Rakouské země od posledních Babenberků k prvním Habsburkům
Obsah kapitoly

Privilegium minus (Fridrich Barbarossa, 1156) povyšovalo Rakousko z dosavadního markrabství na vévodství. Vláda v zemi byla zaručena Babenberkům a to dědičně bez ohledu na pohlaví.
V době, kdy v Čechách nastupoval Přemysl Otakar I., bylo Rakousko již samostatným vévodstvím s vlastní dynastií – Babenberky. Ti vládli podunajskému území od roku 976, kdy byl Leopold I. jmenován markrabětem tzv. Východní marky (Marchia orientalis), pohraničního území Bavorska proti Maďarům. Samotný název Ostarrîchi („východní říše“, odtud Österreich) se poprvé objevuje v listině z roku 996.
Zásadním mezníkem byl rok 1156, kdy císař Fridrich I. Barbarossa vydal tzv. Privilegium minus. Rakousko jím bylo odděleno od Bavorska a povýšeno na vévodství. Listina navíc umožňovala dědičnost i v ženské linii a v případě bezdětnosti dovolovala vévodovi určit si nástupce – tato výsada sehrála velkou roli po vymření Babenberků. Sídlem vévodů se stala Vídeň.
Další posílení přinesla Jiřská smlouva (Georgenberger Handfeste, 1186), podle níž po smrti bezdětného štýrského vévody Otakara IV. připadlo roku 1192 Štýrsko Babenberkům. Od té doby byly obě země – Rakousy a Štýrsko – spojeny v personální unii.
V prosinci 1192 zajal vévoda Leopold V. u Vídně anglického krále Richarda Lví srdce, který se vracel z třetí křížové výpravy (oba se znepřátelili při obléhání Akkonu). Richard byl držen na hradě Dürnstein ve Wachau a poté byl vydán císaři Jindřichu VI. Z obrovského výkupného Babenberkové financovali hradby Vídně, založení Vídeňského Nového Města (Wiener Neustadt, 1194) a ražbu mince. Leopold V. byl za zajetí křižáka exkomunikován a roku 1194 zemřel na následky pádu z koně. Jeho syn Fridrich I. zemřel již roku 1198 na křížové výpravě – a vládu nad oběma zeměmi převzal jeho mladší bratr Leopold VI.

Přibližná mapa Rakouského vévodství a přilehlých zemí roku 1156 (zdroj: https://hdbg.eu/karten/karten/detail/id/156, redakčně upraveno)
Leopold VI. Babenberský (1198 – 1230)
Leopold VI. Babenberský, zvaný též Slavný (der Glorreiche), vládl ve Štýrsku již od roku 1194 a po smrti bratra spojil v rukou obě babenberské země. Jeho dlouhá vláda je považována za vrchol babenberského Rakouska – země byla stabilní, bohatá a její dvůr patřil k nejlesklejším v Říši.
Leopold byl horlivým křižákem. Roku 1212 bojoval proti Maurům na Pyrenejském poloostrově a v letech 1217 – 1219 se zúčastnil páté křížové výpravy. Doma se věnoval budování země:
- roku 1221 udělil Vídni městské právo včetně tzv. práva skladu – cizí kupci jedoucí po Dunaji museli své zboží ve Vídni vyložit a nabídnout místním obchodníkům, což městu přineslo velké bohatství
- podporoval další města (např. Enns získal již roku 1212 jedno z nejstarších městských práv v Rakousku)
- roku 1202 založil cisterciácký klášter Lilienfeld, kde je také pohřben
- usiloval o zřízení samostatného vídeňského biskupství – neúspěšně, Vídeň zůstala až do roku 1469 pod pasovským biskupem
Prosperita Leopoldova Rakouska stála na několika pilířích. Hlavním byl obchod po Dunaji, z něhož díky právu skladu nejvíce těžila Vídeň, dále vývoz vína a ražba stříbrné mince, tzv. vídeňského feniku.
Významným zdrojem příjmů se stala také sůl – v té době nepostradatelná surovina k uchovávání potravin. Spolu se Štýrskem získali Babenberkové solná ložiska u Aussee pod horou Sandling. Sůl se zde po staletí získávala odpařováním solanky z pramenů a od roku 1147 zde měl svůj solivar cisterciácký klášter Rein. Leopold VI. však roku 1209 založil vlastní důl, v němž se sůl začala získávat hlubinným způsobem – vyluhováním přímo v podzemí – a roku 1211 vykoupil práva kláštera. Výroba soli se tak dostala do rukou zeměpána a stala se jedním ze základů jeho příjmů. Babenberská sůl konkurovala solnému dolu salcburského arcibiskupa v Halleinu a bavorskému Reichenhallu.
Leopold vedl promyšlenou sňatkovou politiku. Sám se oženil s byzantskou princeznou Theodorou Angelovnou. Jeho dcera Markéta Babenberská se roku 1225 provdala za Jindřicha (VII.), syna císaře Fridricha II. a římského krále. Tento sňatek se přímo dotkl Čech: Jindřich byl původně zasnouben s Anežkou, dcerou Přemysla Otakara I., a její odmítnutí vedlo k válce mezi Přemyslem a Leopoldem (1226). Anežka se poté věnovala církevní dráze – jako Anežka Česká ji známe z předchozí kapitoly. Markéta Babenberská se později stala manželkou Přemysla Otakara II.
Leopold byl uznávaným diplomatem. Na sklonku života zprostředkoval smír mezi papežem Řehořem IX. a císařem Fridrichem II. (mír v San Germanu). Zde také 28. července 1230 zemřel – ve stejném roce jako Přemysl Otakar I.

Fridrich II. Babenberský (1211 – 1246), skica podle sochy ve vídeňském vojenském muzeu (Heeresgeschichtlichen Museum Wien)
Fridrich II. Babenberský (1230 – 1246), poslední Babenberk
Leopoldův syn Fridrich II. dostal přízvisko Bojovný (der Streitbare) zcela zaslouženě. Byl schopný válečník, ale také prudký a nesmiřitlivý panovník, který se postupně znepřátelil téměř se všemi sousedy – s Čechami, Uhrami, Bavorskem i s vlastní šlechtou.
Hned na počátku jeho vlády vypuklo povstání mocného šlechtického rodu Kuenringů, kterému přišel na pomoc český král Václav I. Fridrich povstání potlačil, ale spory s Čechami pokračovaly i v dalších letech.
Nejvážnější krizi způsobil konflikt s císařem Fridrichem II. Vévoda odmítal plnit povinnosti vůči Říši, a proto na něj císař roku 1236 uvalil říšskou klatbu a sesadil ho. Vojska císaře a jeho spojenců (mezi nimi i Václava I.) obsadila Rakousko a Vídeň se roku 1237 stala říšským městem, podřízeným přímo císaři. Fridrich se však udržel ve Vídeňském Novém Městě a do roku 1239 ovládl zemi zpět. S císařem se nakonec usmířil, protože ten potřeboval spojence v boji proti papeži.
Roku 1241 se k hranicím Rakouska přiblížili Mongolové, kteří zpustošili Uhry. Fridrich porazil menší mongolské oddíly a situace využil – od uherského krále Bély IV., který k němu prchal, si vynutil postoupení tří západouherských žup jako cenu za pomoc. To se stalo zdrojem dalšího nepřátelství.
Významným počinem bylo židovské privilegium z roku 1244 (tzv. Fridericianum), které upravovalo postavení Židů, chránilo je a podřizovalo je přímo vévodovi. Stalo se vzorem pro podobné listiny v Uhrách, Polsku i v Čechách (Přemysl Otakar II. jej převzal roku 1254).
Vrcholem Fridrichových ambicí byl plán z roku 1245: císař byl ochoten povýšit Rakousko a Štýrsko na království. Podmínkou však byl sňatek císaře s Fridrichovou neteří Gertrudou, která to odmítla. Rakouské království tak nikdy nevzniklo.
Fridrich II. padl 15. června 1246 v bitvě na řece Litavě (Leitha) proti uherskému králi Bélovi IV. Rakušané bitvu vyhráli, ale jejich vévoda v ní zahynul. Byl třikrát ženatý, avšak bez potomků – jeho smrtí vymřeli Babenberkové po meči. O jejich dědictví se začal ostrý boj.
Bezvládí (1246 – 1251)
Smrt posledního Babenberka v roce 1246 otevřela otázku, komu připadnou dvě bohaté země na Dunaji. Nároky vznášeli sousední panovníci i dvě babenberské dědičky, jejichž práva pramenila v Privilegium minus:
- Markéta Babenberská – sestra Fridricha II., vdova po římském králi Jindřichovi (VII.), žijící v klášteře
- Gertruda Babenberská – neteř Fridricha II., dcera jeho staršího bratra
Český král Václav I. jednal rychle a ještě roku 1246 provdal Gertrudu za svého syna Vladislava, markraběte moravského. Ten však již v lednu 1247 zemřel a české plány se zhroutily. Císař Fridrich II. mezitím prohlásil Rakousko a Štýrsko za uprázdněná říšská léna a dosadil do nich své správce.
Gertruda se poté s podporou papeže provdala za Heřmana Bádenského, který se titulem rakouského vévody pyšnil až do své smrti roku 1250, ale skutečnou moc v zemi nezískal. Rakousko a Štýrsko se ocitly v chaosu: šlechta se svévolně zmocňovala statků, do země vpadali Bavoři i Uhři a nikdo nebyl schopen zajistit pořádek.
V prosinci 1250 zemřel i císař Fridrich II. a v Říši nastalo období slabých panovníků. Rakouská šlechta a města, unavená bezvládím, hledala silného ochránce. Volba padla na mladého Přemysla Otakara, syna českého krále a markraběte moravského, jehož moc se opírala o bohaté a stabilní Čechy.
Přemysl Otakar II. jako rakouský vévoda (1251 – 1276)
Na podzim 1251 vstoupil Přemysl (mimo české země zvaný Otakar) na pozvání rakouských stavů do země a byl přijat jako vévoda. Aby svou vládu opřel o babenberské dědické právo, oženil se v únoru 1252 v Hainburgu s Markétou Babenberskou. Nevěsta byla zhruba o třicet let starší než ženich – šlo o čistě politický sňatek.
O babenberské dědictví však usiloval i uherský král Béla IV., který obsadil Štýrsko. Spor ukončil budínský mír (1254): Uhrům připadlo Štýrsko, Přemysl si ponechal Rakousy a k nim získal Traungau (oblast kolem Steyru a Welsu). Z tohoto území se postupně vyvinula samostatná země Horní Rakousy („Rakousy nad Enží“) – jejich zrod je tak spojen právě s vládou Přemysla Otakara II.
Štýrská šlechta však uherskou vládu nesnášela, roku 1259 povstala a povolala Přemysla. Rozhodnutí přinesla bitva u Kressenbrunnu na Moravském poli (12. července 1260), v níž Přemysl uherské vojsko porazil. Vídeňským mírem (1261) mu Béla IV. Štýrsko přenechal. Smír zpečetil nový Přemyslův sňatek – zapudil bezdětnou Markétu a oženil se s Kunhutou Haličskou, vnučkou Bély IV. Roku 1262 mu římský král Richard Kornwallský udělil Rakousy a Štýrsko formálně v léno, čímž Přemyslova vláda získala i říšskou legitimitu.
Další rozšíření nepřišlo válkou, ale dědictvím. Roku 1268 uzavřel Přemysl smlouvu s bezdětným korutanským vévodou Oldřichem III. Sponheimským, který mu odkázal své země. Po jeho smrti roku 1269 připadly Přemyslovi Korutany a Kraňsko, později ovládl i Furlánsko. Přemyslova moc tak sahala od Krkonoš až k Jadranu – byl nejmocnějším panovníkem Říše.
Z rakouského pohledu nebyl Přemysl jen dobyvatelem. Země po letech bezvládí potřebovala pořádek a Přemysl jej přinesl:
- vyhlásil zemský mír a omezil svévoli šlechty, která se během bezvládí zmocnila panovnických statků
- zřídil úřad zemských hejtmanů, kteří spravovali jednotlivé země jeho jménem
- podporoval města – mezi jinými založil Marchegg (1268) na řece Moravě, obnovil Bruck an der Mur a přenesl Leoben
- byl velkým dobrodincem Vídně: po ničivém požáru roku 1262 pomáhal s obnovou města a jeho věrnou oporou byla vídeňská měšťanská elita v čele s Paltramem vor dem Freithof; podle tradice zahájil také stavbu hradu, z něhož vyrostl pozdější vídeňský Hofburg
Stejně jako v Čechách však Přemysl tvrdým postupem vůči šlechtě vzbudil odpor. Zvláště ve Štýrsku dával zatýkat nepohodlné šlechtice a roku 1272 nechal popravit štýrského velmože Seifrieda z Mahrenbergu. Rakouská a štýrská šlechta jej proto vnímala jako cizího a tvrdého vládce – a v rozhodující chvíli se obrátila proti němu.
Rudolf Habsburský a pád Přemysla Otakara II. (1273 – 1278)
V říjnu 1273 zvolili kurfiřti římským králem švábského hraběte Rudolfa Habsburského. Habsburkové měli rozsáhlé statky ve Švábsku, Alsasku a na území dnešního Švýcarska, ale s Přemyslovou mocí se srovnávat nemohli. Právě to kurfiřtům vyhovovalo – nechtěli na trůně příliš silného panovníka.
Rudolf si dal za cíl obnovit říšský majetek ztracený v době bezvládí. Na sněmu v Norimberku (1274) bylo rozhodnuto, že všechna říšská léna získaná bez řádného udělení od roku 1245 se musí vrátit Říši. To se přímo týkalo Rakous, Štýrska, Korutan a Kraňska. Přemysl odmítl Rudolfa uznat i se dostavit k udělení lén, a roku 1275 byl proto stižen říšskou klatbou.
Roku 1276 vytáhl Rudolf proti Přemyslovi. Nyní se ukázalo, jak slabou oporu má Přemysl v alpských zemích: na Rudolfovu stranu přešla rakouská i štýrská šlechta, salcburský arcibiskup a tyrolský hrabě Menhard II. Rudolf postupoval podél Dunaje a oblehl Vídeň, kterou Paltramova strana věrná Přemyslovi zprvu hájila. Přemysl, ohrožený i odbojem šlechty v Čechách, musel přistoupit na vídeňský mír (listopad 1276): vzdal se Rakous, Štýrska, Korutan, Kraňska i Chebska a ponechal si jen Čechy a Moravu. Dohoda měla být zpečetěna sňatky mezi oběma rody – Přemyslův syn Václav (pozdější Václav II.) se měl oženit s Rudolfovou dcerou Gutou.
Přemysl se s porážkou nesmířil a začal hledat spojence pro novou válku, zejména mezi slezskými a polskými knížaty. Rudolf se spojil s uherským králem Ladislavem IV. Kumánem. Rozhodující střetnutí proběhlo 26. srpna 1278 na Moravském poli (Marchfeld) u obcí Dürnkrut a Jedenspeigen. Rozhodl o něm skrytý záložní oddíl, který Rudolf v závěru bitvy vrhl do boku českého vojska. Přemysl byl po bitvě zabit – podle dobových zpráv rakouskými šlechtici, kteří se mu mstili za jeho tvrdou vládu. Jeho tělo bylo převezeno do Vídně a vystaveno v minoritském kostele.
Z rakouské perspektivy je bitva na Moravském poli jednou z nejdůležitějších v dějinách země: rozhodla, že Rakousko na více než šest set let ovládnou Habsburkové.
Nástup Habsburků (1278 – 1282)
Po vítězství zůstal Rudolf několik let ve Vídni a spravoval rakouské země osobně. Vídni potvrdil postavení říšského města a snažil se získat přízeň místní šlechty i měšťanů.
Rudolfovým skutečným cílem však bylo udělat z uprázdněných zemí dědičnou državu vlastního rodu. K udělení tak významných lén vlastním synům potřeboval souhlas kurfiřtů, který získával postupně. Teprve 27. prosince 1282 v Augsburgu udělil Rakousy, Štýrsko, Kraňsko a Windickou marku společně svým synům Albrechtovi a Rudolfovi. Tento den je považován za počátek habsburské vlády v Rakousku, která trvala až do roku 1918.
Společná vláda dvou bratrů se neosvědčila. Již roku 1283 (tzv. rheinfeldenský řád) se stal jediným vládcem rakouských zemí starší Albrecht; mladší Rudolf měl být odškodněn jinak, k čemuž však nikdy nedošlo. Tento nevyřešený spor měl o generaci později krvavou dohru.
Korutany nezůstaly v habsburských rukou. Roku 1286 je Rudolf udělil svému spojenci Menhardovi II. Tyrolskému jako odměnu za pomoc proti Přemyslovi; Habsburkové je získali zpět až roku 1335.
V Čechách mezitím vládli Braniboři a mladý Václav II. byl držen v zajetí (viz předchozí kapitola). Rudolf si na pět let ponechal i Moravu, aby z jejích výnosů uhradil válečné náklady.

Albrecht I. Habsburský (vládl 1282 – 1308) (autor: Anthoni Beys)
Albrecht I. (1282 – 1308)
Albrecht I. byl energický, ale tvrdý a v rakouských zemích zpočátku velmi nepopulární vládce. Do úřadů dosazoval své švábské důvěrníky, což místní šlechta i města nesly těžce. Jeho vládu proto provázela řada vzpour:
- Vídeň se roku 1287/1288 vzbouřila; Albrecht město vyhladověl, přinutil ke kapitulaci a roztrhal listinu, která mu přiznávala postavení říšského města – Vídeň se tak natrvalo stala zeměpanským městem Habsburků (nové městské právo dostala roku 1296)
- štýrská šlechta se spojila proti Albrechtovi (1291 – 1292) za podpory salcburského arcibiskupa
- odboj části rakouské šlechty v čele s rodem Kuenringů (1295 – 1296)
Albrecht všechny vzpoury potlačil a rakouské země pevně připoutal ke svému rodu.
Po smrti otce roku 1291 doufal Albrecht v zisk římské koruny. Kurfiřti – mezi nimi i jeho švagr Václav II., manžel jeho sestry Guty – se však báli příliš silných Habsburků a zvolili Adolfa Nasavského. Teprve když se Adolf znepřátelil s kurfiřty, byl sesazen a Albrecht jej porazil v bitvě u Göllheimu (1298), kde Adolf padl. Albrecht se stal římským králem.
Vztahy s Václavem II. se rychle zhoršily, když český král získal polskou a pro syna i uherskou korunu (viz předchozí kapitola). Albrecht se obával vzniku mocného soustátí na své východní hranici. Roku 1304 vtrhl spolu s Karlem Robertem z Anjou do Čech a oblehl Kutnou Horu, ale musel ustoupit. Po smrti Václava II. uzavřel jeho syn Václav III. s Albrechtem mír (1305) a vzdal se Chebska a Míšně.
Po zavraždění Václava III. roku 1306 a vymření Přemyslovců po meči prosadil Albrecht na český trůn svého syna Rudolfa (v Čechách přezdívaného „král Kaše“). Ten se oženil s vdovou po Václavovi II. Eliškou Rejčkou, ale již v červenci 1307 zemřel během obléhání Horažďovic. Habsburský pokus ovládnout Čechy tak skončil nezdarem.
Albrecht navázal na babenberské solnictví a přenesl jeho těžiště z Aussee do Hallstattu v Traungau, tedy na území, které k Rakousku připojil Přemysl Otakar II. Kolem roku 1284 nechal nad hallstattským solným dolem postavit obrannou věž, kterou na počest otce pojmenoval Rudolfova věž (Rudolfsturm) – stojí dodnes. Význam soli dobře znal od svého tchána Menharda II. Tyrolského, který velkoryse rozšířil solivar v tyrolském Hallu.
Roku 1292 dal Albrecht postavit solivar také v nedalekém údolí Gosau. Tím přímo ohrozil odbyt soli salcburského arcibiskupa z Halleinu a vypukla tzv. solná válka (1291 – 1297): salcburská vojska roku 1295 gosauský solivar zničila. Mírem z roku 1297 se Albrecht za vysoké odškodné vzdal vaření soli v Gosau, území si však ponechal.
Plody této politiky sklidila až jeho vdova Alžběta. Roku 1311 udělila Hallstattu tržní právo a výrobu soli zorganizovala jako zeměpanský podnik. Tak vznikl základ tzv. komorního statku (Kammergut), z něhož později odvodil své jméno celý Salzkammergut – a sůl zůstala jedním z hlavních zdrojů příjmů Habsburků po celá staletí.
Albrechta zastihl osud, který se zrodil v nevyřešeném dědictví roku 1283. Jeho synovec Jan, syn mladšího Rudolfa, marně požadoval podíl na rodových zemích. 1. května 1308 proto Albrechta u Windisch na řece Reuss (dnešní Švýcarsko) se spiklenci zavraždil. Do dějin vešel jako Jan Parricida (z latinského parricida – vrah blízkého příbuzného). Vlády v rakouských zemích se ujal Albrechtův syn Fridrich Sličný.



