První fáze války (1939 – 1941)

Hit­ler po úspěš­ném při­po­jení Rakouska, Sudet a obsa­zení zby­lého území Čes­kých zemí, vyhla­šo­val nároky na při­po­jení se Němců žijí­cích v zahra­ničí k jeho říši. Jeho poža­davky se týkaly zejména svo­bod­ného města Gdaňsk, rov­něž poža­do­val od Pol­ska spo­jení přes tzv. gdaň­ský kori­dor do Východ­ního Pruska. S tím, že tyto komu­ni­kace by spa­daly pod Němec­kou říši, čímž by bylo Pol­sko v pod­statě oddě­leno od Balt­ského moře. Takové poža­davky ovšem pol­ská strana odmítla, spo­lé­ha­jící se na záruky západ­ních zemí pro pří­pad kon­fliktu s Němec­kem. Co nezís­kal Hit­ler vyjed­ná­vá­ním, to měl zís­kat vojen­skou silou.

Za začá­tek druhé svě­tové války pova­žu­jeme 1. září 1939, kdy přesně ve 4:45 ran­ního času Německo usku­teč­nilo vojen­ský vpád do Pol­ska. Tento útok byl reakcí na údajné pře­pa­dení němec­kého vysí­lače v Hli­vi­cích (Gleiwitz) – ve sku­teč­nosti se však jed­nalo o pří­sluš­níky německé zpra­vo­daj­ské služby, kteří byli pře­vle­čeni do pol­ských uni­fo­rem. Tímto oka­mži­kem tedy Německo začalo se svojí bles­ko­vou vál­kou, rych­lým taže­ním proti Pol­sku podle plánu Fall Weiß.

Fran­cie a Spo­jené krá­lov­ství se ten­to­krát neu­chý­lily k pou­hým for­mál­ním pro­tes­tům, jako tomu bylo v pří­padě obsa­zení Čes­ko­slo­ven­ska, ale 3. září 1939 vypo­vě­děly Německu válku. Fran­couz­ská armáda obsa­dila Magi­no­tovu linii (opev­nění na hra­ni­cích s Němec­kem) a brit­ská armáda vyslala na kon­ti­nent k pod­poře Fran­cie expe­diční sbor.  Spo­jenci se rov­něž roz­hodli k blo­kádě Německa. Neod­hod­lali se však k žád­ným význa­měj­ším ofen­ziv­ním kro­kům na pomoc boju­jí­címu Pol­sku. Jejich čin­nost měla spíše pro­pa­gan­dis­tický než vojen­ský cha­rak­ter (sha­zo­vání letáků leta­dly nad úze­mím Německa). Důvodů pro takový postup bylo  více. Hlav­ním pro­blé­mem byla nepři­pra­ve­nost na válku, a také to, že neměli plány pro ofen­zivní vedení války. Jejich před­sta­vi­telé  stále poše­tile dou­fali, že při­mějí Němce k dohodě. 

Německý bom­bar­dér
Jun­kers Ju 87 „Stuka“

Německá armáda neo­hro­žo­vána na západě, postu­po­vala do pol­ského vni­t­ro­zemí s vyu­ži­tím moder­ního způ­sobu boje, který vychá­zel ze spo­lu­práce mohut­ného letec­tva a sil­ných tan­ko­vých sborů, kte­rým nemohla slabě vyzbro­jená pol­ská armáda vzdo­ro­vat a i přes hrdinný boj pol­ských vojáků Němci postu­po­vali stále dále a dále. Jen pro před­stavu – Němci nasa­dili do boje proti Pol­sku 2000 leta­del, kdežto Pol­sko mělo k dis­po­zici něja­kých 400, z nichž ještě vět­šina byla star­ších typů. Nicméně Němci utr­pěli větší ztráty leta­del než Poláci. Var­šava padla 28. září 1939. To už ale nebyli němečtí vojáci jedi­nými pří­sluš­níky cizí armády, která se na pol­ském území vysky­to­vala – 17. září 1939 spus­til útok na Pol­sko také Sovět­ský svaz, který podle taj­ných dodatků Ribben­t­ro­pova-Molo­to­vova paktu obsa­dil východní část Pol­ska. Pod tíhou útoků dvou oku­pač­ních armád a pádu hlav­ního města Pol­sko kapi­tu­lo­valo a jeho území bylo roz­dě­leno na tři části – východní část se stala sou­částí Sovět­ského svazu, západní část se stala sou­částí Německé říše (pro­bí­hala zde ger­ma­ni­zace – osidlo­vání němec­kými oby­va­teli, poněm­čo­vání) a střední část, tzv. gene­rální gou­ver­ne­ment s cen­t­rem v Kra­kově, která byla též pod němec­kou nad­vlá­dou. Pol­sko bylo vní­máno jako kolo­nie, jeho oby­va­telé, kteří podle nacis­tické teo­rie spa­dali do kate­go­rie pod­lidí, pak jako zdroj levné pra­covní síly. Pol­ští Židé začali být vyhá­něni z Němec­kem obsa­ze­ného území do gene­rál­ního gou­ver­ne­mentu, kde byli shro­maž­ďo­váni v ghet­tech. Útoku na Pol­sko se na německé straně zúčast­nili rov­něž vojáci Slo­ven­ského štátu, který se dob­ro­volně při­po­jil bez vyzvání ze strany Německa.

Politika SSSR

Poli­tika Sovět­ského svazu dik­to­vaná J. V. Sta­li­nem měla za cíl roz­ší­ření sovět­ského impé­ria. K sovět­skému území byla při­po­jena východní část Pol­ska, v červnu 1940 byla násilně při­po­jena také Litva, Eston­sko a Lotyš­sko. Sovět­ský svaz při­po­jil ke svému území na základě „svo­bodné dohody“ s rumun­skou vlá­dou též území Besa­rá­bie a Severní Bukoviny.

Více­méně první zemí, která odmítla tuto formu nátlaku, bylo Fin­sko. Sověti se sna­žili od Fin­ska zís­kat území v blíz­kosti Lenin­gradu v oblasti Karel­ské šíje (v poža­do­va­ném území se nachá­zelo tehdy druhé nej­větší město Fin­ska Vii­puri-Vyborg a fin­ská pohra­niční opev­nění Maner­hai­mova linie) a výmě­nou za ně nabí­zeli území u severní části hra­nice Fisnka s SSSR. Dále chtěli zří­dit námořní základnu na polo­ostrově Hankö. Na tyto poža­davky Fin­sko nepři­stou­pilo. Na to měl Sovět­ský svaz ovšem kvapně při­pra­ve­nou odpo­věď – armádu. A tak 30. lis­to­padu 1939 začala sovět­sko-fin­ská (tzv. zimní) válka. Sovět­ské velení plá­no­valo tažení ve stylu němec­kého bli­tzkriegu. Sovět­ští vojáci však nebyli na tako­vou válku při­pra­veni ani vyba­veni. V důsledku sta­teč­ného odporu fin­ských vojáků, který se opí­ral o opev­ně­nou Maner­hai­movu linii a nepřízně počasí (sovět­ští vojáci nebyli vyba­veni pro boj v zimě, při­čemž často se vedly boje v ark­tic­kých pod­mín­kách) byla první část války pro Sovět­ský svaz neú­spěšná. Sovět­ské velení muselo nasa­dit znač­nou pře­vahu ve všech dru­zích zbraní, aby nako­nec za cenu znač­ných ztrát, při­nu­tili Finy k míru. Během války při­kro­čili Sověti řadě věcí zná­mým až z poz­děj­ších fází války, jako jsou napří­klad nálety sovět­ského letec­tva na fin­ská města. Mírem zís­kali Sověti oblast Karel­ské šíje, ale vytvo­řili si z Fin­ska nepří­tele tou­ží­cího zís­kat zpět to, co mu bylo odňato.

Důsled­kem války bylo do značné míry pod­ce­ňo­vání schop­ností rudé armády v  zahra­ničí. Válka vedená často v extrém­ních zim­ních pod­mín­kách donu­tila Sověty při­pra­vit se na tento typ boje, což zužit­ko­vali v poz­děj­ších fázích války.

Reakcí na sovět­ský útok na Fin­sko bylo jeho vylou­čení ze Spo­leč­nosti národů ještě v pro­sinci roku 1939.

Německý útok na Západ

9. dubna 1940 Německo začalo se Skan­di­náv­ským taže­ním. Během prv­ního dne bylo obsa­zeno Dán­sko, dále bylo oku­po­váno Nor­sko, kde se nachá­zely důle­žité pří­stavy pro vedení ponor­kové války (i pro pří­padný útok proti Bri­tá­nii) a pro dopravu švéd­ské železné rudy do Německa. V Nor­sku byla dosa­zena kola­bo­rant­ská pro­fa­šis­tická vláda v čele s Vid­ku­nem Quislingem.

Fran­couz­ská armáda ovšem stále neza­sa­ho­vala – vyčká­vala v pev­nos­tech na Magi­no­tově linii a pouze při­hlí­žela, jak se Němci blíží (proto se této válce pře­zdívá též „válka vsedě“ nebo také podivná válka).

10. května 1940 začali Němci s taže­ním na západ. Němci neza­ú­to­čili přímo, ale nejdříve napadli neut­rální státy Bene­luxu (Bel­gii, Nizo­zemí a Lucem­bur­sko). V pod­statě nejdříve kopí­ro­vali způ­sob útoku jako německá armáda za první svě­tové války, až do chvíle kdy tomu uvě­řily i Fran­couzi. Poté zahá­jili hlavní útok přes těžce pro­stup­nou oblast Arden­ského pohoří, čímž obe­šli fran­couz­skou obranu. Němci takto roz­dě­lili fran­couz­skou armádu a její část spolu s brit­skými jed­not­kami a bel­gic­kou armá­dou obklí­čili v seve­ro­vý­chodní Fran­cii a Bel­gii. Bri­tům se nako­nec poda­řilo unik­nou eva­ku­ací z pří­stavu Dun­kerque, spolu s částí jed­no­tek fran­couz­ských jednotek.

Fran­cie, která ještě před doby­tím Paříže musela nově čelit též Ita­lům, hle­dala z této situ­ace výcho­disko. Tím se zdál být mar­šál Phi­lippe Pétain, hrdina z první svě­tové války. Ten však již nedo­ká­zal zvrá­tit běh udá­lostí a vlastně jen pode­psal fran­couz­skou kapi­tu­laci. Podle pod­mí­nek pří­měří, které bylo uza­vřeno ve stej­ném želez­nič­ním vagóně poblíž Com­piègne, v jakém pode­pi­so­valo pří­měří Německo po první svě­tové válce, byla Fran­cie roz­dě­lena na severní zónu, která byla oku­po­vána Němci a jižní zónu, ve které vytvo­řil vazal­ský režim mar­šál Pétain. Cen­t­rem této země se stalo město Vichy (odtud též Vichys­tická Fran­cie). Podobně jako někteří Češi, také někteří Fran­couzi se s kapi­tu­lací nesmí­řili, a vytvo­řili pro­za­tímní exi­lo­vou vládu v čele s gene­rá­lem Char­le­sem de Gaullem.

Spojené království

Poté, co Fran­cie kapi­tu­lo­vala, zbyl Hit­le­rovi v Evropě jen jeden silný pro­tiv­ník, a tím bylo Spo­jené krá­lov­ství. Vzhle­dem k dosa­vad­nímu jed­nání Hit­ler nepřed­po­klá­dal, že by Bri­tá­nie kladla velký odpor a spíš oče­ká­val jed­nání, kde on bude vystu­po­vat z pozice síly a Bri­tá­nie více­méně při­jme to, co Hit­ler řekne.

Win­ston Chur­chill (1874 – 1965)

10. května 1940 však v Bri­tá­nii došlo k výrazné změně v poli­tice – na pre­mi­ér­ském postě vystří­dal Nevilla Cham­ber­la­ina Win­ston Chur­chill, zarytý odpůrce poli­tiky appeasementu.

Hit­ler nabídl Bri­tá­nii jed­nání přesně v duchu popsa­ném výše – jed­nal, jako by již byla Bri­tá­nie pora­žena. To však Chur­chill jed­no­značně odmítl a pro­hlá­sil, že nacis­mus musí být zni­čen za kaž­dou cenu.

Bri­tá­nie spo­lé­hala na ochranu, kte­rou jí posky­to­val prů­liv La Manche spolu s její nad­vlá­dou na moři, kde se jí Německo nemohlo rovnat.

To vyvo­lalo v Hit­le­rovi nával vzteku a následně roz­kaz k vypra­co­vání ope­race Seelöwe (Lach­tan, někdy též Lvoun) – plán na invazi do Bri­tá­nie. To mělo něko­lik pod­mí­nek, z nichž nej­dů­le­ži­tější byla abso­lutní nad­vláda nad brit­ským vzduš­ným pro­sto­rem. Proto začala německá Luftwa­ffe s letec­kými útoky proti proti stra­te­gic­kým cílům na ost­ro­vech. Letecké útoky byly zahá­jeny také s tím, že veli­tel Luftwafe Göring samo­libě před­po­klá­dal, že k porážce Bri­tá­nie bude sta­čit jeho letectvo.

Brit­ský jed­no­místný stí­hací letoun Spitfire

Sérii bitev, které se v tomto období ode­hrály, říkáme též letecká bitva o Ang­lii. Její hlavní část se ode­hrála od srpna do října 1940. Němec­kým cílem bylo původně zni­čit brit­ské letec­tvo pomocí útoků na jeho základny, vojen­ské továrny a infrastruk­turu. Po odvet­ných úto­cích brit­ského letec­tva na Německo, které se však nemohli svým roz­sa­hem němec­kým úto­kům rov­nat, při­kro­čili Němci k úto­kům na brit­ská města. Ničivé bom­bar­do­vání Bri­tá­nie s důra­zem na Lon­dýn mělo za úkol pod­lo­mit morálku Britů. V řadách brit­ské RAF (Royal Air Force – Krá­lov­ské letec­tvo) bojo­vali kromě brit­ských pilotů také Poláci, Češi (310. a 312. stí­hací peruť), Kana­ďané, a mnoho dal­ších. Při této bitvě sehrála důle­ži­tou roli radi­o­lo­kační síť (radar byl teh­dejší tech­nic­kou novin­kou, před­tím nebylo možné zvláště v noci zjis­tit a při­pra­vit se na útok nepří­tele).  Bitva o Ang­lii byla prv­ním neú­spě­chem německé armády. Německá Luftwa­ffe ztra­tila 2375 letounů, ztráty na straně Bri­tá­nie činily sotva 15% – 375 leta­del. Morálka Britů nebyla zni­čena, nao­pak byla spíše posí­lena. Poté, co bitva o Ang­lii skon­čila, zcela prá­vem vyřkl Win­ston Chur­chill „Ještě nikdy v ději­nách lid­ských zápasů nedlu­žilo tolik lidí tak mnoho něko­lika málo jedin­cům.“

Další vývoj

27. září 1940 pode­psalo Německo, Itá­lie a Japon­sko tzv. „Pakt tří“, který byl nasmě­ro­ván proti Spo­je­nému krá­lov­ství a Spo­je­ným stá­tům. Na pod­zim téhož roku se k ose při­dalo ofi­ci­álně také Maďar­sko, Rumun­sko, Bul­har­sko, Slo­ven­sko a Finsko.

V září 1940 Ita­lové napadli Egypt – stra­te­gicky důle­žité brit­ské území – ale byli zatla­čeni zpátky do Libye. Na pomoc jim Hit­ler poslal oddíl zvaný Afri­ka­korps v čele s gene­rá­lem Erwi­nem Rom­me­lem (pře­zdí­va­ným „liška pouště“). Neú­spě­chy ital­ské armády v Severní Africe vedly nej­prve k užší spo­lu­práci s Němci, poz­ději více­méně k plnému pod­ří­zení váleč­ným cílům německé Třetí říše.

Itá­lie v říjnu 1940 napdla Řecko, ale její útok byl odra­žen a Řekové obsa­dili i část Albá­nie. Němci proto v dubnu 1941 při­šli Ita­lům na pomoc. Nejdříve však spo­lečně se svými spo­jenci napa­dali Jugo­slá­vii, která před tím s Němci spo­lu­pra­co­vala, ale v důsledku vni­t­ro­po­li­tic­kých změn se od nich odchý­lila. Německá armáda si poté podro­bila i Řecko, kte­rému nepo­mohla ani brit­ská voj­ska vyslaná k jeho pod­poře. Území Jugo­slá­vie bylo roz­dě­leno na něko­lik částí spa­da­jící pod Německo, Itá­lii, Maďar­skem a Bul­har­skem.  Zvláště v Srb­sku půso­bil však silný par­ty­zán­ský odboj proti fašis­tické nad­vládě. Nacisté zde zavedli oku­pační správu v čele s gene­rá­lem Mila­nem Nedićem. Zde však byli oby­va­telé proti vládě a sym­pa­ti­zo­vali spíše s vojen­skými jed­not­kami gene­rála Dra­goljuba Mihai­lo­viće (tzv. čet­níci) nebo s par­ty­zány vede­nými Josi­pem Bro­zem Titem.

V Chor­vat­sku byl za pomoci Osy vytvo­řen kola­bo­rant­ský fašis­tický režim. Vel­kou roli zde sehrála silná fašis­tická orga­ni­zace zvaná Usta­šovci – pod­nikli mj. aten­tát na jugo­sláv­ského krále ve Fran­cii. V čele fašis­tic­kého režimu stál Ante Pave­lić. Usta­šovci se sna­žili vyhladit

Srby, Židy a Romy. Posta­vili něko­lik kon­cen­t­rač­ních táborů (např. Jase­no­vac). Počet obětí usta­šov­ského režimu není přesně znám, ale odha­duje se při­bližně na 500 tisíc Srbů, 30 tisíc Židů a 40 tisíc Romů. Dal­ších asi 250 tisíc Srbů vyhnali ze svého území. Usta­šov­ský režim byl k těmto svým nepřá­te­lům často bru­tál­nější než Němci v rámci kon­cen­t­rač­ních táborů.

USA

Spo­jené státy ame­rické se stále držely poli­tiky iso­la­ci­o­nismu a zůstá­valy mimo přímé válečné dění. Na základě zákona, který pre­zi­dent Roo­se­velt pro­sa­dil v Kon­gresu v březnu 1941 – tzv. „Lend and Lease Act“ (zákon o půjčce a pro­nájmu) USA mate­ri­álně pod­po­ro­valy Brity a jejich spo­jence. Bri­tá­nie toho ihned vyu­žila a roz­ší­řila spo­lu­práci tak, že USA dodá­valy tor­pé­do­borce, na druhé straně mohly vyu­ží­vat brit­ské námořní a letecké základny v sever­ním a již­ním Atlan­tiku. To se však samo­zřejmě nelí­bilo Německu, které zahá­jilo ponor­ko­vou válku, jejímž cílem bylo izo­lo­vat Bri­tá­nii od dodá­vek a tak jí vyčer­pat (kon­voje lodí z USA do Bri­tá­nie byly čas­tým cílem němec­kých ponorek).