Klasicismus, empír, romantismus, biedermeier

Upra­vený fran­couz­ský park.

Kla­si­cis­mus (z lat. clas­sicus = vyni­ka­jící, vzo­rový, doko­nalý) vznikl v druhé polo­vině 17. sto­letí ve Fran­cii v době vlády krále Slunce, Lud­víka XIV. Na roz­díl od baroka se kla­si­cis­mus při­klání pra­vi­del­nosti a har­mo­nii tvarů, od těž­ko­pád­ného baroka inspi­ru­jí­cího se církví k jed­no­du­chosti inspi­ro­vané anti­kou. Kla­si­cis­mus se pro­sa­dil pře­de­vším v západní a jižní Evropě, jeho vliv však můžeme najít též ve Spo­je­ných stá­tech ame­ric­kých. Pro období začí­na­jící dru­hou polo­vi­nou 19. sto­letí vět­ši­nou uží­váme pojem neo­kla­si­cis­mus.

Archi­tek­tura

Typic­kými stav­bami jsou banky, vládní, admi­nis­tra­tivní a hos­po­dář­ské budovy, diva­dla či nemoc­nice. Základ­ními archi­tek­to­nic­kými znaky kla­si­cismu jsou sloupy a pilastry vychá­ze­jící z řím­ských řádů, dvo­jitá obdél­ní­ková okna s rov­ným nad­pra­žím, por­tály s polo­kru­ho­vým nebo též rov­ným nad­pra­žím a plo­ché, syme­t­rické a geo­me­t­rické fasády. Z význam­ných budov v kla­si­cist­ním slohu uveďme napří­klad Pan­theon v Paříži, Kapi­tol ve Washing­tonu či budovu Krá­lov­ské umě­lecké spo­leč­nosti v Lon­dýně. V Čechách byla v kla­si­cist­ním slohu posta­vena cen­tra měst Fran­tiš­kovy a Mari­án­ské Lázně. Dále se staví paláce (pře­stavba Lou­vru ) a nově se pře­sta­vují celé čtvrti měst (Paříž, Pet­ro­hrad, Vídeň či Praha).

Typická kla­si­cistní stavba, kos­tel v Paříži.

Napo­leon pře­kra­čuje Alpy od J.L. Davida

Malíř­ství

Malíři si volili z témat antické myto­lo­gie či z Fran­couz­ské revo­luce. Malíř­ství se stává sou­částí polo­tické pro­pa­gandy. Důle­žitá je figu­rální kom­po­zice, barva není pod­statná. Mezi před­sta­vi­telé patří Nico­las Pous­sin, Claude Lorrain, Jacoues Louis David (Pří­saha Hora­tiů), Jean Domi­nique Ingres. V sochař­ství domi­no­valy busty, stejně jako v malíř­ství, tak i sochaři vzhlí­želi k antice jako vzoru. Sochy jsou doko­nalé zpra­co­vané, ale jakoby bez života. Mezi před­sta­vi­telé patří Anto­nio Canova, Ber­tel Thorvaldsen.

Lite­ra­tura

Kla­si­cistní lite­ra­tuře domi­nuje drama, z význam­ných fran­couz­ských spi­so­va­telů jme­nujme ale­spoň násle­du­jící: Pierre Cor­ne­ille (tragé­die – Cid), Jean Racine (tragé­die – Fai­dra), Molière (kome­die – Tar­tuffe, Lako­mec, Zdravý nemocný, aj.). Známý je též ital­ský autor žánru zva­ného com­me­dia dell‘ arte (hodně impro­vi­zace, dány pouze cha­rak­tery osob a pro­středí, hrubý rámec) Carlo Gor­doni (Sluha dvou pánů, Poprask na laguně).

Empír

Za vlády Napo­le­ona Bona­parta ve Fran­cii se kla­si­cistní sloh nazývá empír. Empír se uplat­nil rov­něž jako styl inte­ri­érů, kde domi­no­valy geo­me­t­rické linie a téma­tika antické myto­lo­gie. Setká­váme se také s apli­kací egypt­ských vzorů (po Napo­le­o­nově egypt­ském tažení) či přímo s císa­řo­vým mono­gra­mem či zna­kem (vče­lou). Typic­kým mate­ri­á­lem pro empí­rový náby­tek je maha­go­nové dřevo.

Lidé, kteří se zkla­mali v osví­cen­ství, kteří pozo­ro­vali, že pře­míra raci­o­na­lismu nevede ke kýže­nému cíli, totiž k vytvo­ření rozumně uspo­řá­dané spo­leč­nosti, stáli u zrodu umě­lec­kého hnutí zva­ného roman­tis­mus. Ten se odvrací od vel­kého důrazu na rozum, naproti tomu klade důraz na cit, víru a svo­bodu. Typic­kými roman­tic­kými vzory tvoří nespou­taní, volní lidé, pří­roda či stře­do­věké legendy. City, utr­pení a samo­zřejmě láska, to vše je sou­částí roman­tic­kých děl autorů jako napří­klad Johann Wol­f­gang von Goethe (Utr­pení mla­dého Werthera) či Alfreda de Mus­seta (Zpo­věď dítěte svého věku). Mezi roma­no­pisce řadíme napří­klad Ang­li­čana George Gor­gona Barona, Wal­tera Scotta, Fran­couze Vic­tora Huga a Ale­xan­dra Dumase či rus­kého spi­so­va­tele Ale­xan­dra Ser­ge­je­viče Puškina.

Busta Napo­le­ona v Miláně od Canovy.

Biedermeier

Bie­der­me­ier byl měst­ským sty­lem první polo­viny 19. sto­letí, tedy období abso­lu­tismu, kdy před­sta­vo­val jakýsi únik od poli­tic­kého života k idyle domova a rodin­ného krbu. Měš­ťané si oproti před­cho­zímu období polep­šili, proto si mohli dovo­lit kupo­vat lepší věci – ne ovšem velmi nákladná umě­lecká díla, svou pozor­nost sou­stře­dili spíše na užité umění (náby­tek, por­ce­lán, šperky, a podobně).

Archi­tek­tura bie­der­me­ieru je jed­no­du­chá a ele­gantní a měla vliv na poz­dější slohy jako bylo napří­klad Art Nou­veau. Bie­der­me­ier je jakousi měš­ťan­skou obdo­bou empíru. V malíř­ství pozo­ru­jeme motivy jako napří­klad měš­ťan­ské pokoje, dvorky či zátiší, popu­lární byly rov­něž por­tréty. V nábytku je stře­dem pozor­nosti stůl (často kulatý či oválný, sto­jící na jedné silné noze ve středu) a jed­no­du­ché, ale ele­gantní židle.

Ze zná­mých čes­kých osob­ností této doby jme­nujme ale­spoň hudeb­ního skla­da­tele Franze Schu­berta, malíře Anto­nína Machka, Anto­nína Mánesa a Josefa Navrá­tila, či rakous­kého spi­so­va­tele a malíře (naro­ze­ného na Šumavě) Adal­berta Stif­tera. Nemů­žeme zapo­me­nout ani na nej­zná­mější osob­nost čes­kých kuchyní Mag­da­lenu Dob­ro­milu Ret­ti­go­vou (úvodní strana poz­děj­šího vydání její Domácí kuchařky je uve­dena na obrázku).