Mezopotámie

Mezo­po­tá­mie se roz­pro­stí­rala mezi řekami Eufrat (dnes Furád) a Tigris (dnes Tidžlid), na severu měla hor­natý povrch, z hor na ní úto­čily hor­ské kmeny, prů­smyky pro­chá­zely obchodní cesty. Jih Mezo­po­tá­mie tvo­řil Per­ský záliv, odkud bylo snadné obchodní spo­jení s Indií. Na západě byly stepi, kde pře­chá­zeli semit­ští kočov­níci. Na severu Mezo­po­tá­mie bylo mírné pod­nebí a dosta­tek srá­žek, zatímco na jihu bylo sucho a na jaře záplavy, které zvedly hra­nici řek až o osm metrů. První státy zde vznikly právě kvůli potřebě regu­lo­vat říční tok. V šes­tém tisí­ci­letí před Kris­tem  bylo na severu Mezo­po­tá­mie zalo­ženo země­děl­ství, v pátém tisí­ci­letí před Kris­tem zde vznikla malá síd­liště, která se postupně vyví­jela v města. Bohat­ství měst a výhodné pří­rodní pod­mínky lákaly kočovné kmeny, proto zde často dochá­zelo k poli­tic­kým změnám.

Sumer

Epos o Gil­ga­me­šovi – tabulka s jeho částí v akkadštině

Na pře­lomu 4. a 3. tisí­ci­letí před Kris­tem při­šli do oblasti Mezo­po­tá­mie Sume­rové (asi ze střední Asie, toto tvr­zení vzniklo na základě podob­ných myto­lo­gic­kých prvků, které raní Sume­rové sdí­leli s asij­skými kočov­nými kmeny). Neznáme jejich jazyk, nevíme jistě odkud při­šli, ani kam pat­řili. Vyzná­vali poly­te­is­tické nábo­žen­ství (např. bůh moud­rosti a pán země Enki, bůh Slunce a spra­ve­dl­nosti Šamaš, aj.) Zalo­žili měst­ské státy  jako napří­klad Eridu, Uruk, Ur, Lagaš, Kiš, Umma, aj. Města byla opev­něna, upro­střed stál zik­ku­rat (stup­ňo­vitá tera­so­vitá pyra­mida), v němž síd­lili duchovní a panov­ník (tzv. lugal). Panov­ník byl abso­lu­tis­tic­kým vlád­cem. Poně­vadž Sumer byl po celou dobu své exis­tence (déle než tisíc let) roz­dro­ben do mnoha měst­ských států a stá­tečků, vyskytlo se mezi těmito nepře­berné množ­ství bojů a váleč­ných kon­fliktů. Neu­nikla tomu ani města Umma a Lagaš, jež mezi sebou vedla více než sto­le­tou válku o úrod­nou zemi při zavla­žo­va­cím kanálu. O této válce se zmi­ňu­jeme pře­de­vším proto, že je to první his­to­ricky dolo­žená válka. Po roce 2750 (2500) vznikl Epos o Gil­ga­me­šovi (Gil­ga­meš byl vlád­cem Uruku), který dokládá boje mezi jed­not­li­vými městy.

Sumer­ská kul­tura při­nesla světu více, než si mnoho z nás uvě­do­muje. Je možné, že některé z násle­du­jí­cích prven­ství jim při­su­zu­jeme tak tro­chu neprá­vem, pro­tože si nejsme zcela jisti, zda byli Sume­rové sku­tečně první, nebo jen ti, kdo danou zna­lost pře­dali ostat­ním tak, aby vešla ve zná­most a mohla být k užitku. Násle­duje jen stručný pře­hled zna­lostí a vyná­lezů, které při­pi­su­jeme právě Sumerům:

• země­děl­ství – vytvo­ření sou­stavy odvod­ňo­va­cích i zavla­žo­va­cích kanálů, vyná­lez motyky, pluhu, apod.
• soci­ální poli­tika – vytvo­ření sys­tému dělby pro­dukce mezi všechny (tj. i nepro­duk­tivní) oby­va­tele; dife­ren­ci­ace spo­leč­nosti (král či správce, kněží, lid)
• met­ro­lo­gie – vytvo­ření sou­stavy měr a vah, i když tyto ještě nebyly zcela uni­fi­ko­vané (z váho­vých jed­no­tek pou­ží­vali manu, tj. ca. 500 g, při­čemž 1 mana = 60 šekelů)
• písmo – psali ráko­so­vými pery na hli­něné destičky, které vypa­lo­vali – jed­nalo se pře­vážně o hos­po­dář­ské zápisy, ale také nábo­žen­ské texty a hrdin­ské legendy
• vojen­ství – sumer­ská města byla chrá­něna hradbami (např. Uruk, kde byly hradby dlouhé téměř 10 km a vysoké až 12 metrů), k útoku pou­ží­vali sumerští vojáci nej­čas­těji bojové sekyry, dýky, kopí, luky a šípy, nosili měděné helmy, plstěné pláště a kožené suk­nice, pou­ží­vali již dokonce válečné vozy
• řemesla a obchod – Sume­rové obcho­do­vali s mnoha okol­ními i vzdá­le­něj­šími oblastmi, dová­želi lazu­rit z dneš­ního Afghá­nistánu, obsi­dián z Ana­tó­lie, ced­ro­vým dře­vem z Liba­nonu, apod.; k obchodu pou­ží­vali lodě i vozy (vyna­lezli kolo), obje­vili i hrn­číř­ský kruh
• urba­ni­zace – Sumer­ská města byla na svou dobu neo­by­čejně velká, odha­du­jeme, že ve 28. sto­letí před Kris­tem na roz­loze 89 ha ve městě Ur byd­lelo až 35 000 oby­va­tel, poz­ději v Uruku dokonce až 80 000 obyvatel (!)

Akkadská říše

Kolem roku 2340 byla ukon­čena nad­vláda Sumerů a jeden z úřed­níků semit­ského původu se pro­hlá­sil za krále. Sar­gon I. (zvaný Akkad­ský) zalo­žil Akkad­skou říši ve střední Mezo­po­tá­mii s hlav­ním měs­tem Akka­dem. Sar­gon I. byl nazý­ván „vlád­cem čtyř svě­to­vých stran“, pod­ni­kal válečná tažení, která smě­řo­vala až k pobřeží Čer­ného a Stře­do­zem­ního moře. Sar­gon dobyl velká území, která však neu­měl spra­vo­vat a ve kte­rých neměl vel­kého vlivu. Proto mu dobý­vání při­neslo jen kořist a ochranu kara­van­ních cest. Uči­nil dokonce i pokus o cen­t­ra­li­zo­vaný stát, ale na to byl pří­liš slabý panovník.

V letech 2200 – 2100 před Kris­tem vpadli do Mezo­po­tá­mie Gutejci (hor­ské kmeny) a celé jedno sto­letí ovlá­dali roz­sáhlé oblasti v jižní Mezo­po­tá­mii. Nikdy nevy­tvo­řili cen­t­ra­li­zo­va­nou říši a jediné infor­mace, které o nich máme, jsou seznamy králů z dobo­vých zdrojů. Vládci Uruku se je však kolem roku 2100 před Kris­tem poda­řilo vyhnat. Tehdy nastal poslední roz­květ Sumeru. Nej­vý­znam­něj­ším vlád­cem této doby byl Gudea z Lagaše.

Babylonie a Asýrie

Ve 21. sto­letí před Kris­tem sumer­ská nad­vláda zaniká, a v násle­du­jí­cím sto­letí v Mezo­po­tá­mii vzni­kají dvě velké říše. Je to Sta­ro­ba­by­lon­ská říše na jihu Mezo­po­tá­mie, s hlav­ním měs­tem Baby­ló­nem, a Sta­ro­a­syr­ská říše na severu Mezo­po­tá­mie s hlav­ním měs­tem Ašúrem.

Starobabylonská říše

Cha­m­mu­ra­biho záko­ník je jed­ním z prv­ních psa­ných záko­níků na světě

Sta­ro­ba­by­lón­ská říše byla prv­ním cen­t­ra­li­zo­va­ným stá­tem s cen­t­rální mocí panov­níka, který se opí­ral o úřed­nic­tvo, byro­kra­tický apa­rát a o záko­no­dár­ství. Nej­větší roz­mach měla Sta­ro­ba­by­lon­ská říše za vlády Cha­m­mu­ra­biho (18. sto­letí před Kris­tem). Ten vydal tzv. Cha­m­mu­ra­biho záko­ník, který byl jed­ním z prv­ních psa­ných záko­níků na světě (za nej­starší záko­ník je pova­žo­ván záko­ník uruc­kého krále Urna­m­mua). Cha­m­mu­ra­biho záko­ník je vyryt na dio­ri­tové stéle, nahoře byl reliéf Cha­m­mu­ra­biho a boha Šamaše (bůh spra­ve­dl­nosti). Cha­m­mu­ra­biho záko­ník obsa­ho­val 282 článků, tzn. 282 pří­padů, za co udě­lo­vat trest. Obsa­ho­val kon­krétní, často kruté, tresty za kon­krétní činy; byl psán v zásadě „oko za oko, zub za zub.“ Oby­va­tel­stvo se podle něj dělilo do tří sku­pin (awí­lové – nej­bo­hatší; muškéni – nesvo­bodní; otroci), podle pří­sluš­nosti k jed­not­li­vým sku­pi­nám mají oby­va­telé určitá práva a také povin­nosti. Byl nale­zen na počátku 20. sto­letí v Súsách (oblast dneš­ního Iránu). Baby­lón­ština vytla­čila ostatní jazyky; nej­vyš­ším baby­lón­ským bohem byl Mar­duk. Kolem roku 1531 (1594) před Kris­tem bylo baby­lón­ské pan­ství zhrou­ceno pod vli­vem Chetitů.

Baby­lon­ští země­dělci, na roz­díl od svých sever­ních sou­sedů Asy­řanů, byli sou­ženi peri­o­dicky se opa­ku­jí­cími nedo­statky vody. Musely se tak vyu­žít kaž­do­roční záplavy řek Eufratu a Tigridu. Voda, která se roz­lila vždy v dubnu až květnu, a nao­pak nedo­stá­valo se jí nej­více v září a říjnu, byla zadr­žo­vána v sou­stavě kanálů a nádrží. Země­dělci osé­vali svá pole vždy v lis­to­padu a pro­sinci, aby v době záplav bylo již vzrostlé. Z plo­din pěs­to­va­ných v Baby­ló­nii jme­nujme ale­spoň ječ­men, sezam, v Asý­rii se pěs­to­valy též olivy a vinná réva.

Staroasyrská říše

Sta­ro­a­syr­ská říše nava­zuje na tra­dice Akkadů, pro­ží­vala velký hos­po­dář­ský roz­květ spo­jený s roz­vo­jem obchodu s Malou Asií (pře­de­vším se zla­tem, stří­brem a mědí). Vyvá­žely se látky a vlna (doklá­dají to Kapa­docké tabulky, které obje­vil prof. Bedřich Hrozný). Sta­ro­a­syr­ská říše sou­pe­řila se Sta­ro­ba­by­lón­skou říší, Asý­rii ovládl Cha­m­mu­rabi, čímž došlo k úpadku Asý­rie. Poz­ději byla Asý­rie ovlád­nuta Churrity, kteří síd­lili v severní Mezo­po­tá­mii, odkud pod­ni­kali útoky do Jižní Armé­nie, Malé Asie, aj.). Z těchto doby­tých území vytvo­řili v 17. – 16. sto­letí před Kris­tem stát, který se nazý­val Mitanni a stal se rov­no­cen­ným part­ne­rem Che­titů i Egyp­ťanů v boji o nad­vládu na před­ním východě. Za vlády che­tit­ského krále Šup­pi­lu­liu­nuše I.  (14. sto­letí) již měli Che­tité navrch, a tak se churrit­ský král Shat­tiwaza pro­vdal za jednu z Šup­pi­lu­liu­nušo-vých dcer. Prav­dě­po­dobně ve 13. sto­letí již Mitanni pla­tilo pra­vi­delný tri­but Asyr­ské říši. I přes četné potyčky a rebe­lie se z churrit­ského státu nako­nec stala asyr­ská provincie.

Středoasyrská a Novoasyrská říše

Stře­do­a­syr­ská říše (12. – 11. sto­letí před Kris­tem) vytvo­řila před­po­klady pro nej­moc­nější stát, a to Novo­a­syr­skou říši (10. sto­letí – 609 před Kris­tem). Exis­tuje mnoho pra­menů; byly zapi­so­vány kro­niky, smlouvy, sou­pisy půdy, apod. Vznikla zde pro­fe­si­o­nální armáda, jejímž zákla­dem byla pěchota. Ta byla vyzbro­jena kopími, luky a praky; pro pře­sun armády se pou­ží­valy válečné vozy. Tato armáda však byla spo­jena s bru­ta­li­tou a nási­lím. V roce 722 (722) Sar­gon II. depor­to­val Židy po dobytí Pales­tiny do Asý­rie (Asyr­ské zajetí Židů – viz Bible); v Armé­nii zni­čili říši Urartu. V sed­mém sto­letí před Kris­tem dobyli Baby­lón (hlavní město Ninive = sym­bol bohat­ství. Ninive bylo budo­váno podle plánu, byly zde vytvo­řeny paláce, chrámy a zahrady; pevné hradby s pat­nácti bra­nami; do města vedl vodo­vod a v jeho okolí byly vinice a sady; o veli­kosti města svědčí poznámka, že pro­jít město z jed­noho konce na druhý trvalo tři dny, jeli­kož se Ninive pyš­nilo sto kilo­me­t­ro­vým obvo­dem hra­deb). Asy­řané ovládli i Egypt, čímž jejich říše dosáhla vel­kého územ­ního roz­sahu, avšak exis­to­valy zde vnitřní boje o trůn, výjim­kou nebyla ani povstání v pro­vin­ci­ích a doby­tých úze­mích. Postupně Asy­řané ztra­tili Egypt i Baby­ló­nii. V tomto období však začí­naly pod­ni­kat útoky nové kmeny, a to Chal­dejci, Medové a Baby­lóňané, kteří způ­so­bili konec Novo­a­syr­ské říše.

Novobabylónská říše

Novo­ba­by­lón­ská říše se udr­žela nece­lých 100 let (v 6. sto­letí před Kris­tem); vládl zde Nabukad­ne­sar II.; ten dobyl Jeruza­lém (násle­do­valo Baby­lón­ské zajetí Židů a odve­dení 70 000 zajatců), ovládl Sýrii a Pales­tinu. Baby­lón se stal nedo­byt­ným mís­tem (3 řady hra­deb a vodní pří­kopy). Paláce pou­ží­valy gla­zu­ro­vané cihly; chrám boha Mar­duka byl umís­těn na 70 m vyso­kém zik­ku­ratu („Baby­lón­ská věž“ – čtver­cový základ 90 × 90 m). Žilo zde něco přes milion oby­va­tel. Byly sta­věny též visuté tera­so­vité zahrady (krá­lovny Semi­ra­mis – jeden ze sedmi sta­ro­vě­kých divů světa), školy, knihovny, archivy, zdra­vot­nická zaří­zení, a další.) Po smrti Nabukad­ne­sara II. však dochází k úpadku říše, ze severu při­chá­zejí Per­šané v čele s krá­lem Kýrem (Kýros žil 590? – 530), v roce 539 se Baby­lón vzdal Per­ša­nům bez boje.