Mezinárodní situace na přelomu 19. a 20. století

Spojené státy americké a Monreova doktrína

James Monroe (1758 – 1831), pátý pre­zi­dent USA a autor tzv. Monro­eovy doktríny

Na pře­lomu 19. a 20. sto­letí byla mezi­ná­rodní situ­ace značně napjatá a to nejen v Evropě, pro­tože o místo mezi vel­mo­cemi s hlá­sily Spo­jené státy ame­rické a hlavně Japon­sko. Stra­te­gic­kou kon­cepci Spo­je­ných států ame­ric­kých jasně defi­no­val dne dru­hého pro­since 1823 ve svém posel­ství ke Kon­gresu pre­zi­dent J. Monroe, na jeho památku byla pojme­no­vána jako Monre­ova dok­trína a je dodnes plat­nou stra­te­gic­kou kon­cepcí Spo­je­ných států ame­ric­kých. Monre­ova dok­trína spo­čívá v nezpo­chyb­ni­tel­ném právu Spo­je­ných států ame­ric­kých domi­no­vat na ame­ric­kém svě­ta­dílu a jaké­ko­liv nea­me­rické vmě­šo­vání může být pova­žo­váno za ohro­žení míru a bez­peč­nosti USA. Že nešlo o obra­nou stra­te­gií uká­zala příští dese­ti­letí, neboť roku 1845 USA anek­to­valy Texas, roku 1846 Ore­gon, v letech 1846 až 1848 vál­čily s Mexi­kem a roku 1893 oku­po­valy Havaj­ské ost­rovy. Násle­do­vala Ame­ricko-špa­něl­ská válka Špa­něl­skem v roce 1898 v které námoř­nic­tvo USA pora­zilo špa­něl­ské námoř­nic­tvo v bitvách Kari­biku i ve vodách Fili­pín­ského  sou­ostroví. Něko­li­ka­mě­síční válka při­nesla USA kon­t­rolu nad Kari­bi­kem a Filipínami.

Expanze Japonska

V polo­vině 19. sto­letí bylo Japon­sko zao­sta­lou feu­dální zemí, která lákala ke kolo­ni­zaci svojí nejed­not­ností, zao­sta­lostí a izo­lo­va­ností. Naštěstí pro Japonce však na jejich ost­ro­vech nele­žela žádná stra­te­gická suro­vina nebo obchodní artikl o který by kolo­ni­zá­toři měli velký zájem, takže Japon­sko zůstalo poně­kud stra­nou od hlav­ního proudu kolo­ni­zace. Konec japon­ské izo­lace při­šel dne osmého čer­vence roku 1853, kdy v dnešní Tokij­ské zátoce zakot­vila ame­rická eska­dra. které  velel komo­dor M. C Perry a pod hroz­bou děl donu­tila Japon­sko otevřít pří­stavy evrop­skému obchodu. Roku 1869 začaly v zemi reformy Meidži, které zahr­no­valy moder­ni­zaci země podle západ­ních vzorů a sjed­no­cení země pod vlá­dou císaře Mei­džiho, který zvo­lil za své hlavní město Edo a pře­jme­no­val ho na Tokyo. Tyto reformy zmo­der­ni­zo­valy japon­ský stát, spo­leč­nost i ozbro­jené síly a byly zákla­dem vel­mo­cen­ského vze­stupu Japonska.

