Normalizace v Československu (70. léta)

Počátky normalizace

Okupační vojsko SSSR v Československu zůstalo i po roce 1968. Na obrázku je sídliště v Milovicích, které bylo postaveno pro sovětské vojáky skupiny střed.

Oku­pační voj­sko SSSR v Čes­ko­slo­ven­sku zůstalo i po roce 1968. Na obrázku je síd­liště v Milo­vi­cích, které bylo posta­veno pro sovět­ské vojáky sku­piny střed.

Navzdory oče­ká­vání někte­rých poli­tiků z Čes­ko­slo­ven­ska oku­pační voj­ska po zásahu neo­de­šla – do konce roku 1968 sice ode­šly jed­notky všech men­ších států, avšak sovět­ská voj­ska v Čes­ko­slo­ven­sku zůstala a nej­růz­něj­ším způ­so­bem se vmě­šo­vala do vnitř­ních zále­ži­tostí Čes­ko­slo­ven­ské repub­liky. V říjnu 1968 byla mezi ČSSR a SSSR pode­psána smlouva „o dočas­ném pobytu sovět­ských vojsk“.

27. října 1968 byl k radosti Slo­váků při­jat zákon o fede­ra­tiv­ním uspo­řá­dání Čes­ko­slo­ven­ska, který sta­no­vil repub­liku jako fede­raci dvou států – České soci­a­lis­tické repub­liky (ČSR) a Slo­ven­ské soci­a­lis­tické repub­liky (SSR).

Pore­vo­luční vývoj a pří­tom­nost oku­pač­ních vojsk se samo­zřejmě neo­be­šla zcela bez pro­test­ních akcí – demon­strace se konala jak 28. října, tak 6. a 7. lis­to­padu 1968. Zkla­mání a rezig­nace na řešení pro­blémů vlasti bylo vyjá­d­řeno tra­gic­kým pro­tes­tem stu­denta Filo­zo­fické fakulty Uni­ver­zity Kar­lovy Jana Pala­cha, který se 16. ledna 1969 před budo­vou Národ­ního muzea v Praze upá­lil. Jeho pohřeb, který se konal 25. ledna, se stal další pro­testní akcí proti stále pokra­ču­jící oku­paci. Tato i další sebe­vraždy (Jan Zajíc, Evžen Plo­cek) sice veřej­ností otřásly, na poli­tické dění bohu­žel neměly vět­šího vlivu.

Celá situ­ace vyvr­cho­lila odstou­pe­ním Ale­xan­dra Dub­čeka z funkce tajem­níka ÚV KSČ a nástu­pem Gustáva Husáka, na kte­rém se shodli čes­ko­slo­ven­ští i sovět­ští komu­nisté. Ten podle oče­ká­vání Moskvy začal ihned s vyko­ná­vá­ním přání sovět­ských sou­druhů. Alois Indra, který byl jed­ním z těch, kteří pozvali voj­ska k „osvo­bo­zení“ Čes­ko­slo­ven­ska, nastou­pil do funkce před­sedy Národ­ního shro­máž­dění. Vliv dostali rov­něž další „věrní“ – Vasil Bil’ak, Jozef Lenárt, Jan Foj­tík, Lubo­mír Štrou­gal a další.

Násle­do­valy pro­věrky celé člen­ské základny strany a pře­de­vším všech těch, kteří zastá­vali nějaké funkce ve straně. Během těchto čis­tek bylo z KSČ vylou­čeno 30 000 členů. Vylou­čení se však vět­ši­nou neo­be­šlo i bez další per­ze­kuce – vylou­čení ze sou­čas­ného zaměst­nání, pře­řa­zení na nea­trak­tivní a neod­po­ví­da­jící pra­covní pozici bez mož­nosti postupu, pře­stě­ho­vání do men­šího bytu, následky nesli často i rodinní příslušníci.

Do konce lis­to­padu 1968 byla pro­brež­ně­vov­ská frakce vedení KSČ v pod­statě zfor­mo­vána a zahá­jila svůj nástup k moci → očista spo­leč­nosti.

Poslední masový pro­jev nespo­ko­je­nosti nastal při prv­ním výročí oku­pace 21. srpna 1969 na praž­ském Vác­lav­ském náměstí. Sou­bo­rem opat­ření nového vedení KSČ se však nálada ve spo­leč­nosti změ­nila nato­lik, že k další takto masové demon­straci došlo až v lis­to­padu 1989, tedy za dva­cet let.

Násled­kem těchto sku­teč­ností byl masový vze­stup emi­grace. Tzv. osma­še­de­sát­níků, kteří  do pod­zimu 1969 opus­tili Čes­ko­slo­ven­sko, bylo více než 80 000.

70. léta v Československu – Období normalizace

Dálnice D1 – první úsek mezi Prahou a Mirošovicemi byl otevřen roku 1971, až do Brna se podařilo dálnici otevřít v roce 1980

Dál­nice D1 – první úsek mezi Pra­hou a Miro­šo­vi­cemi byl ote­vřen roku 1971, až do Brna se poda­řilo dál­nici otevřít v roce 1980

Reálný soci­a­lis­mus, jehož budo­vání bylo vyhlá­šeno na XIV. sjezdu KSČ v květnu 1971, měl při­mět občany, aby se sice rado­vali ze soci­a­lismu a komu­nismu, ale rov­něž aby se smí­řili s reál­nými mož­nostmi tohoto zří­zení. Kroky komu­nis­tic­kého vedení postupně smě­řo­valy k zave­dení jakési pseudo-kon­zumní spo­leč­nosti, kdy se každý stará o sebe a svojí rodinu, volný čas tráví spor­tov­ními akti­vi­tami nebo jen návště­vami bio­grafu a sle­do­vá­ním tele­vize, která od roku 1970 vysí­lala již dva pro­gramy, od roku 1973 (resp. 1975) v barvě.

Výkladní skříní reál­ného soci­a­lismu se staly pře­de­vším velké sta­vební pro­jekty – pře­hrada Gab­čí­kovo, jaderné elek­trárny Jaslov­ské Bohunice a Duko­vany, dál­nice D1 z Prahy do Bra­ti­slavy, praž­ské metro, praž­ský Palác kul­tury či domy kul­tury, které vyrostly prak­ticky v kaž­dém vět­ším městě. Začalo se ovšem také s byto­vou výstav­bou, která spo­lečně se sys­té­mem pří­davků a zvý­hod­nění a spo­lečně s jis­to­tou zaměst­nání způ­so­bila popu­lační explozi (1970 – 1979). Vel­kou módou se též stalo vlast­nit chatu či chalupu.

V roce 1975 vystří­dal na postu pre­zi­denta Lud­víka Svo­bodu Gustáv Husák, který tak (opět) spo­jil funkci gene­rál­ního tajem­níka ÚV KSČ a pre­zi­denta republiky.

Hos­po­dář­ství, kte­rému se zvláště v první polo­vině sedm­de­sá­tých let poměrně dařilo, se ve druhé polo­vině začalo postupně dostá­vat do potíží. Růst HDP se zpo­ma­lo­val, cen­t­rálně řízené hos­po­dář­ství nedo­ká­zalo uspo­ko­jo­vat potřeby oby­va­tel, což se pro­je­vo­valo v nedo­statku vybra­ných komo­dit v obcho­dech. Prak­tická nee­xis­tence kon­ku­rence též při­spí­vala ke stag­naci ve vývoji nových výrobků, čímž výroba více a více zao­stá­vala za našimi západ­ními sou­sedy. Rov­něž eko­lo­gická situ­ace se zvláště v někte­rých oblas­tech repub­liky výrazně zhor­šo­vala (severní Čechy, Ost­rav­sko). V nej­po­sti­že­něj­ších oblas­tech výrazně vzrostl počet one­moc­nění hor­ních cest dýcha­cích u dětí, rizi­ko­vých těho­ten­ství u matek a rako­vin­ných novo­tvarů u všeho oby­va­tel­stva → prů­měrný věk tak klesl na jednu z nej­niž­ších hod­not v Evropě.

Ačko­liv se vět­šina spo­leč­nosti „při­způ­so­bila“ a k poli­tice se sta­věla spíše lhos­tejně, někteří lidé odmítli uznat návrat tota­lity a zvláště sovět­skou oku­paci. Pro tyto novi­náře, poli­tiky, umělce a vědce se vžilo ozna­čení disi­denti. I když vět­šina z nich byla pře­řa­zena do zaměst­nání neod­po­ví­da­jící jejich kva­li­fi­kaci (typicky topič v kotelně či vrátný) a často byli hlí­dáni pří­sluš­níky Státní bez­peč­nosti, doká­zali zor­ga­ni­zo­vat pro­testy proti poru­šo­vání lid­ských práv. Někteří se též podí­leli na vydá­vání a šíření ile­gál­ních knih a časo­pisů, kte­rým se sou­hrnně říká samizdat. Pro vydá­vání často vyu­ží­vali kon­taktů v exilu. Pro­střed­nic­tvím vysí­lání radií jako byla Svo­bodná Evropa, Hlas Ame­riky či české BBC, se jim také dařilo půso­bit na Čes­kou veřejnost.

Nej­vý­znam­něj­ším činem čes­kého disentu bylo vydání Charty 77 (1. 1. 1977), ve kte­rém upo­zor­nili na poru­šo­vání občan­ských práv a svo­bod. V první fázi pode­psalo doku­ment 242 lidí – umělců, vědců, ale i poli­tiků. Prv­ními mluv­čími Charty 77 byl Jan Patočka, Vác­lav Havel a Jiří Hájek aj. Vydání Charty bylo však ze strany KSČ vní­máno nega­tivně a proti auto­rům i sig­na­tá­řům bylo zahá­jeno stí­hání dopro­vá­zené ostou­zecí kam­paní v médiích.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht