První světová válka – třetí a čtvrtá etapa války (1917 – 1918)

Třetí válečný rok 1917

Stručný souhrn

Rok 1917 zna­me­nal obrat ve válce, neboť právě tento rok se Východní fronta zhrou­tila a Německo zapo­jilo téměř všechny své divize do bojů na západě. Vzhle­dem k dlou­ho­tr­va­jící nespo­ko­je­nosti s car­skou vlá­dou a těž­kým ztrátám ruské armády na bojiš­tích vypukla během února v Rusku revo­luce. Car Miku­láš II. z rodu Roma­novců, který vládl v Rusku od roku 1613, se vzdal 27. února 1917 vlády a moc se postupně oci­tala v rukou Pro­za­tim­ního výboru Dumy, pak v rukou Pro­za­timní vlády kní­žete Lvova až se po jejím pádu dne sed­mého čer­vence 1917 dostala do rukou Keren­ského vlády v jejíž čele stál A. Keren­ský. Tato vláda chtěla dál pokra­čo­vat ve válce s Němec­kem, Rakousko-Uher­skem a Osman­skou říší. Na její pokyn ruská voj­ska pod­nikla Keren­ského ofen­zívu, kte­rou ani přes počá­teční úspěch nedo­ká­zala dotáh­nout do vítěz­ného konce, pro­tože rus­kou armádu v té době už velmi poško­zo­vala demo­ra­li­zace a dezerce. Rusko sice po vět­šinu roku ještě pokra­čo­valo ve válce, ale nebylo schopno útoků stra­te­gic­kého cha­rak­teru. Pře­de­vším Německá armáda, ale i Rakousko ‑Uher­ská armáda rea­go­valy na tuto změnu situ­ace pře­su­nem mnoha divizí z Východní fronty na jiná bojiště, zejména na Západní frontu, kde se chys­tal poslední německý pokus pora­zit Fran­couze a Brity, ale i na Ital­skou frontu, kde se jejich čin­nost způ­so­bila Ita­lům drti­vou porážku u Caporetta.

Dru­hou vel­kou změ­nou byl vstup USA do války na straně Tro­jdo­hody. V USA byla velice silně pod­po­ro­vána poli­tika Izo­la­ci­o­nismu, která v pod­statě hlá­sala udr­žení USA mimo kon­flikt, ale šes­tého dubna 1917 USA válku vyhlá­sily Německu a sed­mého pro­since téhož roku Rakousko-Uhersku.Tím se na stranu Tro­jdo­hody při­dala budoucí svě­tová vel­moc s vál­kou nedo­tče­ným lid­ským poten­ci­á­lem a obrov­skou prů­mys­lo­vou základ­nou. Vojen­ská síla USA se nej­prve pro­je­vila na moři, kde válečné lodě Ame­ric­kého námoř­nic­tva (US Navy) zasáhly do boje s němec­kými ponor­kami, jež v té době vážně ohro­žo­valy záso­bo­vání Velké Bri­tá­nie. Záso­bo­vací situ­ace států Troj­spolku však byla ještě horší, pro­tože námořní blo­káda byla velmi účinná. Na Západní frontě byla ame­rická pří­tom­nost zna­tel­nější až v roce 1918, pro­tože trvalo dlouho než Ame­ri­čané zmo­bi­li­zo­vali, vycvi­čili a vystro­jili dosta­tečné množ­ství vojáků, aby je pak poslali loděmi přes Atlant­ský oceán až na Západní frontu. Poměr sil se během roku 1917 dále měnil v nepro­spěch Troj­sk­polku, neboť 27. června mu vyhlá­silo válku Řecko a 26. října Brazílie.

Změny pro­běhly i v bojové tak­tice vál­čí­cích stran. Masové bodá­kové útoky proti zako­pa­nému nepří­teli, jehož pozice obehnané ost­na­tým drá­tem a kryté děly a kulo­mety byly téměř nedo­bytné, stály všechny boju­jící armády tolik živé síly, že již na konci prv­ního váleč­ného roku musely být početní stavy mužů v jed­not­kách redu­ko­vány. Obě strany při­šly s vlast­ními řeše­ními. Bri­tové a Fran­couzi vsa­dili na kon­strukci a masové nasa­zení tanků. Němec­kým recep­tem na pat záko­pové války bylo vytvo­ření spe­ci­ál­ních útoč­ných oddílů. Tyto oddíly byly spe­ci­álně vycvi­čeny a vyzbro­jeny pla­me­no­mety a mino­mety k pro­ra­žení díry do nepřá­tel­ských linií a touto dírou měly pak pro­nik­nout další jed­notky a postu­po­vat dál, při­čemž těžce opev­něné body nepří­tele měly být obcházeny.

Změna nastala i na rakousko-uher­ském trůně, neboť císař Fran­ti­šek Josef I. zemřel 21. lis­to­padu 1916 a císa­řem se stal Karel I. Tento panov­ník rychle roz­po­znal, že porážka Troj­spolku je již jen otáz­kou času a začal růz­nými cestami usi­lo­vat o mír s Tro­jdo­ho­dou. Jeho snahy o mír vždy nara­zily na neo­chotu Německa, ale ani Fran­cie nebyla míru pří­liš naklo­něna. Nástup Karla I. na rakousko-uher­ský trůn zna­me­nal změnu poli­tic­kého kursu a obno­vení parlamentarismu.

Západní fronta

Po více jak dvou letech vál­čení na západě, kdy se fronta téměř nehý­bala se napříč Fran­cií táhl pruh spá­lené země, který začí­nal v seve­ro­zá­padní Bel­gii a kon­čil u hra­nic Švý­car­ska. Na tomto něko­lik desí­tek kilo­me­trů širo­kém a něko­lik set kilo­me­trů dlou­hém území byla vli­vem dělo­stře­lec­kého bom­bar­do­vání vytvo­řena kra­jina podobná té na měsíci. Na tomto území byly některé ves­nice zcela vyma­zány z mapy, nerostly tam žádné stromy a nežila zví­řata. Takový byl obraz západní Fran­cie na počátku roku 1917.

Dne 31. ledna 1917 se Německo roz­hodlo pro vyhlá­šení neo­me­zené ponor­kové války, což zna­me­nalo, že německé ponorky  budou ve svých ope­rač­ních oblas­tech potá­pět bez výstrahy válečné i obchodní lodě nejen moc­ností Tro­jdo­hody, ale i neut­rál­ních zemí. Toto roz­hod­nutí mělo brzy své následky, neboť o tři dny poz­ději pře­ru­šila vláda USA diplo­ma­tické styky s Němec­kem a dne šes­tého dubna 1917 vyhlá­sila vláda USA válku Německu. Do války vstou­pil  obrov­ský lid­ský a zbrojní poten­ciál, ale Ame­rika potře­bo­vala čas na zmo­bi­li­zo­vání a pře­su­nutí své vojen­ské síly do Evropy a právě tento čas pova­žo­vali němečtí stra­té­gové za pří­liš dlouhý na to, aby USA mohly výrazně ovliv­nit boje na Západní frontě. První větší ame­rický kon­tingent vojsk pod vele­ním gene­rála J. Per­schinga  při­stál ve Fran­cii dne 24. června a do konce roku bylo do Fran­cie pře­pra­veno 180 000 ame­ric­kých vojáků.

Dne 23. února 1917 zahá­jily německé armády stra­te­gický ústup na téměř celé Západní frontě. Tento manévr zavedl německé armády do pře­dem při­pra­vené linie obran­ných posta­vení, kte­rou Němci pojme­no­vali Hin­denbur­gova linie.  Dne devá­tého dubna zahá­jila brit­ská armáda ofen­zívu v oblasti Arrasu, která byla ukon­čena až v květnu 1917. Bri­tové sice svých cílů nedo­sáhli a navíc ještě utr­pěli ztráty cca 150 000 mužů zabi­tých, zra­ně­ných nebo zaja­tých, ale poda­řilo se jim odvrá­tit němec­kou pozor­nost od fran­couz­ské části fronty. Fran­couzi ude­řili v Cham­pagni o sedm dní poz­ději než Bri­tové, ale i přes počá­teční úspěch utr­pěli obrov­ské ztráty, které do 20. dubna pře­sáhly 100 000 mužů a do ukon­čení ofen­zívy dne 15. května dosáhly 187 000 mužů. Den po zahá­jeni této ofen­zívy vypukla ve fran­couz­ské armádě vzpoura, která začala u fran­couz­ského 108. pluku, jehož vojáci prostě opus­tili tváří tvář nepří­teli své bojové pozice. Tato vzpoura se v krátké době roz­ší­řila do cel­kem 112 fran­couz­ských divizí a zapo­jilo se do ní aktivně cca 35 000 fran­couz­ských vojáků, kteří odmí­tali úto­čit na nepří­tele. Tyto udá­losti velmi pod­lo­mily boje­schop­nost fran­couz­ské armády po celý zby­tek roku 1917 a  jejich důsled­kem byla změna ve fran­couz­ském vojen­ském vedení, neboť strůjce poslední fran­couz­ské  ofen­zívy gene­rál R. Nivelle byl dne 15. května 1917 nahra­zen gene­rá­lem H‑P. Péta­i­nem. Péta­i­novi se během něko­lika měsíců poda­řilo obno­vit boje­schop­nost fran­couz­ské armády.

Dne 7. června 1917 v jiho­zá­padní Bel­gii pře­šli do útoku Bri­tové a jejich cílem byla vyvý­še­nina hřbetu Mes­si­nes, kte­rou se jim poda­řilo dobýt, ale ztra­tili v boji 17 000 mužů, nicméně ztráty německé dosáhly 25 000 z boje vyřa­ze­ných mužů a z toho 7 500 bylo zajato. Tato čísla uka­zují první náznaky obratu na západní frontě, pro­tože německé armádě již začí­nal dochá­zet dech. Tento pro­sto­rově a časově ome­zený útok však byl pouze pří­pra­vou na brit­skou ofen­zívu, která začala kon­cem čer­vence a vyvr­cho­lila třetí bitvou u Yprů. I přes peč­li­vou dělo­stře­lec­kou pří­pravu, která trvala něko­lik dní postou­pili Bri­tové jen málo a následné německé pro­ti­ú­toky je zatla­čily zpět do pozic, odkud vyšli. Celá ofen­zíva stála Vel­kou Bri­tá­nii 310 000 mužů a Německo při­šlo o 260 000 mužů. Dne 20. lis­to­padu zaú­to­čili Bri­tové u Cam­brai. Na čele útoku jelo 476 tanků a brit­ské velení dou­falo, že tato nová zbraň pře­koná německé linie. Zpo­čátku byli Němci pře­kva­peni a brit­ské tanky postou­pily již první den do hloubky 9 – 12 km. V dal­ších dnech se ale brit­ský postup zasta­vil, neboť tanky trpěly čas­tými tech­nic­kými poru­chami, zapa­daly do krá­terů po dělo­stře­lec­kých gra­ná­tech a koor­di­nace jejich čin­nosti s brit­skou pěcho­tou nebyla dosta­tečná. Dne 30. lis­to­padu pře­vzali ini­ci­a­tivu Němci, zaú­to­čili na Brity u Cam­brai a zatla­čili je do původ­ních pozic. Výsled­kem prv­ního hro­mad­ného nasa­zení tanků v ději­nách byly pouze veliké ztráty a malé územní zisky.

Německé ponorky byly obávanými útočníky (na obrázku SM U-9 , která potopila 18 převážně britských lodí)

Německé ponorky byly obá­va­nými útoč­níky (na obrázku SM U‑9 , která poto­pila 18 pře­vážně brit­ských lodí)

Na moři bojo­valy celý rok 1917 hlavně německé ponorky, jejichž útoky vážně ohro­žo­valy námořní dopravu do Ang­lie. Vysoké ztráty obchod­ních lodí donu­tily Brity k zave­dení kon­vo­jo­vého sys­tému, takže od 10. května 1917 již vět­šina obchod­ních lodí Tro­jdo­hody plula přes Atlant­ský oceán zařa­zená do kon­vojů a pod ochra­nou váleč­ných lodí. Kon­vo­jový sys­tém se osvěd­čil, ztráty obchod­ních lodí poklesly a ztráty němec­kých pono­rek stouply.

Východní fronta

Východní fronta začát­kem roku 1917 neský­tala podobný obraz jako západní bojiště. Vzhle­dem k vět­šímu pohybu zne­přá­te­le­ných armád se zde nevy­tvo­řil mno­ha­setki­lo­me­t­rový pás spá­lené země.Východní fron­tou v roce 1917 hýbaly pře­de­vším poli­tické udá­losti v Rusku, které pak měly přímý vliv na roz­klad ruské armády a vystou­pení Ruska z 1. svě­tové války.

Ruská revo­luce začala dne 8. března 1917 v Moskvě, kde vypukly masové demon­strace proti nedo­statku potra­vin, paliva a auto­kra­tic­kému stylu car­ské vlády. Poli­cie pou­žila proti demon­stran­tům zbraně, ale nepo­koje neu­staly a stá­vek se do 10. března zúčast­nilo vice jak 20 000 děl­níků. Miku­láš II. povo­lal armádu k potla­čení nepo­kojů, ale vyslané armádní jed­notky odmítly do stáv­ku­jí­cích stří­let. Dne desá­tého března vypuklo v Pet­ro­hradu (do roku 1914 S. Peter­sburg) povstání zdejší vojen­ské posádky. O den poz­ději odmítl car Miku­láš II. poli­tické reformy, jež mu navrh­nul před­seda Dumy a rea­go­val naří­ze­ním, jež ruský par­la­ment roz­pus­tilo. Duma však pokra­čo­vala v čin­nosti a udá­losti se daly neza­dr­ži­telně do pohybu. Dne 12. března byl zalo­žen Pet­ro­hrad­ský sovět. Tento orgán vytvo­řili děl­níci, levi­coví poli­tici, agi­tá­toři a stáv­koví vůdci; sovět neu­zná­val car­skou ani Pro­za­timní vládu. Pet­ro­hrad­ský sovět se v krát­kém čase usnesl na Pří­kazu č. 1. Tento pří­kaz zba­vo­val ruské důstoj­níky hod­nosti a práva velet vojá­kům, namísto důstoj­níků měly velet Vojen­ské sověty. Tyto orgány byly pak hro­madně zaklá­dány v mnoha jed­not­kách ruské armády a uzur­po­valy si auto­ritu důstoj­níků. Toto velmi při­spělo k roz­kladu ruské armády, která již tak trpěla čas­tými dezer­cemi. Dne 14. března jme­no­vala Duma novou rus­kou vládu v jejímž čele stál kníže G. Lvov. O den poz­ději Miku­láš II. abdi­ko­val a na trůn měl podle jeho před­stav used­nout jeho bratr Michail, ale ten již násle­du­jí­cího dne abdi­ko­val a pře­dal moc Pro­za­timní vládě v jejímž čele stál kníže G. Lvov.

Dne 3. dubna 1917 se po letech strá­ve­ných v exilu vrací do Pet­ro­hradu V. I. Ulja­nov, který si dal pře­zdívku Lenin. Jeho návrat orga­ni­zo­vala a spon­zo­ro­vala německá vláda, která dou­fala, že odhod­laný revo­lu­ci­o­nář dokáže pod­lo­mit rus­kou boje­schop­nost. Němci pře­vezli Lenina v zaplom­bo­va­ném vagonu ze Švý­car­ska až na hra­nice Ruska a dále pod­po­ro­vali jeho akti­vity. Lenin byl vůd­cem bol­še­vické strany, která byl jed­nou z mnoha rus­kých soci­a­lis­tic­kých stran, které v té době tvo­řily Soci­álně demo­kra­tic­kou děl­nic­kou stranu Ruska. Ide­o­lo­gie těchto stran byla posta­vena na tezích K. Marxe a celé učení je známé jako mar­xi­mus. Lenin měl v plánu svrh­nout Pro­za­timní vládu a ukon­čit ruské angažmá v 1. svě­tové válce.

Dne 18. dubna ohlá­sil ruský ministr zahra­ničí P. Milju­kov, že Rusko bude pokra­čo­vat ve válce. Násle­do­valy veliké demon­strace a vláda byla nucena změ­nit své slo­žení. V nové vládě poprvé zasedli ve vět­ším množ­ství zástupci rus­kých soci­a­lis­tic­kých stran kon­krétně Eseři a Men­še­vici a funkci minis­tra války zís­kal A. Keren­ský. Na jeho pří­kaz zapo­čali Rusové na střed­ním úseku Východní fronty s pří­pra­vou další ofen­zivy, která vstoupí do dějin jako Keren­ského ofen­zíva. Vele­ním rus­kých vojsk byl pově­řen gene­rál A. Bru­si­lov, který vedl úspěš­nou Bru­si­lovu ofen­zívu minulý rok. Dne prv­ního čer­vence 1917 zahá­jil gene­rál A. Bru­si­lov poslední rus­kou ofen­zívu za První svě­tové války. Zpo­čátku se poda­řilo armády Troj­spolku pře­kva­pit a Rusové postu­po­vali rychle vpřed. Ruská armáda však již byla v roz­kladu a nepo­da­řilo se tempo postupu udr­žet, takže již 16. čer­vence byli Rusové zasta­veni a pro­ti­ú­tok Troj­spolku, který začal o tři dny poz­ději, je vytla­čil z vět­šiny doby­tého území a způ­so­bil jim veliké ztráty. O den poz­ději se A. Keren­ský stal hla­vou Pro­za­timní vlády, ale ani tuto vládu neu­zná­valy mnohé proudy ruské soci­ální demo­kra­cie, přes­tože v ní zase­dali zástupci Eserů i Men­še­viků. Chaos v Rusku neu­šel pozor­nosti Němců, kteří prv­ního září zahá­jili na sever­ním úseku východní fronty ofen­zívu s cílem ovlád­nout Pobaltí. Němci zde poprvé vyzkou­šeli spe­ci­ální úderné oddíly, které s úspě­chem pro­lo­mily ruské linie a umož­nily následný postup na Rigu. Dne 9.  září zahá­jil nový ruský vrchní veli­tel L. Kor­ni­lov útok na Pet­ro­hrad, který měl zni­čit Pet­ro­hrad­ský sovět, ale děl­níci vedení bol­še­viky se odhod­laně posta­vili na odpor a útok do 14. září odrazili.

Ve dnech šes­tého a sed­mého lis­to­padu 1917 pro­vedli bol­še­vičtí revo­lu­ci­o­náři vedení V. I. Leni­nem a L. D. Troc­kým v Pet­ro­hradě pře­vrat, poda­řilo se jim svrh­nout Pro­za­timní vládu a pře­vzít moc do svých rukou. Již tře­tího pro­since 1917 bylo uza­vřeno pří­měří a v Brest Litev­sku začala mírová jed­nání mezi Němec­kem a Rus­kem. Zatímco ruská dele­gace se sna­žila jed­nání pro­dlou­žit, Němci se sna­žili rychle uzavřít mír. Tyto roz­dílné snahy vygra­do­valy v ukon­čení pří­měří a obno­vení němec­kého postupu v Pobaltí v násle­du­jí­cím roce, čímž si Němci vynu­tili rychlý pod­pis mírové smlouvy. Tato jed­nání měla ještě jeden efekt a tím bylo uza­vření pří­měří mezi Rumun­skum a státy Troj­spolku dne devá­tého pro­since 1917. Rumun­ská armáda byla totiž pře­vážně vytla­čena ze svého území a bez ruské pomoci nemohla pokra­čo­vat v boji.

Italská fronta

Ital­ská fronta počát­kem roku 1917 pro­bí­hala na téměř stej­ných mís­tech jako začát­kem války. Spe­ci­fi­kem zdej­šího bojiště byl hor­ský terén, který zabí­ral vět­šinu území na kte­rém se boje ode­hrá­valy a velmi zvý­hod­ňo­val obránce, což byl jeden z hlav­ních důvodů ital­ských neú­spě­chů v před­cho­zích letech na tomto bojišti. Ital­ské vrchní velení se však nevzdá­valo svého cíle, kte­rým byl pří­stav Terst (ital­sky Trieste) a tak dne 12. května 1917 po mohutné dělo­stře­lecké pří­pravě začala 10. bitva na řece Soči. Boje trvaly až do 8. června 1917 a Ita­lové při nich ztra­tili 160 000 vojáků, kteří padli, byli nezvěstní, zra­nění nebo zajatí. Rakousko-uher­ské ztráty dosáhly výše 75 000 vojáků, ale postup byl minimální.

Němečtí vojáci u Caporetta

Němečtí vojáci u Capo­retta způ­so­bili ita­lům těžké ztráty

Již 18. srpna 1917 ude­řila ital­ská armáda znovu silou 52 divizí, které pod­po­ro­valo 5000 děl, ale opět se nepo­da­řilo rakousko-uher­ské linie pro­lo­mit. Ztráty v 11. bitvě na řece Soči dosáhly 166 000 vojáků ital­ských a 85 000 vojáků rakousko-uher­ských. I přes toto vítěz­ství muselo rakousko-uher­ské velení kon­sta­to­vat, že jeho síly na této frontě jsou bez záloh a vyčer­pány, takže požá­dali němec­kou armádu o pomoc, kte­rou jim Němci nejen oka­mžitě při­slí­bili, ale také poslali. Tato pomoc sestá­vala z něko­lika pěších divizí, ale hlavně sem Němci poslali svoje spe­ci­ální úderné jed­notky, které se tak osvěd­čily na Východní frontě. Dne 24. října 1917 ohlá­sily 12. bitvu na řece Soči výbuchy tříš­ti­vých a ply­no­vých gra­nátů, ale ten­to­krát byli cílem ofen­zívy Ita­lové. Němec­kým a rakousko-uher­ským jed­notkám se poda­řilo Italy pře­kva­pit. Ita­lové byli pře­kva­peni náh­lostí útoky, ale také zjiš­tě­ním, že jejich ply­nové masky jsou proti nepřá­tel­skému plynu neú­činné. Německé spe­ci­ální útočné oddíly pro­lo­mily ital­skou obran­nou linii a ote­vřely pěším divi­zím cestu do hloubky ital­ské obrany, při­čemž silně opev­něné pozice nepří­tele byly obchá­zeny. Již druhý den ofen­zívy postou­pili útoč­níci o 24 kilo­me­trů a při­nu­tili ital­ské vrchní velení pomýš­let na ústup na řeku Tag­li­a­mento, ale chaos u Italů byl takový, že roz­kaz k ústupu byl vydán až 27. října 1917, takže ital­ské jed­notky začaly budo­vat své nové obranné pozice dost pozdě. Tohoto zpož­dění vyu­žily armády Troj­spolku, které dru­hého lis­to­padu 1917 zahá­jily útok, kte­rému ital­ská obrana neo­do­lala a Ita­lové byli nuceni ustou­pit až na obran­nou linii na řece Piavě. Boje trvaly až do 12 lis­to­padu 1917 a ital­ská armáda v nich ztra­tila 30 000 mrtvých a zra­ně­ných, ale 270 000 ital­ských vojáků bylo zajato, takže 12. bitva na řece Soci známá též jako bitva u Capo­retta byla pro Itá­lii sku­teč­nou kata­stro­fou. Ztráty Troj­spolku během této ofen­zívy činily 20 000 vojáků, což je mini­mum v porov­nání s nepřítelem.

Ofen­zíva Troj­spolku na Ital­ské frontě se zasta­vila před řekou Pia­vou a to kvůli vzrůs­ta­jící ital­ské obranně a také z důvodu pří­liš dlou­hých záso­bo­va­cích linií Troj­spolku. Postup armád Troj­spolku o 96 kilo­me­trů ohro­zil celou severní Itá­lii. Ital­ská vláda se roz­hodla vymě­nit vrch­ního veli­tele a tak byl gene­rál L. Cadorna, který naplá­no­val a vedl všechny před­chozí ope­race na Ital­ské frontě, nahra­zen gene­rá­lem A. Dia­zem. Bri­tové a Fran­couzi poslali Ita­lům na pomoc něko­lik divizí a hlavně byl pátého lis­to­padu 1917 vytvo­řen Vrchní válečný výbor. Tento orgán byl tvo­řen vůdci nebo repre­zen­tanty Bri­tá­nie, Fran­cie, Itá­lie a Spo­je­ných států ame­ric­kých a jeho cílem bylo koor­di­no­vat válečné úsilí států Tro­jdo­hody. Bojo­valo se i na Jad­ran­ském moři, kde se dne 15. května 1917 rakousko-uher­ské loďstvo poku­silo pro­ra­zit námořní blokádu.Výsledkem tohoto úsilí byla bitva v Otrant­ské úžině, která se stala nej­vět­ším námoř­ním střet­nu­tím na Jad­ranu za První svě­tové války, přes­tože se jí zúčast­nilo pouze něko­lik leh­kých křiž­níků a torpédoborců.

Řecká fronta

Tato fronta vznikla již v roce 1916, tedy ještě před vstu­pem Řecka do války. Po vytla­čení srb­ské armády z území Srb­ska a její eva­ku­aci na ost­rov Korfu začaly v již­ním Řecku při­stá­vat jed­notky Tro­jdo­hody a po kon­so­li­daci pozic tam byla pře­su­nuta i srb­ská armáda. Počát­kem května 1917 se veli­tel vojsk Tro­jdo­hody fran­couz­ský gene­rál M. Sarrail již cítil dosta­tečně silný k útoku a tak 9. května jeho armáda číta­jící cca 600 000 srb­ských a fran­couz­ských vojáků zaú­to­čila do Make­do­nie, kte­rou oku­po­vala bul­har­ská armáda. Ofen­zíva byla ukon­čena již 14. května, pro­tože úto­čící divize již při­šly o 14 000 vojáků a nebylo dosa­ženo téměř žád­ného postupu. Dne 12. června 1917 byl řecký král Kon­stan­tin I., který byl bra­tran­cem němec­kého císaře Viléma II., donu­cen k abdi­kaci a na řecký trůn nastou­pil jeho druhý syn Ale­xan­der. Nový řecký král cho­val sym­pa­tie k Tro­jdo­hodě, takže již krátce po koru­no­vaci dovo­lil jed­notkám Tro­jdo­hody postou­pit do Thessaly v sever­ním Řecku. Dne 27. června 1917 vyhlá­silo Řecko válku stá­tům Troj­spolku. Dne 20. čer­vence vyslo­vila srb­ská vláda sou­hlas s Pak­tem z Korfu čímž polo­žila základ budou­címu Krá­lov­ství Srbů Chor­vatů a Slo­vinců. Stát měl být kon­ci­po­ván jako monar­chie a vlád­nout měla srb­ská krá­lov­ská rodina.

Turecké fronty

Po kra­chu Dar­da­nel­ské ope­race změ­nili Bri­tové a Fran­couzi váleč­nou stra­te­gii a poku­sili se Turecko pora­zit nepří­mou ces­tou. K srdci Turecka postu­po­valy dvě armády. První armá­dou byla brit­ská armáda v Egyptě pod vele­ním gene­rála sira A. Murra­yho, která již 8. ledna 1917 zahá­jila útok na Sinaj­ský polo­ostrov a zví­tě­zila nad Turky v bitvě u Magrun­steinu, čímž si ote­vřela cestu do Pales­tiny. Nej­bliž­ším stra­te­gic­kým cílem této armády byl Jeruza­lem. Dne 26. března 1917 zahá­jili Bri­tové postup do Pales­tiny a poku­sili se pro­ra­zit opev­ně­nou linii Gaza – Ber­šaba. Tento útok, kte­rého se účast­nilo cca 16 000 brit­ských vojáků však musel být brzy zasta­ven, pro­tože byl špatně naplá­no­ván, spo­lu­práce mezi brit­skou pěcho­tou a dělo­stře­lec­tvem nefun­go­vala dosta­tečně a Bri­tové trpěli nedo­stat­kem vody, takže po ztrátě 4 000 mužů gene­rál sir A. Murray útok zasta­vil. Další brit­ský pokus pro­lo­mit do Pales­tiny při­šel dne 17. dubna a trval dva dny. V těchto čtyřech dnech ztra­tili Bri­tové 6 500 mužů a nedo­sáhli téměř ničeho. Obě střet­nutí jsou známé jako první a druhá bitva u Gazy a měly vliv na brit­skou veli­tel­skou struk­turu v oblasti, neboť 29. června 1917 byl gene­rál sir A. Murray nahra­zen ve funkci gene­rá­lem E. Allenbym. Nový brit­ský veli­tel oka­mžitě zahá­jil pří­pravy na další útok, který 31. října pro­vedl a stře­tutí je známé jako třetí bitva u Gazy. Allenbymu se však díky lepší tak­tice poda­řilo dobýt Ber­šabu, čímž se celá turecká obranná linie zhrou­tila a turecké divize byly nuceny ustu­po­vat na sever. Allenby dlouho neče­kal a již 13. lis­to­padu pokra­čo­val v postupu, který ho 11. pro­since při­vedl do Jeruzaléma.

Dal­ším turec­kým vál­čiš­těm byla Mezo­po­tá­mie, kde se Bri­tové pokou­šeli postou­pit na Bag­dád. Dne 22. února 1971 zahá­jil veli­tel brit­ských vojsk v Mezo­po­tá­mii gene­rál sir F. Maude útok na turecké jed­notky u místa zná­mého jako Kut-el-Amara. Během něko­lika dnů se Bri­tům, pře­de­vším díky lepší tak­tice, poda­řilo pro­lo­mit turecké linie. Již 11. března pokra­čo­val brit­ský postup, který po třech dnech bojů při­vedl Brity do Bag­dádu. Ini­ci­a­tivní gene­rál sir F. Maude chtěl pokra­čo­vat v postupu, ale pří­chod let­ního počasí s vyso­kými tep­lo­tami jaký­ko­liv postup vět­ších jed­no­tek téměř vylu­čo­val. Oži­vení nastalo na této frontě až dne 27. září, kdy postu­pu­jící Bri­tové svedli s Turky vítěz­nou bitvu u Ramadi, čímž vytla­čili turec­kou armádu ze střední Mezo­po­tá­mie. Dal­ším stra­te­gic­kým cílem brit­ské armády na tomto vál­čišti byl Mosul, neboť se tam těžila ropa, která už v té době měla velký význam. Vel­kou ztrá­tou pro Tro­jdo­hodu na tomto vál­čišti byl gene­rál sir F. Maude, který zemřel dne 18. lis­to­padu na cho­leru. Novým veli­te­lem brit­ských vojsk se stal gene­rál sir W. Marshall.

 

Poslední válečný rok 1918

Stručný souhrn

V tomto posled­ním váleč­ném roce pod­niklo Německo poslední pokus defi­ni­tivně zví­tě­zit, pro­tože již nemohlo déle pokra­čo­vat ve válce. Konečné vítěz­ství mělo být dosa­ženo sou­stře­dě­ným úde­rem téměř celé německé armády na západě, neboť již od pod­zimu minu­lého roku pro­bí­hala mírová jed­nání s novými vládci Ruska. Bol­še­vici sice mírová jed­nání pro­ta­ho­vali, ale ruská armáda už byla v tako­vém stupni roz­vratu, že nebyla schopná ofen­zivní akce, takže Němci sta­ho­vali své divize ještě před pod­pi­sem mírové smlouvy. Mír byl nako­nec uza­vřen dne 3. března 1918 v Brestu Litev­ském. Tímto mírem se bol­še­vici vzdali kon­t­roly nad Ukra­ji­nou, Fin­skem, Litvou, Lotyš­skem, Eston­skem, Pol­skem, Kav­ka­zem a oblastmi, které kon­t­ro­lo­vali Bělo­gvar­dějci. Přes­tože Rusko pod­pi­sem Brest­li­tev­ského míru vystou­pilo z První svě­tové války, zbraně na východě Evropy hřměly dál. Již bol­še­vic­kým pře­vra­tem ve dnech 6. a 7. lis­to­padu 1917 začala Ruská občan­ská válka, která byla ukon­čena až roku 1920 vítěz­stvím bol­še­viků a nasto­le­ním jejich vlády téměř na celém území býva­lého car­ského Ruska. Odpůrci bol­še­viků zvaní Bělo­gvar­dějci nebo Bílí Rusové i s jejich zahra­nič­ními pod­po­ro­va­teli byli vojen­sky pora­ženi a museli ze země odejít.

Na západní frontě sou­stře­dili Němci vět­šinu své armády a zástupce náčel­níka gene­rál­ního štábu německé armády E. Luden­dorff naplá­no­val na rok 1918 sérii ofen­zív, které měly zni­čit brit­skou a fran­couz­skou armádu dříve než ve vět­ším počtu dorazí ame­rické posily. Série ofen­zív však neměla oče­ká­vaný úči­nek a když ztráty Němců pře­sáhly 500 000 vojáků, byl E. Luden­dorff nucen svoje útoky zasta­vit. V druhé půli roku 1918 pře­vzali ini­ci­a­tivu Bri­tové, Fran­couzi a Ame­ri­čané a jejich spo­lečná ofen­zíva zatla­čila Němce z téměř všech doby­tých území, takže na pod­zim 1918 se fronta začala při­bli­žo­vat k hra­ni­cím Německa.

Zbylí čle­nové a spo­jenci Troj­spolku na tom počát­kem roku 1918 byli ještě hůře než Německo, které sice utr­pělo velké lid­ské ztráty a díky blo­kádě byla záso­bo­vací situ­ace v samot­ném Německu dosti napjatá, ale stále si ucho­vá­valo boje­schop­nost a hlavně víru ve vítěz­ství. Hlavní spo­je­nec Německa Rakousko-Uher­sko bylo velmi vyčer­páno hos­po­dář­sky, ale hlav­ním pro­blé­mem byl morální roz­klad armády Rakouska-Uher­ska, který byl způ­so­ben nejen váleč­nými ztrátami, ale hlavně neo­cho­tou vojáků někte­rých národů Rakousko-uher­ské říše dále bojo­vat za rod Habsburků.V květnu 1918 byla uza­vřena smlouva ve Spa (v Bel­gii), která při­pra­vila Rakousko-Uher­sko o vět­šinu jeho státní suve­re­nity, takže se stalo pou­hým vaza­lem Německa. Rakousko-uher­ská armáda sice pod­nikla pokus pře­kro­čit řeku Piavu, ale Ita­lové ho úspěšně odra­zili a spo­jený útok ital­ských, brit­ských a fran­couz­ských jed­no­tek, který při­šel o něko­lik měsíců poz­ději, zna­me­nal pro tohoto člena Troj­spolku kata­strofu, ze které se již jeho armáda nevzpa­ma­to­vala. Osman­ská říše, která na počátku války měla v plánu dobýt Suez a pak obno­vit svou býva­lou veli­kost, byla počát­kem roku 1918 u konce svých sil. Brit­ské armády postu­po­valy v Sýrii i Mezo­po­tá­mií a turecká armáda již měla sil jen ke zpo­ma­lo­vání tohoto postupu. Vzhle­dem k uza­vření pří­měří a pak míru s Rus­kem mohli Turci odvo­lat mnoho jed­no­tek z Armé­nie a zpo­ma­lo­vat brit­ský postup. Posled­ním spo­jen­cem Troj­spolku bylo Bul­har­sko, jehož armády pomohly zni­čit Srb­sko a stály na hra­ni­cích Řecka. Nový veli­tel spo­je­ných sil Tro­jdo­hody v Řecku zahá­jil na hra­ni­cích této země útok a na bul­har­ské armády a poda­řilo se mu je na hlavu pora­zit, takže Bul­har­sko začalo jed­nat o míru.

Woodrow Wilson (prezidentem USA v letech 1913-1921)

Woodrow Wil­son (pre­zi­den­tem USA v letech 1913–1921)

Ini­ci­a­tiva ukon­čit válku míro­vým způ­so­bem vze­šla od pre­zi­denta Spo­je­ných států ame­ric­kých W. Wil­sona, který 8. ledna 1918 v pro­jevu k ame­ric­kému Kon­gresu vyhlá­sil svůj 14 bodový pro­gram jehož zákla­dem byly prin­cipy kolek­tivní bez­peč­nosti, národ­ního sebe­ur­čení a řešení sporů mezi státy vyjed­ná­vá­ním. Pří­měří byla uza­ví­rána postupně. Nej­prve dne 30. září uza­vřelo pří­měří Bul­har­sko po něm násle­do­valo dne 30. října 1918 pří­měří s Osman­skou říší, 4. lis­to­padu 1918 pode­psalo pří­měří Rakousko-Uher­sko a konečně 11. lis­to­padu 1918 pode­psalo pří­měří Německo, které již v tu dobu nebylo císař­stvím, neboť Vilem II. dne devá­tého lis­to­padu 1918 abdikoval.

 

Západní fronta

Počát­kem roku 1918 byla fronta na západě klidná a téměř nic nena­svěd­čo­valo tomu, že již za pár měsíců zde dojde k těž­kým bojům, pro­tože německé jed­notky byly již dosti vyčer­pány a pře­de­vším se pomalu roz­má­hala demo­ra­li­zace, která byla způ­so­bena hrůzami záko­pové války. Němci však od pod­zimu 1917 při­su­no­valy posily z východu, které tvo­řili zku­šení váleč­níci. Zástupce náčel­níka gene­rál­ního štábu německé armády E. Luden­dorff vypra­co­val plán ope­race Michael, která měla zni­čit síly Tro­jdo­hody ve Fran­cii. Dne 21. března 1918 začal německý útok na frontě široké 80 km od Arrasu až ke St. Quen­tinu a La Fere a byl ohlá­šen pal­bou z více jak 6000 děl. Tento úsek fronty brá­nily brit­ské síly Páté armády a Třetí armády. Pře­kva­pu­jící německý útok pro­lo­mil brit­ské pozice a zcela zni­čil brit­skou Pátou armádu. O dva dny poz­ději začali Němci ostře­lo­vat Paříž z děl ráže 210 mm, která pro tento účel vyro­bili a přes­tože toto ostře­lo­vání Paříže nemělo pří­liš velký vojen­ský význam, zemřelo při něm 256 lidí a 620 bylo zra­něno. Ostře­lo­vání trvalo až do 9. srpna 1918. Situ­ace začí­nala být pro voj­ska Tro­jdo­hody kri­tická, takže se sešel Vrchní válečný výbor a veli­te­lem všech vojsk Tro­jdo­hody na západě byl jme­no­ván fran­couz­ský gene­rál F. Foch. Gene­rálu Fochovi se během pár dní poda­řilo zasta­vit německý postup a sta­bi­li­zo­vat frontu, ale německá armáda postou­pila zhruba o 64 km do nitra Fran­cie. Další německý útok při­šel 9. dubna 1918 a byl opět veden proti Bri­tům, ale ten­to­krát na sever­ním úseku poblíže hra­nic s Bel­gií u řeky Lys. Něm­cům se opět poda­řilo pro­lo­mit brit­ské linie a situ­ace začí­nala být opět kri­tická, ale brit­ský veli­tel polní mar­šál sir D. Haigh doká­zal zasta­vit brit­ský ústup a tím zís­kat něko­lik cen­ných dní, aby mohly dora­zit posily. Dne 17. dubna zasta­vily brit­ské a fran­couz­ské jed­notky německý postup v této oblasti a přes­tože se zde bojo­valo až do konce měsíce a ztráty každé z vál­čí­cích stran dosáhly 100 000 vojáků, nebyl již v tomto sek­toru německý postup obnoven.

Třetí německá ofen­zíva na západě v roce 1918 začala dne 27. května a jejím cílem byly fran­couz­ské jed­notky u řeky Aisny. Něm­cům se opět poda­řilo pro­lo­mit nepřá­tel­ské pozice a postou­pit až k řece Marně, ale byli 30. května zasta­veni spo­je­nými fran­couz­skými a ame­ric­kými jed­not­kami. Dne 4. června 1918 Němci tento útok zasta­vili. Ztráty každé ze stran byly 125 000 vojáků a německá voj­ska dobyla území do hloubky 32 kilo­me­trů a v šířce 48 kilo­me­trů. V pořadí čtvrtá německá ofen­zíva na západě v tomto roce začala dne 9. června úto­kem na fran­couz­ské jed­notky podél řeky Metzy, která je pří­to­kem řeky Oisy. Fran­couzi však o při­pra­vo­va­néím útoku dobře věděli, pro­tože byli infor­mo­váni od němec­kých dezer­térů a tak fran­couz­ský gene­rál G. Hum­bert naří­dil svému dělo­stře­lec­tvu zahá­jit palbu těsně před úto­kem do německé první linie, kde se sou­stře­ďo­vali čle­nové spe­ci­ál­ních úder­ných oddílů. Ani toto opat­ření však neza­brá­nilo Něm­cům pro­lo­mit fran­couz­ské linie a postu­po­vat. Němci byli zasta­veni o čtyři dny poz­ději fran­couz­skými a ame­ric­kými protiútoky.

Začí­nalo být jasné, že ani kon­cen­t­ro­vaná síla celé německé armády nemá šanci vyhrát do konce roku válku, ale zástupce náčel­níka gene­rál­ního štábu německé armády E. Luden­dorff se ještě nevzdá­val naděje a naplá­no­val pátou němec­kou ofen­zívu tohoto roku. Tento útok začal dne 15. čer­vence 1918 a smě­řo­val na fran­couz­ské jed­notky v Cham­pagni. Něm­cům se opět nepo­da­řilo nepří­tele pře­kva­pit, neboť Fran­couzi měli infor­mace od letec­kého prů­zkumu a také od němec­kých dezer­térů a tak fran­couz­ská děla opět zahá­jila palbu těsně před úto­kem do shro­máž­dě­ných němec­kých spe­ci­ál­ních úder­ných oddílů. Německá ofen­zíva byla zasta­vena již 17. čer­vence 1918 a E. Luden­dorff byl nucen při­znat porážku a stáh­nout svoje poni­čené divize do obran­ných posta­vení, aby zkrá­til frontu, neboť se oče­ká­vala ofen­zíva Tro­jdo­hody. Ta začala 18. čer­vence 1918 v Cham­pagni, spo­jené síly Tro­jdo­hody svedly s Němci dru­hou bitvu na Marně a donu­tily je k ústupu. Větší válečné ope­race v tomto pro­storu utichly 6. srpna 1918 a němec­kou armádu stála tato bitva 168 000 mužů. Dne 8. srpna 1918 začali Bri­tové spo­lečně s Fran­couzi ofen­zívu u Ami­ensu, kte­rou pod­po­ro­valo cca 400 tanků. Počá­teční útok byl velmi úspěšný a Němci byli vrženi 16 kilo­me­trů zpět. Boje pokra­čo­valy až do 12. srpna a německá armáda při nich ztra­tila 75 000 vojáků, z nichž se polo­vina vzdala. Již 21. srpna obno­vila Tro­jdo­hoda útok v tomto sek­toru fronty a po něko­lika dnech bojů donu­tila Němce ke gene­rál­nímu ústupu na Hin­denbur­govu linii, odkud svoje ofen­zívy v březnu 1918 začali.

Dne 26. září 1918 zaú­to­čila první armáda Ame­ric­kých expe­dič­ních sil pod vele­ním gene­rála J. Per­schinga spo­lečně s fran­couz­skou Čtvr­tou armá­dou na německé oddíly severně od Ver­dunu, čímž Ame­ri­čané začali ofen­zívu Tro­jdo­hody nazva­nou Mása-Ardeny. Němci byli dobře zako­páni ve třech lini­ích obrany, ale silám Tro­jdo­hody se do 3. října 1918 poda­řilo dobýt dvě z těchto opevn­ně­ných linií, čímž udě­lali hlu­boký vlom do Hin­denbur­govi linie. Dne 27. září 1918 zaú­to­čily dvě brit­ské armády číta­jící 42 divizí na Cam­brai a St Quen­tin, poda­řilo se jim pro­lo­mit německé linie a postou­pit až na před­městí Cam­brai. O den poz­ději se k ofen­zívě při­po­jila Flan­der­ská armádní sku­pina pod vele­ním bel­gic­kého krále Alberta a zaú­to­čila v okolí města Ypry. I tento útok byl úspěšný a spo­jené bel­gické, brit­ské a fran­couz­ské jed­notky postu­po­valy. Dne 29. září se k ofen­zívě ještě při­po­jila brit­ská Čtvrtá armáda a fran­couz­ská První armáda; s pod­po­rou něko­lika ame­ric­kých divizí se těmto silám poda­řilo dobýt Hin­denbur­govu linii a zatla­čit Němce až na řeku Sellu.

