Indie

Mohen­džo­dáro – pohled na sou­časný stav kom­plexu s budd­his­tic­kou stupou (autor: Aakashaliraza)

Neo­li­tická revo­luce zde pro­běhla kolem 4. tisí­ci­letí před Kris­tem. Kolem Indu a jeho pří­toků se use­dali lidé, v oblasti Paňdžáb („Pěti­říčí“), tyto oblasti byly ve styku s civi­li­za­cemi před­ního východu. V polo­vině 3. tisí­ci­letí vznikly nej­starší měst­ské civi­li­zace (Harapp­ská kul­tura a mohen­džo­dár­ská kul­tura – pozůstatky měst Harappa a Mohen­džo­dáro). Města byla sta­věna podle plánu – sys­tém pra­vi­del­ných ulic, domy byly z pále­ných cihel, byl pou­ží­ván i důmy­slný sys­tém kana­li­zace, sta­věny tvrze a sýpky. Upro­střed města stála cita­dela, která byla síd­lem vládce a plnila i funkci správ­ního stře­diska. Tvůrci nám však nejsou známi. Víme však, že pou­ží­vali kamenné, měděné a bron­zové nástroje, znali i hrn­číř­ský kruh, vyrá­běli drahé šperky a hli­něné sošky. Psali obráz­ko­vým pís­mem na hli­něné destičky, avšak písmo nebylo dodnes roz­lu­še­těno. Kolem města byly ves­nice a sady.

V 18. sto­letí došlo k úpadku harapp­ské kul­tury, v roce 1600 (1800) k jejímu úpl­nému vymi­zení. Pří­činy nám opět nejsou známy, ale s nej­větší prav­dě­po­dob­ností šlo o pří­rodní katastrofu.

Kolem roku 1500 (1600) vpadli do Indie snad ze střední a východní Evropy indo­ev­rop­ské kmeny, které se nazý­vali Árjové nebo také Ári­jové (vzne­šení). Ti vytvo­řili nej­starší lite­rární památky (védy), psali písně a mod­litby. Živili se země­děl­stvím. V sou­vis­losti s jejich pří­cho­dem dochází ke vzniku spo­le­čen­ské dife­ren­ci­ace podle ucho­vané „čis­toty“ (Árij­ské zákony totiž zaka­zo­valy smí­šená man­žel­ství), a to na 4 základní kasty: Brahmáni (kněží); Kšát­ri­jové (vládci a vojáci); Vaj­ši­jové (svo­bodné oby­va­tel­stvo) a Šúdrové (otroci, pův. podro­bené oby­va­tel­stvo) (právě Šúdrové byli ti „nej­špi­na­vější“, nepři­chá­zelo v úvahu, aby si napří­klad sedli vedle člena vyšší kasty, byli jen o stu­peň výš než zví­řata). Krom těchto čtyř kast vznikla i zvláštní vrstva spo­leč­nosti, tzv. nedo­tknu­telní. Nedokt­nu­telní se řadí až na úplný konec soci­ál­ního žeb­říčku a její pří­sluš­níci zastá­vali nej­pod­řad­nější práce, jako je např. čiš­tění stok, porodní asi­s­tence, vydě­lá­vání kůží a další práce, které pří­sluš­níci kast nesměli vykonávat.

Indové původně uctí­vali pří­rodní síly, postupně zde vzni­kalo zvláštní nábo­žen­ství (Brahmá­nis­mus), jehož nosi­teli byli kněží (Brahmáni). Ti podá­vali učení o posmrt­ném životě a o převtě­lo­vání duší (dle zásluh se převtělí do nižší nebo do vyšší kasty, nebo do zvířete).

Na pře­lomu 6/5. sto­letí zde vznikl Budd­his­mus, jehož zakla­da­te­lem byl princ Sidd­hárta Gua­tama Buddha (Buddha = osví­cený). Ten si uvě­do­mil pří­činu lid­ského utr­pení; hlá­sal čtyři pravdy:

  1. veš­kerý život je utrpení
  2. pří­čina utr­pění spo­čívá v lid­ské touze
  3. zba­vit se utr­pení zna­mená pře­ko­nat touhu
  4. k vysvo­bo­zení z utr­pění vede určitá cesta (osme­ro­ná­sobná cesta, která vede k bla­že­nosti, tj. lid­ská duše se už dále nepřevtě­luje, ale roz­plyne se v nirvaně).

Ári­jové pro­nik­nuvší do severní Indie (k řece Ganze) zde vytvo­řili něko­lik států (např. Kóšala nebo Magadha). Na konci 6. sto­letí byl seve­ro­zá­pad Indie pod nad­vlá­dou Peršanů.

V letech 327 – 325 k hra­ni­cím Indie pro­nikl Ale­xandr Make­don­ský, a vyvo­lal zma­tek, který vyu­žil Čan­dra­gupta Maurja k upev­nění moci. Ve 3. sto­letí před Kris­tem Ašóka, vnuk Čan­dra­gupty Maurjy, dosáhl nej­vět­šího územ­ního roz­sahu Indie. Ašóka byl zpo­čátku velmi krutý. Vedl mnoho váleč­ných výprav, při kte­rých zemřelo mnoho set tisíc lidí. Avšak když jed­nou viděl pole poseté mrt­vo­lami vojáků, dolehla na něj tíže svě­domí. Pře­stal vál­čit a při­jal za své nábo­žen­ství Budd­his­mus. Za jeho další vlády násle­do­val roz­voj (pře­de­vším došlo k roz­ší­ření Budd­hismu). Byly také budo­vány zavla­žo­vací sys­témy, roz­ví­jelo se řemeslo. Byly dodr­žo­vány obchodní styky s Egyp­tem a Sýrií.

Tádž Mahál posta­vil Šan Dža­han, Mughal­ský vládce, jako hrobku pro svou ženu v 17. sto­letí. Pra­co­valo na něm přes 20 000 děl­níků v prů­běhu 17 let. Těla Šan Dža­hana i jeho ženy jsou umís­těna v hrobce pod budovou

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version