vojskem v Římě. Papež Lev III. mu údajně z vděčnosti věnoval císařskou korunu a jmenoval ho Imperatorem Augustem. Došlo k obnovení říše římské, vznik svaté říše římské. Císař byl pro všechny křesťany na světě, což kolidovalo s přesvědčením a tradicí východořímské říše
v Konstantinopoli. Karel sám nebyl z této korunovace příliš nadšený, vznikl dualismus moci světské a moci duchovní. Karel prohlašoval, že císař je hlavou veškeré obce křesťanské, v církvi viděl svého podřízeného, což jej opravňovalo také k zásahům do církevních záležitostí. Říši považoval především za své území.
Karolínská renesance
Časově by se dala karolínská renesance vymezit nástupem Karla Velikého na francký trůn a rozdělením této říše Verdunskou smlouvou. Měla navázat (znovuobjevit) na kulturní tradice antického Říma a Řecka. Správa Karolinské říše byla založena především na výbojích, obchodu a zemědělství. Mimo to ale pozval ke svému dvoru několik významných osobností jako básníka Alkuina z Yorku, životopisce Franka Einharda nebo langobardského životopisce Pavla Diacona.
Střediskem všeho vzdělání byly kláštery. Ve svých skriptoriích vznikaly opisy nejvýznamnějších děl antických filosofů, např. Aristotela. S tím vzniklo také nové písmo – karolinská miniskula (viz ukázka). Evangeliáře nebo opisy bible vznikaly především v Cáchách, sídelním místě Karla Velikého. Avšak v klášteře se pouze neučilo psát. Vznikl systém sedmi svobodných věd – gramatika, rétorika, logika (obsah trivia) a aritmetika, geometrie, astronomie a hudba (obsah quadria). Nebyl to ale pouze literární rozmach. Rozvoj církve způsobil stavbu honosnějších chrámů než dříve. Způsob navázání na především Římskou architekturu se odráží také v budovách pozdějších – románských (rotundy a hlavně baziliky s na Řím odkazujícím atriem se sloupořadím).
Tedy:
- renesance = znovuobjevení, navázání na staré tradice
- Karolinská renesance především v podobě literatury
- Veškerá vzdělanost v klášterech – vzdělanec musel být vyučen triviu i quadriu s výbornou znalostí latiny
- Odrazila se též v architektuře (např. San Giorgio in Velabrio v Římě, 827 – 844)
- Činnost vzdělanců doby na Karlově dvoře: Alkuin z Yorku nebo Frank Einhard.
Po smrti Karla Velikého dochází k úpadku Franské říše. V roce 843 rozdělila Verdunská smlouva Franskou říši na Východofranskou, Lotharingii a Západofranskou říši. Tyto říše se staly základem středověkých říší (z říše Západofranské vzešla Francie, z Východofranské říše vzniklo Německo). Lotharingie na konci 9. století připadla rovným dílem východní a západní říši.
Východofranská říše
Západofranskou říší se zatím prohnalo několik povstání, převratů. Až do nástupu rodu Kapetovců se nedá mluvit o nějakém pevném státu.
Prvním vládcem Východofranské říše byl Ludvík Němec, který připojil Korutany, Kraňsko a Východní Marku (pohraniční oblasti, později Rakousko). V devátém století našeho letopočtu bojovali proti Velké Moravě a proti Normanům. V roce 899 začali říši z východu ohrožovat též ugrofinští Maďaři.
Synové Ludvíka Němce si říši rozdělili – nejstarší Karloman vládl v Bavorsku, Ludvík Mladý pak v Sasku, Durynsku a Fransku, a nejmladší Karel zvaný Tlustý v Alamansku. Jednoty Východofranské říše se podařilo dosáhnout až po smrti prvních dvou bratrů Karlovi Tlustému, který se roku 885 stal též králem Západofranské říše. Nemoc, neúspěšné boje proti Normanům ze severu a nedostatečná aktivita proti výpadům Saracénů z jihu jej donutily k abdikaci roku 887.
V čele šlechticů proti Karlovi Tlustému stál nemanželský syn Karlomanův, Arnulf Korutanský. Po Karlově abdikaci šlechtici za krále zvolili právě jeho. Do jeho rukou složil český kníže Spytihněv slib věrnosti. Arnulf byl též v roce 896 z rukou papeže Formosa korunován římským císařem.
Poslední vládce z rodu Karla Velikého (Ludvík Dítě) zemřel v roce 911 a moc zůstala v rukou feudálům (=> roztříštěnost). Konrádovi Mladšímu, jehož si feudálové zvolili za krále, neboť Ludvík Dítě zemřel bez potomka, se jednoty říše ani za cenu vnitřních bojů dosáhnout nepodařilo, a fakticky vládl pouze Franskému vévodství.
V roce 919 si feudálové zvolili svého krále, saského vévodu Jindřicha I. Ptáčníka. Prvního vládce, který nepocházel z Frank, ale ze saského rodu Liudolfingů. Popisuje se jako zakladatel otonské dynastie, tento název ale pochází až z 19. století. Dnes je možná nejznámější díky svému velkému zájmu o ptactvo, o kterém sepsal zajímavá pojednání, která ornitologům slouží do dnes. Za jeho vlády ohrožovali střední Evropu Maďaři (polovina 10. století), a proto s nimi uzavřel příměří a začal si podmaňovat polabské Slovany. V roce 929 zavázal knížete Václava (sv.) k platbě „tributu pacis“ (poplatku za mír). Po Jindřichovi nastoupil na Východofranský trůn Ota I., který v roce 955 na řece Lechu porazil společně s Boleslavem I. (knížetem českým) Maďary. V roce 962 byl v Římě korunován na císaře (= pokus o obnovu Římského impéria), vznikla Svatá říše Římská (v 15. století přidáno ‘národa Německého’).
Římským císařem se mohl stát jen říšský král. Ota II. (973 – 983) uzavřel mír s Byzancí sňatkem s byzantskou princeznou a uskutečnil další expanze. Většinu svého života ale prožil v Itálii a tak se jeho postavení v Sasku zhoršilo, přesto ale bylo jeho reputace držena jeho rodinou. Jako silný vládce demonstroval svou sílu i na hranicích s Francií, kdy s veškerým vojskem pochodoval a symbolicky napadl Paříž. Jinak byl ale výhradně na jižní straně Alp. To se mu vymstilo, když vytáhl s velkou armádou proti Saracénům a v bitvě u Calone většina jeho vojska padla. On velmi zbídačený předal rychle vládu synovi a zakrátko zemřel. Za Oty III. (983 – 1002) měla být dovršena obnova římského impéria, ale odstředivé tendence německé šlechty a i zápas mezi císařstvím a papežstvím zapříčinil neúspěch. Zemřel velmi mladý, ve 22 letech. Přesto ale dokázal vytvořit jedno z nejdůležitějších pro říši – nechal vytvořit Hnězdenské arcibiskupství a Magdeburské arcibiskupství.
Po něm nastupuje jeho bývalý opatrovník Jindřich II. (972 – 1024). Nebyl sice Otonem v pravém slova smyslu, přesto ale patřil do rodu Liudolfingů a byl korunován tradičně v Cáchách. Za své vlády přišel o Itálii, což ale bylo zřejmě nejlepší řešení, jak zachránit Saské panství. Po jeho smrti přestává saská dynastie hrát prim. Novým císařem se stává člen bavorské, tzv. Sálské dynastie jménem Konrád II. Sálský (990 – 1036).