Převrat roku 1948 a 50. léta
Obsah kapitoly
Vývoj roku 1948 – vítězství komunismu „Vítězný únor“
Rok 1948 se do Českých a Slovenských dějin zapsal jako rok nástupu komunistické strany k moci. Politické napětí, jež tehdy panovalo mezi levicovými a pravicovými stranami se ještě více zostřilo díky instrukcím, které přivezl náměstek ministra zahraničí SSSR Valerian Zorin přímo od Stalina 19. února 1948 – Stalin chtěl, aby komunisté přešli k rozhodujícímu střetnutí. V případe potřeby dokonce nabídl vojenskou pomoc, kterou Klement Gottwald zprva odmítal, ale nakonec přijal jako závaznou směrnici. (tzn. pokud nastanou v převratu komplikace, Sovětská armáda má právo vtrhnout do ČSR).
Klement Gottwald – první komunistický prezident
(23. 11. 1896 – 14. 3. 1953)
Vyšetřování některých politických afér policejní složkou státu – Sborem národní bezpečnosti (SNB) – vedlo k protestům nekomunistických ministrů, které vyjádřili na zasedání vlády 13. února 1948 společně s odmítnutím chystaných přesunů velitelů SNB v Praze, jež měl v podstatě posílit vliv KSČ v policejních složkách. Protože vládní usnesení bylo ministrem vnitra Václavem Noskem (KSČ) odmítnuto, dalšího jednání vlády se 12 ministrů nekomunistických stran nezúčastnilo a 20. února 1948 podali demisi v očekávání, že tuto demisi prezident Beneš nepřijme a dojde k předčasným volbám, nebo že komunisté ustoupí.
Komunisté však vyšli do protiútoku – svolali manifestaci na Staroměstské náměstí 21. února, sjezd závodních rad 22. února a generální stávku s více než dvěma miliony zúčastněných o dva dny později. Vše mělo jediný cíl: donutit prezidenta, aby demisi přijal. Komunisté dokonce vytvořili nové ozbrojené složky – lidové milice. Proti tomu stáli pouze vysokoškolští studenti, kteří uspořádali 23. února pochod na Hrad, aby vyjádřili podporu prezidentu Benešovi. Komunisté tlačili i na další (levicové) politické strany – docílili odtržení prokomunistické třetiny sociální demokracie a její následné začlenění do KSČ. Akční výbory vylučovaly lidi, kteří nesouhlasili s Komunistickou stranou.
Prezident Beneš jednal se všemi stranami a nechtěl přijmout Gottwaldův návrh, vyjádřil přesvědčení, že jistě ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie a že si nepřeje svým podpisem demokracii zabít. 25. února 1948 však pod nátlakem a ze strachu z občanské války a vojenského zásahu Sovětského svazu prezident Edvard Beneš nakonec demisi přijal. Klement Gottwald to na Václavském náměstí ohlásil následovně:
„Občané, občanky, soudruzi, soudružky! Právě se vracím z hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal…“
Ačkoliv Československo nadále de iure zůstalo demokratickým státem, de facto tomu tak nebylo, neboť ústavní instituce byly z rozhodování často vyřazovány mimoústavními prostředky. Je nutno dodat, že se tak (alespoň zpočátku) nedělo proti vůli většiny národa.
Většina obyvatel skutečně uvěřila slibům Komunistické strany, že právě ona je ta jediná a pravá, která dokáže zajistit tu opravdovou „vládu lidu“, tedy demokracii, právě ona dokáže zajistit spravedlnost a prosperitu. Již zanedlouho na vlastní kůži zjistili první lidé, že ona „spravedlnost“ rozhodně nebyla míněna pro všechny, a ona „prosperita“ dovedla stát do velkého vnitřního zadlužení.
Komunistickým převratem (komunisté jej nazvali „Vítězný únor“) se naše země stala součástí Sovětského bloku a na západní hranici (s Německem a Rakouskem) byla postupně budována téměř nepřekonatelná „železná opona“. Pro okolní svět to byl zároveň signál k protikomunistickým postupům.
Počátek totality
Poúnorové uspořádání
Takzvaná lidově-demokratická forma vlády nastolená „revolučním“ nebo také „vítězným“ únorem roku 1948 se záhy ukázala jako nic jiného, než jinak nazvaná forma vlády totalitní – moc v rukou soustředilo ústředí komunistické strany, které de facto nepodléhalo žádné demokratické kontrole. Příslušníci nekomunistických stran byli postupně vytlačováni ze všech důležitých a rozhodujících funkcí – hlavním kritériem byla stranickost, nikoliv odbornost. V této oblasti působily především tzv. akční výbory. Také díky jejich činnosti opustilo svůj post v krátké době po únoru 1948 více než 200 tisíc lidí. Řada z nich volila raději cestu emigrace z vlasti – v této souvislosti mluvíme o druhé emigrační vlně.
Zaznamenáván byl stranický nárůst výšších úřednických postů, naopak nekomunističtí pracovníci, byli často přeřazováni do jiných funkcí. Tato atmosféra se podepsala na vzrůstajícím počtu členů komunistické strany – do roku 1949 tento počet vzrostl o jeden milion (o 75%) – a dramatickém poklesu počtu členů ostatních stran – ČSS (socialistická strana) zaznamenala pokles členské základny o 97,5%, u ostatních stran byl tento pokles ještě dramatičtější – legální opozice de facto přestala existovat.
Ústřední vedení komunistické strany předem schvalovalo zákony, které byly poté předloženy ke schválení Národnímu shromáždění – drželi si tedy moc zákonodárnou. Podobně však také poslanci byli instruováni o schvalování činnosti vlády – pod kontrolu se dostala i moc výkonná. Když komunisté dostali vliv i v soudnictví, přešla tak pod KSČ poslední složka moci. Zcela mimo jakýkoliv zákonný rámec stála speciální složka moci – tu tvořili sovětští poradci. Jejich hlavním úkolem bylo podřídit vývoj v Československu potřebám Sovětského svazu.
Propagandistickým nástrojem KSČ představovalo zavedení cenzury a převedení kontroly tisku a rozhlasu pod státní moc. Rovněž všechna nakladatelství byla záhy stranou převzata anebo zrušena. První seznam zakázané literatury se objevil již v říjnu 1948. Podle pozdějších odhadů bylo zničeno necelých 30 milionů knih, které buďto obsahově nevyhovovaly, nebo se nějak proti režimu, straně nebo vládě „prohřešil“ jejich autor.
Volby a ústava 1948
Na zasedání Národního shromáždění v březnu 1948 byla vládě Klementa Gottwalda vyslovena důvěra. Pro hlasovala naprostá většina poslanců. Den před hlasováním za dosud ne zcela vyjasněných okolností zemřel ministr zahraničí Jan Masaryk.
30. května proběhly volby do Národního shromáždění, které měly být schválením dosavadních kroků KSČ. Ti se však pojistili – předložili totiž voličům pouze jedinou kandidátku, a to tzv. Národní fronty. Na ní stála ze 70% jména komunistů, zbytek tvořil prostor pro ostatní víceméně sympatizující strany. Z opozičních stran na kandidátce nestálo ani jediné jméno. Volit (rozumějme volit mezi kandidáty na jediném hlasovacím lístku[1]) museli všichni a bylo tomu tak až do pádu komunistického režimu v roce 1989. Jediná forma protestu byla tedy možná vhozením tzv. bílého hlasovacího lístku do volební urny. Tuto formu zvolilo přes 10% voličů, čili pro kandidátku Národní fronty se vyslovilo přes 89% voličů.
Bezprostředně po volbách, 7. června 1948, prezident Edvard Beneš abdikoval, odešel z Prahy do Sezimova Ústí a tři měsíce nato zemřel. Prezident Beneš byl již nějaký čas nemocen. Nemoc údajně způsobovala oslabení vůle jedince a zvýšenou námahu při řešení jakýchkoliv problémů.
Novým prezidentem byl 14. června 1948 zvolen Klement Gottwald, který o den později jmenoval předsedou vlády Antonína Zápotockého.
14. července 1948 poté vstoupila v platnost nová ústava, která byla připravena již v květnu, ale nepodepsána prezidentem Benešem. Tato ústava se nazývá Ústava 9. května. ČSR se stala lidově-demokratickou republikou, státem dvou rovnoprávných národů (Čechů a Slováků). Podle této ústavy ještě bylo možné vlastnit soukromý podnik do 50 zaměstnanců a půdu do maximální rozlohy 50 hektarů. Zároveň však bylo stanoveno podřízení těchto soukromých subjektů jednotnému státnímu plánování. Veškeré podniky nesplňující kvótu 50 zaměstnanců, stejně jako veškerá půda nad 50 hektaru, veškeré přírodní bohatství, celý bankovní sektor a velkoobchod – to vše bylo podle ústavy znárodněno. Nositelem a vykonavatelem státní moci byly národní výbory.
První protesty a vlna represe
První manifestační projevy, se kterými komunisté nesouhlasili, byly učiněny během průvodu Prahou pořádaným během XI. všesokolského sletu. Sokolové nahlas vyhlásili své sympatie k již exprezidentovi Benešovi. Zanedlouho poté spolek Sokol jako takový přestal existovat. Další vlnu veřejných protestů spustil pohřeb exprezidenta Beneše 8. září 1948. Stejně jako po sokolském průvodu Prahou, i po pohřbu Edvarda Beneše nastala vlna vyšetřování a zatýkání.
Komunisté na protesty reagovali vyhlášením zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky a zavedením perzekucí v nerůznějších formách. Mimořádnou úlohu v této oblasti získala Státní bezpečnost (často se používá pouze zkratky StB), jejíž úzké vedení bylo přímo napojené na sovětské zpravodajské složky. StB používala k dosažení svých cílů různé metody, neštítila se použít ani násilí, týrání či ostatní metody zcela vystupující z mezí zákona.
Typickým příkladem segregace politicky „vhodných“ a „nevhodných“ bylo zřízení takzvaných pomocných technických praporů (PTP), nebo táborů nucených prací (TNP) pro politicky nespolehlivé brance. Označení politicky nespolehlivý se s takovýmto člověkem neslo po celý život. Za období 1950 – 1954, kdy PTP a TNP existovaly, jím prošlo bezmála 60 tisíc převážně mladých mužů. Přezdívku „černí baroni“ získali od černých nárameníků. Vojáci PTP místo vojenského výcviku pracovali, a to většinou na místech, kde bylo zapotřebí těžké fyzické činnosti, za kterou se ovšem příliš neplatilo. Typickým místem tedy byly doly, hutě, stavby silnic a podobně. Kvůli jejich politické nespolehlivosti jim nebyly poskytnuty zbraně.
Rovněž krátce po únoru 1948 začaly politické procesy s více či méně aktivními odpůrci komunistického režimu. Procesy vedla KSČ a od října 1949 na ně dohlíželi též sovětští poradci. Vykonstruované procesy se vedly též proti bývalým důstojníkům Československé armády. Nejznámějším odsouzeným k smrti byl generál Heliodor Píka. Politické procesy byly vedeny rovněž proti bývalým představitelům nekomunistických stran (Bohumil Laušman, Prokop Drtina, aj.). Před trestem smrti nezachránilo například odsouzenou Miladu Horákovou ani protesty ve světě [3] .
Z církevních hodnostářů, kteří byli souzeni, uveďme například Jana Zahradníčka (odsouzen na 13 let, ve výkonu trestu v letech 1951 – 1960), Josefa Kostohryza (odsouzen na doživotí, ve výkonu trestu v letech 1951 – 1963) či Václava Renče (odsouzen na 25 let, ve výkonu trestu v letech 1951 – 1962). Politické procesy se ovšem ve stalinistickém duchu nevyhýbaly ani samotným komunistům – včetně těch, kteří tento systém aktivně spoluvytvářeli – tak byl odsouzen například generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, Marie Švermová či Gustáv Husák. Vlna represí 1948–1953 tak rozbila veškerou protikomunistickou opozici (výjimka aktivita bratří Mašínů).
Podle posledních odhadů bylo těmito politickými procesy postiženo až 280 tisíc lidí, z nichž bezmála 200 bylo usmrceno.
Hospodářství
Soukromý sektor de iure nezanikl, byl jenom omezen – ovšem docházelo k likvidaci a politickým procesům s těmi, kteří chtěli i nadále soukromě podnikat. Tento proces se nevyhnul ani živnostníkům a maloobchodníkům, i když zde více záleželo na konkrétních lidech a situacích. Hospodářství bylo řízeno centrálním plánováním. Za těmito plány nestály ani tak analýzy a ekonomické studie, jako spíše politické cíle a sovětští poradci.
Hospodářské plány byly pětileté (tzv. pětiletky) – první byl vyhlášen v roce 1949, kdy byl oficiálně schválen na IX. sjezdu KSČ. Hlavním cílem bylo stanoveno budování socialismu po vzoru Sovětského svazu. Československo bylo v plánech Sovětského svazu pro východní blok chápáno jako strojírenská velmoc a tudíž se hospodářství muselo přizpůsobit plánu. Na konci roku 1948 tak pracovalo již více než 95% zaměstnanců v těžkém, méně pak v lehkém průmyslu, omezován byl především terciální sektor.
V únoru 1949 byl přijat zákon o jednotných zemědělských družstvech (JZD), kterým byla zahájena první vlna kolektivizace zemědělství. Jelikož tato první vlna nebyla příliš úspěšná, přišla v letech 1952 – 1958 druhá vlna, která již šla společně s nátlakem a doprovodnou kampaní. Ke vstupu do JZD byli jednotliví zemědělci často nuceni, nezřídka násilným způsobem či přímo uvězněním nespolupracujících zemědělců.
Kolektivizace zemědělství přinesla řadu výhod – z často malých políček obhospodařovaných za pomocí zvířat se staly vetší celky, k jejichž obdělávání mohlo být použito strojů. Nevýhodou naopak bylo odosobnění práce – zemědělec již nepracoval „na svém“ a často tak ztratil původní vztah k půdě a k práci. Negativně rovněž působily nekvalifikované politické zásahy strany do řízení zemědělství.
Z hlediska celkového hospodářství zaznamenala ČSR ekonomický úpadek. Ekonomika byla nadále řízena z jednoho centra a podle jednoho ústředního plánu. Ve vztahu mezinárodního obchodu se Československo přeorientovalo na Sovětský svaz a jeho satelity (RVHP)
Situace od smrti Stalina do počátku 60. let
Významným mezníkem v dějinách nejen východního bloku se stala smrt vůdce a diktátora Sovětského svazu Josifa Vissarionoviče Stalina 5. března 1953. Mnozí tuto událost chápali jako naději pro změnu toho, co v systému nefungovalo. Hlavním problémem bylo nedostatečné a poruchové zásobování. Nepřítomností silné osobnosti v čele Sovětského svazu narostly též politické nesouhlasy s totalitním režimem.
Vzápětí po Stalinovi přišla další šokující zpráva – 14. března 1953 zemřel také Československý prezident Klement Gottwald. K významným změnám na jeho pozici ovšem nedošlo – Národní shromáždění zvolilo dalšího „dělnického“ prezidenta – Antonína Zápotockého.
V Československu se situace ještě zhoršila 30. května 1953 provedením měnové reformy, která měla za následek znehodnocení úspor a zvýšení cen potravin a dalšího zboží. Především způsob, jakým byla měnová reforma provedena, vedl k oslabení důvěry vrstev, které byly k režimu dosud loajální. Celá akce dostala totiž zelenou i presto, že sám prezident Antonín Zápotocký krátce předtím prohlásil, že se nic takového nechystá. Dobový článek informující o této události si můžete přečíst ve sloupku vpravo.
Kromě poměrně malé částky byla veškerá hotovost měněna v kurzu 1 ku 50, přičemž ceny a platy se měnily v kurzu 1 ku 5. Akce odporu na sebe nenechaly dlouho čekat – demonstrace probíhaly na mnoha místech, z nichž největší byla v Plzni. Na její potlačení byla použita armáda a lidové milice. Není bez zajímavosti, že kvůli této reformě bylo Československo vyloučeno z Mezinárodního měnového fondu (MMF), jelikož měnová reforma byla učiněna bez předchozího souhlasu MMF.
Vetší změny přišly až po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) v únoru 1956. Tento sjezd byl zvláštní především díky projevu sovětského prezidenta Nikity Chruščova, při němž odsoudil Stalinův kult osobnosti (O kultu osobnosti a jeho důsledcích). Chruščov poukázal na hromadné vysídlování celých národů, popravu nevinných soudruhů a dále kritizoval Stalinův stihomam a zvůli. Odsoudil též Stalinova pomocníka a masového vraha Beriju. Kritizoval Stalinův přístup a umělé rozdmýchání roztržky s Jugoslávií. Poukázal na vraždy mnoha dalších nevinných lidí, kteří se nedopustili ničeho špatného – jen proto, že Stalin chtěl.
I přes to, že celý text byl oficiálně zveřejněn až po 44 letech, odvysílání některých částí či vět vedlo mimo jiné i v Československu k požadavku kriticky zhodnotit vlastní minulost. Velké politické procesy přestaly již dříve, nyní však vyvstala otázka jejich oprávněnosti. KSČ se toto podařilo poměrně záhy (v květnu) utnout a k očekávaným změnám nedošlo.
Po revoluci v Maďarsku a po jeho potlačení sovětskými vojsky v listopadu 1956 jakékoliv reformní směry uvnitř komunistické strany téměř úplně umlkly. Interní prověrky a další aktivity zastrašily většinu reformních myšlenek, které byly označeny za nepřátelské a škodlivé.
13. listopadu 1957 zemřel druhý komunistický prezident, Antonín Zápotocký, na infarkt. Jeho místo zaujal tajemník Ústředního výboru (ÚV) KSČ Antonín Novotný, a to hned 19. listopadu. Došlo tak ke spojení nejvyšší funkce ve straně i ve státě.
