Izrael

Historické prameny

Hlav­ním zdro­jem infor­mací o nej­star­ších ději­nách sta­ro­věké Pales­tiny je Bible, kon­krétně její část Starý Zákon. Sta­ro­zá­konní texty vzni­kaly od konce 10.století do 2.století před Kristem.

Popi­sují obsa­zo­vání kra­jiny Kana­ánu, boje pří­cho­zích kmenů s jejich sou­sedy, zánik kme­nové spo­leč­nosti a vznik státu. Dějiny Izra­ele ale zůstá­vají sporné až do vzniku státu, pro­tože hod­nota Starého Zákona jako his­to­ric­kého pra­mene není samo­zřejmě spolehlivá.

Další pra­meny tvoří písemné a jiné památky pochá­ze­jící z okol­ních ori­en­tál­ních kul­tur: z Mezo­po­tá­mie, Egypta, Sýrie a Fénície.

Velký význam mají též arche­o­lo­gické nálezy obje­vené na území his­to­rické Pales­tiny, jako vyko­pávky sta­ro­vě­kých měst Jeri­cho (jehož vznik je dato­ván do doby 7000 let před Kris­tem a je tak nej­star­ším měs­tem světa!), Bet-Šanu a dalších.

 

Doba soudců a králů

Původní oby­va­telé žili na území Pales­tiny už před něko­lika sty tisíci lety. Semit­skými kmeny Kana­a­nejců bylo osidlo­váno asi od 5. tisí­ci­letí před Kris­tem. Ti zde vytvo­řili poměrně vyspě­lou kul­turu. Další složku oby­va­tel­stva tvo­řili Filištíni, kteří zalo­žili při pobřeží něko­lik měst­ských států (Gaza, Aške­lon, Ekron a další).

Pales­tina ležela na roz­hraní něko­lika vyspě­lých civi­li­zací, proto byla vždy ve středu zájmu sou­sed­ních národů. Území muselo čelit nápo­rům kočov­ných kmenů – od východu semi­tům, od severu Che­ti­tům, od moře Filiští­nům. Bylo roz­dě­leno do něko­lika nejed­not­ných měst­ských států, což usnad­nilo pro­ni­kání semit­ských kmenů Hebrejů ve 13. sto­letí před Kristem.

Podle Bible vyvedl Moj­žíš roku 1220 před Kris­tem Izra­e­lity z Egypta a roku 1180 před Kris­tem je Jozue při­vedl po čty­ři­ce­ti­le­tém puto­vání do „země zaslí­bené“. Dobytí území je sice popi­so­váno jako více­méně jed­no­rá­zový akt, ale ve sku­teč­nosti pro­bí­halo v něko­lika vlnách. Značná část Kana­nej­ských časem sply­nula s Hebrejci.

Hebrej­ské kmeny vytvo­řily dva­nác­ti­členný svaz (podle bib­lic­kých dva­nácti synů Jáko­bo­vých), jehož struk­tura byla už vět­ši­nou patri­ar­chální. Pří­sluš­níci svazu byli spo­jeni vírou v jed­noho boha zva­ného Jahve. V čele jed­not­li­vých kmenů stáli tzv. soudci (šofe­teim). Období soudců bylo zhruba v letech 1180–1030 před Kris­tem. Soudci byli kme­noví vůd­cové, kteří v sobě spo­jo­vali funkci vojen­skou, nábo­žen­skou i soudní a vedli kmeny do váleč­ných střet­nutí. Jedi­ným his­to­ric­kým pra­me­nem tohoto období je bib­lická Kniha Soudců.

Nechtěly-li hebrej­ské kmeny dříve či poz­ději zmi­zet z poli­tické scény, musely se spo­jit v cen­t­ra­li­zo­vaný stát – krá­lov­ství (cca od roku 1025 před Kris­tem). Prv­ním krá­lem byl Saul, po něm jeho zeť David (1020–955), za jehož vlády se stává hlav­ním měs­tem Jeruza­lém. Asi nej­vět­šího roz­květu  dosáhl Izrael za vlády krále Šala­mouna (952 – 932). Po jeho smrti se ale země roz­padla a roku 928 před Kris­tem vzniká na severu krá­lov­ství izra­el­ské s hlav­ním měs­tem Sama­rou (Sama­řím) a na jihu krá­lov­ství jud­ské s hlav­ním měs­tem Jeruza­lém. Poli­tické a soci­ální struk­tury obou krá­lov­ství byly dosti odlišné. V Jud­sku byla moc sta­bi­li­zo­vaná a cen­t­ra­li­zo­vaná okolo Jeruza­léma, správu zajiš­ťo­vali vzdě­laní úřed­níci, zatímco v izra­el­ském krá­lov­ství se v prů­běhu 200 let ode­hrálo osm stát­ních pře­vratů. Postupně do země pro­ni­kaly sou­sední vlivy, hlavně syr­ské a asyr­ské (včetně pohan­ského nábo­žen­ství) a roku 722 před Kris­tem bylo krá­lov­ství dobyto asyr­ským krá­lem Sar­go­nem II., značná část oby­va­tel­stva odvle­čena do zajetí a Samaří zničeno.

