Rakouská monarchie v druhé polovině 19. století

Revo­luční udá­losti let 1848–1849 měly pro další vývoj Rakouska obrov­ský význam i přesto, že samotné revo­luce byly voj­skem potla­čeny. Právě zde se razantně při­hlá­sila o slovo národní hnutí uvnitř monar­chie. V dal­ších letech se mno­ho­ná­rod­nostní stát, který nejdříve sve­řepě odmí­tal jakou­koli formu národní poli­tické eman­ci­pace, pro­mě­nil v kol­biště jed­not­li­vých eman­ci­pač­ních hnutí. Toto dění při­spělo k poli­tické desta­bi­li­zaci a vzhle­dem k tomu, že nebylo nale­zeno žádné uspo­ko­jivé řešení, mělo nemalý vliv i na zánik monarchie.

Alexander Bach (1813 - 1893) byl v letech 1849 - 1859 ministrem vnitra Rakouského císařství

Ale­xan­der Bach (1813 – 1893) byl v letech 1849 – 1859 minis­trem vni­tra Rakous­kého císařství

Roku 1849, kon­krétně 4. března, po potla­čení povstání v Praze, Vídni (gene­rál Alfred Win­dischgrätz) a v severní Itá­lii (mar­šál Radecký) a po roze­hnání Kro­mě­říž­ského sněmu, který při­pra­vo­val (rela­tivně) libe­rální ústavu, byla vlá­dou Felixe Sch­war­zenberga vydána tzv. „oktro­jo­vaná ústava“. Ta ovšem nevešla v plat­nost. Roku 1851 vešly v plat­nost 3 sil­vestrov­ské patenty, základní kámen pro násle­du­jící období neo­ab­so­lu­tismu (Bachův abso­lu­tis­mus – minis­trem vni­tra byl Ale­xandr Bach). Patenty ale na dru­hou stranu potvr­zo­valy zru­šení pod­dan­ství a roboty, zaru­čo­valy ochranu stá­tem uzna­ným nábo­žen­ským vyzná­ním (kon­fe­sím) a zaru­čo­valy i některá základní občan­ská práva. Kromě toho polo­žily základ i nové územní orga­ni­zaci státní správy (mís­to­dr­ži­tel­ství, zem­ská pre­zi­dia, kraje, obce, poz­ději nové soudní a poli­tické okresy atd.).  Tvůr­cem neo­ab­so­lu­tismu však nebyl jen Bach, ale také císař Fran­ti­šek Josef I. a Felix Sch­war­zenberg. Již v srpnu 1851 byli ministři včetně Felixe Sch­war­zenberga pod­ří­zeni přímo panovníkovi.

Fran­ti­šek Josef I. se v době Bachova abso­lu­tismu sna­žil za pomoci zástupů byro­kratů a množ­ství refo­rem, vytvá­ře­ných loa­jál­ními aris­to­kraty ve vládě (tedy s vylou­če­ním veřej­nosti), moder­ni­zo­vat monar­chii. V době Krym­ské války byla prak­ti­ko­vána poli­tika „vel­kého nevděku“ vůči Rusku, tra­dič­nímu spo­jenci Rakouska, které bylo navíc dluž­ní­kem Ruska za pomoc s potla­čení revo­luce 1849 v Maďar­sku. Rakousko odmítlo Rusku pomoci a tímto způ­so­bem bylo spo­je­nec­tví defi­ni­tivně rozbito.

Mezi klady neo­ab­so­lu­tismu řadíme hos­po­dář­ský roz­voj a roz­voj obchodu, vznik obchodní a živ­nos­ten­ské komory. 26. března 1850 byly zří­zeny Obchodní a živ­nos­ten­ské komory, 20. pro­since 1859 byl vydán tzv. „živ­nos­ten­ský řád“, který umož­ňo­val svo­bodné pod­ni­kání. Jeho nevý­ho­dou bylo, že po zapla­cení urči­tého poplatku směl pod­ni­kat naprosto každý, i bez potřeb­ného vzdě­lání. Byly též odstra­ňo­vány cechy (cechovní správa byla pří­liš zasta­ralá a před­sta­vo­vala brzdu pro roz­voj kapi­ta­lismu). Nej­prů­mys­lo­věj­šími oblastmi Rakouska byly Čechy a Dolní Rakousy. Abso­lu­tis­mus tohoto období měl vliv mimo jiné i na kul­turu. Poli­tická izo­lace oby­va­tel­stva vedla ke vzniku nového umě­lec­kého směru – biedermeieru.

Roku 1855 (18. srpna.) byl uza­vřen kon­kor­dát s církví (spo­jení oltáře a trůnu), který ji zba­vil stát­ního dohledu (zave­den v době Josefa II.), cír­kev měla znovu vliv ve škol­ství a v kul­tuře. 30. června 1870 byl pak vypo­vě­zen, již před­tím ale došlo k jeho revi­zím díky vel­kému odporu veřejnosti.

Roku 1859 Rakousko pro­hrálo válku se sar­din­sko-fran­couz­skou koa­licí (bitva u Magenty, bitva u Sol­fe­rina) – byl odvo­lán Bach (tzn. konec abso­lu­tis­tic­kého období) a panov­ník při­chází na potřebu pře­tvo­řit svou říši. Svo­lal tedy roz­ší­ře­nou říš­skou radu a v říjnu 1860 vydal říj­nový diplom, v němž sli­buje ústavu (říj­nový diplom tedy zna­mená pře­chod od abso­lu­tismu ke kon­sti­tu­ci­o­na­li­zmu; v jeho rámci byla odmít­nuta kon­cepce jed­not­ného, cen­t­ra­li­zo­va­ného státu). Tu také v únoru násle­du­jí­cího roku (26. února) vydává (nazý­vána úno­rová nebo také Schmer­lin­gova ústava). Byla to cen­t­ra­lis­tická ústava, která vyho­vo­vala zájmům rakous­kých Němců, ale zájmy ostat­ních národů pře­hlí­žela. Proto byla uher­skými i čes­kými libe­rály odmít­nuta. V rámci ústavy byly znovu obno­veny zem­ské sněmy. Nově byla zří­zena dvou­ko­mo­rová říš­ská rada, která se sklá­dala z pan­ské komory a posla­necké sně­movny. Členy pan­ské komory doži­votně jme­no­val císař, do posla­necké sně­movny se volilo na základě voleb­ního censu, voliči byli roz­dě­leni do tří majet­ko­vých kurií (vel­kostat­kář­ská, pří­sluš­níci živ­nos­ten­ské a obchodní komory dohro­mady s městy, ven­kov­ská). Lidé byli roz­dě­leni do jed­not­li­vých kurií podle majetku a výše daní, které pla­tili. Volit mohla jen ome­zená sku­pina lidí. Hlasy jed­not­li­vých kurií si nebyly rovny, např. jeden hlas z vel­kostat­kář­ské kurie měl pod­statně větší váhu, než z kurie ven­kov­ské. Říš­ská rada se nově schá­zela buď jako širší – pro zále­ži­tosti celé monar­chie včetně Uher, nebo jako užší, bez uher­ských delegátů.

Po pádu abso­lu­tismu dochází k roz­voji kul­tury a spo­le­čen­ského života, roku 1861 začaly vychá­zet Národní listy (Fran­ti­šek Ladi­slav Rie­ger, Fran­ti­šek Palacký, bratři Gré­grové). V letech 1859–1874 vychá­zel Rie­ge­rův slov­ník naučný. V 60. letech vzni­kaly různé spolky: Sokol – M. Tyrš, J. Fieg­ner (heslo: Tužme se!); Hla­hol (pěvecký spo­lek) – B. Sme­tana; Umě­lecká beseda (*1863); Ame­rický klub čes­kých dam (* 1865), jehož úko­lem bylo vzdě­lat ženy. Roku 1864 vzniklo Pro­za­tímní divadlo.

Palacký, Fran­ti­šek Ladi­slav Rie­ger a další v 60. letech inten­zivně zabý­vali modi­fi­kací národ­ního pro­gramu čes­kých zemí. Pod vli­vem udá­lostí před­cho­zích let i dění v Uhrách byl opuš­těn fede­ra­lis­mus na národ­nost­ním základu. Nahra­zen byl sna­hou o fede­ra­lis­mus na základu his­to­ric­kých zemí. Česká poli­tika roku 1863 zahá­jila „pasivní rezistenci“ = neú­čast­nila se zase­dání říš­ské rady a sněmů (kvůli úno­rové ústavě). V 60. letech dochází k pola­ri­zaci české poli­tiky (zastánci pasivní rezistence = sta­ro­češi (Palacký, Rie­ger) repre­zen­to­vali libe­rálně kon­zer­va­tivní síly × mla­do­češi (Grégr, Slad­kov­ský) repre­zen­to­vali radi­kálně demo­kra­tické síly). Roku 1865 vychází Palac­kého spis „Idea státu rakous­kého“, v němž Palacký pro­hla­šuje, že Rakousko má per­spek­tivu jedině tehdy, bude-li fede­ra­li­zo­vané. Jinak podle Palac­kého zanikne (ztratí opráv­ně­nost k exis­tenci). Zde zmí­něný fede­ra­lis­mus byl již historickoprávní.

Roku 1866 bylo Rakousko pora­ženo Prus­kem u Sadové (u Hradce Krá­lové) – v čele rakouské armády stál Lud­vík Bene­dek. Tohoto osla­bení vyu­žili Maďaři k pro­sa­zení rakousko-uher­ského vyrov­nání (1867).

Rakousko-uher­ské vyrov­nání (1867)

  • vznikl dua­lis­mus (dvoj­státí)
  • spo­leč­ného mají panov­níka, zahra­niční poli­tiku, finance a armádu
  • byla sta­no­vena hra­nice (říčka Litava), která roz­dě­lo­vala RU na Před­li­tav­sko a Zalitavsko
  • Uhry měly svoji ústavu, vládu a sněm
Nová prosincová ústava (Dezemberverfassung) z 21. prosince 1867

Nová pro­sin­cová ústava (Dez­em­ber­ver­fas­sung) z 21. pro­since 1867

V pro­sinci 1867 vydal panov­ník ústavu pro Před­li­tav­sko, v níž defi­nuje Rakousko jako par­la­mentní monar­chii, zaru­čuje občan­ská práva a svo­body (svo­boda pod­ni­kání, ochrana sou­kro­mého majetku). Byl zru­šen cír­kevní dohled nad ško­lami, zave­dena povinná osmi­letá školní docházka. Rakousko a Uher­sko se lišily v poli­tic­kém zří­zení (Rakousko bylo libe­rál­nější a svo­bod­nější, Uhry cen­t­ra­lis­tické – maďa­ri­zace). Lišily se také v hos­po­dář­ství (Před­li­tav­sko na tom bylo lépe). Mimo ústavy byly v roce 1867 při­jaty i další zákony, např. shro­maž­ďo­vací, zákon o občan­ských prá­vech apod. Došlo i k posí­lení záko­no­dárné moci (ministři se zod­po­ví­dali i par­la­mentu, zákony pode­pi­so­val císař a pří­slušný ministr, ne jen panov­ník sám…).

Po roce 1867 Češi nesou­hla­sili s dua­lis­mem (pova­žo­vali to za opo­me­nutí čes­kých práv). Po ofi­ci­ál­ním vyslo­vení nesou­hlasu byl český zem­ský sněm roz­puš­těn a v nových vol­bách vláda pro­tla­čila k vítěz­ství ústa­vo­věr­nou část vel­kostat­kář­ské kurie (ta se dělila na část ústa­vo­věrné šlechty a his­to­rické šlechty, ústa­vo­věrná byla pro­vládní). Češi pře­šli do totální rezistence, vůči radě i zem­skému sněmu. Vzni­kaly tábory lidu (na Řípu,…). Roku 1867 byly pře­ve­zeny české koru­no­vační kle­noty z Vídně do Prahy; císař sou­hla­sil, že se nechá koru­no­vat na čes­kého krále (nestalo se tak). Byl oži­vo­ván pansla­vis­mus (Palacký a Rie­ger se účast­nili Náro­do­pisné výstavy v Moskvě – tzv. „pouť do Moskvy“). Roku 1868 byl polo­žen základní kámen Národ­ního diva­dla. Česká poli­tika usi­luje o česko – rakouské vyrov­nání (1870 podán návrh – tzv. fun­da­men­tální články). Roku 1871 tento návrh němečtí libe­rá­lové odmítli a panov­ník pod jejich tla­kem ustoupil.

Na jaře 1873 byla při­jata dub­nová ústava, která refor­mo­vala volební sys­tém. Do říš­ské rady se začalo volit přímo (do té doby se tak dělo pro­střed­nic­tvím zem­ských sněmů). Počet kurií byl zvý­šen na 4 (kurie obchod­ních a živ­nos­ten­ských komor se oddě­lila od měst­ské). Počet poslanců se zvět­šil z 203 na 353.

Roku 1874 byla v Neu­dör­flu zalo­žena celo­ra­kouská soci­ální demo­kra­cie (dále jen soc. dem.). Strana brzy zanikla a byla obno­vena až 1888 – 1889 na sjezdu v Hain­feldu (v čele Vik­tor Adler). V Čechách vznikly své­po­mocné spolky děl­níků a druž­stva (např. Včela). Vzni­kaly též spo­ři­telny pro malé drobné pod­ni­ka­tele („kam­pe­lička“ – podle Cyrila Kam­pe­líka, zakla­da­tele). Roku 1878 byla v Praze v Břev­nově v hos­tinci u Kaštanu zalo­žena Čes­ko­slo­van­ská soci­álně demo­kra­tická strana. V 80. letech došlo k roz­padu děl­nické jed­noty, ke zno­vusjed­no­cení došlo na sjezdu v Hei­feldu (1888) – Josef Hybeš.

V 70. letech česká poli­tika pokra­čuje v poli­tice pasivní opo­zice (čeští poli­tici nemají žádný vliv v poli­tice, tato poli­tika však nepři­náší žádné výsledky; mnozí poli­ti­kové pasivní opo­zici odmí­tají). Roku 1874 se od sta­ro­če­chů (Národní strana) oddě­lili mla­do­češi a zalo­žili vlastní poli­tic­kou stranu (Národní stranu svo­bo­do­my­sl­nou (Karel Slad­kov­ský, Julius a Edu­ard Gré­grovi)). V rámci spo­leč­ného tzv. stá­to­práv­ního klubu vstou­pily obě strany 1878 na český zem­ský sněm a o rok poz­ději se navrá­tily i do říš­ské rady. Vstou­pily s pro­je­vem stá­to­práv­ního Ohra­zení, čímž nazna­čili, že se svých nároků nevzdají. Na říš­ské radě fun­go­val spo­lečný český klub za účasti někte­rých šlech­ticů (např. Jaro­slav J. Clam-Mar­ti­nic, hrabě Edberg Bel­credi a další). V aktivní poli­tice pod­po­ro­val vládu (pra­vi­cová vláda, „železný kruh pra­vice“) – v čele s Edu­ar­dem Taa­f­fem. Za to oče­ká­val drobné ústupky = „dro­beč­ková poli­tika“ (1880 Stre­ma­ye­rova jazy­ková naří­zení – při jed­nání s úřady lze uží­vat vedle něm­činy i češ­tinu, vnitřní jazyk byl však jen německý). Kon­cem 80. let ale roste kri­rika této poli­tiky ze strany mla­do­če­chů. Roku 1882 byla roz­dě­lena praž­ská Karlo-Fer­di­nan­dova uni­ver­sita na čes­kou a němec­kou (v české části působí mladá gene­race vědců – Masa­ryk, Gebauer, Goll, Lindner). Ti začali také vydá­vat časo­pis Athe­na­eum, kde uve­řej­ňo­vali své články. Kolem Masa­ryka a Josefa Kaizla roste tzv. rea­lis­tická skupina.

Roku 1890 sta­ro­češi na výzvu Taa­f­feho začali jed­nat s němec­kými libe­rály bez účasti mla­do­če­chů o národ­nost­ním vyrov­nání (návrh punk­tace – roz­dě­lení našeho území na jazy­kové oblasti české a německé). Tento návrh však vyvo­lal velký odpor u mla­do­če­chů i široké veřej­nosti a spo­lečně s jeho nepři­je­tím končí též sta­ro­češi. Roku 1891 sta­ro­češi u voleb propadli.

V deva­de­sá­tých letech pro­bí­hal boj za volební právo (hlavní roli zde hrála soci­álně demo­kra­tická strana.) V letech 1896–1897 byla při­jata volební reforma (roz­ší­ření voleb­ního práva; zave­dena pátá kurie = nema­jetní). Ve vol­bách roku 1897 zís­kala soci­ální demo­kra­cie tře­tinu hlasů v Čechách. Byla tedy zastou­pena v říš­ské radě (11 zástupců – pět Čechů a šest Němců). Soci­ální demo­kraté vstou­pili do říš­ské rady s tzv. „pro­tistá­to­práv­ním pro­hlá­še­ním“, ve kte­rém se říkalo, že národ­nostní otázku může řešit až soci­a­lis­mus. Soci­ální demo­kra­cie vydá­vala deník Právo lidu, vznikla z její ini­ci­a­tivy tzv. „děl­nická aka­de­mie“ (vzdě­lá­vací insti­tuce pro děl­nic­tvo; spo­luza­kla­da­te­lem byl Tomáš Masaryk).

V roce 1897 vzniklo OSČ (Odbo­rové sdru­žení čes­ko­slo­van­ské). Téhož roku ve vol­bách zví­tě­zili mla­do­češi (o jejich pří­zeň se sna­žil minis­ter­ský před­seda Kazi­mír Badeni (pol­ský hrabě), který plá­no­val vydat tzv. „Bade­niho jazy­ková naří­zení“ => v Čechách byla za vnitřní jazyk uznána něm­čina i češ­tina). To by ale byla nevý­hoda pro německé úřed­níky, kteří by se museli učit česky a slo­žit zkoušku z čes­kého jazyka. Proti tomuto návrhu se tedy zvedla nevole a Bade­niho naří­zení nebyla při­jata (zvět­šuje se tím kon­flikt mezi Čechy a Němci; Badeni byl nako­nec v lis­to­padu 1897 donu­cen odstoupit).

Diferenciace politického života v 90. letech 19. století

V roce 1878 vznikla soci­álně demo­kra­tická strana (soc. dem.).
V deva­de­sá­tých letech 19. sto­letí vzniklo něko­lik stran:

  • agrární strana (Alfons Šťastný, Ant. Švehla)
  • křes­ťan­sko – soci­ální strana (J. Šrá­mek; zalo­žení vychá­zelo z papež­ské encykliky papeže Lva XIII. Rerum nova­rum z roku 1891)
  • národně-soci­a­lis­tická strana (uči­tel Vác­lav Klofáč)
  • rea­lis­tická strana (T. G. Masaryk)
  • hnutí „Omla­dina“ (1894 kon­stru­o­vaný pro­ces s tímto hnu­tím, 67 lidí odsou­zeno do vězení)

Pře­lom 19. a 20. sto­letí je spjat s bojem za vše­o­becné volební právo, v letech 1905–1907 boj zesí­lil pod vli­vem zpráv o ruské revo­luci. V roce 1907 byla při­jata volební reforma (zave­deno rovné volební právo – ne však vše­o­becné (to až 1918)). Poměry před první svě­to­vou vál­kou byly nesta­bilní. Od roku 1894 do 1914 byla pat­náct­krát vymě­něna vláda, pro­blé­mem byla nevy­ře­šená národ­nostní otázka.

Rakousko se ori­en­to­valo na zahra­niční poli­tiku, kde se stá­valo stále více závislé na Německu. Rakousko se chtělo uplat­nit na Bal­káně; roku 1878 z roz­hod­nutí Ber­lín­ského kon­gresu začalo s oku­pací Bosny a Her­ce­go­viny (roku 1908 byla Bosna a Her­ce­go­vina anektována).

Doporučená literatura

  • Hon­zák, F. – Pečeňka, M. – Stell­ner, F. – Vlč­ková, J.: Evropa v pro­mě­nách sta­letí. Nakla­da­tel­ství Libri, Praha 1997.
  • Kont­ler, L.: Dějiny Maďar­ska. 2. vydání. Nakla­da­tel­ství Lidové noviny, Praha 2008.
  • Křen, J.: Dvě sto­letí střední Evropy. Argo, Praha 2005.
  • Per­nes, J.: Fran­ti­šek Josef I. Nikdy neko­ru­no­vaný český král. Nakla­da­tel­ství Brána, Praha 2005.
  • Per­nes, J.: Pod habsbur­ským orlem. České země a Rakousko-Uher­sko na pře­lomu 19. a 20. sto­letí. 2. vydání. Nakla­da­tel­ství Brána, Praha 2006.
  • Tay­lor, A. J. P.: Poslední sto­letí habsbur­ské monar­chie. Rakousko a Rakousko-Uher­sko v letech 1809–1918. Barris­ter & Prin­ci­pal, Brno 1998.
  • Urban, O.: České a slo­ven­ské dějiny do roku 1918. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1991.
  • Wag­ner, W. J.: Habsbur­ská monar­chie. Dějiny Rakouska-Uher­ska slo­vem i obra­zem. Uni­ver­sum, Praha 2012.
© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht