Masarykova zahraniční akce

Tomáš Garri­gue Masa­ryk ode­šel roku 1914 do zahra­ničí, aby pře­svěd­čo­val před­sta­vi­tele západ­ních států o vytvo­ření samo­stat­ného čes­ko­slo­ven­ského státu

Tomáš Garri­gue Masa­ryk (dále též TGM) byl před začát­kem první svě­tové války v roce 1914 uzná­va­nou osob­ností české poli­tiky a vědy. Masa­ryk před­ná­šel na Kar­lově uni­ver­zitě, do pově­domí veřej­nosti se poprvé významně dostal v roce 1886 vystou­pe­ním proti zfal­šo­va­ným ruko­pi­sům Krá­lo­védvor­skému a Zele­no­hor­skému. V letech 1891 až 1893 byl poslan­cem v Říš­ské radě za mla­do­če­chy, význam­nou úlohu sehrál i při tzv. Hils­ne­ri­ádě v roce 1899. Po roce 1900 byl čle­nem rea­lis­tické strany, za níž byl znovu zvo­len poslan­cem. Masa­ryk byl pro své moderní libe­rální názory uzná­ván i v zahra­ničí.  Svých zahra­nič­ních kon­taktů posléze vyu­žil právě při jed­ná­ních v období války. Už před vál­kou byl Masa­ryk kri­ti­kem uspo­řá­dání v Rakousku – Uher­sku, poža­do­val ale jeho reformu v moderní sva­zek auto­nomních zemí. Na počátku války ale toto své sta­no­visko změ­nil a pro­sa­zo­val exis­tenci čes­kého národa v samo­stat­ném moder­ním, demo­kra­tic­kém a libe­rál­ním státě.

V lednu 1915 odjel Masa­ryk do Švý­car­ska. 6. čer­vence 1915, v den výročí upá­lení Jana Husa, před­nesl v Ženevě významný pro­jev, který můžeme pova­žo­vat za počá­tek boje za čes­ko­slo­ven­skou samo­stat­nost. Masa­ryk v pro­jevu for­mu­lo­val kon­cepci nezá­vis­lého státu a nut­nost boje proti habsbur­ské nad­vládě v rámci Rakouska – Uher­ska. „Nepo­hneme-li se my Čechové sami, svě­tová válka pře­jde naše hlavy a my zůsta­neme nezmě­něni!“ Uvě­do­mo­val si, že úspěch akce záleží na výsledku války a na posto­jích států Dohody.

TGM se významně podí­lel na počát­cích fun­go­vání domá­cího odboje, tzv. Maf­fie, ještě větší zásluhy měl ale na vzniku a orga­ni­zaci odboje zahra­nič­ního. Brzy po ženevském pro­jevu se setkal se Slo­vá­kem Mila­nem Ras­ti­sla­vem Šte­fá­ni­kem, v září se k této dvo­jici při­po­jil i Edvard Beneš. V říjnu 1915 vznikl Český komi­tét zahra­niční, který se stal cen­t­rem zahra­nič­ního odboje Čechů a Slo­váků. 14. lis­to­padu 1915 vydal Komi­tét pro­gra­mové pro­hlá­šení, v němž vyja­dřuje myš­lenku samo­stat­ného čes­kého státu a boje proti Rakousku – Uher­sku a Německu. V únoru 1916 se Komi­tét pře­tvo­řil na Čes­ko­slo­ven­skou národní radu. Její sídlo bylo v Paříži, čle­nem byl kromě Masa­ryka, Beneše a Šte­fá­nika ještě Josef Dürich. Opo­rou Čes­ko­slo­ven­ské národní rady byli kra­jané žijící v cizině (hlavně Češi a Slo­váci žijící v USA), kteří pod­po­ro­vali odboj finančně. Cílem Komi­tétu i Rady bylo pře­de­vším pře­svěd­čo­vání vedou­cích osob­ností států Dohody (USA, Velká Bri­tá­nie, Fran­cie) pro čes­ko­slo­ven­ský národní program.

V říjnu 1915 byla pode­psána Cle­ve­land­ská dohoda mezi Slo­ven­skou ligou a Čes­kým národ­ním sdru­že­ním v Ame­rice. Dohoda byla vůbec prv­ním spo­leč­ným doku­men­tem Čechů a Slo­váků a měla demon­stro­vat spo­lečný boj těchto dvou národů za sebe­ur­čení v rámci Habsbur­ské monar­chie. Cílem bylo pře­de­vším pře­svěd­čit před­sta­vi­tele Dohody i veřejné mínění v západ­ních zemích o nut­nosti roz­bít Rakousko – Uher­sko v jeho před­vá­lečné podobě.  Dohoda obsa­ho­vala pro­hlá­šení o spo­leč­ném státě s úpl­nou auto­no­mií Slo­ven­ska (fede­race), po vyhlá­šení Čes­ko­slo­ven­ského státu nebyly tyto poža­davky ústa­vou z roku 1920 naplněny.

Masa­ryk ve váleč­ném období ces­to­val po Ang­lii, Fran­cii, Rusku i Spo­je­ných stá­tech. Vedl roz­ho­vory s před­sta­vi­teli těchto států i čes­kými kra­jany a emi­granty, před­ná­šel pro­jevy, vedl besedy, psal články do novin a časo­pisů. Kromě této důle­žité diplo­ma­tické čin­nosti se podí­lel i na vytvo­ření čes­ko­slo­ven­ského voj­ska, které mělo bojo­vat na straně Dohody, podí­let se na porážce Rakouska – Uher­ska a stát se zákla­dem armády budou­cího samo­stat­ného státu. Už od počátku první svě­tové války v roce 1914 bojo­vali čeští vojáci na straně Dohody v Rusku („Česká dru­žina“ sou­částí ruské armády, vyko­ná­vala i špi­o­nážní čin­nost), Fran­cii („Rota Nazdar“ sou­částí cizi­necké legie), Ang­lii i Itá­lii. Nej­vět­ším zvi­di­tel­ně­ním čes­kého odboje se ale staly nově vytvá­řené vojen­ské jed­notky (legie), do nichž se hlá­sili jako dob­ro­vol­níci čeští a slo­ven­ští váleční zajatci, kra­jané či emi­granti (podrob­nosti viz další kapi­tola).