V důsledku postupu armád Tro­jdo­hody kon­tak­to­val dne 6. října 1918 německý kanc­léř M. Báden­ský ame­ric­kého pre­zi­denta W. Wil­sona a požá­dal jej o pří­měří, které by bylo zalo­ženo na Wil­so­no­vých 14 bodech z 8. ledna 1918. Dne 14. října 1918 zahá­jily spo­jené armády Fran­cie a Spo­je­ných států ame­ric­kých dru­hou fázi ofen­zívy Mása-Ardeny, poda­řilo se jim dosáh­nout vyty­če­ných cílů a zdo­lat němec­kou obranu. O tři dny poz­ději pře­šli do útoku Bri­tové na řece Selle a do konce měsíce října vytla­čili německé jed­notky až za řeku Šeldu a zís­kaly 20 000 zajatců. K útoku se při­po­jila i Flan­der­ská sku­pina vojsk pod vele­ním bel­gic­kého krále Alberta. Dne 29. října 1918 vypuklo v německé námořní základně Kiel povstání námoř­níků, kte­rého se zúčas­nilo cca 40 000 němec­kých námoř­níků a nepo­koje se začaly šířit v celém Německu. Důvo­dem k této rebe­lii byl plán nového veli­tele němec­kého loďstva admi­rála F. von Hipp­pera, který chtěl pod­nik­nout sebe­vra­žedný výpad proti ang­lic­kému pobřeží. Dne 1. lis­to­padu 1918 začala třetí a poslední fáze ofen­zívy Mása-Ardeny. Úto­čí­cím Ame­ri­ča­nům i Fran­couzům se prů­lom do nepřá­tel­ské obrany poda­řil a ply­nule postu­po­vali vpřed, ale 11. lis­to­padu musela být ofen­zíva ukon­čena, pro­tože bylo pode­psáno pří­měří. Jed­nání o pří­měří mezi Němec­kem a Tro­jdo­ho­dou začala 7. lis­to­padu 1918 . Na těchto jed­ná­ních bylo Německo zastou­peno dele­gací pod vede­ním M. Erzber­gera a za Tro­jdo­hodu mlu­vil mar­šál F. Foch. Pod­mínky pří­měří byly nekom­pro­misní. Německá armáda se musela co nej­rych­leji stáh­nout ze všech doby­tých území včetně Alsaska-Lotrin­ska a západ­ního břehu Rýna. Němci museli ode­vzdat vítězům své vojen­ské zásoby, mezi nimiž bylo i 5000 děl a 25 000 kulo­metů a také inter­no­vat svoje válečné loďstvo a hlavně ponorky v pří­sta­vech Tro­jdo­hody. Německý císař Vilém II. abdi­ko­val dne 9. lis­to­padu a spěšně odjel do exilu v Holand­sku. Dne 11. lis­to­padu v 11 hodin bylo v želez­nič­ním vagonu v Com­pi­égne pode­psáno pří­měří a zbraně na Západní frontě na více jak 20 let utichly.

Východní fronta

Počát­kem roku 1918 pano­valo na Východní frontě pří­měří, které bylo vyhlá­šeno již 3. pro­since 1917 v Brestu Litev­ském, kde jed­nali dele­gace Německa a Ruska o mírové smlouvě. Bol­še­vici vedení L. D. Troc­kým tato jed­nání záměrně pro­ta­ho­vali až německé dele­gaci došla dne 18. února 1918 trpě­li­vost, pří­měří bylo ukon­čeno a německé armády pokra­čo­valy v postupu na Ukra­jinu a Peto­hrad. Bol­še­vici neměli v té době srov­na­tel­nou vojen­skou sílu, pro­tože Rudá armáda byla v plen­kách a tak jim nezbylo nic jiného než uzavřít míro­vou smlouvu, která byla pode­psána dne 3. března 1918 v Brestu Litev­ském.

Boje na východě tím však zda­leka nekon­čily, pro­tože kromě Ruské občan­ské války se začalo bojo­vat i ve Fin­sku, které v lis­to­padu roku 1917 vyhlá­silo nezá­vis­lost. Dne 28. ledna 1918 pro­vedli fin­ští soci­ální demo­kraté pomocí svých milic, které byly známé jako „rudé gardy“ státní pře­vrat a pro­hlá­sili Fin­sko za soci­a­lis­tic­kou děl­nic­kou repub­liku. Hlava dosa­vad­ního fin­ského státu P. Svinhu­fund uprchl do Vaasy v západ­ním Fin­sku, kde měl situ­aci pod kon­t­ro­lou gene­rál K. Von Man­nerheim, pod jehož vele­ním se sesku­pily tzv. „bílé gardy“ neboli odpůrci fin­ských soci­a­listů. P. Svinhu­fund požá­dal o pomoc Německo, kte­rou mu Němci poskytli a tak dne 3. dubna 1918 při­stála ve Fin­sku německá Bal­tická divize, zapo­jila se do boje proti rudým gar­dám a dne 13. dubna 1918 dobyla fin­ské hlavní město Hel­sinky. Ve dnech 28. a 29. dubna 1918 dosáhly bílé gardy pod vede­ním K. von Man­ne­he­ima pře­svěd­či­vého vítěz­ství nad rudými gar­dami u Vyborgu, čímž defi­ni­tivně zlo­mily moc fin­ské soci­ální demo­kra­cie a 15. května 1918 byla fin­ská občan­ská válka ukon­čena. Dne 7. května 1918 pode­psali zástupci Německa a Rumun­ska Buku­rešťskou dohodu, která ukon­čila válečný stav mezi oběma zeměmi, ale tento mír vydr­žel jen do 10. října 1918, kdy se Rumun­sko opět posta­vilo na stranu Trojdohody.

Boje v Rusku pokra­čo­valy dále a zapo­jily se do nich státy Tro­jdo­hody, které posky­to­valy mete­ri­ální, ale i vojen­sou pod­poru Bělo­gvar­děj­cům. V rámci této pomoci oku­po­vali dne 23. června 1918 Bri­tové a Fran­couzi pří­stav Mur­maňsk a Ame­ri­čané o měsíc poz­ději pří­stavy Archan­gelsk a Vla­di­vos­tok. I Osman­ská říše se poku­sila urvat kus z roz­pa­da­jí­cího se impé­ria, takže po zhrou­cení ruské fronty v Armé­nii Turci rychle postou­pili a 14. září 1918 jejich oddíly obsa­dily Baku, které mělo důle­žitý eko­no­mický význam, pro­tože se tam těžila ropa. Vel­kou kapi­tolu do dějin Ruské občan­ské války napsali i Čecho­slo­váci. V Rusku bylo po uza­vření pří­měří cca 40 000 býva­lých vojáků Rakousko-Uher­ska, z nichž někteří se již zúčast­nili bojů proti armá­dám Troj­spolku a byli orga­ni­zo­váni v čes­ko­slo­ven­ských legi­ích. Tito vojáci po uza­vření pří­měří a pak i míru mezi Rus­kem a Němec­kem nemohli pokra­čo­vat v boji a jejich přá­ním bylo vrá­tit se domů. Nemohli však zvo­lit západní cestu, pro­tože po pře­kro­čení rus­kých hra­nic by byli zatčeni a sou­zeni za dezerci. Roz­hodli se tedy odjet přes Vla­di­vos­tok do Fran­cie, kde byla orga­ni­zo­vána další část čes­ko­slo­ven­ské exi­lové armády. Bol­še­vici se však roz­hodli čes­ko­slo­ven­ské legie nepro­pus­tit, ale nao­pak je roz­pus­tit a začle­nit do Rudé armády. Po něko­lika měsí­cích komu­nis­tické agi­tace se jim však poda­řilo pře­svěd­čit jen mini­mum legi­o­nářů a když se poku­sili roz­pus­tit legie silou, legi­o­náři odzbro­jili místní ruské jed­notky a roz­hodli se vynu­tit si cestu bojem. Vla­di­vos­tok leží až na pobřeží Paci­fiku, takže jim nezbý­valo než pře­jet celé Rusko a jediná cesta, kte­rou bylo možno v dohledné době pře­su­nout dese­ti­ti­síce můžu i se zbra­němi, byla Transsi­biř­ská magis­trála. Čes­ko­slo­ven­ské legie ovládly Transsi­biř­skou magis­trálu a pro­ná­sle­do­vány Rudou armá­dou se pro­bily až do Vla­di­vos­toku, kde byly nalo­děny a odsu­nuty do Francie.

Italská fronta

Na počátku roku 1918 pro­bí­hala tato fronta úplně jiným úze­mím než před­chá­ze­jící roky. V důsledku drtivé porážky ital­ských vojsk u Capo­retta postou­pily armády Rakouska-Uher­ska až k řece Piavě. I touto fron­tou však již začí­nala hýbat poli­tika, která způ­so­bila morální roz­klad armády Rakousko-Uher­ska. 1. února 1918 vypuklo povstání námoř­níků na hlavní základně Rakousko-uher­ského loďstva v Kotoru. Rebélie byla nako­nec potla­čena, ale byl to jasný sig­nál, že morálka rakousko-uher­ského vojáka je otře­sena. Dne 9. června se námoř­nic­tvo Rakouska-Uher­ska poku­silo pro­lo­mit námořní blo­kádu, ale nepo­da­řilo se mu to a ještě utr­pělo těžké ztráty. Dne 15. června 1918 zahá­jila rakousko-uher­ská armáda svoji poslední ofen­zívu s cílem pře­kro­čit řeku Piavu a postou­pit dále na města Verona a Padova. Ofen­zíva trvala týden a úto­čící jed­notky se pak stáhly zpět, aniž dosáhly něja­kých územ­ních zisků, ale na bojišti zane­chaly 150 000 vojáků z nichž 24 000 se vzdalo. Nový ital­ský veli­tel A. Diaz se roz­hodl nepro­ná­sle­do­vat ustu­pu­jí­cího nepří­tele a raději pokra­čo­val ve shro­maž­ďo­vání vojsk a zásob na vlastní ofenzívu.

Dne 23. října 1918 zaú­to­čily síly Troj­spolku na Ital­ské frontě a brzy se jim poda­řilo pře­kro­čit řeku Piavu a postu­po­vat na východ. Vojen­ská situ­ace Rakouska-Uher­ska byla kata­stro­fální a Karel I. zru­šil dne 26. října spo­je­nec­kou smlouvu s Němec­kem. Zlo­mo­vou udá­lostí ofen­zívy bylo ital­ské vítěz­ství u Vit­to­ria Veneta dne 30. října. Ofen­zíva ofi­ci­álně skon­čila 3. lis­to­padu 1918 a Rakousko-Uher­sko v ní ztra­tilo cca 300 000 vojáků, z nichž se 38 000 vzdalo. Tyto dvě vojen­ské kata­strofy byly roz­sud­kem smrti pro armádu i celé Rakousko-Uher­sko a již tře­tího lis­to­padu požá­dala vláda Rakouska-Uher­ska Andrássyho nótou  o pří­měří, které bylo pode­psáno 4. lis­to­padu 1918. O týden poz­ději se císař Karel I. vzdal trůnu a tak již nic nestálo v cestě vlně naci­o­na­lismu, která roz­dě­lila bývalé Rakousko-Uher­sko na něko­lik men­ších států. Ještě před abdi­kací Karla I. dne 28. října vyhlá­silo samo­stat­nost Čes­ko­slo­ven­sko, o den poz­ději Chor­vat­ský sněm zru­šil veš­keré svazky s Uher­ským krá­lov­stvím a 31. října se v Uhrách cho­pil moci hrabě Karoly, takže Karel I. pode­pi­so­val pří­měří za již fak­ticky nee­xis­tu­jící stát.

Řecká fronta

Na této frontě sou­stře­ďo­vala Tro­jdo­hoda svoje síly k útoku, aby odči­nila neú­spěch z minu­lého roku. V čer­venci byl veli­tele vojsk Tro­jdo­hody jme­no­ván fran­couz­ský gene­rál F. d´Esperey, který již 15. září zahá­jil ofen­zívu vojsk Tro­jdo­hody na tomto vál­čišti. V čele útoku stály srb­ská První a Druhá armáda, které byly po eva­ku­aci na ost­rov Korfu pře­pra­veny do Řecka. Proti mno­ho­ná­rod­nost­ním silám Tro­jdo­hody stála na hra­ni­cích Řecka bul­har­ská armáda. Počá­teční útok byl úspěšný, bul­har­ská obrana byla pro­lo­mena a když dne 29. září padlo Sko­pje, zhrou­tila se bul­har­ská armáda úplně. Hned příští den bylo uza­vřeno pří­měří a Bul­har­sko vystou­pilo z války.

Turecké fronty

Pro Osman­skou říši neza­čal rok 1918 z vojen­ského hle­diska moc dobře, pro­tože jediné dvě moderní lodě, které mělo k dis­po­zici – německý bitevní křiž­ník Goeben a tak­též německý lehký křiž­ník Bres­lau – vjely dne 20. ledna do rus­kého mino­vého pole, při­čemž se Bres­lau poto­pil a Goeben byl vyřa­zen z bojů do konce války. Vzhle­dem ke zhrou­cení ruské armády postu­po­valy turecké jed­notky rychle Armé­nií a došly až do rop­ného stře­diska Baku. Dne 19. září 1918 obno­vil gene­rál sir E. Allenby brit­ský postup v Pales­tině a v bitvě u Megida Turky na hlavu pora­zil. Brit­ská armáda měla v té době nad turec­kou armá­dou pře­vahu ve všech důle­ži­tých aspek­tech a navíc za turec­kými lini­emi půso­bili Ara­bové pod vede­ním brit­ského styč­ného důstoj­níka T. E Lawrence, kteří úto­čili na želez­nici, po které Turci pře­pra­vo­vali zásoby. Turecké linie byly rychle pro­lo­meny a Pouštní jízdní sbor postou­pil během tří dnů o 112 kilo­me­trů a 1. října 1918 stáli Bri­tové před Damaš­kem. K jejich vel­kému pře­kva­pení je však neví­tala turecká palba, ale arabští par­ty­záni, kteří pod vede­ním brit­ského styč­ného důstoj­níka T. E Lawrence Dama­šek dobyli. Další den násle­do­val pád Bej­růtu a 25. října dobyli Bri­tové Aleppo vzdá­lené 320 kilo­me­trů. Již 14. října rezig­no­val Výbor pro jed­notu a pokrok, jehož čle­nové byli spíše známí jako Mla­do­turci a Osman­ská říše začala hle­dat cestu k pří­měří, které bylo vyhlá­šeno 30. října 1918.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht