První světová válka – První a druhá etapa války (1914–1916)

První válečný rok 1914

Stručný souhrn

Za začá­tek Války je pova­žo­ván 28. čer­ve­nec 1914, kdy Rakousko-Uher­sko vyhlá­silo válku Srb­sku a vznikla Srb­ská fronta. I přes úpor­nou snahu Rakouska-Uher­ska se mu nepo­da­řilo Srby pora­zit a na konci roku byly rakousko-uher­ské jed­notky na téměř stej­ných pozi­cích jako na začátku války.

Dal­ším vál­čiš­těm se stala tře­tího srpna Západní fronta, kde se Německo sna­žilo rychle pora­zit Fran­cii, což se nepo­da­řilo podle plánu a Západní fronta zůstala od pod­zimu 1914 téměř beze změn.

Tře­tím vál­čiš­těm se podle oče­ká­vání stala Východní fronta, kde Rusové zahá­jili 15. srpna ofen­zívu do Východ­ního Pruska, která mohla bát nebez­pečná pro celé Prusko, ale Něm­cům se poda­řilo tento útok zasta­vit a v něko­lika bitvách Rusy pora­zit. Tím zachrá­nili Prusko před invazí a vytvo­řili si pod­mínky pro postup v roce 1915.

Vstu­pem Osman­ské říše do války na straně Troj­spolku dne 29. října 1914 vzniklo něko­lik nových men­ších front, neboť území Osman­ská říše bylo hned na něko­lika mís­tech ve styku s úze­mím států Tro­jdo­hody. Nej­dů­le­ži­tější z těchto front byla fronta proti Rusku na Kav­kaze, kde po počá­teč­ním nástupu byly Osman­ské armády zasta­veny a o něco poz­ději zatla­čeny do Armé­nie. Osman­ské oddíly vedené němec­kými důstoj­níky bojo­valy s Brity v Egyptě a také v Mezopotámii.

Posled­ními oblastmi, které byly vál­kou zasa­ženy již roku 1914 se stala Afrika a Tichomoří.

 

Válečné plány

Evrop­ské vel­moci nejen, že se na válku dobře vyzbro­jily, ale měly i stra­te­gické plány, které všechny počí­taly s rych­lým vítěz­stvím či ale­spoň mírem v krátké době. Jako urču­jící se nako­nec uká­zaly stra­te­gické plány Německa, které roze­hrálo svoji dlouho při­pra­vo­va­nou vel­mo­cen­skou hru o domi­nanci v Evropě a novém roz­dě­lení kolo­nií. Otcem moderní německé válečné stra­te­gie byl v 60. letech 19. sto­letí Hel­muth von Moltke starší. Podle jeho stra­te­gické kon­cepce „roz­hod­ného mané­v­ro­vání“ měl být nepří­tel zni­čen vyso­kou kon­cen­t­rací vojsk, které se do váleč­ného pro­storu dosta­nou v krátké době po želez­nici. Tato masa vojsk spo­lečně s kva­lit­ními němec­kými zbra­němi (dělo­stře­lec­tvo, mino­mety, kulo­mety) zajistí vítěz­ství v roz­hodné bitvě, kde bude zni­čena vět­šina vojsk sou­peře. Pak budou násle­do­vat mírová jed­nání, kde vítězné Prusko pro­sadí své cíle. Tato stra­te­gie sla­vila úspěch v roce 1871, kdy se v bitvě u Sedanu poda­řilo roz­dr­tit armády Fran­cie a následná mírová smlouva umož­nila sjed­no­cení Německa a vznik němec­kého císařství.

Schlie­fe­nův plán

Na této základní stra­te­gické kon­cepci byl posta­ven Von Schlie­fe­nův plán, který byl vypra­co­ván v letech 1891–1905 náčel­ní­kem němec­kého gene­rál­ního štábu Alfre­dem hra­bě­tem von Schlie­f­fe­nem. Von Schlie­f­fe­nova kon­cepce „války na dvou fron­tách“ počí­tala nejen s nepřá­tel­stvím Fran­cie, ale i Ruska. Plán počí­tal s rych­lým pře­su­nem vojsk na západ a úto­kem na Fran­cii přes neut­rální Bel­gii. Během 20 dnů měla být obsa­zena Paříž, za dal­ších 22 dnů bojů poté měla být fran­couz­ská armáda zni­čena, Fran­cie vyřa­zena z války a došlo by k pře­sunu vítěz­ných němec­kých oddílů na východ a k porážce ruské armády. Plán před­po­klá­dal poma­lou rus­kou mobi­li­zaci, jež měla poskyt­nout právě von Schlie­f­fe­no­vých 42 dní na porážku Fran­cie. Koneč­nou podobu dostala německá válečná stra­te­gie v posled­ních před­vá­leč­ných letech a jejím auto­rem byl náčel­ník němec­kého gene­rál­ního štábu von Moltke mladší, který však pouze posí­lil oddíly určené k dobytí Paříže.

První boje

Západní fronta

Němečtí vojáci v bitvě na řece Marně

Dne prv­ního srpna 1914 stála na západ­ních hra­ni­cích Německa armáda, jež čítala 1 485 000 mužů a jejím prv­ním váleč­ným aktem byla oku­pace Lucem­bur­ska. O dva dny poz­ději jed­notky této armády vstou­pily do neut­rální Bel­gie, čímž byla Velká Bri­tá­nie donu­cena vyhlá­sit Německu válku, neboť byla garan­tem bel­gické neutra­lity. I přes sta­teč­nou obranu bel­gic­kých a brit­ských vojsk padl 20. srpna 1914 Bru­sel do rukou němec­kých vojsk a během příš­tích dnů byla téměř celá Bel­gie oku­po­vána Němec­kem. Německo zří­dilo dne 26. srpna Gene­rální gover­ne­ment Bel­gie (Gene­ral­gou­ver­ne­ment Bel­gien), který zpo­čátku řídil polní mar­šál Kol­mar, svo­bodný pán von der Goltz. Německé armády pak postu­po­valy do seve­ro­vý­chodní Fran­cie s cílem zni­čit fran­couz­skou armádu spolu s brit­ským expe­dič­ním sbo­rem a tento postup vedl k sérii bitev. V první bitvě na řece Marně (bitva je známa jako „Zázrak na Marně“) dne pátého srpna  se fran­couz­ské armádě poda­řilo s vypě­tím všech sil zasta­vit německý postup (fran­couz­ské vojáky vozili na frontu paříž­ské taxíky).  V bitvě u Revigny a ani v násle­du­jí­cích stře­tech se však Něm­cům  nepo­da­řilo zni­čit armádu Fran­cie a donu­tit Fran­cii k uza­vření míru v plá­no­va­ných 42 dnech.

Toto selhání von Schlie­f­fe­nova plánu mělo za násle­dek změnu ve vedení němec­kého gene­rál­ního štábu, kde byl von Moltke mladší nahra­zen minis­trem války, gene­rál­po­ru­čí­kem Eri­chem von Fla­ke­nha­y­nem. Nový německý vrchní veli­tel naří­dil oka­mžitý ústup o něko­lik desí­tek kilo­me­trů do lep­ších obran­ných pozic, které lépe umož­nily odrá­žet útoky brit­ských a fran­couz­ských vojsk. Dne 18. září se roz­ho­řela série bitev (známá jako „závod k moři“), v nichž se obě strany sna­žily obe­jít a obklí­čit sou­peře. Tato poslední fáze pohyb­livé války na západě v roce 1914 skon­čila 20. října a válka na západní frontě od této chvíle ustr­nula, armády se zako­paly, opev­nily a vznikl feno­mén zvaný Záko­pová válka. Tento nový styl vál­čení byl z hle­diska tech­niky zalo­žen na záko­pech, kulo­me­tech, dělo­stře­lec­tvu a ost­na­tém drátu. Vojáci zne­přá­te­le­ných armád zůstali celé měsíce a roky v téměř stej­ných pozi­cích a do pou­žití prv­ních tanků vznikla v pod­statě patová situ­ace, kdy každý sebe­menší postup o pár kilo­me­trů či dokonce sto­vek metrů byl vykou­pen obrov­skými ztrátami tisíců vojáků. Rok 1914 byl také prv­ním rokem, v němž byly nasa­zeny nové zbraně. Jed­nalo se pře­de­vším o ponorky, vzdu­cho­lodě a letadla.

Ihned po vypuk­nutí války začalo brit­ské námoř­nic­tvo s blo­ká­dou němec­kých pří­stavů s cílem odříz­nout Německo od dovozu stra­te­gic­kých suro­vin. Německá flo­tila byla sice jen o málo slabší než brit­ská, ale v němec­kém velení pře­vlá­dala značná skepse ohledně mož­nosti pora­zit ang­lické loďstvo v bitvě. Výsled­kem byla mini­mální německá námořní akti­vita, takže se boje ome­zily na střet­nutí leh­čích sil (křiž­níky a tor­pé­do­borce) a jedi­nými vět­šími úspě­chy se na německé straně mohly pochlu­bit pouze ponorky. Dne devá­tého září 1914 poto­pila německá ponorka U 9 v sever­ním moři během jedné hodiny tři ang­lické pan­cé­řové křiž­níky, čímž skvěle uvedla ponorky do dějin válčení.

Srbská fronta

S vypo­vě­ze­ním války Srb­sku dne 28. čer­vence 1914 začalo Rakousko-Uher­sko shro­maž­ďo­vat své armády poblíže srb­ských hra­nic. Dne 12. srpna 1914 pře­šly tyto síly do útoku na Srb­sko, jehož armáda byla početně o mnoho slabší. Srbové však odra­zili tento útok i další dvě ofen­zívy vojsk Rakousko-Uher­ska zapo­čaté ve dnech sed­mého září a pátého lis­to­padu 1914. V těchto bitvách padlo cca 170 000 Srbů a rakousko-uher­ské ztráty činily cca 215 000 mužů. Výsled­kem tří rakousko-uher­ských ofen­ziv však byly naprosto mini­mální územní zisky, neboť srb­ská armáda pře­šla tře­tího pro­since 1914 do pro­ti­ú­toku a během dvou násle­du­jí­cích týdnů vytla­čila rakousko-uher­ská voj­ska ze svého území.

Východní fronta

Paul von Hin­denburg (1847 – 1934) se poz­ději stal němec­kým prezidentem

Velké boje na východě začaly 15. srpna rus­kou ofen­zí­vou do východ­ního Pruska, což vyvo­lalo v němec­kém gene­rál­ním štábu pře­kva­pení, pro­tože Rusové mobi­li­zo­vali a pře­šli do útoku mno­hem rych­leji, než před­po­klá­dal německý plán. Vzhle­dem k početní sla­bosti němec­kých sil postu­po­vala ruská armáda zpo­čátku vpřed, ale již 17. srpna byla zasta­vena u Stallupo­nen (dnes Nestě­rov v Rusku). O tři dny poz­ději se Rusům poda­řilo zví­tě­zit nad Němci u Gum­bin­nenu (dnes Gusev v Rusku). To vyvo­lalo změny ve vedení německé armády na východě a jejím novým veli­te­lem byl jme­no­ván gene­rál pěchoty Paul von Hin­denburg, jehož zástup­cem se stal gene­rál­ma­jor Erich Luden­dorff. Od 20 srpna do 31. srpna pro­bí­hala bitva u Tan­nenbergu, v níž byla ruská armáda tvrdě pora­žena. Násle­do­vala další ruská porážka u Mazur­ských jezer (bitva pro­bí­hala ve dnech pátého až 13. září 1914) a ještě jedna na Němenu (26. až 28. září 1914). Tato série němec­kých vítěz­ství stála Rusko dvě kom­pletní armády a zachrá­nila Prusko před okupací.

Na již­ním úseku východní fronty stály proti sobě armády Ruska a Rakousko-Uher­ska. Rakousko-Uher­ské velení se dopus­tilo stra­te­gické chyby, když vět­šinu sil sou­stře­dilo na srb­ské frontě. Větší boje se zde ode­hrály ve dnech 23. srpna až 25. srpna u Kras­niku a o den poz­ději násle­do­vala další bitva u Koma­rowa. V těchto bitvách měla rakousko-uher­ská armáda pře­vahu a poda­řilo se jí zatla­čit ruské jed­notky na východ o desítky kilo­me­trů. Po tomto počá­teč­ním úspě­chu však při­šlo brzy vystříz­li­vění, neboť o něko­lik dní poz­ději byl rakousko-uher­ský útok pora­žen u Zolo­čiva a 29. srpna utr­pěli Rakušané velké ztráty mezi řekami Lipa. I přes tyto neú­spě­chy rakousko-uher­ská ofen­ziva pokra­čo­vala, ale Rusové pře­šli do pro­ti­ú­toku, který se zasta­vil 50 km východě od Kra­kowa, čímž Rusové ohro­zili Slez­sko a vytvo­řili si dobré nástu­piště k útoku do Uher. Ztráty rakousko-uher­ské armády dosáhly 400 000 mužů a na pomoc musely být povo­lány německé jed­notky. Násle­do­vala série bitev o Var­šavu, které skon­čily 26. října. V těchto bitvách se Rusům vedlo o něco lépe, ale ani jedna strana nedo­sáhla zamýš­le­ných cílů ani vel­kých územ­ních zisků a podobný výsle­dek měly další boje, které se zde do konce roku 1914 odehrály.

Turecko vstupuje do války

Dne 29. října 1914 vstou­pilo Turecko do války na straně Troj­spolku. Tímto se První svě­tová válka z Evropy pře­lila na další kon­ti­nent, neboť vznikla další fronta na Kav­kaze, kde se Turci střetli s Rusy. Nové vál­čiště bylo ote­vřeno v Mezo­po­tá­mii, kde riva­lem armády turecké byla armáda brit­ská. Nástupce pro­roka Moha­meda sul­tán Mehmed V. vyhlá­sil 11. lis­to­padu 1914 sva­tou válku s cílem vyvo­lat povstání na mus­lim­ských úze­mích, které kon­t­ro­lo­vali Bri­tové, ale výsle­dek byl velmi slabý. Přesto Bri­tové zba­vili úřadu nomi­nál­ního egypt­ského mís­to­krále (khe­diva) a Egypt byl vyhlá­šen pro­tek­to­rá­tem. Turci zahá­jili pří­pravy k dobytí Suez­ského prů­plavu, který měl pro Bri­tá­nii stra­te­gic­kou hod­notu, neboť tudy prou­dili vojáci z brit­ských kolo­nií na západní frontu.

Africké válčiště

V srpnu 1914 boje začaly v Africe. Německý gene­rál Let­tow-Vor­beck doká­zal s nepa­tr­nými silami pod­ni­kat úspěšné ofen­zivní akce z Německé východní Afriky do brit­ských kolo­nií Ugandy a Keni. Bri­tové odpo­vě­děli dru­hého lis­to­padu 1914 vylo­dě­ním u Tangy. Nejenže se jim nepo­da­řilo zni­čit německé síly, ale byli dokonce pátého lis­to­padu zahnáni na ústup a donu­ceni nalo­dit se. Něm­cům padlo do rukou mnoho munice a mate­ri­álu a to jim umož­nilo vést na tomto vál­čišti ofen­zivní akce v roce 1915, pro­tože vzhle­dem k námořní blo­kádě nebyli schopni němec­kou východní Afriku zásobovat.

Tichomořské válčiště

Vstu­pem Japon­ska do války na straně Tro­jdo­hody dne 23. srpna 1914 se válečný požár roz­ší­řil do další části světa. V Ticho­moří se bojo­valo pře­de­vším o německé kolo­nie (Papuu, Samou, Šala­mou­novy ost­rovy, Karo­lín­ské ost­rovy, Mar­shallovy ost­rovy, Mari­án­ské ost­rovy a Bis­marc­kovi ost­rovy) a pro­tože Německo nemělo reál­nou šanci (vzhle­dem k námořní blo­kádě) tyto pozice posí­lit, bylo jen otáz­kou času, kdy o své kolo­nie při­jde. Do konce roku 1914 obsa­dily japon­ské a aus­tral­ské jed­notky všechny německé kolo­nie, čímž válka v Ticho­moří téměř  skon­čila (jed­not­livé německé křiž­níky se pokou­šely rušit záso­bo­vací trasy v Tichomoří).

Je tedy zcela zřejmé, že již v prv­ním váleč­ném roce se z evrop­ského kon­fliktu stal kon­flikt svě­tový, přes­tože nej­větší boje pro­běhly v Evropě.

Druhý válečný rok 1915

Stručný souhrn

Na Srb­ské frontě došlo tohoto roku k vel­kým změ­nám a Srbové byli nuceni ustu­po­vat před zdr­cu­jící převahou.

O změnu na Západní frontě se poku­sili Fran­couzi, Bri­tové i Němci, ale i přes pou­žití jedo­va­tých plynů jen malé části území změ­nily v  tomto roce maji­tele.  Bojo­valo se rov­něž na moři, kde německé ponorky dosáhly skvě­lých výsledků proti váleč­ným i obchod­ním lodím Trojdohody.

Situ­ace na Východní frontě se v prů­běhu tohoto roku velmi změ­nila, neboť moc­nosti Troj­spolku zahá­jily velký útok v důsledku kte­rého byla fronta posu­nuta na východ.

Stra­te­gická situ­ace Osman­ské říše se během tohoto roku poně­kud zhor­šila, neboť Rusové zví­tě­zili na Kav­kaze , Bri­tové a Fran­couzi se vylo­dili v Dar­da­ne­lách a osman­ský útok na Egypt byl odra­žen. Přesto se však osman­ská říše nezhrou­tila, ale právě boje v tomto a násle­du­jí­cím roce ji eko­no­micky velmi vyčerpaly.

Vstu­pem Itá­lie do války vznikla Ital­ská fronta, kde se za straš­li­vých ztrát pokou­šeli Ita­lové pro­ra­zit rakousko-uher­ské linie, což se jim vůbec nevedlo.

Západní fronta

Střelci z Notr­hum­ber­landu v záko­pech pod němec­kým úto­kem u Ypru 1914

S pato­vou situ­ací, která byla výsled­kem bojů z minu­lého roku, nebyla spo­ko­jena ani jedna strana a oba pro­tiv­níci se pokou­šeli ji změ­nit. Nej­prve zaú­to­čili Bri­tové dne desá­tého března u Neuve Cha­pelle. Po této bitvě násle­do­val dne 22. dubna německý pokus o prů­lom fronty u Yprů, kde byl podruhé (první pokus pro­běhl již tře­tího ledna na východní frontě u Boli­mova, ale oče­ká­vaný efekt se nedo­sta­vil) v his­to­rii pou­žit otravný plyn, který tak zís­kal svůj název Yperit. Přes­tože se tímto způ­so­bem poda­řilo pro­lo­mit fran­couz­ské pozice a postou­pit o čtyři kilo­me­try, nebyl tento prů­lom vyu­žit k dosa­žení stra­te­gic­kého úspě­chu, neboť místní němečtí veli­telé nejed­nali dosta­tečně ofenzivně.

Fran­couzi se poku­sili pro­lo­mit u Cham­pagne a v Alsasku, ale byli vždy odra­ženi s vel­kými ztrátami a žád­nými nebo mini­mál­ními územ­ními zisky.

O něco aktiv­nější bylo německé loďstvo, které již v závěru roku 1914 dva­krát úspěšně a beze ztrát bom­bar­do­valo města na ang­lic­kém pobřeží. Při tře­tím pokusu však německé bitevní křiž­níky nara­zily na eskadru svých ang­lic­kých pro­tějšků a výsled­kem byla dne 24. ledna námořní bitva u Dogger Banku. V této bitvě sice Ang­li­čané zví­tě­zili, ale nepo­da­řilo se jim zni­čit slabší němec­kou eskadru.

Poto­pení brit­ské lodi Lusi­ta­nia 1915

Ještě aktiv­nější byly německé ponorky, které vystup­ňo­valy své útoky, takže Velká Bri­tá­nie ztrá­cela jen kvůli ponor­kám 50 až 100 lodí měsíčně. Ponor­ková válka byla navíc pří­či­nou diplo­ma­tic­kých potíží Německa, neboť sed­mého května 1915 poto­pila německá ponorka U 20 brit­ský par­ník Lusi­ta­nia, na jehož palubě zahy­nulo 1201 ces­tu­jí­cích, z nichž 128 bylo občany Spo­je­ných států ame­ric­kých. USA ostře pro­tes­to­valy a německé ponorky dostaly roz­kazy, jež vedly ke zmír­nění ponor­kové války a k větší ohle­du­pl­nosti vůči neoz­bro­je­ným lodím.

Východní fronta

Situ­ace na východní frontě sice při­po­mí­nala situ­aci na frontě západní, neboť i tady se armády kon­cem roku 1914 zako­paly, bylo zde však něko­lik pod­stat­ných roz­dílů. Nej­dů­le­ži­těj­ším z nich byl, v porov­nání s Fran­cií, obrov­ský pro­stor východ­ního bojiště. Nebylo v silách teh­dej­ších armád vytvo­řit na východě tako­vou frontu od severu k jihu, kte­rou by nebylo možno obe­jít nebo pro­jít v někte­rém ze sla­běji chrá­ně­ných úseků. Dru­hým pod­stat­ným roz­dí­lem byla ruská armáda, která oproti armá­dám jiných evrop­ských států byla hůře tech­nicky vyba­vena a její veli­tel­ský sbor nedo­sa­ho­val tako­vých kva­lit. Měla však takřka nevy­čer­pa­telný lid­ský poten­ciál, neboť ruská říše byla obrov­ská a car mohl ver­bo­vat vojáky od Ukra­jiny po Sibiř. Zatímco všechny moc­nosti již na pod­zim 1914 pocí­tily z důvodu krva­vých bojů nedo­sta­tek vojáků a při­způ­so­bily tomu svou váleč­nou stra­te­gii (důklad­nější pří­pravy na každý útok, pou­žití otrav­ných plynů a zvy­šo­vání palebné síly malých jed­no­tek, čímž bylo možno pou­žít méně vojáků a ušet­řit je tak pro další jed­notky). Ruská armáda, přes­tože utr­pěla obrov­ské ztráty a její početní stav se pováž­livě sní­žil, podob­nými pro­blémy netr­pěla. V záloze měla stále dost boje­schop­ných mužů, které mohl car kdy­ko­liv zmo­bi­li­zo­vat. Po selhání von Schlie­f­fe­nova plánu byly některé německé jed­notky pře­su­nuty na východ a již sed­mého února pře­šla německá armáda do útoku. Dne 22. února skon­čila druhá (zimní) bitva u Mazur­ských jezer rus­kým deba­klem a postu­pu­jící Němci osvo­bo­dili východní Prusko. Dne dru­hého května 1915 zahá­jili Němci gene­rální ofen­zívu na celé východní frontě. Výsled­kem byly veliké územní zisky, takže ke dni 30. září 1915 oku­po­valy německé a rakousko-uher­ské armády Pol­sko, Litvu, západní Bělo­rusko a seve­ro­zá­padní Ukrajinu.

Turecké fronty

Turecká ofen­zíva na Kav­kaze skon­čila pro Turky kata­stro­fou, neboť dru­hého ledna byla téměř celá úto­čící armáda zni­čena nebo se vzdala Rusům.

Tyto boje však měly ještě straš­li­vější dohru, neboť proti Tur­kům bojo­vali křes­ťan­ští Arméni, kteří byli pod­da­nými turec­kého sul­tána. V dubnu 1915 došlo k vyhlá­šení armén­ské vlády na Rusy obsa­ze­ných úze­mích, což Tur­kům sta­čilo k naří­zení „pře­sunu armén­ského oby­va­tel­stva do zázemí“. Tento pře­sun při­po­mí­nal peklo (během „pře­sunu“ se konaly hro­madné popravy mužů a sta­ti­síce Arménů zemřely hla­dem a žízní, neboť Turci naplá­no­vali trasu pochodu přes nehos­tinné oblasti a nezá­so­bo­vali dosta­tečně pocho­du­jící). V letech 1915 až 1917 zemřelo cca milion Arménů a tím byl spáchán zlo­čin genocidy.

Počát­kem února 1915 se Turci poku­sili dobýt Suez­ský prů­plav, ale byli s vel­kými ztrátami odraženi.

Turečtí vojáci u Gal­li­poli (oprace Dardanely)

Brit­ské a fran­couz­ské velení při hle­dání nej­lepší stra­te­gie k porážce Troj­spolku roz­hodlo, že nej­slab­ším člán­kem je Turecko a tudíž nebude těžké ho roz­hod­ným úde­rem vyřa­dit z války. Navíc Brity a Fran­couze pohá­něl strach z před­stavy, že by Rusové došli do Istanbulu jako první, zmoc­nili se Dar­da­nel a ote­vřeli si pří­stup do Stře­do­zem­ního moře. Na tomto pří­kladu je dobře vidět, jak žár­livě se tito spo­jenci hlí­dali. Po mnoha dis­ku­sích bylo roz­hod­nuto ude­řit přímo z moře na Istanbul a tak 19. února 1915 začala Ope­race Dar­da­nely. Velmi brzy se uká­zalo, že nebude možné (ponorky, miny, dělo­stře­lec­tvo) pro­plout bitevní eskad­rou přímo až do Istanbulu, takže bylo roz­hod­nuto pou­žít i pozemní voj­ska. Boje v Dar­da­ne­lách trvaly až do devá­tého ledna 1916, kdy byly vyčer­pané oddíly Britů a Fran­couzů eva­ku­o­vány. Toto vítěz­ství sice umož­nilo Tur­kům pokra­čo­vat ve válce, ale vykr­vá­cely v něm nej­lepší oddíly Turecké armády a země se velmi eko­no­micky vyčer­pala. Tyto boje však zro­dily turec­kého národ­ního hrdinu Mustafu Kemala. Z nezná­mého veli­tele divize se stal „Otec Turek“ – Atatürk.

Srbská fronta

I na této frontě byli Němci nuceni poskyt­nout pomoc svému Rakousko-uher­skému spo­jenci, neboť i na této frontě se již v roce 1914 jasně uká­zalo, že Rakousko-uher­ská armáda není schopna dosáh­nout naplá­no­va­ných cílů. Po při­su­nutí dosta­teč­ného množ­ství jed­no­tek zaú­to­čila německá armáda šes­tého října 1915 na Srb­sko. Již devá­tého října padl Běle­hrad, prv­ního lis­to­padu Kragujevac.

Dne 11. října 1915 vstou­pilo Bul­har­sko do války na straně Troj­spolku, bul­har­ská armáda zaú­to­čila na Srb­sko a již 22. října dobyla Sko­pje. Bylo jasné, že sou­stře­dě­nému náporu armád Německa, Rakousko-Uher­ska a nově Bul­har­ska nemůže Srb­sko dlouho odo­lá­vat a přes­tože Srbové bojo­vali sta­tečně, pře­vaha byla pří­liš velká. Srb­ské armádě nezbylo než ustu­po­vat na jih, pokud nechchtěla být obklí­čena a zničena.

Italská fronta

Dne 3. května 1915 vystou­pila Itá­lie z Troj­spolku a 23. května vyhlá­sila válku Rakousko-Uher­sku. Tato změna stran vyply­nula z brit­sko-ital­ských jed­nání v Lon­dýně, kde bylo Itá­lii při­slí­beno velké území Istrie a Dal­má­cie za vojen­skou pomoc proti Troj­spolku. Přesně o měsíc poz­ději spus­tili Ita­lové ofen­zívu ve směru Terst. Výsled­kem byla první bitva na řece Soči (Isonzo) ve které se ital­ská armáda, i přes svou početní pře­vahu na oddíly Rakousko-Uher­ska, nedo­ká­zala posa­dit. Územní zisky byly mizivé a ztráty veliké. Ital­ské velení se však nedalo tak snadno odra­dit od svého záměru a spus­tilo další ofen­zívy na řece Soči. Do konce roku 1915 na na tomto nevel­kém území ode­hrály čtyři bitvy známé jako první až čtvrtá bitva na řece Soči. Výsled­kem všech těchto bitev byly vysoké ztráty a téměř žádné územní zisky. Novým vál­čiš­těm se od této doby stalo i Jader­ské moře, kde se větší námořní bitvy nikdy neo­de­hrály, neboť zde byly aktivní pře­de­vším lehčí síly (ponorky, rychlé čluny).

Třetí válečný rok 1916

Stručný souhrn

Sou­stře­děný nápor armáda Troj­spolku na Srb­sko měl za násle­dek vytla­čení srb­ské armády z území Srbska,čímž Srb­ská fronta skon­čila. Vystří­dala ji o něco již­něji fronta Soluňská.

Na Západní frontě pro­běhly tento rok obrov­ské boje, když se obě strany pokou­šely zni­čit armády sou­peře. Výsled­kem byly ještě straš­nější ztráty než minulý rok a téměř žádné územní změny. na moři došlo k nej­vět­šímu střet­nutí této války a německé ponorky dosáhly opět vel­kých úspěchů.

Východní fronta byla i tento rok v pohybu, ale opač­ným smě­rem než rok minulý. Ini­ci­a­tivu pře­vzali Rusové a poda­řilo se jim v již­ním úseku fronty postou­pit o desítky kilo­me­trů a způ­so­bit nepří­teli veliké ztráty.

Na Ital­ské frontě pokra­čo­vali Ita­lové v mar­ných poku­sech o prů­lom s podob­ným výsled­kem jako v  roce předcházejícím.

Novým bojiš­těm se stalo Rumun­sko, které vstou­pilo do války po boku Tro­jdo­hody.  Reakce armád Troj­spolku byla bleskurychlá a zni­ču­jící, takže rumun­ská armáda byla v krátké době vytla­čena z rumun­ského stát­ního území.

Západní fronta

Fran­couz­ští vojáci v bitvě u Verdunu

Po nic neře­ší­cích ofen­zí­vách z roku 1915 zůstala západní fronta téměř stej­ném území jako na konci německé ofen­zívy v roce 1914. Obě strany se tento stav pokou­šely změ­nit, ale obě byly moc silné na to, aby byly pora­ženy a pří­liš slabé na to, aby zví­tě­zily, takže výsled­kem byly další sta­ti­síce mrtvých a zra­ně­ných  vojáků. Ini­ci­a­tivu nej­prve pře­vzali Němci, kteří již 21. února 1916 zaú­to­čili na Ver­dun. Tohle město obe­pí­nal ze severu pás pev­ností a pro Fran­cii bylo důle­žité z hle­diska její obrany. Úto­kem na Ver­dun začala nejdelší (niko­liv nej­kr­va­vější) bitva První svě­tové války, pře­zdí­vaná „Ver­dun­ský mlýnek na maso.“ Fran­couzi při­su­no­vali další divize, brá­nili se velmi sta­tečně a nako­nec pře­šli do pro­ti­ú­toku, takže když byla 18. pro­since 1916 bitva u konce, stála německá armáda na těch samých pozi­cích, z kte­rých 21. února zaú­to­čila. Ztráty dosáhly děsivé výše, neboť během bitvy bylo vyřa­zeno z boje (mrtví,zranění a pohře­šo­vaní) 336 000 němec­kých a 362 000 fran­couz­ských vojáků. Ještě během bitvy u Ver­dunu spus­tila brit­ská armáda a fran­couz­ská armáda ofen­zívu na Sommě. Tím začala nej­kr­va­vější bitva První svě­tové války, neboť při ní zemřelo 498 054 Britů, 194 451 Fran­couzů a 237 159 Němců. Spo­jenci byli zasta­veni 18. lis­to­padu 1916, aniž dosáhli svých cílů.

V době těž­kých bojů u Ver­dunu byla dosa­vadní pasi­vita němec­kého váleč­ného loďstva nepři­ja­telná a tak se němečtí admi­rá­lové odhod­lali k akci. Téměř celá německá flo­tila vyplula 31. května 1916 do Sever­ního moře v naději, že se jí podaří pře­kva­pit a zni­čit něja­kou menší část brit­ského váleč­ného námoř­nic­tva. Brit­ská admi­ra­lita však byla o vyplutí německé flo­tily infor­mo­vána (infor­mace ale neří­kaly, že vyplula celá německá flo­tila, takže obě strany oče­ká­valy, že pře­kvapí a zničí část nepřá­tel­ského loďstva), takže do Sever­ního moře poslala vět­šinu váleč­ných lodí, které měla na Brit­ských ost­ro­vech k dis­po­zici. Výsled­kem byla námořní bitva u Jut­ska (nebo u Skagerraku), v které Bri­tové zví­tě­zili ze stra­te­gic­kého pohledu, neboť zahnali němec­kou flo­tilu na ústup. Utr­pěli ale větší ztráty než flo­tila německá, takže obě strany po bitvě ohlá­sily vítěz­ství. Prav­dou ovšem zůstává, že mnoho němec­kých lodí bylo nato­lik poško­zeno, že se poměr sil na dlouhé měsíce výrazně změ­nil ve pro­spěch Britů. I v roce 1916 pokra­čo­vala ponor­ková válka, ve které německé ponorky dosáhly sluš­ných výsledků proti námoř­nímu obchodu Trojdohody.

Východní fronta

Na žádost Fran­cie a Velké Bri­tá­nie spus­tilo Rusko sérii útoků ve snaze upou­tat co nej­více němec­kých divizí a odleh­čit tak západní frontě. Dne 17. března zaú­to­čili Rusové ve východní Litvě, kde 14. dubna byli pora­ženi v bitvě u jezera Narocz. Dne čtvr­tého června 1916 zahá­jil ruský gene­rál Ale­xej Bru­si­lov ofen­zívu proti armádě Rakousko-Uher­ska na seve­ro­zá­padní Ukra­jině. Tato ofen­zíva trvala do 20. září 1916. Bru­si­lova ofen­zíva zatla­čila jed­notky Troj­spolku až o 60 kilo­me­trů na západ, což by byl na západní frontě velký úspěch, ale na východě to mnoho nezna­me­nalo. V těchto bojích ztra­tilo Rusko 1 400 000 mužů, Rakousko-Uher­sko 750 000 mužů a Německo 150 000. Tyto obrov­ské ztráty však pod­lo­mily morálku ruské armády.  Bru­si­lova ofen­zíva byla nej­vět­ším vítěz­stvím Tro­jdo­hody v roce 1916, vyvo­lala změny v němec­kém vrch­ním velení (von Fla­ke­nhayn byl nahra­zen von Hin­denbur­gem) a změny ve vedení východní fronty (Německo pře­vzalo odpo­věd­nost za celou východní frontu).

Italská fronta

I v prů­běhu roku 1916 úto­čila ital­ská armáda na rakousko-uher­ské pozice na řece Soči. Dne 11. března začala pátá bitva na řece Soči a do konce roku jich zde bylo sve­deno cel­kem devět (počí­táno i s bitvami z roku 1914), ale kromě obrov­ských ztrát, dobytí města Gorica a postupu o pár desí­tek kilo­me­trů nedo­sáhla ital­ská armáda ničeho. Rakousko-uher­ská armáda kon­tro­vala 11. března 1916 svojí ofen­zí­vou v Již­ním Tyrol­sku. Tato ofen­zíva zpo­čátku byla pro Italy pře­kva­pe­ním a díky tomu se Rakousko-uher­ské armádě poda­řilo postou­pit, ale ital­ský pro­ti­ú­tok ji zatla­čil do při­bližně stej­ných pozic, odkud vyšla.

Srbská fronta

Výsled­kem sou­stře­dě­ného náporu Troj­spolku na Srb­sko v roce 1915 byl ústup srb­ské armády na jih. Srbové bojo­vali sta­tečně, ale pře­vaha byla pří­liš veliká a po vstupu Bul­har­ska do války na straně Troj­spolku se jejich stra­te­gická situ­ace stala neu­dr­ži­tel­nou. Po odříz­nutí bul­har­skými voj­sky od záso­bo­vání dne 16. října 1915 už měla srb­ská armáda jedi­nou mož­nost jak se nene­chat zni­čit. Tou mož­ností byla eva­ku­ace na ost­rov Korfu, která se úspěšně usku­teč­nila. Dne tře­tího března 1916 dosáhly jed­notky Troj­spolku Srb­sko-řec­kou hra­nici a krátce na to dora­zily Rakousko-uher­ské jed­notky do jižní Albá­nie, čímž zanikla srb­ská fronta, ale vznikla soluň­ská fronta.

Soluňská fronta

Počátky váleč­ných akti­vit v oblasti Egej­ského moře a Řecka se datují již od roku 1915, kdy v sou­vis­losti s pří­pra­vami na Dar­da­nel­skou ope­raci zabrala fran­couz­ská a brit­ská armáda některá území tehdy neut­rál­ního Řecka, která byla pou­žita jako odra­zový můs­tek k útoku na Dar­da­nely a k záso­bo­vání srb­ské armády. Když jed­notky Troj­spolku dora­zily počát­kem března 1916 na Srb­sko-řecké hra­nice, čelili jim zde Fran­couzi a Bri­tové. V prů­běhu roku 1916 zde bylo sve­deno něko­lik bitev, ale po zby­tek války byla tato fronta ved­lejší a nepro­bí­haly na ní velké pohyby, což se nezmě­nilo ani vstu­pem Řecka do války na straně Tro­jdo­hody dne 29.června 1917.

Rumunská fronta

Dne 28. srpna 1916 vyhlá­silo Rumun­sko Troj­spolku válku a jeho armády zaú­to­čily na Rakousko-uher­ské Sed­mi­hrad­sko. Do polo­viny září postou­pili Rumuni o 75 kilo­me­trů, reakce Troj­spolku na sebe nedala dlouho čekat a již prv­ního září dobyly spo­jené jed­notky (pře­de­vším Bul­haři a Osmani) Troj­spolku Dobrudžu, 22. října Kon­stancu a 23. lis­to­padu pře­kro­čily Dunaj. Z druhé strany vpadly do Rumun­ska spo­jené armády Německa a Rakousko-Uher­ska a i jejich postup byl velmi rychlý, neboť již 29. září padla Sibia, devá­tého října Bra­sov a šes­tého pro­since Buku­rešť. Tím bylo Rumun­sko vyří­zeno, přes­tože jeho pře­ži­vší jed­notky pokra­čo­valy v boji v Moldavsku.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version