Obyvatelé apeninského poloostrova

Řekové osidlo­vali jižní Itá­lii a Sicí­lii v prv­ním tisí­ci­letí (zhruba od 8. sto­letí) před naším leto­poč­tem. Zalo­žili kupří­kladu města Tarent, Kúmy (Kýmé) a Syrá­k­úsy. Řekové, spolu s Etrusky, před­sta­vo­vali nej­vý­znam­nější čini­tele ve vývoji ital­ské civi­li­zace kul­turně, eko­no­micky i poli­ticky. Dějiny řec­kých kolo­nií na Ape­nin­ském polo­ostrově úzce sou­vi­sely s vývo­jem samot­ného Říma. 

Etrus­kové osidlo­vali seve­ro­zá­padní, ale také střední a čás­tečně i jižní část Ape­nin­ského polo­ostrova. V řečtině byli ozna­čo­váni jako Tyrrhé­noi (od toho Tyrhén­ské moře), v latině Etrusci nebo i Tusci (viz Tos­kán­sko). Zalo­žili města Pisae, Flo­ren­cii a další. Etrus­kové měli velký poli­tický vliv, kul­turní pře­vahu nad míst­ními ita­lic­kými kmeny. Dodnes není zcela jasné, odkud Etrus­kové pochá­zeli. Ze tří mož­ností, o kte­rých se uva­žuje (1. pří­chod z Malé Asie, 2. přes Alpy z Evropy, 3. původní oby­va­tel­stvo), se pova­žuje za nej­prav­dě­po­dob­nější jejich asij­ský původ. Jistě však víme, že to nebyli Indo­ev­ro­pané. Etruský jazyk není dodnes roz­luš­těn. Zaklá­dali města s pra­vi­del­ným půdo­ry­sem z kamene a z cihel, města opev­ňo­vali hradbami. Znali dokonce i kana­li­zaci a vodo­vody. V archi­tek­tuře již pou­ží­vali klenbu i oblouk. Uměli i odvod­ňo­vat půdu.  Etru­rie jako taková nikdy nepřed­sta­vo­vala jed­notný celek, hlavní roli hrála jed­not­livá města (samo­statné měst­ské státy). Etrus­kové svým vli­vem pře­sáhli hra­nice Itá­lie. Sou­pe­řili s řec­kými městy, proti nimž se spo­jili s Kar­ta­ginci. V oblasti obchodu je rov­něž patrný roz­voj etrus­kých měst­ských států a jejich kon­taktů.  Etruské zboží se vyvá­želo např. do řec­kých oblastí, Čer­no­moří a dále, etruské kovové výrobky se obchod­ními cestami dostaly až do Švéd­ska. S roz­vo­jem obchodu sou­visí i ražba vlast­ních mincí (na konci 6. sto­letí, z bronzu, zlata i stří­bra).  Dnes nám po Etrus­cích  zůstaly nekro­pole, pohře­biště, kde jsou zacho­vané památky, a zdo­bené rakve – sar­ko­fágy. Nekro­pole před­sta­vují stě­žejní zdroj infor­mací pro poznání etruské civi­li­zace. Etruská města zpra­vi­dla nelze jako arche­o­lo­gický pra­men vyu­žít, pro­tože nebyla opuš­těna, ale nao­pak obý­vána velmi dlouho i po zániku etruské civi­li­zace, což zna­mená, že v sou­čas­nosti se jaké­ko­liv pozůstatky nachází hlu­boko pod růz­nými poz­děj­šími arche­o­lo­gic­kými vrst­vami, mnohdy i pod dnes dosud obý­va­nými sídly.

Féni­čané byli pře­de­vším zdatní obchod­níci a moře­plavci. Jejich písmo dalo základ latince, kte­rou pou­ží­váme dodnes.

Féni­čané osidlo­vali pro­stor kolem Ape­nin­ského polo­ostrova od konce dru­hého tisí­ci­letí (na mapce zná­zor­něni jako Kar­tá­ginci podle jména jejich hlavní kolo­nie na pobřeží severní Afriky, v dneš­ním Tunisu). Foi­ni­čané zaklá­dali své kolo­nie pře­de­vším v severní Africe a v Hispá­nii, území Ape­nin­ského polo­ostrova se vyhnuli. Kolem roku 814 před Kris­tem byla zalo­žena jejich zřejmě nej­zná­mější kolo­nie na západ od samotné Foi­ni­kie – Kart Cha­dašt, Kar­tágo. Její oby­va­telé si postu­pem času podří­dili okolní kolo­nie a začali svou vlastní kolo­ni­zační čin­nost. Kar­tá­ginci osidlo­vali západní pobřeží Sicí­lie, Kor­siku a Sar­di­nii. Zde zalo­žili napří­klad města Lily­ba­eum (dnešní Mar­sala) a Panor­mus (dnešní Palermo).

Ita­li­kové tvo­řili něko­lik asi nej­po­čet­nější etnic­kou sku­pinu na teh­dej­ším Ape­nin­ském polo­ostrově. Samotný pojem „Ita­li­kové“ je značně obecné ozna­čení (zastřešu­jící pojem) pro vel­kou sku­pinu kmenů, které lze roz­dě­lit na 2 hlavní sku­piny – latin­sko-faliskou a umbro-sabel­skou. Ita­lické kmeny tvo­řili např. Sabini, Aequi, Ves­tini, Pae­ligni, Fren­tani, Marsi, Latini, Vol­sci, Aurunci, Sicani, Siculi, Her­nici a Elymi.

Doporučená literatura

• Burian, J.: Řím. Světla a stíny antic­kého vel­ko­města. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1970.
• Burian, J. – Oliva, P.: Civi­li­zace sta­ro­vě­kého Stře­do­moří. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1984.
• Löwe, G. – Stoll, H. A.: ABC Antiky. Ivo Železný, Praha 2005.
• Prayon, F.: Etrus­kové. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 2002.
• Slov­ník antické kul­tury. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1974.