Japon­sko se v letech 1894 až 1895 stře­tlo s Čínou v První čín­sko-japon­ské válce a v letech 1904 až 1905 s Rus­kem v Rusko-japon­ské válce. Před­mě­tem sporu se stala v obou pří­pa­dech Korea, kte­rou chtěli riva­lové ovlád­nout. Tyto sou­boje, které při pohledu na mapu mohly při­po­mí­nat sou­boj obra s trpas­lí­kem však dopadly neče­kaně. Japon­ské ozbro­jené síly agre­sívně zaú­to­čily na moři i na pev­nině a poda­řilo se jim dosáh­nout znač­ných úspě­chů. V sérii pozem­ních střet­nutí vytla­čily japon­ské oddíly čín­skou armádu z Koreje a když japon­ské námoř­nic­tvo pora­zilo čín­skou flo­tilu dne 17. září 1894 v bitvě na řece Jalu, musela Čína rok po té uzavřít mír a pře­ne­chat korej­ské zále­ži­tosti Japon­sku. Mír v Ticho­moří vydr­žel pouze šest let, pro­tože v noci z osmého na devá­tého února 1904 zaú­to­čili Japonci pře­kva­pivě a bez vyhlá­šení války na hlavní rus­kou námořní základnu v oblasti Port Arthur. Násle­do­valo vylo­dění japon­ských vojsk a oblé­hání Port Arthuru, který se Japon­cům poda­řilo obklí­čit, takže jejich pozemní dělo­stře­lec­tvo začalo ohro­žo­vat ruské válečné lodě v pří­stavu. Ruský pokus o pro­lo­mení obklí­čení a záchranu flo­tily dne 10. srpna 1904 skon­čil pro­hra­nou bitvou ve Žlu­tém moři, takže se hlavní část ruské eskadry vrá­tila do pří­stavu Port Arthur. Dne 3. ledna 1905 ruská posádka Port Arthuru slo­žila zbraně. Posled­ním zou­fa­lým rus­kým poku­sem jak zvrá­tit situ­aci bylo vyslání flo­tily z balt­ských pří­stavů do Ticho­moří. Vět­šina lodí ruské flo­tily obe­plula Afriku a přes Indický oceán doplula dne 27. května 1905 do Korej­ského prů­livu, který se nachází mezi Japon­skem a ost­ro­vem Cušima, kde již na ně čekalo japon­ské loďstvo. V násle­du­jící bitvě se japon­skému admi­rá­lovi H. Tógó poda­řilo téměř zni­čit celou rus­kou flo­tilu. Touto bitvou zís­kalo Japon­sko námořní nad­vládu v celé oblasti a přes­tože mělo Rusko k dis­po­zici ještě početné pozemní armády, bylo jasné, že válku pro­hrálo. Pří­měří bylo uza­vřeno dne 1. září 1905 a mír 25. pro­since téhož roku.

Evropa

Mezi­ná­rodní situ­ace v Evropě na pře­lomu 19. a 20. sto­letí byla značně napjatá. Závody ve zbro­jení mezi evrop­skými vel­mo­cemi nabraly dosud neví­da­ných obrá­tek a vývoj zbraní šel mílo­vými kroky vpřed. Kořeny této situ­ace sahají do druhé polo­viny 19. sto­letí a jed­nou z hlav­ních pří­čin byl mocen­ský vze­stup Pruska. Prusko byl mili­tantně zalo­žený stát, jehož mocen­ský vze­stup, zalo­žený na úspěš­ném vál­čení, začal již na počátku 18. sto­letí a ve sto­letí 19. smě­řo­valo Prusko ke sjed­no­cení Německa. Prv­ním mez­ní­kem bylo ovlád­nutí a zru­šení Němec­kého spolku, který Pru­sové pře­tvo­řili na Seve­ro­ně­mecký spo­lek. V tomto svém úsilí Pruské krá­lov­ství nara­zilo na odpor Rakous­kého císař­ství, takže v roce 1866 vypukla válka mezi těmito zeměmi a jejich spo­jenci. Ještě téhož roku dne 3. čer­vence byla sve­dena bitva u Hradce Krá­lové (známá také jako bitva u Sádové), v níž byla rakouská armáda drtivě pora­žena a Rakouské císař­ství pře­ne­chalo domi­nanci v téměř všech  němec­kých zemích Prus­kému krá­lov­ství. Pro Rakouské císař­ství měla tato pro­hra ještě vni­t­ro­po­li­tický dopad, který se pro­je­vil nave­nek již roku 1867, kdy se jeho název změ­nil na Rakousko-Uhersko.

Sjed­no­cení Německa však vyža­do­valo pora­zit i Fran­cii, pro­tože ta nemohla nečinně při­hlí­žet, jak jí na západ­ních hra­ni­cích roste vel­moc, která pro ni zna­me­nala kon­ku­renci. Dne 19. čer­vence 1870 vypukla Prusko-fran­couz­ská válka. Pruská armáda byla početně sil­nější a tak­ticky vyspě­lejší, takže postu­po­vala rychle do nitra Fran­cie a ces­tou porá­žela fran­couz­ská voj­ska, která se jí posta­vila do cesty. Dne 1. září 1870 byla fran­couz­ská armáda pora­žena v bitvě u Sedanu a císař Napo­leon III. byl zajat. Tato vojen­ská kata­strofa roz­hodla s koneč­nou plat­ností o vítězi války, takže bylo 28. ledna 1871 pode­psáno pří­měří a 10. května téhož roku ve Frank­furtu nad Moha­nem mír. Tímto mírem při­šla Fran­cie o mož­nost zabrá­nit sjed­no­cení Německa, které bylo vyhlá­šeno ještě před pode­psá­ním pří­měří 1871 a ještě musela Německu odstou­pit Alsasko a Lotrin­sko. Odstou­pení Alsaska a Lotrin­ska byla pro hrdé Fran­couze hořká pilulka a bylo jasné, že se je budou sna­žit zís­kat zpět, takže se německý kanc­léř Otto von Bis­marck sna­žil udr­žet Fran­cii v mezi­ná­rodní izo­laci. Výsled­kem tohoto úsilí byl již roku roku 1873 spo­lek tří císařů (Rakousko-Uher­sko, Rusko, Německo).

Dne dne 7. října 1879 pode­psána spo­je­necká smlouva s Rakousko-Uher­ským moc­nář­stvím, čímž vznikl Dvoj­spo­lek. K tomuto mocen­skému usku­pení se dne 20. května 1882 při­po­jila Itá­lie a světlo světa spat­řil Troj­spo­lek. Takto diplo­ma­ticky zajiš­těno se Německo pod vlá­dou císaře Viléma I. začalo poo­hlí­žet po dal­ších úze­mích, které by mohlo zís­kat a vzhle­dem k tomu, že v Evropě to zatím bylo nad jeho síly, upřelo svůj zrak do zámoří s cílem zís­kat kolo­nie.

Vzhle­dem k tomu, že vět­šina Země­koule byla již roz­dě­lena na zájmové sféry, poda­řilo se Německu zabrat jen rela­tivně malá území, jejichž hos­po­dář­ský výnos byl mini­mální a byly dobré hlavně jako stra­te­gické základny nebo k posí­lení mezi­ná­rodní pres­tiže Německa. Jed­nalo se o území ve východní části Afriky zahr­nu­jící oblast Tan­ga­niky, Rwanda a Burundi, které Němci zabrali roku 1885 a pojme­no­vali Německá východní Afrika. V západní části Afriky zbyla na Německo oblast Nami­bie, kte­rou zabralo roku 1884 a pojme­no­valo Německá jiho­zá­padní Afrika. Dále mělo Německo kolo­nie v Kame­runu, Togu a jižní Keni. V Ticho­moří zabrali Němci  severní  část Papuy-Nové Gui­neje, Bis­marc­kovo sou­ostroví, část Šala­mou­no­vých ost­rovů, Mari­any, Mar­shallovy ost­rovy, Palau, Karo­líny a Nauru a celou oblast pojme­no­vali Německá Nová Gui­nea. Německé císař­ství vlast­nilo také malou kolo­nii Kiau-čiau, které leželo na území Číny. Všech zmi­ňo­va­ných území se Německo zmoc­nilo do roku 1899.

Téhož roku začalo Německo ústy císaře Viléma II. mlu­vit o nespra­ved­li­vém dělení kolo­nií a o nut­nosti pře­roz­dě­lení kolo­ni­ál­ního pan­ství. Tyto myš­lenky však tvrdě nara­zily u tra­dič­ních kolo­ni­ál­ních vel­mocí a zejména Velká Bri­tá­nie a Fran­cie byly zásadně proti, pro­tože by velmi prav­dě­po­dobně o nějaké kolo­nie při­šly.  Na pře­lomu 19. a 20. sto­letí však již vojen­ská síla Německa byla takové, že  tra­diční kolo­ni­ální moc­nosti raději odlo­žily své spory (Ang­lie a Fran­cie o Horní Nil, Ang­lie a Nizo­zemí o jižní Afriku, apod.) a začali hle­dat spo­lečný postup proti němec­kému nebez­pečí. Výsled­kem těchto snah byla dne 8. dubna 1904 tzv. „Srdečná dohoda“ mezi Vel­kou Bri­tá­nií a Fran­cií, podle které se tyto moc­nosti dohodly na dělení kolo­nií, takže Fran­cie zís­kala Maroko a Alžír­sko a Velká Bri­tá­nie Egypt a Súdán. Tato dohoda ukon­čila sou­pe­ření mezi Fran­cií a Vel­kou Bri­tá­nií a polo­žila základ budou­cího spo­je­nec­tví. Na Srdeč­nou dohodu navá­zala dne 31. srpna 1907 dohoda mezi Vel­kou Bri­tá­nií a Rus­kem čímž byla dotvo­řena Tro­jdo­hoda.

Balkánský poloostrov („sud střelného prachu“)

Nej­vý­buš­něj­ším mís­tem Evropy byl kon­cem 19. a počát­kem sto­letí Bal­kán­ský polo­ostrov, pro­tože právě tam žilo na rela­tivně malém území mnoho národ­ností a etnik, které kromě jazy­ko­vých a kul­tur­ních bariér roz­dě­lo­valo též nábo­žen­ství. Velká část Bal­kánu byla pod kon­t­ro­lou Osman­ské říše, která byla již jen stí­nem své někdejší slávy  a síly, mlu­vilo se o ní jako o „nemoc­ném muži na Bosporu“ a její velké území lákalo sou­sedy – zejména Rusko, které vyhlá­silo Osman­ské říši roku 1877 válku.

Rusové vyu­žili faktu, že mají podobný jazyk a stejné nábo­žen­ství jako někteří oby­va­telé Bal­kánu a zdů­vod­nili svoji invazi ochra­nou východ­ních křes­ťanů. Ruská armáda rychle postu­po­vala a vypa­dalo to, že v dohledné době obsadí Istanbul. Aby pře­de­šli zhrou­cení a obsa­zení Osman­ské říše, roz­hodly se Fran­cie a Velká Bri­tá­nie vyhlá­sit Rusku válku a poslaly svoje flo­tily do Dar­da­nel­ské úžiny. Tato demon­strace síly byla dosta­tečná a již roku 1878 došlo k uza­vření mírové smlouvy  San Ste­fanu. San­ste­fan­ská mírová smlouva  sice zachrá­nila Osman­skou říši před rus­kou oku­pací, ale zna­me­nala začá­tek konce její vlády na Bal­kán­ském polo­ostrově, neboť musela uznat nezá­vis­lost Černé hory, Srb­ska a Rumunska.Výtvorem San­ste­fan­ské mírové smlouvy bylo tzv. Velké Bul­har­sko, které bylo zří­zeno jako kní­žec­tví pod pat­ro­ná­tem Ruska. Proti tako­vému míru se ale ostře posta­vilo Německo a  ještě roku 1878 zor­ga­ni­zo­val kanc­léř Otto von Bis­marck Ber­lín­ský kon­gres, na němž zame­zil Rus­kému vmě­šo­vání na Bal­káně. Ber­lín­ský kon­gres revi­do­val  San­ste­fan­skou míro­vou smlouvu hlavně v tom smyslu, že zru­šil nedávno usta­no­vené Velké Bul­har­sko a roz­dě­lil ho na menší části pod růz­nou sprá­vou a umož­nil Rakousku-Uher­sku oku­po­vat Bosnu a Her­ce­go­vinu, které ji roku 1908 anek­to­valo, čímž nepo­tě­šilo Srb­sko, pro­tože mu zabrá­nilo pří­stupu k moři.

Klid na Bal­káně vydr­žel zhruba 30 let až do roku 1908, kdy vyhlá­silo nezá­vis­lost Bul­har­ské car­ství, čímž opět vzpla­nul oheň naci­o­na­lismu, který dout­nal na Turky obsa­ze­ných úze­mích. Dne 29.  února 1912 pode­psalo Srb­ské krá­lov­ství a Bul­har­ské car­ství tzv. Smlouvu o přá­tel­ství, která byla namí­řena proti Osman­ské říši a tím polo­žili základ Bal­kán­ského svazu. V květnu téhož roku se při­po­jilo Řecké krá­lov­ství a o něco poz­ději Čer­no­hor­ské krá­lov­ství. Již v září téhož roku Bul­har­ské car­ství ulti­ma­tivně poža­do­valo po Osman­ské říši území odňatá Ber­lín­ským kon­gre­sem, Osman­ská říše odpo­vě­děla vyhlá­še­ním války a První bal­kán­ská válka mohla začít. Armády Bal­kán­ského svazu osvo­bo­dily roz­sáhlé oblasti Bal­kánu a když byl bul­har­ský vpád do nitra Osman­ské říše odra­žen, bylo dne 20. lis­to­padu 1912 pode­psáno pří­měří a 16. pro­since téhož roku začaly roz­ho­vory v Lon­dýně, které měly vyús­tit v uza­vření mírové smlouvy, čímž by První bal­kán­ská válka skončila.

Bul­har­ští vojáci a mrtví Turci u pev­nosti Awaz Baba blízko Edirne (bře­zen 1913)

Dne 10. ledna 1913 se v turec­kém hlav­ním městě Caři­hradě usku­teč­nil pře­vrat v jehož čele stál Mahmud Šef­tem­paša. Ten odmítl respek­to­vat výsledky jed­nání a pří­měří z minu­lého roku bylo zru­šeno. Osman­ská voj­ska pře­šla do útoku s cílem zís­kat ztra­cená území zpět, ale voj­ska Bal­kán­ského svazu je v krátké době pora­zila, takže již 14. dubna 1913 žádala Osman­ská říše o mír znovu. Mír byl nako­nec uza­vřen 30. května 1913 a Osman­ská říše v něm ztra­tila vět­šinu svých evrop­ských území. Po porážce Osmanů se jed­not­livé státy Bal­kán­ského svazu poku­sily dohod­nout na roz­dě­lení zís­ka­ného území. Před­stavy byly navzá­jem dost odlišné, takže se brzy vytvo­řily dvě strany. Na straně jedné osa­mo­cené Bul­har­ské car­ství a na straně druhé ostatní země kdysi jed­not­ného Bal­kán­ského svazu. Vyjed­ná­vání nevedla k ničemu a tak bul­har­ský car Fer­di­nand I. dal dne 29. června 1913 bul­har­ské armádě pokyn k útoku. Bul­har­ská ofen­zíva měla zpo­čátku úspěch. ale po něko­lika vítěz­ných bitvách byla bul­har­ská armáda zasta­vena a Srbové, Řekové a Čer­no­horci pře­šli do pro­ti­ú­toku. Dne 10. čer­vence vyhlá­silo válku Bul­har­skému car­ství Rumun­ské krá­lov­ství a o tři dny poz­ději Osman­ská říše. Takové pře­vaze nemohlo Bul­har­ské krá­lov­ství dlouho odo­lá­vat a tak bylo dne 31. čer­vence 1913 pode­psáno pří­měří a dne 10. srpna v Buku­rešti mírová smlouva, čímž Druhá bal­kán­ská válka skončila.

Afrika

I přes geo­gra­fic­kou blíz­kost odo­lá­vala Afrika mnohá sta­letí evrop­ským sna­hám o kolo­ni­zaci, neboť nehos­tinné pří­rodní pod­mínky, nemoci a veliké vzdá­le­nosti byly až do konce 19. sto­letí dosta­teč­nou ochra­nou proti vnější expanzi. Evro­pané ovlá­dali v polo­vině 19. sto­letí pouze něko­lik námoř­ních zákla­den a obchod­ních sta­nic na pobřeží a střed Afriky byl nepro­bá­daný a zcela neznámý. Mezi nej­zná­mější obje­vi­tele patří Bri­tové D. Livings­tone,  H. M. Stan­ley nebo Čech E. Holub. Za nimi při­chá­zeli do Afriky misi­o­náři, obchod­níci, vojáci a úřed­níci evrop­ských moc­ností a zaklá­dali obchodní stanice.

Po svém sjed­no­cení se Německo velmi brzy začalo ohlí­žet po úze­mích, která by mohlo kolo­ni­zo­vat a z mnoha důvodů padla volba i na Afriku. Německý kanc­léř O. von Bis­marck svo­lal v roce 1884 Ber­lín­skou kon­fe­renci, které se kromě zástupců Fran­cie, Německa, Por­tu­gal­ska, USA, Velké Bri­tá­nie zúčast­nilo cel­kem 15 států. Výsled­kem Ber­lín­ské kon­fe­rence bylo roz­par­ce­lo­vání Afriky mezi Bel­gii, Fran­cii, Itá­lii, Německo, Por­tu­gal­sko, Špa­něl­sko a Vel­kou Bri­tá­nii. Při dělení Afriky nebyl brán zře­tel na místní pod­mínky a zvyk­losti, takže byla roz­dě­lena území, která po stovky let tvo­řila jeden celek, což byl počá­tek poz­dější nesta­bi­lity. Nespo­ko­jeni s novými poměry v Africe byli nejen původní domo­rodí Afri­čané, ale také bílí osad­níci, kteří v Africe již zdo­mác­něli. Napětí vygra­do­valo v Jižní Africe, kde vedle sebe žily kmeny Křo­váků, Kho­inů a pro­vin­cie osad­níků, kteří byli potomky původ­ních nizo­zem­ských kolo­nistů. Tito osad­níci se nazý­vali Búrové a v jiho­af­ric­kém vni­t­ro­zemí vytvo­řili stát­ním útva­rům podobná území Transvaal (roku 1836) a Svo­bodný stát Oranž­sko (roku 1837). Na brit­ský pokus anek­to­vat Transa­vaal rea­go­vali Búrové vyhlá­še­ním války Brit­skému impé­riu a v bitvě na hoře Majuba dne 27. února pora­zili brit­skou armádu. Důsled­kem tohoto vítěz­ství byla mírová smlouva pode­psaná dne 23. března 1881 v níž Velká Bri­tá­nie uznala nezá­vis­lost Transva­alu a Svo­bod­ného státu Oranž­sko. Roku 1886 byl na jihu Afriky zalo­žen Johan­ne­sburg ležící v kraji Transvaal z důvodů obje­vení zlata v této oblasti. Do konce 19. sto­letí zabraly evrop­ské vel­moci téměř všechna dohod­nutá teri­to­ria a začaly s vyko­řis­ťo­vá­ním doby­tých území.

Afrika na konci 19. století

Brit­ské kolonie

• Egypt, Anglo-egypt­ský Súdán, Brit­ská západní Afrika, která zahr­no­vala Gam­bii, Sierru Leone, Zla­to­nosné pobřeží (dnešní Ghana), Nigé­rii a Sva­tou Helenu.
• Brit­ská východní Afrika, která zahr­no­vala Keňu, Ugandu, Zan­zi­bar, Brit­ské Somál­sko, Soko­tru, Sey­chely a Mauricius
• Brit­ská jižní Afrika, která zahr­no­vala Beču­án­sko (dnešní Bot­swana), Basut­sko (dnešní Leso­tho), Sva­zij­sko, Severní Rho­de­sii (dnešní Zam­bie), Jižní Rho­de­sii (dnešní Zim­ba­bwe) a Njasko (Malawi) a roku 1910 vytvo­ře­nou Jiho­af­ric­kou unii.

Bri­tové ve svých kolo­ni­ích uplat­ňo­vali zásadu nepřímé vlády, takže kolo­nie byly pod brit­skou koru­nou, ale nebyly přímo sou­částí brit­ského státu a měly vlastní samo­správu. Nao­pak pro­tek­to­ráty samo­správu neměly a brit­ský panov­ník byl zastu­po­ván protektorem.

Fran­couz­ské kolonie

• Fran­couz­ská rov­ní­ková Afrika, která zahr­no­vala Čad, Ubangi-Šari (dnešní Stře­do­af­rická repub­lika), Střední Kongo (dnešní Konž­ská repub­lika) a Gabon,
• Fran­couz­ská západní Afrika, která zahr­no­vala Sene­gal, Fran­couz­skou Gui­neu (dnešní Gui­nea), Pobřeží slo­no­viny, Dahome (dnešní Benin), Niger, Horní Volta (dnes Bur­kina Faso), Fran­couz­ský Súdán (dnešní Mali) a Mauritánii.
• Fran­couz­ské Somál­sko (dnešní Dži­but­sko) a tak­též Maroko, Alžír­sko, Tunisko, Mada­gaskar, Komory a Réunion,

Fran­couzi naroz­díl od Britů vládli přímo, takže kolo­nie byly pří­mou sou­částí území Fran­cie jako tzv. zámoř­ské depart­menty a byly pod­ří­zeny kon­t­role paříž­ského minis­ter­stva pro kolo­nie, jemuž byli přímo odpo­vědni gene­rální guver­néři v jed­not­li­vých zemích.

V roce 1898 došlo k téměř váleč­ném středu Velké Bri­tá­nie s Fran­cií, a to kvůli kon­t­role nad oblastí v Súdánu, zná­mou jako Fašoda (dnešní Kodok) – tzv. Fašod­ská krize. Brit­ská expe­diční jed­notka pod vede­ním lorda Kit­che­nera a fran­couz­ská expe­dice pod vede­ním kapi­tána Mar­chanda se setkaly v této stra­te­gicky významné oblasti. Napětí mezi oběma moc­nostmi rostlo, ale nako­nec došlo k diplo­ma­tic­kému řešení. Fran­cie ustou­pila a uznala brit­skou kon­t­rolu nad oblastí, což posí­lilo anglo-fran­couz­ské vztahy a při­spělo k vytvo­ření Tro­jdo­hody. Tato krize byla významná, pro­tože uká­zala schop­nost vel­mocí řešit kon­flikty diplo­ma­ticky místo vojen­skou silou.

Německé kolo­nie

• Jiho­zá­padní Afrika (dnešní Namibie),
• Německá východní Afrika, která zahrnovala,Tanganiku a Ruanda – Urundi
• Kame­run a Togo.

Německé kolo­nie se vyzna­čo­valy pořád­kem a často tvr­dým postu­pem vůči domo­rod­cům na jedné straně a dob­rým hos­po­dář­stvím a vzor­nou sprá­vou (výstavba sil­nic a želez­nic) na straně druhé. Výkladní skříní Německa v Africe bylo Togo.

Por­tu­gal­ské kolonie

• Kap­verdy, Por­tu­gal­ská Gui­nea (dnešní Gui­nea – Bissau),
• Svatý Tomáš, Prin­cův ostrov,Angola a Mosambik.

Špa­něl­ské kolonie

• Špa­něl­ské Maroko,
• Špa­něl­ská Sahara (dnešní Západní Sahara), která zahr­no­vala Río de Oro a Sakíja al Hamra,
• Špa­něl­ská Gui­nea (dnešní Rov­ní­ková Guinea).

Ital­ské kolonie

• Libye,Eritrea a Ital­ské Somálsko.

Bel­gické kolonie

• Svo­bodný konž­ský stát (poz­ději Bel­gické Kongo, dnešní Konž­ská demo­kra­tická republika).

V letech 1899 – 1902 pro­bí­hala na jihu Afriky Druhá búrská válka,  což byl opět lokální kon­flikt mezi Brity a Búry. Válka byla vyús­tě­ním kon­fliktu o nale­ziště dia­mantů v oblasti Tran­swa­alu a Oranž­ska. Bri­tové zpo­čátku těžko odo­lá­vali par­ty­zán­skému způ­sobu boje domo­ro­dých Búrů, kteří oblasti váleč­ných ope­rací dobře znali a měli vel­kou pod­poru oby­va­tel­stva. Armádě Velké Bri­tá­nie pak nezbylo jiné řešení než pou­žít tak­tiku spá­lené země a civilní oby­va­tel­stvo sou­stře­dit v kon­cen­t­rač­ních tábo­rech. V roce 1902  Bri­tové zví­tě­zili a Tran­swaal a Oranž­sko při­po­jili ke svému území, ale pora­že­ným Búrům byl při­slí­ben podíl na vedení samo­správy. Dne 31. května Roku 1910 byly všechny jiho­af­rické pro­vin­cie slou­čeny a vznikla zde  Jiho­af­rická unie, která dostala sta­tus brit­ského dominia.

Asie

Na Čín­ský trh se sna­žily pro­nik­nout všechny evrop­ské vel­moci a v poslední čtvr­tině deva­te­nác­tého sto­letí i Japon­sko a Spo­jené státy ame­rické. Zákla­dem cizího vlivu v Číně byla Nan­kingská smlouva, kte­rou Velká Bri­tá­nie a Čína uza­vřeli již v roce 1842 a podle níž zís­kali moc­nosti velké obchodní výhody v Číně a jejich státní pří­sluš­níci nepod­lé­hali čín­ské jurisdikci. Moc­nosti postupně obsa­zo­vali důle­žité obchodní a mocen­ské pozice v Číně nebe­rouc ohled na místní oby­va­tel­stvo, takže výsled­kem bylo dne 20. června roku 1900 vypuk­nutí lido­vého povstání s náde­chem naci­o­na­lismu proti všem cizin­cům v zemi, které je známé jako Boxer­ské povstání. Toto povstání bylo potla­čeno dne 14. srpna 1900 spo­je­nými expe­dič­ními silami Spo­je­ných států, Velké Bri­tá­nie, Fran­cie, Ruska, Německa a Japon­ska a Čína musela zapla­tit válečné repa­race. Dne 11. října 1911 byla Čína pro­hlá­šena repub­li­kou a jejím pro­za­tim­ním pre­zi­den­tem byl jme­no­ván Sunjatsen.

Per­sii si Rusko a Velká Bri­tá­nie roz­dě­lili na zájmové sféry a ani  Per­ská revo­luce, která pro­běhla v letech 1905 až 1911 na tom mnoho nezmě­nila. Zmí­něné moc­nosti na sebe nara­zili i v  Afghá­nistánu, kde však brit­ský vliv pře­vládl, ale ani tak ne Afghá­nistán nikdy nestal kla­sic­kým ovlá­da­ným územím. 

V na Indic­kém sub­kon­ti­nentu  vládli již dlou­hou dobu fak­ticky Bri­tové zastu­po­vaní Brit­skou výcho­do­in­dic­kou spo­leč­ností, takže vznik Brit­ské Indie (zahr­no­vala území Indie, Ban­gla­déže, Pakistánu a Barmy) dne prv­ního lis­to­padu 1858 byl vlastně pou­hou for­ma­li­tou. Jedi­nou fak­tic­kou změ­nou změ­nou se stal pře­chod vlast­nic­kých práv z Brit­ské výcho­do­in­dické spo­leč­nosti na brit­skou korunu, kte­rou v tu dobu zosob­ňo­vala krá­lovna Vik­to­rie. Ta byla roku 1877 pro­hlá­šena Indic­kou císa­řov­nou, čímž se Indie stala sou­částí Brit­ského impéria.

Počátek 20. století

V roce 1899 pro­běhla první mezi­ná­rodní kon­fe­rence o odzbro­jení v Haagu na které se sice nepo­da­řilo zasta­vit závody ve zbro­jení, ale  byl zde byl při­jat zákaz pou­ží­vání bojo­vých otrav­ných látek a poda­řilo se usta­no­vit Mezi­ná­rodní soudní dvůr v Haagu, který se měl zabý­vat řeše­ním mezi­ná­rod­ních kon­fliktů míro­vými prostředky.V roce 1907 byla uspo­řá­dána druhá kon­fe­rence Haagská mírová kon­fe­rence a roku 1910 mírový kon­gres ve Stoc­kholmu, ale ani tato jed­nání neměla velký úspěch, Evropa spěla neza­dr­ži­telně k válce a bylo jen otáz­kou času kdy a kde válečný pla­men vzplane.