V krá­lov­ství jud­ském se udr­žo­vala davi­dov­ská dynastie, která zde vládla až do roku 587 před Kris­tem, kdy byl jeruza­lém­ský chrám dobyt a roz­bo­řen baby­lon­ským krá­lem Nabukad­ne­sa­rem II. (Nabucho­do­no­so­rem) a oby­va­tel­stvo odvle­čeno do tzv. baby­lon­ského zajetí.

Babylonské a perské zajetí

Chrám i krá­lov­ský palác byly zni­čeny. Životní pod­mínky Židů nebyly ale nikterak zlé. Jako napůl svo­bodná kolo­nie mohli budo­vat obce, které vedly k vzniku nábo­žen­ské orga­ni­zace. Židé vyni­kali jako řeme­sl­níci, obchod­níci a písaři, byli pova­žo­váni za vzdě­lané lidi. Přesto trpěli hlavně nemož­ností uctí­vat svého boha v chrámu.

Roku 539 před Kris­tem byl Baby­lon dobyt per­ským krá­lem Kýrem II. A Pales­tina se dostala až do roku 332 před Kris­tem pod nad­vládu říše per­ské. Židé se směli vrá­tit do vlasti a obno­vit chrám, i když už ne v původní veli­kosti. Stavba byla dokon­čena 515 před Kris­tem. Přes určitá ome­zení zna­me­nala pro Izrael per­ská nad­vláda období bla­hobytu a míru a hlavně nábo­žen­ské tolerance.

Helénistické období

V roce 332 před Kris­tem byl per­ský král Dárius III. pora­žen Ale­xan­drem Make­don­ským a s Per­sií mu padl do rukou i Izrael, Týr, Egypt, … po jeho smrti začaly občan­ské války mezi jeho voje­vůdci, tzv. války dia­do­chů. Židé se zpo­čátku dostali pod vládu Pto­le­mai­ovců, což zna­me­nalo období pro­spe­rity. Pto­le­maios II. udě­lil svo­bodu židov­ským zajat­cům, nasto­lil úpl­nou nábo­žen­skou svo­bodu, dokonce nechal pře­lo­žit Zákon a další posvátné knihy do řečtiny. Mnozí Židé kromě jazyka pře­bí­rali i řecké způ­soby života.

Po Pto­le­mai­ov­cích se dostali k moci Seleu­kovci a hele­ni­zace pokra­čuje. Došla tak daleko, že jeruza­lem­ský chrám byl zasvě­cen Diovi Olymp­skému a v roce 167 před Kris­tem v něm byl odha­len pohan­ský oltář. Proti této helé­ni­zaci vystu­po­vala pře­de­vším chu­dina. Došlo k tzv. maka­bej­skému povstání (167–142 př.n.l.), poda­řilo se dobýt Jeruza­lém, vyhlá­sit nezá­vis­lost státu Jud­sko a obno­vit říši při­bližně v roz­loze Davi­dovy říše. Její trvání ale ukon­čili v roce 63 před Kris­tem Římané.

Římská Palestina

Římané se nepo­ku­sili pře­mě­nit Pales­tinu na pro­vin­cii, ale vytvo­řili z ní auto­nomní židov­ský stát. V roce 40 před Kris­tem se stal židov­ským krá­lem Hero­des. Byl to král krutý a obá­vaný, nad­míru pode­zí­ravý – nechal popra­vit koho­koli, koho pode­zí­ral, že usi­luje o jeho trůn, dokonce i něko­lik svých synů. Za jeho vlády byl pře­sta­věn jeruza­lém­ský chrám, vysta­věn amfi­te­átr a diva­dlo, po celé zemi nechal vybu­do­vat krá­lov­ské tvrze, zalo­žil město Cesa­reu, kde vznikl chrám se sochou císaře Augusta, kte­rého měli Židé uctí­vat. Za jeho vlády se také naro­dil, půso­bil a byl ukři­žo­ván Ježíš z Naza­retu a z půdy židov­ského nábo­žen­ství vzniklo křesťanství.

Po smrti Heroda byla Pales­tina roz­dě­lena mezi jeho tři syny a postupně pře­šla pod správu řím­ských pro­ku­rá­torů. Celé 1. a 2. sto­letí bylo období bojů a povstání, jejichž vět­ši­no­vým důvo­dem bylo poru­šo­vání nábo­žen­ské svo­body Židů ze strany Říma. V roce 70 n.l. došlo k dobytí Jeruza­léma Titem Fla­viem Vespa­si­a­nem a ke zbo­ření Chrámu. K nej­vět­šímu povstání a poslední naději ve zno­vu­ob­no­vení židov­ského státu došlo v letech 132–135 n.l. za císaře Had­ri­ána. Povstání vedl Bar Kochba a poda­řilo se mu obsa­dit Jeruza­lém, obno­vit fun­gu­jící státní správu, ale po třech a půl letech bylo povstání potla­čeno. Vět­šina Židů musela Judeu opus­tit a až ve 3. sto­letí jim bylo dovo­leno jed­nou za rok navští­vit Jeruza­lém a naří­kat u jediné zacho­valé západní zdi chrámu, dnes známé jako „Zeď nářků“.

Novým hlav­ním měs­tem Pales­tiny se stala Cesa­rea. Po roce 313 skon­čilo pro­ná­sle­do­vání křes­ťanů a poz­ději se stalo křes­ťan­ství řím­ským stát­ním náboženstvím.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht