Převrat roku 1948 a 50. léta

Obsah kapi­toly

Vývoj roku 1948 – vítězství komunismu „Vítězný únor“

Rok 1948 se do Čes­kých a Slo­ven­ských dějin zapsal jako rok nástupu komu­nis­tické strany k moci. Poli­tické napětí, jež tehdy pano­valo mezi levi­co­vými a pra­vi­co­vými stra­nami se ještě více zost­řilo díky instruk­cím, které při­vezl náměs­tek minis­tra zahra­ničí SSSR Vale­rian Zorin přímo od Sta­lina 19. února 1948 – Sta­lin chtěl, aby komu­nisté pře­šli k roz­ho­du­jí­címu střet­nutí. V pří­pade potřeby dokonce nabídl vojen­skou pomoc, kte­rou Kle­ment Got­twald zprva odmí­tal, ale nako­nec při­jal jako závaz­nou směr­nici. (tzn. pokud nasta­nou v pře­vratu kom­pli­kace, Sovět­ská armáda má právo vtrh­nout do ČSR).

Klement Gottwald (23. 11. 1896 – 14. 3. 1953)

Kle­ment Got­twald – první komu­nis­tický pre­zi­dent
(23. 11. 1896 – 14. 3. 1953)

Vyšet­řo­vání někte­rých poli­tic­kých afér poli­cejní slož­kou státu – Sbo­rem národní bez­peč­nosti (SNB) – vedlo k pro­tes­tům neko­mu­nis­tic­kých minis­trů, které vyjá­d­řili na zase­dání vlády 13. února 1948 spo­lečně s odmít­nu­tím chys­ta­ných pře­sunů veli­telů SNB v Praze, jež měl v pod­statě posí­lit vliv KSČ v poli­cej­ních slož­kách. Pro­tože vládní usne­sení bylo minis­trem vni­tra Vác­la­vem Nos­kem (KSČ) odmít­nuto, dal­šího jed­nání vlády se 12 minis­trů neko­mu­nis­tic­kých stran nezú­čast­nilo a 20. února 1948 podali demisi v oče­ká­vání, že tuto demisi pre­zi­dent Beneš nepři­jme a dojde k před­čas­ným vol­bám, nebo že komu­nisté ustoupí.

Komu­nisté však vyšli do pro­ti­ú­toku – svo­lali mani­festaci na Sta­ro­měst­ské náměstí 21. února, sjezd závod­ních rad 22. února a gene­rální stávku s více než dvěma mili­ony zúčast­ně­ných o dva dny poz­ději. Vše mělo jediný cíl: donu­tit pre­zi­denta, aby demisi při­jal. Komu­nisté dokonce vytvo­řili nové ozbro­jené složky – lidové milice. Proti tomu stáli pouze vyso­ko­škol­ští stu­denti, kteří uspo­řá­dali 23. února pochod na Hrad, aby vyjá­d­řili pod­poru pre­zi­dentu Bene­šovi. Komu­nisté tla­čili i na další (levi­cové) poli­tické strany – docí­lili odtr­žení pro­ko­mu­nis­tické tře­tiny soci­ální demo­kra­cie a její následné začle­nění do KSČ. Akční výbory vylu­čo­valy lidi, kteří nesou­hla­sili s Komu­nis­tic­kou stranou.

Pre­zi­dent Beneš jed­nal se všemi stra­nami a nechtěl při­jmout Got­twal­dův návrh, vyjá­d­řil pře­svěd­čení, že jistě ne vše­chen čes­ko­slo­ven­ský lid si přeje zánik demo­kra­cie a že si nepřeje svým pod­pi­sem demo­kra­cii zabít. 25. února 1948 však pod nátla­kem a ze stra­chu z občan­ské války a vojen­ského zásahu Sovět­ského svazu pre­zi­dent Edvard Beneš nako­nec demisi při­jal. Kle­ment Got­twald to na Vác­lav­ském náměstí ohlá­sil následovně:

„Občané, občanky, sou­druzi, sou­družky! Právě se vra­cím z hradu od pre­zi­denta repub­liky. Dnes ráno jsem panu pre­zi­dentu repub­liky podal návrh na při­jetí demise minis­trů, kteří odstou­pili 20. února tohoto roku. A sou­časně jsem panu pre­zi­dentu navrhl seznam osob, kte­rými má býti vláda dopl­něna a rekon­stru­o­vána. Mohu vám sdě­lit, že pan pre­zi­dent všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal…“

Ačko­liv Čes­ko­slo­ven­sko nadále de iure zůstalo demo­kra­tic­kým stá­tem, de facto tomu tak nebylo, neboť ústavní insti­tuce byly z roz­ho­do­vání často vyřa­zo­vány mimo­ú­stav­ními pro­středky. Je nutno dodat, že se tak (ale­spoň zpo­čátku) nedělo proti vůli vět­šiny národa.

Vět­šina oby­va­tel sku­tečně uvě­řila sli­bům Komu­nis­tické strany, že právě ona je ta jediná a pravá, která dokáže zajis­tit tu oprav­do­vou „vládu lidu“, tedy demo­kra­cii, právě ona dokáže zajis­tit spra­ve­dl­nost a pro­spe­ritu. Již zane­dlouho na vlastní kůži zjis­tili první lidé, že ona „spra­ve­dl­nost“ roz­hodně nebyla míněna pro všechny, a ona „pro­spe­rita“ dovedla stát do vel­kého vnitř­ního zadlužení.

Komu­nis­tic­kým pře­vra­tem (komu­nisté jej nazvali „Vítězný únor“) se naše země stala sou­částí Sovět­ského bloku a na západní hra­nici (s Němec­kem a Rakous­kem) byla postupně budo­vána téměř nepře­ko­na­telná „železná opona“. Pro okolní svět to byl záro­veň sig­nál k pro­ti­ko­mu­nis­tic­kým postupům.

Počátek totality

Poúnorové uspořádání

Tak­zvaná lidově-demo­kra­tická forma vlády nasto­lená „revo­luč­ním“ nebo také „vítěz­ným“ úno­rem roku 1948 se záhy uká­zala jako nic jiného, než jinak nazvaná forma vlády tota­litní – moc v rukou sou­stře­dilo ústředí komu­nis­tické strany, které de facto nepod­lé­halo žádné demo­kra­tické kon­t­role. Pří­sluš­níci neko­mu­nis­tic­kých stran byli postupně vytla­čo­váni ze všech důle­ži­tých a roz­ho­du­jí­cích funkcí – hlav­ním kri­té­riem byla stra­nic­kost, niko­liv odbor­nost. V této oblasti půso­bily pře­de­vším tzv. akční výbory. Také díky jejich čin­nosti opus­tilo svůj post v krátké době po únoru 1948 více než 200 tisíc lidí. Řada z nich volila raději cestu emi­grace z vlasti – v této sou­vis­losti mlu­víme o druhé emi­grační vlně.

Zazna­me­ná­ván byl stra­nický nárůst výš­ších úřed­nic­kých postů, nao­pak neko­mu­nis­tičtí pra­cov­níci, byli často pře­řa­zo­váni do jiných funkcí. Tato atmo­sféra se pode­psala na vzrůs­ta­jí­cím počtu členů komu­nis­tické strany – do roku 1949 tento počet vzrostl o jeden milion (o 75%) – a dra­ma­tic­kém poklesu počtu členů ostat­ních stran – ČSS (soci­a­lis­tická strana) zazna­me­nala pokles člen­ské základny o 97,5%, u ostat­ních stran byl tento pokles ještě dra­ma­tič­tější – legální opo­zice de facto pře­stala exis­to­vat.

Ústřední vedení komu­nis­tické strany pře­dem schva­lo­valo zákony, které byly poté před­lo­ženy ke schvá­lení Národ­nímu shro­máž­dění – drželi si tedy moc záko­no­dár­nou. Podobně však také poslanci byli instru­o­váni o schva­lo­vání čin­nosti vlády – pod kon­t­rolu se dostala i moc výkonná. Když komu­nisté dostali vliv i v soud­nic­tví, pře­šla tak pod KSČ poslední složka moci. Zcela mimo jaký­ko­liv zákonný rámec stála spe­ci­ální složka moci – tu tvo­řili sovět­ští poradci. Jejich hlav­ním úko­lem bylo podří­dit vývoj v Čes­ko­slo­ven­sku potře­bám Sovět­ského svazu.

Pro­pa­gan­dis­tic­kým nástro­jem KSČ před­sta­vo­valo zave­dení cen­zury a pře­ve­dení kon­t­roly tisku a roz­hlasu pod státní moc. Rov­něž všechna nakla­da­tel­ství byla záhy stra­nou pře­vzata anebo zru­šena. První seznam zaká­zané lite­ra­tury se obje­vil již v říjnu 1948. Podle poz­děj­ších odhadů bylo zni­čeno nece­lých 30 mili­onů knih, které buďto obsa­hově nevy­ho­vo­valy, nebo se nějak proti režimu, straně nebo vládě „pro­hře­šil“ jejich autor.

Volby a ústava 1948

Na zase­dání Národ­ního shro­máž­dění v březnu 1948 byla vládě Kle­menta Got­twalda vyslo­vena důvěra. Pro hla­so­vala naprostá vět­šina poslanců. Den před hla­so­vá­ním za dosud ne zcela vyjas­ně­ných okol­ností zemřel ministr zahra­ničí Jan Masa­ryk.

30. května pro­běhly volby do Národ­ního shro­máž­dění, které měly být schvá­le­ním dosa­vad­ních kroků KSČ. Ti se však pojis­tili – před­lo­žili totiž voli­čům pouze jedi­nou kan­di­dátku, a to tzv. Národní fronty. Na ní stála ze 70% jména komu­nistů, zby­tek tvo­řil pro­stor pro ostatní více­méně sym­pa­ti­zu­jící strany. Z opo­zič­ních stran na kan­di­dátce nestálo ani jediné jméno. Volit (rozu­mějme volit mezi kan­di­dáty na jedi­ném hla­so­va­cím lístku[1]) museli všichni a bylo tomu tak až do pádu komu­nis­tic­kého režimu v roce 1989. Jediná forma pro­testu byla tedy možná vho­ze­ním tzv. bílého hla­so­va­cího lístku do volební urny. Tuto formu zvo­lilo přes 10% voličů, čili pro kan­di­dátku Národní fronty se vyslo­vilo přes 89% voličů.

Bez­pro­středně po vol­bách, 7. června 1948, pre­zi­dent Edvard Beneš abdi­ko­val, ode­šel z Prahy do Sezi­mova Ústí a tři měsíce nato zemřel. Pre­zi­dent Beneš byl již nějaký čas nemo­cen. Nemoc údajně způ­so­bo­vala osla­bení vůle jedince a zvý­še­nou námahu při řešení jakých­ko­liv problémů.

Novým pre­zi­den­tem byl 14. června 1948 zvo­len Kle­ment Got­twald, který o den poz­ději jme­no­val před­se­dou vlády Anto­nína Zápotockého.

14. čer­vence 1948 poté vstou­pila v plat­nost nová ústava, která byla při­pra­vena již v květnu, ale nepo­de­psána pre­zi­den­tem Bene­šem. Tato ústava se nazývá Ústava 9. května. ČSR se stala lidově-demo­kra­tic­kou repub­li­kou, stá­tem dvou rov­no­práv­ných národů (Čechů a Slo­váků). Podle této ústavy ještě bylo možné vlast­nit sou­kromý pod­nik do 50 zaměst­nanců a půdu do maxi­mální roz­lohy 50 hek­tarů. Záro­veň však bylo sta­no­veno pod­ří­zení těchto sou­kro­mých sub­jektů jed­not­nému stát­nímu plá­no­vání. Veš­keré pod­niky nespl­ňu­jící kvótu 50 zaměst­nanců, stejně jako veš­kerá půda nad 50 hek­taru, veš­keré pří­rodní bohat­ství, celý ban­kovní sek­tor a vel­ko­ob­chod – to vše bylo podle ústavy zná­rod­něno. Nosi­te­lem a vyko­na­va­te­lem státní moci byly národní výbory.

První protesty a vlna represe

První mani­festační pro­jevy, se kte­rými komu­nisté nesou­hla­sili, byly uči­něny během prů­vodu Pra­hou pořá­da­ným během XI. vše­so­kol­ského sletu. Soko­lové nahlas vyhlá­sili své sym­pa­tie k již expre­zi­den­tovi Bene­šovi. Zane­dlouho poté spo­lek Sokol jako takový pře­stal exis­to­vat. Další vlnu veřej­ných pro­testů spus­til pohřeb expre­zi­denta Beneše 8. září 1948. Stejně jako po sokol­ském prů­vodu Pra­hou, i po pohřbu Edvarda Beneše nastala vlna vyšet­řo­vání a zatýkání.

Komu­nisté na pro­testy rea­go­vali vyhlá­še­ním zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demo­kra­tické repub­liky a zave­de­ním per­ze­kucí v nerůz­něj­ších for­mách. Mimo­řád­nou úlohu v této oblasti zís­kala Státní bez­peč­nost (často se pou­žívá pouze zkratky StB), jejíž úzké vedení bylo přímo napo­jené na sovět­ské zpra­vo­daj­ské složky. StB pou­ží­vala k dosa­žení svých cílů různé metody, neští­tila se pou­žít ani násilí, týrání či ostatní metody zcela vystu­pu­jící z mezí zákona.

Typic­kým pří­kla­dem segre­gace poli­ticky „vhod­ných“ a „nevhod­ných“ bylo zří­zení tak­zva­ných pomoc­ných tech­nic­kých pra­porů (PTP), nebo táborů nuce­ných prací (TNP) pro poli­ticky nespo­leh­livé brance. Ozna­čení poli­ticky nespo­leh­livý se s tako­výmto člo­vě­kem neslo po celý život. Za období 1950 – 1954, kdy PTP a TNP exis­to­valy, jím pro­šlo bez­mála 60 tisíc pře­vážně mla­dých mužů. Pře­zdívku „černí baroni“ zís­kali od čer­ných nára­me­níků. Vojáci PTP místo vojen­ského výcviku pra­co­vali, a to vět­ši­nou na mís­tech, kde bylo zapo­třebí těžké fyzické čin­nosti, za kte­rou se ovšem pří­liš nepla­tilo. Typic­kým mís­tem tedy byly doly, hutě, stavby sil­nic a podobně. Kvůli jejich poli­tické nespo­leh­li­vosti jim nebyly poskyt­nuty zbraně.

Jed­ním ze zaří­zení PTP/TNP byl napří­klad tábor Vojna u Pří­brami, vybu­do­vaný z býva­lého zaja­tec­kého tábora pro německé válečné zajatce. Tábor Vojna dostal své ozna­čení podle neda­le­kého vrchu Vojna (666 m). Obdobná zaří­zení exis­to­vala rov­něž na Jáchy­mov­sku a Slav­kov­sku ve spo­ji­tosti s těž­bou již zmí­něné stra­te­gické ura­nové rudy. V roce 1951 byl tábor Vojna pře­jme­no­ván na nápravně pra­covní tábor, kde ještě v čer­venci 1956 pra­co­valo bez­mála 1900 pře­vážně poli­tic­kých vězňů. Ze zná­mých vězňů jme­nujme ale­spoň něko­lik – gen. Fran­ti­šek Chá­bera, stí­hací pilot na západní i východní frontě, plk. Syl­vestr Miller, hrdina bitvy o Bri­ta­nii či pplk. Pavel Pukan­čík, stře­lec v 311. Čes­ko­slo­ven­ské peruti RAF[2]. Těmito tábory pro­šlo pres 23 tisíc lidí, kteří často nebyli ani sou­zeni a jediné, čím se „pro­vi­nili“, bylo to, že za první repub­liky něčeho dosáhli, byli vzdě­laní anebo třeba bojo­vali za svou vlast.

Rov­něž krátce po únoru 1948 začaly poli­tické pro­cesy s více či méně aktiv­ními odpůrci komu­nis­tic­kého režimu. Pro­cesy vedla KSČ a od října 1949 na ně dohlí­želi též sovět­ští poradci. Vykon­stru­o­vané pro­cesy se vedly též proti býva­lým důstoj­ní­kům Čes­ko­slo­ven­ské armády. Nej­zná­měj­ším odsou­ze­ným k smrti byl gene­rál Heli­o­dor Píka. Poli­tické pro­cesy byly vedeny rov­něž proti býva­lým před­sta­vi­te­lům neko­mu­nis­tic­kých stran (Bohu­mil Lauš­man, Pro­kop Drtina, aj.). Před tres­tem smrti neza­chrá­nilo napří­klad odsou­ze­nou Miladu Horá­ko­vou ani pro­testy ve světě [3] .

Z cír­kev­ních hod­nos­tářů, kteří byli sou­zeni, uveďme napří­klad Jana Zahrad­níčka (odsou­zen na 13 let, ve výkonu trestu v letech 1951 – 1960), Josefa Kos­to­hryza (odsou­zen na doži­votí, ve výkonu trestu v letech 1951 – 1963) či Vác­lava Renče (odsou­zen na 25 let, ve výkonu trestu v letech 1951 – 1962).  Poli­tické pro­cesy se ovšem ve sta­li­nis­tic­kém duchu nevy­hý­baly ani samot­ným komu­nis­tům – včetně těch, kteří tento sys­tém aktivně spo­lu­vy­tvá­řeli – tak byl odsou­zen napří­klad gene­rální tajem­ník ÚV KSČ Rudolf Slán­ský, Marie Šver­mová či Gustáv Husák. Vlna represí 1948–1953 tak roz­bila veš­ke­rou  pro­ti­ko­mu­nis­tic­kou opo­zici (výjimka akti­vita bratří Mašínů).

Podle posled­ních odhadů bylo těmito poli­tic­kými pro­cesy posti­ženo až 280 tisíc lidí, z nichž bez­mála 200 bylo usmrceno.

Hospodářství

Sou­kromý sek­tor de iure neza­nikl, byl jenom ome­zen – ovšem dochá­zelo k likvi­daci a poli­tic­kým pro­ce­sům s těmi, kteří chtěli i nadále sou­kromě pod­ni­kat. Tento pro­ces se nevy­hnul ani živ­nost­ní­kům a malo­ob­chod­ní­kům, i když zde více zále­želo na kon­krét­ních lidech a situ­a­cích. Hos­po­dář­ství bylo řízeno cen­t­rál­ním plá­no­vá­ním. Za těmito plány nestály ani tak ana­lýzy a eko­no­mické stu­die, jako spíše poli­tické cíle a sovět­ští poradci.

Hos­po­dář­ské plány byly pěti­leté (tzv. pěti­letky) – první byl vyhlá­šen v roce 1949, kdy byl ofi­ci­álně schvá­len na IX. sjezdu KSČ. Hlav­ním cílem bylo sta­no­veno budo­vání soci­a­lismu po vzoru Sovět­ského svazu. Čes­ko­slo­ven­sko bylo v plá­nech Sovět­ského svazu pro východní blok chá­páno jako stro­jí­ren­ská vel­moc a tudíž se hos­po­dář­ství muselo při­způ­so­bit plánu. Na konci roku 1948 tak pra­co­valo již více než 95% zaměst­nanců v těž­kém, méně pak v leh­kém prů­myslu, ome­zo­ván byl pře­de­vším ter­ci­ální sektor.

V únoru 1949 byl při­jat zákon o jed­not­ných země­děl­ských druž­stvech (JZD), kte­rým byla zahá­jena první vlna kolek­ti­vi­zace země­děl­ství. Jeli­kož tato první vlna nebyla pří­liš úspěšná, při­šla v letech 1952 – 1958 druhá vlna, která již šla spo­lečně s nátla­kem a dopro­vod­nou kam­paní. Ke vstupu do JZD byli jed­not­liví země­dělci často nuceni, nezřídka násil­ným způ­so­bem či přímo uvěz­ně­ním nespo­lu­pra­cu­jí­cích zemědělců.

Kolek­ti­vi­zace země­děl­ství při­nesla řadu výhod – z často malých polí­ček obhos­po­da­řo­va­ných za pomocí zví­řat se staly vetší celky, k jejichž obdě­lá­vání mohlo být pou­žito strojů. Nevý­ho­dou nao­pak bylo odo­sob­nění práce – země­dě­lec již nepra­co­val „na svém“ a často tak ztra­til původní vztah k půdě a k práci. Nega­tivně rov­něž půso­bily nekva­li­fi­ko­vané poli­tické zásahy strany do řízení zemědělství.

Z hle­diska cel­ko­vého hos­po­dář­ství zazna­me­nala ČSR eko­no­mický úpa­dek. Eko­no­mika byla nadále řízena z jed­noho cen­tra a podle jed­noho ústřed­ního plánu. Ve vztahu mezi­ná­rod­ního obchodu se Čes­ko­slo­ven­sko pře­ori­en­to­valo na Sovět­ský svaz a jeho sate­lity (RVHP)

 

Situace od smrti Stalina do počátku 60. let

Význam­ným mez­ní­kem v ději­nách nejen východ­ního bloku se stala smrt vůdce a dik­tá­tora Sovět­ského svazu Josifa Vissa­ri­o­no­viče Sta­lina 5. března 1953. Mnozí tuto udá­lost chá­pali jako naději pro změnu toho, co v sys­tému nefun­go­valo. Hlav­ním pro­blé­mem bylo nedo­sta­tečné a poru­chové záso­bo­vání. Nepří­tom­ností silné osob­nosti v čele Sovět­ského svazu narostly též poli­tické nesou­hlasy s tota­lit­ním režimem.

Vzá­pětí po Sta­li­novi při­šla další šoku­jící zpráva – 14. března 1953 zemřel také Čes­ko­slo­ven­ský pre­zi­dent Kle­ment Got­twald. K význam­ným změ­nám na jeho pozici ovšem nedo­šlo – Národní shro­máž­dění zvo­lilo dal­šího „děl­nic­kého“ pre­zi­denta – Anto­nína Zápotockého.

V Čes­ko­slo­ven­sku se situ­ace ještě zhor­šila 30. května 1953 pro­ve­de­ním měnové reformy, která měla za násle­dek zne­hod­no­cení úspor a zvý­šení cen potra­vin a dal­šího zboží. Pře­de­vším způ­sob, jakým byla měnová reforma pro­ve­dena, vedl k osla­bení důvěry vrs­tev, které byly k režimu dosud loa­jální. Celá akce dostala totiž zele­nou i presto, že sám pre­zi­dent Anto­nín Zápo­tocký krátce před­tím pro­hlá­sil, že se nic tako­vého nechystá. Dobový člá­nek infor­mu­jící o této udá­losti si můžete pře­číst ve sloupku vpravo.

Kromě poměrně malé částky byla veš­kerá hoto­vost měněna v kurzu 1 ku 50, při­čemž ceny a platy se měnily v kurzu 1 ku 5. Akce odporu na sebe nene­chaly dlouho čekat – demon­strace pro­bí­haly na mnoha mís­tech, z nichž nej­větší byla v Plzni. Na její potla­čení byla pou­žita armáda a lidové milice. Není bez zají­ma­vosti, že kvůli této reformě bylo Čes­ko­slo­ven­sko vylou­čeno z Mezi­ná­rod­ního měno­vého fondu (MMF), jeli­kož měnová reforma byla uči­něna bez před­cho­zího sou­hlasu MMF.

Vetší změny při­šly až po XX. sjezdu Komu­nis­tické strany Sovět­ského svazu (KSSS) v únoru 1956. Tento sjezd byl zvláštní pře­de­vším díky pro­jevu sovět­ského pre­zi­denta Nikity Chruš­čova, při němž odsou­dil Sta­li­nův kult osob­nosti (O kultu osob­nosti a jeho důsled­cích). Chruš­čov pou­ká­zal na hro­madné vysíd­lo­vání celých národů, popravu nevin­ných sou­druhů a dále kri­ti­zo­val Sta­li­nův sti­ho­mam a zvůli. Odsou­dil též Sta­li­nova pomoc­níka a maso­vého vraha Beriju. Kri­ti­zo­val Sta­li­nův pří­stup a umělé roz­d­mý­chání roz­tržky s Jugo­slá­vií. Pou­ká­zal na vraždy mnoha dal­ších nevin­ných lidí, kteří se nedo­pus­tili ničeho špat­ného – jen proto, že Sta­lin chtěl.

I přes to, že celý text byl ofi­ci­álně zve­řej­něn až po 44 letech, odvy­sí­lání někte­rých částí či vět vedlo mimo jiné i v Čes­ko­slo­ven­sku k poža­davku kri­ticky zhod­no­tit vlastní minu­lost. Velké poli­tické pro­cesy pře­staly již dříve, nyní však vyvstala otázka jejich opráv­ně­nosti. KSČ se toto poda­řilo poměrně záhy (v květnu) utnout a k oče­ká­va­ným změ­nám nedošlo.

Po revo­luci v Maďar­sku a po jeho potla­čení sovět­skými voj­sky v lis­to­padu 1956 jaké­ko­liv reformní směry uvnitř komu­nis­tické strany téměř úplně umlkly. Interní pro­věrky a další akti­vity zastra­šily vět­šinu reform­ních myš­le­nek, které byly ozna­čeny za nepřá­tel­ské a škodlivé.

13. lis­to­padu 1957 zemřel druhý komu­nis­tický pre­zi­dent, Anto­nín Zápo­tocký, na infarkt. Jeho místo zau­jal tajem­ník Ústřed­ního výboru (ÚV) KSČ Anto­nín Novotný, a to hned 19. lis­to­padu. Došlo tak ke spo­jení nej­vyšší funkce ve straně i ve státě.


[1] V pří­padě, že volič nesou­hla­sil s někte­rým jmé­nem uve­de­ným na kan­di­dátce, tak jej mohl škrtnout.

[2] Část textu pře­vzata z textu Hor­nic­kého muzea Příbram

[3] Akce „K“

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht