Krize raně českého státu

Důvody krize

1. změna poměrů ve střední Evropě (Pol­sko, Uhry) 
   • Pol­sko vedlo expan­zivní poli­tiku (=> ztráta Slez­ska a Krakovska)
2. spory mezi syny Boleslava II. 
   • Boleslav III. zvaný Ryšavý
   • Jaro­mír
   • Oldřich

Do sporů zasáhli čeští vel­mo­žové, Němci a Boleslav Chrabrý, kníže pol­ský (pol­ským krá­lem od roku 1024/1025). Roku 1002 byl z čes­kého trůnu sesa­zen krutý a neschopný Boleslav III. a na jeho místo dosa­dil Boleslav Chrabrý Vla­di­voje. Ten si pro posí­lení své pozice (nikdo ho totiž neu­zná­val, navíc hojně hol­do­val alko­holu) nechal potvr­dit své posta­vení od panov­níka Řím­ské Říše, tedy nechal si udě­lit Čechy v léno. Po jeho smrti v letech 1003 – 1004 do situ­ace opět zasáhl Boleslav Chrabrý ovlád­nu­tím Prahy a uči­nil tak první pokus o vytvo­ření česko-pol­ské říše. To samo­zřejmě vyvo­lalo odpor Němců, a tak byli Poláci za pomoci kní­žat Oldři­cha a Jaro­míra a němec­kého krále Jin­dři­cha II. z Čech vypuzeni.

Za kní­žete Oldři­cha (1012 – 1033) došlo k uklid­nění poměrů, Oldřich dobyl zpět z rukou Poláků Moravu. Období vlády kní­žete Oldři­cha je též dobou zro­zení Sázav­ského kláš­tera, u jehož zrodu stál (sv.) Pro­kop, pous­tev­ník, který se sna­žil roz­ví­jet tra­dici (sv.) Cyrila a Meto­děje. Legenda hovoří o tom, jak Pro­kop nabídl kní­žeti Oldři­chovi vodu, která se změ­nila ve víno. Oldřich roku 1032 usta­no­vil komu­nitu Sázav­ským (bene­dik­tin­ským) kláš­te­rem. Více o bene­dik­ti­nech jsme si říkali v kapi­tole Raný stře­do­věk.

Bře­ti­slav I. (1002–5 – 10. ledna 1055), syn Oldři­cha a Boženy. Socha v Chru­dimi (foto: Ben Skála)

Po smrti kní­žete nastalo v čes­kém státě období bojů a sporů o trůn (zasa­ho­vali němečtí panov­níci s úmys­lem vytvo­řit závis­lost Čech na Německu; to se stalo těž­kým bře­me­nem pro čes­kého panov­níka). Po Oldři­chovi (po pře­ko­nání krát­kých sporů mezi Oldři­chem a Jaro­mí­rem) nastou­pil syn Oldři­cha a Boženy (levo­bo­ček) Bře­ti­slav (1034/1035 – 1055), tzv. „český Achilles“. Ten se sna­žil obno­vit mezi­ná­rodní pozice čes­kého státu, vedl válečně výpravy proti Pol­sku (dobytí Kra­kova, Hnězdna – při­ve­zení ostatků sv. Voj­tě­cha) a Německu, poda­řilo se mu při­po­jit Klad­sko a část Slez­ska. Tím vyko­nal druhý pokus o vytvo­ření česko-pol­ského státu. Bře­ti­slav zavedl údě­lo­vou sou­stavu („sta­ře­šin­ský prin­cip“ = seni­o­rát). Vlád­cem je vždy nej­starší člen pře­mys­lov­ské dynastie, Morava je roz­dě­lena na úděly (územní celky) určené pro mladší členy rodu. Kní­žata vlád­noucí na Moravě byla pod­ří­zena praž­skému kní­žeti. (Olo­moucký, Brněn­ský, na konci 11. sto­letí při­byl ještě Zno­jem­ský úděl). Bře­ti­slav se podí­lel na vydání prv­ních záko­níků (Bře­ti­sla­vovy dekrety).

Opat Bože­těch dává korunu králi Vra­ti­sla­vovi (obraz: Josef Mathauser)

Za vlády Vra­ti­slava II. dochází k roz­květu Čech, Vra­ti­slav spo­lu­pra­cuje s Říší (Jin­dřich IV.), pomohl císaři v boji s pape­žem při dobý­vání Říma. Roku 1085 se Vra­ti­slav II. za tuto pomoc stal krá­lem (jen jeho osoba, titul zatím ještě nebyl dědičný). Král nemu­sel pla­tit tri­but pacis, za jeho vlády došlo rov­něž i ke kul­tur­nímu a hmot­nému vze­stupu. Praha vzrostla na uzná­vané obchodní stře­disko; v pod­hradí vznikla už před­tím první německá osada (v mís­tech nyněj­šího Poříčí).

V roce 1063 bylo zalo­ženo olo­moucké bis­kup­ství. Při bis­kup­ství v Praze byla zalo­žena škola pro kněž­ský dorost. Značný vze­stup tehdy pro­žil také Sázav­ský kláš­ter, a to záslu­hou opata Bože­tě­cha (liter. památka: Vyše­hrad­ský kodex). Kláš­ter i kos­tel Sázav­ský byl pře­sta­věn a umě­lecky vyzdo­ben, žádost o kázání ve slo­van­ském jazyce byla však odmít­nuta, a tak Vra­ti­slav II. osobně navští­vil papeže (Řehoře VII.), ten však kon­cem 11. sto­letí výslovně zaká­zal slo­van­skou liturgii.

Již na konci vlády Vra­ti­slava se sna­žil pře­vzít vládu jeho syn, Bře­ti­slav II.. Byl sice pora­žen a na krátký čas jej v čele vystří­dal jeho strýc Konrád, ale po jeho smrti se vlády opravdu ujal. Vládl však jen osm let, pro­tože (prav­dě­po­dobně kvůli jeho poli­tice) byl v roce 1100 ve Zbečně zavražděn.

Po smrti Bře­ti­slava II. nastou­pil na kní­žecí sto­lec Boři­voj II., který však svoji vládu neměl nijak jis­tou – mnoho rodů jej neu­znalo, a nako­nec byl v roce 1107 svr­žen Sva­to­plu­kem. Za Sva­to­plu­kovy vlády došlo k mnoha vojen­ským výpra­vám proti Uhrům, Polá­kům, i proti čes­kým rodům (Vršovci).

Ani po jeho smrti nedo­šlo k pří­liš­nému uklid­nění, v roce 1109 nastou­pil Vla­di­slav I., který však bojo­val se svým bra­t­rem Boři­vo­jem II. V roce 1125 se vlády za pomoci aris­to­kra­cie a Sva­tavy (man­želky krále Vra­ti­slava II.) ujal Soběslav I., za jehož vlády byl odra­žen útok nového řím­ského krále Lothara III.

V roce 1140 šlechta na sto­lec dosa­dila syna Vla­di­slava I., Vla­di­slava II. Ten pomá­hal císaři Frid­ri­chovi I. Bar­ba­ros­sovi při dobý­vání Milána (vítěz­ství) => v roce 1158 dostal od císaře krá­lov­skou korunu „na věky“, fak­ticky však jen pro jeho osobu. Roku 1169 Vla­di­slav II. vysta­věl v Praze první kamenný most (Judi­tin most – podle své man­želky). Po smrti Vla­di­slava II. v roce 1172 dochází opět ke spo­rům o český trůn.

Spory mezi Pře­mys­lovci defi­ni­tivně odstra­nil až Pře­mysl Otakar I. (první panov­ník tzv. posled­ních Pře­mys­lovců). Pře­mysl Otakar I. se ujal moci roku 1192, byl však nucen ode­jít a natr­valo se usa­dil na trůně až od roku 1197.