Křížové výpravy

Kří­žové výpravy (někdy též kři­žácké výpravy; z latiny kru­ci­áty) obecně byly válečné výpravy vedené ve zna­mení kříže (kříž jakožto sym­bol křes­ťan­ství; válka proti nevěřícím).

V polo­vině 11. sto­letí byl v Evropě nedo­sta­tek půdy (týká se šlechty – půda se dělila dědic­tvím). Zprávy o bohat­ství lákaly k výbo­jům (bohat­ství za Pyre­nejemi, ve východ­ním Stře­do­moří). V polo­vině 11. sto­letí došlo k roz­padu špa­něl­ského (cor­dób­ského) cha­lí­fátu, v druhé polo­vině 11. sto­letí El Cid pokra­čo­val v pro­cesu reconquisty (zno­vu­do­bý­vání) a v pokřes­ťan­štění Pyre­nej­ského polo­ostrova. Na Pyre­nej­ský polo­ostrov se stě­hují rytíři i oby­čejní oby­va­telé (řeme­sl­níci, zemědělci).

Východní pobřeží bylo pro Evro­pany důle­ži­tou oblastí (nachází se zde svatý hrob, poutní místo křes­ťanů). Dokud tuto oblast ovlá­dali Ara­bové, tak křes­ťané měli k hrobu volný pří­stup. Po roce 1070 se však Pales­tiny zmoc­nili turečtí sel­džu­kové, bojovní, nesná­šen­liví a fana­tičtí vyzná­vači islámu. Ti pře­pa­dali a zabí­jeli křes­ťany, naru­šili obchodní cesty s Čínou a Indií, úto­čili i na Byzant­skou říši. Byzant­ský patri­ar­cha žádal o pomoc evrop­ské panov­níky a papeže (= pří­le­ži­tost obnovy moci nad veš­ke­rým křesťanstvím).

Papež Urban II. káže první kři­žové výpravě za pří­tom­nosti Filipa I. (ilu­strace z Velké fran­couz­ské kro­niky, autor Jean Fouquet)

V roce 1095 na syno­dech v Cler­montu (ve Fran­cii) a v Pia­cenze (Itá­lie)  papež Urban II. vyzval celou Evropu ke svaté válce, k osvo­bo­zení památ­ných míst a účast­ní­kům slí­bil odpuš­tění hříchů. Bez­pro­střed­ním pod­ně­tem k vyhlá­šení kří­žové výpravy byla žádost Byzance, která se obrá­tila na papeže, aby zís­kala pomoc proti postupu sel­džuc­kých Turků v Malé a Přední Asii. Výzva byla při­jata s nad­še­ním („Bůh tomu chce“). Vel­kou roli zde hrála též vidina půdy (s tím sou­vi­sel další pape­žův slib: půda na doby­tém území). Výprav se zúčast­nila evrop­ská šlechta a panov­níci (oče­ká­va­jící kořist a slávu). Na sva­tých vál­kách se podí­leli i pod­daní, kteří tou­žili po zba­vení se pod­dan­ské závis­losti a po půdě. Hlavní sílu tvo­řili rytíři (výbava: kožený oděv, drá­těná krouž­ková košile, oce­lová přilba, štít, dvou­sečný meč, kopí, kůň a pomocný pří­věs). Rytíři byli sice velmi sta­teční, ale neradi se pod­ři­zo­vali, neradi kázeň.

V kří­žo­vých výpra­vách byly pou­žity i nové zbraně (jako napří­klad samo­stříly). Pěchotu tvo­řily hlavně nižší stavy oby­va­tel­stva. Rytíř­ské řády – cír­kevní, avšak zalo­ženy na vojen­ské pod­statě (vznikly v Pales­tině) – za cíl si daly hájit dobytá území a chrá­nit pout­níky. Byli to joha­nité (černý plášť, bílý kříž), tem­pláři (bílý plášť, čer­vený kříž) a řád němec­kých rytířů (bílý plášť, černý kříž). Na doby­tých úze­mích pak sta­věli hrady a pevnosti.

Průběh křížových výprav

1. křížová výprava (1096 – 1099)

Během první kří­žové výpravy (1096 – 1099) byl Jeruza­lém dobyt.

