Krize koloniálního systému

Válka otřásla také kolo­ni­ál­ními pan­stvími evrop­ských moc­ností, kde byl veden národně osvo­bo­ze­necký boj (právo národu na sebe­ur­čení, demo­kra­cie; naci­o­nální ten­dence). Válka způ­so­bila pře­roz­dě­lení kolo­nií (Ver­saillesko – Washing­ton­ský systém).

Mon­gol­sko bylo pod sovět­ským vli­vem díky pomoci vyhnání Japonců Rudou armá­dou. Roku 1924 po odchodu posled­ního chána Nava­an­ne­rena, který se roz­vedl a vstou­pil do kláš­tera, byla vyhlá­šena Mon­gol­ská lidová repub­lika. Tím vznikl druhý soci­a­lis­tický stát na světě. Vůdci Mon­gol­ska byli Chor­lo­gín Čoj­bal­san a Dam­din Süchbátar. Nový režim v zemi postu­po­val tvrdě vůči svým odpůr­cům. V zahra­niční poli­tice se ori­en­to­val na spo­lu­práci se Sovět­ským svazem.

Čína byla nejed­notná, jed­not­livé oblasti byly v rukou vojen­ských veli­telů. Byly zde ještě pře­žitky feu­da­lismu a pro­ni­kaly sem vel­moci (hlavně Japon­sko). V čele naci­o­na­lis­tic­kého hnutí byla Čín­ská národní strana (Kuo­min­tang, KMT). V čele stáli revo­lu­ci­o­nář Sun­jat­sen (Sun Čung-šan) a gene­rál Čan­ka­j­šek. Cílem komu­nis­tické strany Číny, vedené Mao-Ce-tun­gem, bylo sjed­no­tit stát. Komu­nisté se sna­žili zís­kat si pod­poru rol­níků  Roz­pou­tala se zde tedy občan­ská válka mezi Komu­nis­tic­kou stra­nou a Kuo­min­tan­gem. Roku 1928 Čan­ka­j­šek vyhlá­sil Národní vládu v Nan­kingu a stal se pre­zi­den­tem země. Měl v této době  roz­ho­du­jící vliv v zemi. O tři roky poz­ději (1931) do Číny vpadli Japonci, kteří vyu­žili pro­hý­ba­jící občan­ské války, pro­nikli do Man­džuska a vytvo­řili zde lout­kový režim (vazal­ský stát závislý na Japon­sku = Man­džu­kuo). V čele stál poslední čín­ský císař Pchu–i (*1906 †1967) . Proti  lout­ko­vému režimu se velmi rychle zfor­mo­val odboj.

Mahátma Gándhí
(1869 – 1948)

V Indo­číně, fran­couz­ské kolo­nii, stál v čele boje Ho-Či-Min. Také Indonésie byla proti evrop­ské nad­vládě. Zde proti Nizo­zem­cům vystou­pil Sukarno. Indie za války pod­po­ro­vala Bri­tá­nii, která slí­bila uči­nit zde reformy, samo­správu a udě­lit sta­tus domi­nia. Po válce se tak však nestalo, ba dokonce se Bri­tá­nie snaží posí­lit svůj vliv v Indii. V roce 1919 Ang­li­čané tvrdě zasáhli (střel­bou do demon­strantů) do pokojné demon­strace u Amrit­saru (Amrit­sar­ský masakr, 379 – 1000 mrtvých). V čele indic­kého boje sta­nul Móhan­dás Mahátma Gándhí (Mahátma je pseu­do­nym, zna­mená velká duše nebo velký duch). Byl zastán­cem boje v duchu indické filo­zo­fie (pasivní odpor a občan­ská nepo­sluš­nost; boj­kot všeho ang­lic­kého – zboží, zákonů, úřadů,…). Něko­li­krát se také dostal do vězení. Dža­vá­har­lál Nehrú, spo­lu­pra­cov­ník Gánd­hího se stal před­sta­vi­te­lem poli­tické strany Indický národní kon­gres. Ačko­liv dosáhla jisté auto­no­mie (1937), Indie se stala plně nezá­vis­lou až 15. srpna 1947, kdy vznikly dva nezá­vislé státy Indie a Pákistán. O rok poz­ději byl Gándhí zavraž­děn hin­du­is­tic­kým fanatikem.

Mustafa Kemal Atatürk (1881 – 1938)

Také Turecko bylo pod kon­t­ro­lou Bri­tá­nie, která obsa­dila Istanbul. Do čela Národní revo­luce se zde posta­vil Mustafa Kemal Paša zvaný „Atatürk“ (otec Turků). Roku 1923 se Turecko stalo repub­li­kou; pro­bíhá zde moder­ni­zace země a četné reformy. Pre­zi­den­tem (dik­tá­to­rem) se stal Atatürk. Došlo k seku­la­ri­zaci země a byly posil­něny práva žen.

V bývalé Per­sii, dneš­ním Íránu, došlo roku 1921 k vojen­skému pře­vratu, který byl pod­po­řen Vel­kou Bri­tá­nií. V čele stál plu­kov­ník Rezá Chán  Pahlaví, který sám sebe roku 1926 koru­no­val na šáha, čímž nasto­lil osobní dik­ta­turu. Jeho cílem byla urych­lená moder­ni­zace země po vzoru Atatürka. Reformy po vzoru evrop­ského západu byly často tvrdě pro­sa­zo­vány (napří­klad zákaz nošení šátků ženami). Stát se jako Írán začal nazý­vat v roce 1935.

Afghá­nistán byl již od konce 19. sto­letí pod nad­vlá­dou Britů. I ten zís­kal nezá­vis­lost (1919). Pro­blé­mem zde ale byl Islám­ský feu­da­lis­mus (život pod­ří­zený islámu). Emí­rem a poz­ději šáhem (titul se pou­ží­val od roku 1926) byl v letech 1919 – 1929 Ama­nulláh Chán, který se zasa­dil o roz­sáhlé soci­ální i poli­tické reformy.

Brit­ský pro­tek­to­rát Egypt zís­kal nezá­vis­lost roku 1922 a stal se krá­lov­stvím v čele s krá­lem Fuá­dem I. Sýrie a Liba­non se osa­mo­stat­nily povstá­ním a vyhlá­še­ním nezá­vis­losti na Fran­cii až kon­cem 20. let, která však v těchto zemích měla stále roz­ho­du­jící vliv. Saúd­ská Ará­bie zís­kala nezá­vis­lost v polo­vině 20. let, Irák roku 1921, kdy vzniklo Irácké krá­lov­ství (stále se zde však udr­žuje vliv Británie).

Na území Pales­tiny Bri­tové za války vydali Bal­fou­rovu dekla­raci, ve které slí­bili, že se Pales­tina stane domo­vem Židů a začali sem Židy stě­ho­vat. Již v této době však nastaly mezi Pales­tinci a Židy pro­blémy. Chaim Wei­zmann, vůdce sio­nis­tic­kého hnutí, chce Židům zajis­tit právo na vlast.

Také v Africe začíná boj za osvo­bo­zení, je však potla­čen (vět­šina států zde vzniká až v roce 1960).

Latin­sko­a­me­rické státy (Bra­zí­lie, Argen­tina, Chile a Mexiko) za války zbo­hatly (dodá­valy suro­viny dohodě). Po válce sem začí­nají pro­ni­kat Ame­ri­čané (Ame­ri­ka­nis­mus). Pod tla­kem USA se mnohé země ori­en­tují na mono­kul­tury a těžbu suro­vin. Tyto země se stá­vají hos­po­dář­sky závislé na USA (neo­ko­lo­ni­a­lis­mus). Poměry jsou zde stále vnitřně nesta­bilní a stří­dají se zde vojen­ské diktatury.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version