Periodizace dějin

Dějiny roz­dě­lu­jeme něko­lika způ­soby. Nej­čas­tější je roz­dě­lení dějin­ného vývoje na určité epo­chy (etapy):

Takové dělení je ale velmi nepřesné. Sta­ro­věk se nestal stře­do­vě­kem za noc a veš­ke­rou peri­o­di­zaci musíme při­jí­mat jako ori­en­tační. Počá­tek sta­ro­věku se dá hle­dat napří­klad ve vzniku prv­ních měst v Údolí půl­mě­síce, jako je Catal Hüyk nebo Jeri­cho. Někdy se dá začá­tek sta­ro­věku hle­dat až v zákla­dech Mezo­po­tám­ských říších Sumerů či Baby­lonu (kolem 4000 před Kris­tem). Odlišné je to s kon­cem sta­ro­věku a začát­kem stře­do­věku. Tento pře­děl je nej­čas­těji spo­jo­ván s vyple­ně­ním Říma ger­mán­ským kme­nem Vizi­gótů pod vede­ním krále Ala­ri­cha (476 n.l.). V tu dobu už ale Řím nebyl alfou a omegou pozdně antické spo­leč­nosti – ta se po Ravenně pře­síd­lila do Kon­stan­ti­no­pole i s císař­skou tra­dicí. Pře­dě­lem může být také chá­páno uznání křes­ťan­ství jako ofi­ci­ální církve císa­řem The­o­do­siem I.The­o­do­sius I. Fla­vius (11. 1. 347 – 17. 1. 395) Řím­ský císař ve východní části císař­ství (379 – 394) a poslední císař celé řím­ské říše (394 – 395). roku 380 n.l.

Pře­lom stře­do­věku a novo­věku je nej­čas­těji zachy­co­ván v objevné plavbě Kryš­tofa KolumbaKryš­tof Kolum­bus (31. 10. 1451 – 20. 05. 1506) Moře­pla­vec a kolo­ni­zá­tor. Ve služ­bách kato­lic­kých králů Špa­něl­ska usku­teč­nil čtyři plavby přes Atlant­ský oceán, které v Evropě pro­bu­dily zájem o nový kon­ti­nent., který roku 1492 dora­zil ke bře­hům dnešní Kuby. Někteří ale s tímto datem nesou­hlasí a jako konec stře­do­věku ozna­čují také vyná­lez knih­tisku (1477) a někteří his­to­rici dokonce vidí stře­do­věk až do vzniku národ­ního pod­vě­domí při revo­lu­cích v 19. století.

Dále lze dějiny dělit podle způ­sobu výroby a vztahů ve spo­leč­nosti, a to takto:

• prvotně pospolná společnost
• otro­kář­ská společnost
• feu­dální společnost
• kapi­ta­lis­tická (občan­ská) společnost

Takový náhled měla ale spíše starší gene­race his­to­riků. Dnes je velmi oblí­bené nepo­u­ží­vat přesně vyme­ze­nou peri­o­di­zaci jaká je popsána výše, ale vyme­zo­vat se na přesně daná témata – napří­klad doba vlády Pře­mys­lovců nebo Napo­le­on­ské války.

Dějiny můžeme dělit také podle kul­tur­ních směrů. V zásadě se dá takové dělení poklá­dat za zpřes­nění výše uve­dené peri­o­di­zace na dějinné etapy s tím, že se pře­de­vším vyme­zují na období stře­do­věku a novo­věku v Evropě. Směry ze sebe čer­pají, dopl­ňují se. S kon­cem sta­ro­věku vzniká – inspi­ro­vána antic­kými vzory – román­ská kul­tura. Na ní volně nava­zuje gotika. Tu „civi­li­zuje“ rene­sance, která je před­po­kla­dem pro roz­vi­nutí baroka. To je poz­ději „očiš­těno“ a zjed­no­du­šeno empí­rem atd. Toto roz­dě­lení je dále ovliv­něno mís­tem a časem, neboť zatímco v Itá­lii napří­klad vzniká rene­sance, pro­bíhá v Čechách vrcholný stře­do­věk (gotika) a husit­ské války.