Kultura antického Řecka

Kultura starověkého Řecka je spjata s mytologií a náboženstvím, postupně se však této závislosti zbavuje. Na přelomu 7. a 6. století vzniká filozofie jako pokus odpovědět racionálně na otázky týkající se světa a života (Jak vznikl svět, Co je jeho podstatou, Jak poznat svět, Jaký je smysl života, …) Starořecké umění, myšlení a filosofie položila základy evropského vzdělanosti. A nejen v oblasti umění nás ovlivňuje doba antického Řecka do dnešní doby; v této době byly položeny základy demokracie a humanity.

Filozofie

Řeckou filozofii dělíme na dva základní proudy: materialismus a idealismus. Na přelomu 7. a 6. století před Kristem vzniká Mílétská škola, jejíž učenci hledají pralátku, počátek, princip. Mezi nejvýznamnější učence Mílétské školy patří Thálés z Mílétu (základem všeho je voda = hydor), Anaximandros (základem všeho je neurčitelná látka – apeiron) a Anaximendes (základem všeho je vzduch = apeiron aer).

Pro maloasijce Herakleita z Efesu byl oheň symbolem proměnlivosti světa. Založil Dialektiku (nauka o změně, vývoji, pohybu). Herakleitos: „Patha rhei!“ (Čas plyne!) „Dvakrát do téže řeky nevstoupíš.“ Materialista Demokritos vyvinul atomovou teorii, v níž praví, že atomy mají různé tvary a vytváří různé věci. Říká rovněž, že atomy jsou pevné, neměnné a nedělitelné, ale jsou uzavřeny ve vakuu, které jim umožňuje se pohybovat.

Sokratés, který žil v letech 469 – 400, ostře vystoupil proti sofistům a proti Prothágorovi. Přesně volenými otázkami pak zjišťoval, že člověk neví, o čem mluví. Hlavním cílem člověka je podle Sokrata dobro a ctnost jako výsledek vědění. Nakonec byl obžalován za bezbožnost a kažení mládeže a byl odsouzen k smrti.

Busta Platóna.

Sokratův žák, Platón (427 – 347) byl zakladatelem idealistické filozofie. Říkal, že jediným pravým světem je svět idejí a náš svět je jen nedokonalým odrazem světa ideálního. Své názory opíral o mystické prvky pythagorijské školy. Napsal politické spisy Republika a Zákony, v nichž rozdělil občany svého státu na 4 skupiny (vládnout měli filozofové) – říkal, že toto rozdělení pochází od Boha. Založil v Athénách Akademii.

Platónův žák, Aristoteles (384 – 322), učitel Alexandra Makedonského, založil školu Lyceum. Měl názor o neměnnosti světa. Byl encyklopedistou („chodící snůška vědomostí“). čtyři živly: oheň, vzduch, voda, zem (+ éter pro vyšší vrstvy atmosféry). Aristoteles založil formální logiku (o správném myšlení).

Mytologie, náboženství

CHAOS -> ZEMĚ (GAIA = bohyně země)

I. generace Bohů

hory, moře, nebe

II. KYKLÓPOVÉ (6 titánů + 6 titánek)

Krónos a Rhea založili další generaci Bohů

III. generace Bohů

Zeus (vládce bohů, 2.p. Dia) Jupiter
Héra (manžela Dia) Juno
Hádés (bůh podsvětí) Pluto
Poseidón (bůh moře) Neptun
Demetér (bohyně plodnosti) Ceres
Héfaistos (bůh ohně a kovářství)Vulkán
Árés (bůh války) Mars

IV. generace Bohů

Athéna (bohyně moudrosti, umění a vědy) Minerva
Afrodíta (bohyně krásy, lásky a mládí) Venuše
Artemis (bohyně lovu a měsíčního svitu) Diana
Apollón (bůh slunce, harmonie a vůdce múz) Apollo
Dionýsos (bůh plodnosti a vína) Liber, Bacchus
Hermés (posel bohů, ochránce pocestných) Merkur

(kurzívou jsou označeny božské protějšky v Římské mytologii)

Řecké divadlo

Divadlo v Řecku vzniklo původně z oslav boha Dionýsa (čtyřikrát do roka, nejvýznamnější se oslavy se konaly na konci března v Athénách). Vstupné se neplatilo, protože divadlo bylo sponzorováno mecenáši (bohatí občané). Obdiv staří Řekové vyjadřovali tleskáním, nelibost pak mlaskáním a syčením. Byla zpracovávána morální, politická a filozofická témata.

Mezi nejvýznamnější autory řeckého dramatu patří Aristofanés (Mír, Lysistraté), Euripidés (Médeia), Aischylos (Oresteia), Sofoklés (Král Oidipus, Elektra) a Epidauros (Athény).

Dějepisectví

historie = pramen poznání, zkušenost
Historikové hledají souvislosti historických jevů, příčiny a následky.

Hérodotos (otec dějepisectví) byl zakladatelem řeckého dějepisectví (popisoval Řecko – Perské války), do osudu lidí podle něj zasahují Bohové. Thúkydydés popisoval Péloponéské války. Byl mladší než Hérodotos (události si vysvětloval rozumově), usiluje o objektivitu. Zakládá též historické kritiky pramenů, na historii se dívá z pragmatického hlediska, je více věděcký.

Výtvarné umění

Nejstarším projevem umění byla keramika. Z let kolem 1000 – 700 před Kristem existují nálezy váz s geometrickým áleorem (tvarem) a světlým podkladem. Ze stejné doby pocházejí též amfory s figurálně motivovanou výzdobou (zvířata, lidé). Velký rozkvět nastal v Athénách v 8. století, vázy byly bohatě zdobeny geometrickým vzorem, na jiných vázách byly lidské postavy. Jiný charakter měly vázy z Korintu, na nichž šel vidět orientální vliv.

Sochařství

Na přelomu 7. a 6. století před Kristem začaly vznikat náboženské sošky náboženského či kulturního významu. Velké sochy jsou motivovány lidskými postavami (kúros = nazí mladíci; kóré = dívky oblečené v tunice a v látce Peplos). V 6. století sochy věrně zachycují lidské tělo v pohybu. Nejčastějším materiálem tohoto období býval mramor. Dnes jsou tyto sochy značně poničené.

Socha diskobola od řeckého sochaře Myróna

V 5. století se tvořilo také z bronzu (odléval se do forem). Z těchto bronzových soch se pět původních kusů zachovalo. Byly však v pozdějších dobách přestavěny. Sochy znázorňovaly ideál lidské dokonalosti nebo bohy (kalokagathia = krása fyzická i psychická – kalos = krásný; agathos = dobrý). Vlastní sochy se sice nedochovaly, ale dochovaly se vázy, na kterých jsou černě na hnědém pozadí či červeně na černém pozadí stejné motivy zachyceny. Mezi nejvýznamnější sochaře 5. století před Kristem patří Myrón (socha Diskobola), Feidias, který měl hlavní dohled nad výstavbou v akropoli a utvořil sochu Dia v Olympu, dále to byl Polykleitos, jenž sochal atlety (Doryforos) a jenž vytvořil kánon (vzor dokonalosti zobrazení mužského těla) a neměli bychom zapomenout ani na Praxitela, kterýžto tvořil hierarchické sochy a snažil se zachytit duševní stav dané postavy (Afrodita, Hermés, Dionýsos).

Nejznámějším typem sochy je kúros – nahý mladík, dalším sochářským typem je koré – dívka oblečená do dlouhých šatů.

Stavitelství

Stavěly se chrámy s obdélníkovým půdorysem a rovnými stropy. Průčelí bylo postaveno k východu dovnitř (kněží, obřady – před chrámem).

Rozlišujeme tři stavební slohy: 1. dórský (archaické období), 2. iónský (klasické období), 3. korintský (hellénistické období).

Hlavním charakteristickým znakem pro každý sloh jsou sloupy. Ty se skládají od shora z hlavice, dříku a zakončeny jsou patkou. Pro iónský sloh je charakteristický sloup s volutou nad dřikem, štíhlý a žlábkovaný dřík (na rozdíl od dórského sloupu je iónský sloup vyšší a jemnější, protože je odvozen od proporcí ženského těla). Korintský sloup má kalichovitou hlavici s akantovými listy (rostlinné motivy), nalezeneme jej spíše v Římě.

Hlavice řeckých sloupů – dórský, iónský a korintský

Stavby v dórském slohu:

• Poseidonův chrám v Paestu (jižní Itálie)
• Pantheon (Akropolis) (chrám všech bohů)
• Propylaje (vstup na Akropolis)

Stavby v iónském slohu:

• chrámy na Akropolis postavené za Perikla (Erechteion, chrám bohyně Níké)
• Artemidin chrám v Effesu

Stavby v korintském slohu:

• Diův chrám v Athénách

Města se shromaždištěm pro radu, trh a obecně veřejný prostor – agorou se začínají stavět v 5. století. Ve městech se začínají objevovat školy filosofů, archiv či veřejné knihovny a také kamenná divadla.