První kří­žový výprava byla vedená nor­man­ským vévo­dou Rober­tem, Godefroyem z Bouillonu, vévo­dou dol­no­lotrin­ským, jeho bra­t­rem Bal­doui­nem, Ray­mon­dem z Tou­louse, hra­bě­tem flan­der­ským Rober­tem a fran­couz­ským šlech­ti­cem Bohe­mun­dem Tarent­ským. Dále se zúčast­nili Raimund IV. hrabě tou­louský, Hugo z Ver­man­dois a papež­ský legát Ade­mar, bis­kup z Puy.

Tažení chu­diny vedli Petr Ami­en­ský a Val­ter ze Saint Savair. Účast­nily se ho živelně masy rol­níků ze severní a střední Fran­cie a západ­ního Německa. Část vzala za své již v Evropě, zby­tek v Malé Asii. Roku 1097 se kři­žácká voj­ska spo­jila před Caři­hra­dem a za pomoci byzant­ského císaře se pře­pra­vila do Malé Asie. Kři­žáci zví­tě­zili v něko­lika bitvách nad sel­džuc­kým sul­tá­nem z Konyii a pro­šli Ana­to­lií.  Na konci roku oblehli Anti­o­chii. Na jaře 1098 vznikl v severní Mezo­po­tá­mii na území armén­ského vazala sel­džuků první kři­žácký stát – edesské kní­žec­tví. Vlád­cem se stal Baul­douin z Bolo­gne. Po dlou­hém oblé­hání dobyli kři­žáci v létě Anti­o­chii. Vlád­cem anti­o­chij­ského kní­žec­tví se stal Bohe­mund Tarentský.

V létě 1099 byl za pomoci janov­ských a benát­ských obchod­níků Jeruza­lém dobyt. Město bylo vydran­co­váno a oby­va­tel­stvo bez ohledu na nábo­žen­skou pří­sluš­nost bylo zma­sa­kro­váno. V témže roce zví­tě­zili kři­žáci pod vede­ním Godefroye z Bouillonu nad fáti­mov­ským voj­skem v jižní Palestině.

V letech 1100 až 1187 exis­to­valo bylo jeruza­lém­ské krá­lov­ství – v rukou kři­žáků. Spa­dala pod ně tři kní­žec­tví: edesské, anti­o­chij­ské a tripoliské.

2. křížová výprava (1147 – 1149)

V roce 1144 dobyl mósul­ský emír Zengí Edessu a kři­žáci museli vykli­dit celé edessské kní­žec­tví. To byl pod­nět k vyhlá­šení druhé kří­žové výpravy. Vedl ji císař Konrád III. a fran­couz­ský král Lud­vík VII. Zúčast­nil se jí i český král Vla­di­slav II. (v té době ještě kníže), švagr císaře Konráda III. Voj­sko však pro různé obtíže do cíle vůbec nedo­ra­zilo. Vlastně celá výprava nepři­nesla velký uži­tek, ztros­ko­tal i pokus o dobytí Damašku.

V roce 1187 sul­tán Saláh ad-Dín zasa­dil voj­sku kři­žác­kých rytířů zni­ču­jící porážku v bitvě u Hattínu v Pales­tině. Rych­lými akcemi se zmoc­nil Jeruza­léma a dal­ších kři­žác­kých měst a opěr­ných bodů. Latin­ští křes­ťané směli opus­tit kři­žácká města za výkupné a vrá­tit se do Evropy. Kři­žácké území se ome­zilo na Týros, Tri­po­lis a Anti­o­chii a něko­lik dal­ších měst a hradů.

3. křížová výprava (1189 – 1192)

Dobytí Akkonu Richar­dem Lví Srdce (1191)

Třetí kři­žácká výprava byla svo­lána po dobytí Jeruza­léma. Zúčast­nili se jí Frid­rich I. Bar­ba­rossa, ang­lický král Richard Lví Srdce a fran­couz­ský král Filip August. V r. 1190 zví­tě­zil Bar­ba­rossa nad Sel­džuky u Konyii, ale uto­nul v řece Salaf v Kili­kii. Jeho syn Frid­rich Šváb­ský zemřel při oblé­hání Akkonu (1190), u něhož se vylo­dili Filip a Richard. Richard se zmoc­nil byzant­ského Kypru. Po skon­čení výpravy vzniklo kyper­ské krá­lov­ství v čele s býva­lým krá­lem Jeruza­léma, Hugo (někdy též Vít) Lusig­nan­ským. Spolu s Fili­pem Augustem dobyli Akkon, který se stal hlav­ním měs­tem dří­věj­šího jeruza­lém­ského krá­lov­ství. brzy poté se vrá­tili domů Filip II. a rakouský vévoda Leo­pold V., zne­přá­te­leni s Richar­dem. Po mar­ných poku­sech dobýt Jeruza­lém a po obdr­žení zprávy o situ­aci v Evropě (úsilí Jana Bez­zemka dosáh­nout ang­lické koruny a dobý­vání ang­lic­kých držav ve Fran­cii Fili­pem II.) uza­vřel Richard pří­měří (1192) se Salá­hem ad-Dínem, podle kte­rého zůstalo kři­žá­kům pobřežní pásmo mezi Týrem a Jaf­fou a křes­ťan­ským pout­ní­kům a kup­cům bylo dovo­leno svo­bodně navště­vo­vat Jeruza­lém a ostatní svatá místa.

4. křížová výprava (1202 – 1204)

Čtvrtá výprava uká­zala i poli­tické a hos­po­dář­ské důvody těchto tažení. Výzvy k výpravě do Svaté země vydá­val papež Ino­cenc III. od roku 1198. Výpravy vyu­žili však Benátčané pro své hos­po­dář­ské zájmy na Bal­káně a v Byzanci – nej­prve pro ně kři­žáci obsa­dili Zadar (1202) a pak byli zata­ženi do zápasu o caři­hrad­ský trůn. V 1204 byl Caři­hrad kři­žáky dobyt, čás­tečně i díky palá­co­vému pře­vratu, a bylo zří­zeno na území byzant­ské říše tzv. latin­ské císař­ství (1204 – 1261). Kři­žáci se dohodli s Benátčany na roz­dě­lení byzant­ské říše. Na území doby­tém kři­žáky vzniklo něko­lik latin­ských feu­dál­ních států. V Caři­hradě bylo zří­zeno císař­ství latin­ské, jemuž for­málně pod­lé­haly státy ostatní, z nichž nej­dů­le­ži­tější byla krá­lov­ství soluň­ské, vévod­ství atén­ské a kní­žec­tví achaj­ské. Velký podíl byzant­ské říše při­padl Benátča­nům, kteří kromě části body na pobřeží od Dubrov­níka po Bospor, ost­rovy Ion­ské, část ost­rovů Kyk­lad a Spo­rad, Gal­li­poli, Krétu aj. Pro­tože byli sami na císař­ství nezá­vislí, ovládli všechny kři­žácké státy hos­po­dář­sky. Po čtvrté kří­žové výpravě nastal úpa­dek kři­žác­kého hnutí. Pře­káž­kou vojen­ským taže­ním se stalo sjed­no­cení Východu pod žezlem egypt­ských sul­tánů. Hlavní pří­či­nou však byly poli­tické a hos­po­dář­ské změny v životě západní Evropy ve 13. sto­letí, které způ­so­bily ochab­nutí zájmu o ris­kantní zámoř­ské akce.

Dětská křížová výprava (1212)

Ofi­ci­álně nevy­hlá­šená výprava se zaklá­dala na myš­lence, že hříš­níci nemo­hou zví­tě­zit, proto mají být poslány „čisté“ děti. Cír­kev se posta­vila proti, přesto zástupy dětí ve věku vět­ši­nou 12 až 14 let, hlavně z Porýní, vyjely. Část byla pro­dána do otroc­tví (už při nalo­dění v Mar­seille nebo v severní Africe a Egyptě), část se poztrá­cela ces­tou, nebo zahy­nula na moři. 5. kří­žová výprava (1216 – 1221)

Hlav­ním orga­ni­zá­to­rem byl uher­ský král Ondřej II. Výprava nepři­nesla žádný úspěch.

6. křížová výprava (1228 – 1229)

Císař Frid­rich II. z rodu Štaufů dal pod­nět k šesté kří­žové výpravě. Bez boje zís­kal od sul­tána Jeruza­lém, vel­kou část Gali­leje a pobřežní pás mezi Jaf­fou a Sido­nem. Práva mus­limů na těchto úze­mích byla smluvně zaru­čena. V roce 1244 kři­žáci Jeruza­lém opět ztra­tili, ten­to­krát napo­sledy. Poslední kři­žáci byli z Jeruza­léma vyhnáni roku 1291 (padla pev­nost Akkon).

Malo­asij­ské území postupně padá do rukou Mon­golů, Jeruza­lém dobý­vají maml­úci, poz­ději opět Tur­kové atd.

7. křížová výprava (1248 – 1254)

Fran­couz­ský král Lud­vík IX. Svatý se posta­vil do čela sedmé kří­žové výpravy, jejímž cílem se ten­to­krát stal Egypt. Dobyl Dami­ettu a pro­nikl k Man­súře. Tam byl ale zajat a za vysoké výkupné a za vykli­zení Dami­etty byl propuštěn.

8. křížová výprava (1270)

Vedl ji opět fran­couz­ský král Lud­vík IX. Svatý, ale nikoli proti Egyptu, ale proti Tunisu, kde sicil­ský král Karel z Anjou chtěl zís­kat obchodní výsady sicil­ských Nor­manů[1]. Vojen­ský úspěch výprava neměla, obchodní výsady byly haf­sov­ským vlád­cem potvr­zeny. Sám Lud­vík IX. a část jeho voj­ska zahy­nuli v Tunisu morem. Výzvy papežů k novým kři­žác­kým výpra­vám zůstaly bez­vý­sledné. Kři­žácké državy na Východě, jež neměly nikdy pevný základ, byly postupně likvi­do­vány. Již roku 1268 padla Anti­o­chie, roku 1289 syr­ský Tri­po­lis a roku 1291 bylo zlik­vi­do­váno město Akkon, poslední kři­žácká država v Pales­tině. Kři­žáci se udr­želi pouze na Kypru, který se stal úto­čiš­těm rytíř­ských řádů.

Význam křížových výprav

Význam kři­žác­kých válek a jejich následky pro život západní Evropy byly značné. Bylo zlo­meno obchodní pan­ství Byzan­tinců a Arabů ve východní části Stře­do­moří a pře­šlo do rukou zápa­do­ev­rop­ských kupců, pře­de­vším Benátčanů a Jano­vanů. Roz­voj obchodu s Výcho­dem při­spěl k prud­kému roz­voji ital­ských měst. Kři­žácké výpravy sezná­mily západní Evropu s východní kul­tu­rou a tech­ni­kou a s novým způ­so­bem života (v pře­py­chu a pohodlí – pře­py­chové oblé­kání, lov se soko­lem, hra v šachy, pou­ží­vání hor­kých lázní, voňa­vek, kon­zu­mace vín a ostré koře­něné stravy. Také lavice, na které se dříve spá­valo, se změ­nila v postel se záclon­kami). Evro­pané zís­kali nové zku­še­nosti v řeme­sl­nic­tví – výroba skla, hed­vábí, cukru z cuk­rové třtiny, výroba luxus­ních látek (bro­kát). Kři­žáci při­vezli do Evropy zna­losti hed­váb­nic­tví, nové země­děl­ské plo­diny (zejména rýži, melouny, cit­rony). První pou­žití erbů (na ští­tech, peče­tích). Z ženy se stala dáma vyža­du­jící dvor­nost a úctu muže (opě­vo­vání – dvor­ská rytíř­ská poezie). Kří­žové výpravy však měly těžké důsledky pro lidové vrstvy (ožeb­ra­čení, smrt, zhor­šení svého postavení).

Vojen­ský význam kří­žo­vých výprav nebyl veliký, snad až první na pou­žití někte­rých nových zbraní, např. samostřílů.

Rytířské řády

Jde o cír­kevní řády, avšak zalo­žené na vojen­ské pod­statě (vznikly v Pales­tině) – za cíl si daly hájit dobytá území a chrá­nit pout­níky. Jejich čle­nové se pova­žo­vali sou­časně za řehol­níky i za vojáky. Řády pod­lé­haly přímo papeži, nikoli vlád­cům kři­žác­kých států. Na doby­tých úze­mích sta­věli hrady a pev­nosti. Po skon­čení kří­žo­vého hnutí půso­bily tyto řády v mnoha evrop­ských zemích, včetně Čech.

První duchovní rytíř­ský řád, který vznikl v Jeruza­lémě, byli  joha­nité (celým jmé­nem Suve­rénní vojen­ský a špi­tální řád sv. Jana Jeruza­lém­ského z Rhodu a Malty, také se jim říká mal­téz­ští rytíři), jejichž řehole byla potvr­zena pape­žem v roce 1113. Řád kromě péče o nemocné brzy dostává i vojen­ský cha­rak­ter a jeho hes­lem se stává  „Defensio fidei et obsequium pau­perum“ – obrana víry a služba trpí­cím. Mal­téz­ští rytíři oblé­kali čer­vené odění (v sou­čas­nosti černé) s  bílým osmi­hro­tým kří­žem na prsou, který sym­bo­li­zuje osm evan­ge­lic­kých bla­že­ností.  Členy řádu byli rytíři, ale i kněží a slou­žící či pomocní bratři. Do Čech byli joha­nité uve­deni za vlády krále Vla­di­slava II. V roce 1159 je v Praze zalo­žena první komenda při kos­tele Panny Marie Pod Řetě­zem na Malé Straně.

Tem­pláři (Chudí rytíři Kris­tovi a Šala­mou­nova chrámu) byli jako řád zalo­ženi fran­couz­ským rytí­řem Hugem des Payens. Jejich hlav­ním poslá­ním bylo ochra­ňo­vat pout­níky do Jeruza­léma. Jejich síd­lem se stala Oma­rova mešita, místo, kde stál kdysi chrám (temple=odtud tem­pláři) krále Šala­mouna. Řehole byla schvá­lena pape­žem r. 1128. Jejich zna­kem byly dva rytíři jedoucí na jed­nom koni jako sym­bol chu­doby. Po ztrátě Svaté země pře­síd­lil řád do Fran­cie, kde zís­kal značný maje­tek. V Evropě se stali finanční vel­mocí, půj­čo­vali peníze i evrop­ským krá­lům. Do Čech při­šli tem­pláři kolem r. 1232 a jejich první komenda vznikla u kos­tela sv.Vavřince v Praze. Roku 1307 dal fran­couz­ský král Filip IV. Sličný pří­kaz k zatčení všech tem­plářů a zaba­vení jejich majetku. Tem­pláři byli obvi­něni ze zapí­rání Krista, uctí­vání model a sodo­mie. Sku­teč­ným důvo­dem byla nej­spíš touha krále po majetku řádu a také sku­teč­nost, že dlu­žil řádu znač­nou částku peněz. Tem­pláři byli muče­ním donu­ceni k faleš­ným výpo­vě­dím a řád byl r. 1312 zru­šen. Řádo­vým odě­vem rytířů byl bílý plášť s jed­no­du­chým čer­ve­ným kří­žem, neu­ro­zení bojov­níci a slu­žební bratři nosili plášť hnědý nebo černý s čer­ve­ným kří­žem. Kněží pak oblé­kali hnědý oděv.

Řád Němec­kých rytířů (tzv. Teu­ton­ský; Bratří němec­kého domu Panny Marie v Jeruza­lémě) je z tro­jice kři­žác­kých řádů nejmladší. Byl zalo­žen v roce 1190 při oblé­hání. Prvot­ním poslá­ním řádu byla péče o raněné a nemocné. Roku 1199 papež Ino­cenc III. potvr­zuje majetky, práva a výsady řádu, který v této době při­jímá druhý hlavní úkol – boj s nevě­ří­cími. Řád bere pod ochranu císař Frid­rich I. a za jeho pod­pory se řád značně roz­máhá. Zís­kává značné majetky nejen ve Svaté zemi, ale i v jižní a střední Evropě. Řád působí – mimo jiné – i při chris­ti­a­ni­zaci Pruska, kde ve 13. sto­letí zakládá vlastní stát, léno pod­ří­zené pouze řím­skému císaři. Síd­lem vel­mis­tra se stal Mal­bork. Po porážce řádo­vých vojsk pol­sko-litev­skými spo­jenci v bitvě u Grü­nwaldu r. 1410 však jeho vliv v této oblasti začíná sláb­nout. Do Čech při­chá­zejí němečtí rytíři krátce po roce 1200. Česká řádová pro­vin­cie čítala před rokem 1420 velký počet komend, špi­tálů a řádo­vých far. Vět­šina z nich zanikla během husit­ských válek nebo krátce po nich. Z nověj­ších řádo­vých domů nabyla na významu zejména Opava, řád zís­kal také pan­ství Sovi­nec, Bou­zov aj. Němečtí rytíři při­jali řeholi sv. Augustina. Čle­nové řádu se dělili na rytíře, kněží a slu­žebné bra­try. V poz­děj­ším období, kdy se zúžila původní funkce řádu, pra­co­vali jeho čle­nové pře­de­vším jako kněží v duchovní správě. V sou­čas­nosti je hla­vou řádu vel­mistr síd­lící ve Vídni. Řehol­ním odě­vem je černý talár a bílý plášť s čer­ným křížem.