Rané císařství – Principát

(prin­ceps sena­tus = první v senátu; prin­ceps inter pares = první mezi rovnými)

Octa­vi­a­nus Augustus ( 23. září 63 před Kris­tem – 19. 8. 14 n. l.) (foto: Till Niermann)

Octa­vi­a­nus v prů­běhu občan­ské války sou­stře­dil ve svých rukou více funkcí, čímž poru­šil zákony repub­liky, a k poru­šo­vání staré ústavy dochá­zelo i nadále. Ospra­vedl­ňo­val to tvr­ze­ním, že je to nutné. V roce 27 před Kris­tem udě­lal gesto – totiž vzdal se před zase­da­jí­cím sená­tem moci a ozná­mil úmysl vzdá­lil se do sou­kromí, a záro­veň také pro­hlá­sil obno­vení repub­liky. Byl však ihned pře­mlu­ven, aby zůstal v čele státu a pře­vzal všechny důle­žité funkce zpět. Ten samý rok pře­vzal pří­jmení Augustus (vzne­šený), které se stalo jed­nak jmé­nem, pod kte­rým byl po zby­tek času roze­zná­ván, a také pak dědič­nou sou­částí titu­la­tury všech dal­ších panov­níků po něm. Roku 23 před Kris­tem zís­kal Augustus moc tri­buna, o čtyři roky poz­ději i kon­zula, roku 12 před Kris­tem se stal i nej­vyš­ším pon­ti­fi­kem. Roku 2 před Kris­tem se stal nosi­te­lem čest­ného titulu „Pater patriae“ (Otec vlasti). Kromě toho držel již delší dobu titul „impe­ra­tor“. Vzhle­dem ke své oblibě jej pře­de­vším na východě již za jeho života uctí­vali jako boha, na západě byl jeho kult zto­tož­něn s bohyní Romou.

Zpo­čátku byly zacho­vány repub­li­kán­ské prvky (úřady), ovšem Octa­vi­a­nus je přímo či nepřímo z nej­větší části ovlá­dal. Senát před­sta­vo­val pro­tiv­níka, jemuž musel Octa­vi­a­nus vzít mož­nost posta­vit se proti jeho poli­tice. Proto pro­vedl něko­lik čis­tek, při nichž odstra­nil tře­tinu všech sená­torů (z 900 na 600). Rov­něž obno­vil majet­kový cen­zus, aby ze senátu vylou­čil neu­ro­zené a chudé, a tím mu navrá­til jeho sta­ro­by­lou, aris­to­kra­tic­kou podobu. V poli­tice se za jeho vlády uplat­ňo­vala úzká krá­lov­ské rada, slo­žená z jeho přá­tel a pří­buz­ných (např. Agrippa, Mae­ce­nas atd.). Octa­vi­a­nova rodina se uplat­ňo­vala i v úřed­nic­kém apa­rátu. Svou dceru, Julii, musel ale císař pro nemrav­nost vyká­zat do vyhnan­ství, a jeho vnučka, také Julie (dcera Agrippy a Augustovy dcery Julie), ji poz­ději násle­do­vala. Syna nikdy neměl.

Octa­vi­a­nus pro­vá­děl různé reformy. Zabrá­nil dran­co­vání pro­vin­cií, zavedl kon­t­roly pří­jmů. Tím sebral zdroj pří­jmů pro jezdce, kteří se ale uplat­nili v rámci nově orga­ni­zo­va­ného byro­kra­tic­kého apa­rátu. Císař se sna­žil, aby žádný pro­vin­ci­ální úřed­ník nezne­u­ží­val svou moc, a těmito opat­ře­ními si zís­kal v kolo­ni­ích znač­nou oblibu. Pro­vin­cie byly životně důle­žité pro záso­bo­vání Říma potra­vi­nami i dal­šími suro­vi­nami. Daně se sice zvý­šily, ale oproti před­cho­zímu vybí­rání ast­ro­no­mic­kých čás­tek pub­li­kány (výběr­čími) si oby­va­telé polep­šili. Octa­vi­a­nus zasáhl rov­něž do správy pro­vin­cií. Nej­vyš­ším řím­ským úřed­ní­kem zde byl vždy pro­kon­zul s funkč­ním obdo­bím na 1 rok, které se ale mohlo pro­dlou­žit. Zpa­ci­fi­ko­vané pro­vin­cie, kde byl dlou­ho­době klid, dostal do správy senát, oproti tomu území, kde bylo nutné držet silné posádky, spa­dalo přímo pod císaře. Pro­vin­cie Egypt byla císa­řo­vou výsadní domé­nou (důvod je jed­no­du­chý – Egypt před­sta­vo­val klí­čo­vou záso­bo­vací oblast). Usku­teč­nil též vojen­skou reformu – zavedl pre­to­ri­án­skou gardu na ochranu císaře, jejíž nej­větší část zprvu síd­lila mimo město. Rov­něž zří­dil oddíly vigilů (cohor­tes vigi­lum), kteří fun­go­vali v Římě jako poli­cie. Kromě nich vznikly i hasič­ské jed­notky s vojen­ským cha­rak­te­rem. Řím řídil pre­fekt, který velel vojá­kům a zastu­po­val císaře. Augustus se také sna­žil zlep­šit mravy a rodinné vztahy (pod­pora rodin s více dětmi na úkor svo­bod­ných a bezdět­ných), chtěl zvý­šit auto­ritu pánů proti otro­kům, sna­žil se zlep­šit hos­po­dář­ský život chu­diny. V poli­tice se cho­val podle hesla „chléb a hry“. Chtěl zalo­žit „Augustův mír“ (= klid zbraní, na Mar­tově poli vznikl roku 9 před Kris­tem Oltář Augustova míru (Ara pacis Augustae)). Potla­čil povstání v Hispá­nii, a tím došlo k dobytí zbytku polo­ostrova. V letech 12–9 před Kris­tem úspěšně bojo­val v Galii a Panó­nii (dnešní Maďar­sko). Vznikla nová pro­vin­cie – Pano­nia. Evrop­skou (severní) hra­nici řím­ské říše tvo­řil Dunaj.

Na našem území síd­lili Mar­ko­mani a Kvá­dové. Mar­ko­mani v čele s Maro­bu­dem vytvo­řili svaz ger­mán­ských kmenů ve střed­ních Čechách. Římané, zne­po­ko­jení exis­tencí blíz­kého, poměrně sil­ného a nezá­vis­lého kme­no­vého svazu, vypra­vili proti Maro­bu­dovi vojen­skou výpravu, vede­nou poz­děj­ším císa­řem, Tibe­riem, a jeho bra­t­rem, Dru­sem, který zde ale zahy­nul. Útoku na Mar­ko­many a Kvády zabrá­nilo silné povstání v Pano­nii, které museli Římané akutně řešit. Roku 9 n. l. svedli Římané bitvu v Teu­to­bur­ském lese mezi Rýnem a Labem, ve které utr­pěli kata­stro­fální porážku, byly zni­čeny tři legie, voje­vůdce spáchal sebe­vraždu a Ger­máni obě­to­vali zajaté Římany bohům. Tato bitva vedla ke sta­no­vení hra­nice na řeky Rýn a Dunaj. Hlavní roli zde hráli Che­rus­kové, spolu se svým náčel­ní­kem, Armi­niem, který po něja­kou dobu půso­bil v řím­ské armádě. Pub­lius Quincti­lius Varus (veli­tel legií) Armi­ni­ovi důvě­řo­val a na cestě do zim­ního ležení se od něj nechal se svými muži zavést do lesa, kde byli jeho nic netu­šící vojáci zmasakrováni.

Za Augusta se zapo­čalo s budo­vá­ním limes Roma­nus, sys­tému pohra­nič­ních pev­nůs­tek, pří­kopů a valů, které byly sta­věny tam, kde nešlo vyu­žít při­ro­zené pře­káždy (př. řeky). Hlavní období budo­vání jed­not­li­vých úseků Limes ale spadá až do období poz­děj­ších císařů.

Za Octa­vi­ana Augusta došlo k roz­ma­chu kul­tury – doba nazý­vána zla­tým věkem lite­ra­tury. Mezi nej­zná­mější lite­rární autory pat­řil Pub­lius Ver­gi­lius Maro (70 – 19 před Kris­tem; napsal Aeneis, Buco­lica, Geor­gica), Quin­tus Hora­tius Flau­tus (65 – 8 před Kris­tem; napo­do­bo­val úspěšné řecké vzory, osla­vo­val sta­ro­řím­ské ctnosti, kri­ti­zo­val stíny sou­do­bého života), Pub­lius Ovi­dius Naso (43 před Kris­tem – 18 n. l.). Ovi­dius byl nej­o­ri­gi­nál­něj­ším ze všech autorů této doby, což vedlo k jeho velké popu­la­ritě. Napsal mimo jiné Pro­měny (250 mýtů a bájí), Kalen­dář (v něm vysvět­lil svátky), z poezie napří­klad Lásky, Listy Héroin, Umění milo­vati. Konec života (od roku 8 n. l.) strá­vil ve vyhnan­ství (možná kvůli knížce Umění milo­vati) v Tomidě. Zde napsal Žalo­zpěvy a Listy od Čer­ného moře (přes­něji Listy z Pontu). Do období zla­tého věku jistě patří i his­to­rik Titus Livius, který napsal dílo „Ab urbe con­dita“ (Od zalo­žení Města – tzn. Říma).

Octa­vi­a­nus si vybral za nástupce pří­sluš­níka clau­di­ov­ské dynastie, a to Tibe­ria. Tibe­rius nebyl v žád­ném pří­padě Augustův oblí­be­nec a byla před ním velká řada jiných kan­di­dátů, ovšem všichni zemřeli pří­liš brzy. Octa­vi­a­nus neměl tedy na výběr, jeli­kož Tibe­rius byl jediný, který zbyl. Nástu­pem Tibe­ria na trůn se k moci dostává jul­sko-clau­dij­ská dynastie.

Julsko-claudijská dynastie

Tibe­rius (42 před Kris­tem – 37 n. l.; vládl od roku 14 n. l.) byl ado­p­tiv­ním synem Octa­vi­ana, nastou­pil na trůn jako více než pade­sá­ti­letý. Na jeho vládu měla velký vliv nedů­věra a ustr­ko­vání, které se mu od Octa­vi­ana dostá­valo. Tibe­rius byl silně nedů­vě­řivý vůči senátu i svému okolí, a to mu oplá­celo stejně. Ihned po jeho nástupu se vzbou­řily legie na Rýně a Dunaji, které navíc, kromě poža­davků na zkrá­cení služby a dodr­žo­vání její sta­no­vené délky (zabrá­nění nuce­nému přeslu­ho­vání), chtěly pro­vo­lat císa­řem Tibe­ri­ova synovce a svého veli­tele, Ger­ma­nika. Ten ale zacho­val věr­nost. Drusus, Tibe­riův syn, spolu s pra­e­fek­tem pre­to­ri­ánů Sei­a­nem, vzpouru s Ger­ma­ni­ko­vou pomocí uklid­nili. Tibe­rius ale svému synovci pře­stal věřit, jeli­kož jeho popu­la­rita po úspěš­ných taže­ních proti Ger­má­nům rostla. Ze severu byl odvo­lán a roku 18 n. l. poslán na východ s diplo­ma­tic­kou misí. Příští rok z nejas­ných pří­čin zemřel, spe­ku­lo­valo se o tom, že byl otrá­ven (na Tibe­riův rozkaz).Tiberiovi se povedlo zís­kat nové pro­vin­cie v Malé Asii – Kapa­do­kii a Komagenu.

Tibe­rius činil úsporná a hos­po­dárná opat­ření, ome­zil hry a zavedl daně za luxus, což ovšem způ­so­bilo jeho neob­lí­be­nost. Zavedl zákon o urážce jeho majestátu, na konci svého života trpěl cho­rob­nou nedů­vě­ři­vostí, z tohoto důvodu ode­šel na ost­rov Capri (roku 26 n. l.). Jedi­ným mužem, kte­rému Tibe­rius důvě­řo­val, byl veli­tel pra­e­to­ri­ánů Sei­a­nus. Sei­a­nus nelí­tostně likvi­do­val všechny odpůrce, kte­rým pak zaba­vo­val maje­tek. O život při­šla i řada nevin­ných lidí, kteří byli pra­e­fek­tovi nepo­ho­dlní. Zlik­vi­do­val i Drusa, Tibe­ri­ova syna. Roku 31 n. l. jej císař pro pode­zření z pří­pravy spik­nutí (a vraždy Tibe­ria) dal popravit.

Dal­ším císa­řem se stal Gaius Cali­gula – „Botička“ (léta vlády: 37 – 41). Cali­gula byl synem oblí­be­ného voje­vůdce Ger­ma­nica (to byl syno­vec Tibe­ria). Cali­gula byl vycho­vá­ván ve vojen­ském táboře svého otce, zavedl amne­stii, zru­šil krátce zákon o urážce majestátu. Cali­gula nepo­kra­čo­val v šet­řivé poli­tice a hry a slav­nosti pro lid, spolu s jeho velmi zhý­ra­lým a oká­za­lým živo­tem, spo­ly­kaly peníze, které Cali­gu­lův strýc nastřá­dal. Prav­dě­po­dobně vinou duševní cho­roby se změ­nil v pří­šeru; tra­duje se, že plá­no­val hro­mad­nou vraždu senátu a dokonce nechal jme­no­vat kon­zu­lem svého koně, v dru­hém pří­padě jde ale sku­tečně jen o pověst. Po obno­vení zákona o urážce majestátu se strhla vlna uda­vač­ství, zaba­vo­vání majetku a poprav, která se nevy­hnula ani sená­to­rům a jiným vliv­ným osob­nos­tem. Již za svého života vyža­do­val bož­ské pocty. Nako­nec byl Cali­gula zavraž­děn praetoriány.

Jeho nástup­cem se stal Clau­dius (léta vlády: 41 – 54), strýc Cali­guly, který žil v ústraní a vzdě­lá­val se, zabý­val se ději­nami Etrusků (ty se bohu­žel nedo­cho­valy). Po zvo­lení císa­řem se opí­ral o senát, voj­sko a pré­to­ri­ány a nava­zuje na Augustovu poli­tiku („chléb a hry“). Clau­dius pod­po­ro­val stavby, za jeho vlády bylo roz­ší­řeno území v Africe (Mau­re­tá­nie), Bri­tá­nii a v Pales­tině zalo­žena nová pro­vin­cie Judea, byl posí­len význam císař­ských úřadů (byro­kra­cie). Začal šířeji udí­let řím­ské občan­ství oby­va­te­lům pro­vin­cií. Na konci své vlády při­jal zákon o urážce majestátu.

Na Clau­di­ově dvoře měli obrov­ský vliv pro­puš­těnci Nar­cis­sus a Pallas. Císař silně pod­lé­hal i svým man­žel­kám, hlavně Messa­lině a Agrip­pině (dcera Ger­ma­nika). Jeho man­želka Agrip­pina jej donu­tila, aby ado­p­to­val jejího syna z prv­ního man­žel­ství, ale nechtěla čekat, až Clau­dius zemře, a tak jej otrávila.

Sester­cius císaře Nerona

V letech 54 – 68 n. l. vládl řím­ské říši císař Nero (vlast­ním jmé­nem Lucius Domi­tius Ahe­no­bar­bus). Nastou­pil v šest­nácti letech, na jeho nástupu k moci měl podíl kromě jeho matky i Sex­tus Afra­nius Burrus, veli­tel pra­e­to­ri­ánů, a Lucius Seneca, který Clau­dia nesná­šel. Nero byl zpo­čátku dob­rým vlád­cem (pod vli­vem vycho­va­tele Senecy, trvalo to asi pět let). Vládl spo­lečně se sená­tem, pak se ale změ­nil v tyrana, nechal vyvraž­dit celou svojí rodinu – roku 59 zapla­tila živo­tem jeho matka, kte­rou nechal zavraž­dit. Na Nerův roz­kaz byl údajně zavraž­děn i Bri­tan­nicus, Clau­diův syn. Po odha­lení Piso­nova povstání roku 65 byli donu­ceni k sebe­vraždě i Seneca a bás­ník Pet­ro­nius. Nero kon­fis­ko­val maje­tek „nepřá­tel“. Hojně vyu­ží­val zákon o urážce majestátu. Poprvé byl ženatý s Octa­vií, Clau­di­o­vou dce­rou. Man­žel­ství nefun­go­valo a Nero se zami­lo­val do otro­kyně Akté. Octa­vii dal nako­nec zabít. Jeho dru­hou man­žel­kou byla Pop­paea Sabina.

Mezi lidem byl císař díky své štěd­rosti a velmi čas­tým hrám značně oblí­ben, na východě, v Řecku a v Asii, pak přímo uctí­ván. Proto bylo možné, aby se po jeho smrti obje­vil na východě dvoj­ník, který zís­kal od tam­ních lidí vel­kou pod­poru a Fla­vi­ovci jej zpa­ci­fi­ko­vali s pro­blémy. Po roce 62, kdy zemřel pra­e­fekt Burrus, Seneca pomalu ztrácí vliv a nako­nec odchází do ústraní a Nero se zcela vymyká kon­t­role. Jed­ním ze dvou nových pra­e­fektů byl i Ofo­nius Tigel­li­nus, který Seneku nesná­šel a Nerovi bohatě pomá­hal v likvi­daci nepo­ho­dl­ných osob. V roce 64 vypukl v Římě požár, ze žhář­ství byli obvi­něni křes­ťané a byli pro­ná­sle­do­váni. Exis­to­valo ale mnoho lidí, kteří za žháře pova­žo­vali císaře. V roce 66 pro­puklo povstání v Judei, kam byl vyslán v čele voj­ska Fla­vius Vespasianus.

Nero se pova­žo­val za bás­níka. V letech 66–68 pod­nikl cestu do Řecka, kde často sám vystu­po­val jako pěvec a herec. Po svém návratu musel řešit vzpoury v Galii (Vin­dex) a Hispá­nii (Galba). Jeho tvrdá, repre­sivní poli­tika, kte­rou vedl vůči sená­to­rům, způ­so­bila, že opo­zice vůči císaři rostla i v Římě. Poté, co se proti němu posta­vili i pra­e­to­ri­áni, se císař poku­sil o útěk, ve vypjaté situ­aci pak spáchal sebevraždu.

Tím končí clau­di­ov­ská dynastie. Násle­duje rok zmatků (68 – 69 n . l.), kdy vlád­nou čtyři císa­řové (Galba, Pison, Otho, Vitel­lius), po nich však nastu­puje nová dynastie, a to dynastie Flaviovců.

Dynastie Flaviovců

Prv­ním císa­řem z této dynastie byl Fla­vius Vespa­si­a­nus (vládl 69 – 79). Vespa­si­a­nus byl veli­te­lem legií v Judei, byl to podle řím­ských děje­pisců dobrý a velký císař. Nepo­chá­zel z nej­vyš­ších kruhů řím­ské spo­leč­nosti, proto jím mnozí šlech­tici a sená­toři opo­vr­ho­vali. Povstání židů v Judei (Jeruza­lém), které vypuklo v roce 70 n. l., bylo potla­čeno synem Vespa­si­ana Titem. Ten pak Jeruza­lém dobyl a zbo­řil Šala­mou­nův chrám. Titus s Vespa­si­a­nem sla­vili tri­umf v Římě v roce 71, ale povstání bylo potla­čeno až o dva roky poz­ději. Vespa­si­a­nus musel cel­kově řešit obrov­ské nepo­koje na mnoha mís­tech říše – kromě povstání v Judei to bylo povstání Batavů na Rýně, pod­po­ro­vané i řím­skými vojáky, dále pak bouře v Pontu, Moesii, Africe i na brit­ských ost­ro­vech. Záro­veň s uklid­ně­ním situ­ace v říši musel císař vyře­šit i prázd­nou pokladnu, která mu zbyla po jeho před­chůd­cích. To se mu poměrně úspěšně povedlo. Řadí se k šetr­ným císa­řům, kteří uměli dobře naklá­dat s finan­cemi a mar­no­tratně neplýtvali. Jeho šetr­nost ovšem nebyla tak výrazná, jako napří­klad u Tibe­ria. Za Vespa­si­ana vzniko v Římě Colos­seum, v pro­vin­ci­ích se sou­stře­dil na výstavbu infrastruk­tury a povzne­sení hos­po­dář­ství, ze kte­rého Římané těžili. Císař také ote­vřel senát majetné vrstvě oby­va­tel pro­vin­cií, čímž při­spěl k jejich integraci.

Titus (vládl 79 – 81) byl také dob­rým císa­řem, jeho vláda byla a dosud je ozna­čo­vána za dobrou. „Přá­telé, ztra­til jsem den“ (citát, zazne­me­naný děje­pis­cem Sue­to­niem). Jeho vláda byla však dopro­vá­zena třemi vel­kými kata­stro­fami. První byl výbuch Vesuvu a násle­dovné zapla­vení měst Pompeje, Her­cu­la­neum a Sta­bie lávou. Dru­hou kata­stro­fou byl tří­denní požár Říma a poslední epi­de­mie moru. Titus orga­ni­zo­val pomoc ze stát­ních i z vlast­ních pro­středků, aby škody způ­so­bené kata­stro­fami zmír­nil. Za Titovy vlády bylo ote­vřeno Colosseum.

Domi­ti­a­nus (vládl 81 – 96) se však svým před­chůd­cům pří­liš nepo­do­bal. His­to­riky je ozna­čo­ván za tyrana, on sám se však nazý­val domi­nus et deus (pán a bůh), poža­do­val bož­ské pocty. Roz­ší­řil řím­ské impé­rium v Ger­má­nii až za Rýn; impé­rium bylo za jeho vlády roz­ší­řeno i v Ang­lii. Ačkoli vedl neú­spěšné války proti Dákům (vládce: Dece­ba­lus), tak v Římě osla­vil svůj tri­umf. Za Domi­ti­a­novy vlády byl v Římě vysta­věn Titův oblouk, nový sta­dion a defi­ni­tivně dokon­čena výstavba Colos­sea.  Nepo­kra­čo­val ve spo­lu­práci se sená­tem, kte­rou prak­ti­ko­val jeho otec a po něm i jeho bratr, nao­pak senát sobě podří­dil. Domi­tian hro­madně likvi­do­val své reálné i domnělé odpůrce a hojně dopřá­val slu­chu uda­va­čům, kteří opět bohatli. V pro­vin­ci­ích byl ale klid a vše fun­go­valo dobře. Jeho teror ukon­čilo spik­nutí, kte­rého se účast­nila i jeho man­želka. Zavraž­dě­ním Domi­ti­ana končí nejen éra vlády tyrana, ale také éra vlády Flaviovců.

Dynastii ado­p­tiv­ních císařů však před­chází ještě jeden císař, a to Nerva (vládl 96 – 98). Nerva byl vybrán za císaře, původně byl sená­to­rem, což byl fakt, který ovliv­nil pří­stup k jeho osobě – senát to bral pocho­pi­telně pozi­tivně, ovšem armáda se k císaři sta­věla spíše zamí­tavě. Nerva si svého nástupce (Trai­ana) vybral a ado­p­to­val jej. Tím vlastně zalo­žil dynastii ado­p­tiv­ních císařů.

Dynastie adoptivních císařů

Limes Roma­nus (rekon­stru­o­vaná věž v Německu)

Trai­a­nus vládl v letech 98 – 117, za jeho vlády dosáhlo řím­ské impé­rium nej­vět­šího územ­ního roz­sahu. Mar­cus Ulpius Trai­a­nus byl před svým nástu­pem na trůn legá­tem v Horní Ger­ma­nii a byl prv­ním císa­řem, který nepo­chá­zel z Itá­lie (byl z Hispá­nie). Vedl dvě války proti Dákům s úmys­lem dobýt Dácii a při­po­jit ji k řím­skému pan­ství (měla dobrou polohu a množ­ství nerost­ného bohat­ství). V letech 105 – 106 dobyl Dácii (posta­ven Trai­á­nův sloup v Římě), dobyl Mezo­po­tá­mii, bojo­val v Armé­nii (114 dobyta) a v Bri­tá­nii. Válka s Parthy pro­běhla v letech 113 – 117 a bylo dobyto i jejich hlavní město Kté­si­fónt. Následně byly vytvo­řeny pro­vin­cie Meso­po­ta­mia, Assy­ria a Arme­nia. Hlav­ním řím­ským stře­dis­kem v oblasti byla Anti­o­chie. Trai­a­nus rov­něž vytvo­řil pro­vin­cii Ara­bia na Arab­ském polo­ostrově. Dobyté hra­nice byly opev­ňo­vány, byla budo­vána limes Roma­nus, což byl sys­tém pev­nůs­tek, vojen­ských táborů, stráž­ních věží, valů a pří­kopů; tábory (řím­ská castra) byly spo­jo­vány sil­ni­cemi. Limes před­sta­vo­vala nástroj pro půso­bení Římanů mimo přímo oku­po­vané území. Vojen­ské tábory byly nejen mís­tem pobytu armády, ale rov­něž styč­ným bodem s vněj­ším svě­tem, kde se mísily řím­ské a cizí vlivy (př. obchod s cizími kupci atd.). S ros­toucí roz­lo­hou říše bylo ale třeba řešit nepo­koje v řadě oblastí, např. v letech 115 – 116 se bou­řili Židé v oblasti Kyré­nie (pod­pora i v Egyptě a okolí). Římané ale odpor zlik­vi­do­vali. Rov­něž Parthové nepři­jali řím­skou nad­vládu bez problémů.

Trai­a­nus nebyl jen schopný voje­vůdce, ale rov­něž i admi­nis­trá­tor, který doká­zal na důle­žité posty v byro­kra­tic­kém apa­rátu, armádě a jinde dosa­zo­vat schopné lidi. V Římě byl mimo jiné vysta­věn i sloup, který při­po­mí­nal dácké tažení, a v jehož pod­stavci byl císař pohřben. Posta­vil v Římě i roz­lehlé náměstí. Lid si zís­kal svou soci­ální poli­ti­kou (péče o sirotky, výhodné půjčky pro země­dělce…). Císař dbal i na situ­aci v pro­vin­ci­ích, kde zasáhl do samo­správy důle­ži­tých měst (dosa­dil řím­ské kurá­tory, kteří se sta­rali o finance).

Nástupci Trai­ana (Had­ri­a­nus, Anto­nius Pius) se sna­žili udr­žet to, co bylo za Trai­ana zís­káno. Had­ri­ana (vládl 117 – 138) ado­p­to­val Trai­a­nus krátce před svou smrtí v Kili­kii. Tento císař při­stu­po­val k impé­riu stříz­li­věji a nehod­lal Řím vyčer­pá­vat dal­šími váleč­nými akcemi, které se neměly šanci ren­to­vat zpět. Nevá­hal opus­tit území, která před­sta­vo­vala pří­liš vel­kou zátěž pro řím­skou pokladnu (a kde Římané měli malou mocen­skou základnu) – upus­til od přímé nad­vlády nad Assý­rií, Mezo­po­tá­mií a Armé­nií. Císař se sna­žil pře­de­jít zby­teč­ným váleč­ným taže­ním, ale musel vojen­sky řešit krizi v Judeji. Za Had­ri­ana bylo druhé povstání Židů, které vedl Bar Kochba (syn hvězdy; trvalo 132 – 135). Bar Kochba byl zabit a židov­ské oby­va­tel­stvo utpělo velké ztráty, kromě toho se nesmělo usi­dlo­vat v Jeruza­lémě. Novým židov­ským cen­t­rem se stala Gali­lea a došlo k roz­ptý­lení Židů po tehdy zná­mém světě, nazý­va­ném diaspora. V Bri­tá­nii vznikl Had­ri­a­nův val proti kelt­ským nájezd­ní­kům ze severu.

Had­ri­a­nus po větší část vlády vychá­zel dobře se sená­tem, to se změ­nilo na konci v důsledku jeho nemoci. Byl milov­ní­kem lite­ra­tury a oblí­bil si Řecko (za jeho vlády došlo k výstavbě v Athé­nách). Za jeho vlády se ote­vřely císař­ské dvor­ské kan­ce­láře i jezd­cům. Sal­vius Juli­a­nus kodi­fi­ko­val v této době pra­e­tor­ské právo v podobě „věč­ného ediktu“. V rámci reformy armády zavedl těž­kou jízdu a tzv. numeri, drobné, mobilní jízdní nebo pěchotní oddíly (mohly být i smíšené).

Anto­nius Pius (pius zna­mená zbožný, ale v tomto pří­padě i oddaný) vládl v letech 138 – 161. Svoje pří­z­visko dostal za vytr­va­lou snahu o zbožštění svého ado­p­tiv­ního otce. Byl to mírový císař, který se důrazně sna­žil vyhnout vál­kám (hlavně s Parthy), což se mu ovšem ne vždy a všude poda­řilo. Za jeho vlády došlo v 50. letech k nepo­ko­jům v Egyptě, což ovliv­nilo pří­sun obilí do Říma. Dále z přímé císa­řovy ini­ci­a­tivy pod­nikla armáda ofen­zivu v Bri­tá­nii, kde byl posta­ven Anto­niův val (na jihu Skot­ska). Další nepo­koje pro­běhly v Dákii, Judeji atd. 

V roce 161 nastou­pil císař Mar­cus Aure­lius (vládl 161 – 180). Byl nazý­ván filo­zo­fem na trůně, napsal dílo „Hovory k sobě“ (zde uplat­ňo­val sto­i­cis­mus = smí­ření se s osu­dem). Velký vliv na něj měl Cor­ne­lius Fronto, císa­řův vycho­va­tel. Jeho osob­ním léka­řem byl sám slavný Galé­nos. Musel se spolu se svým spo­lu­vla­da­řem, Luciem Verem, účast­nit řady vojen­ských tažení. Řím­ské území bylo ohro­žo­váno Parthy, Mar­ko­many a dal­šími kmeny (Van­da­lové, Kvá­dové atd.). Roku 166 byl uza­vřen mír s Parthy po porážce krále Vologaesa.

Pro­běhly cel­kem tři série tzv. „Mar­ko­man­ských válek“ mezi lety 166 – 180. První fáze v letech 166 – 171, druhá v letech 172 – 175, třetí pak v letech 175 – 180. V roce 171 řím­ské armády pře­kro­čily Dunaj a pro­nikly na Moravu a na Slo­ven­sko (180 – nápis na Tren­čín­ské skále). Četné pro­blémy však zabrá­nily vytvo­ření dvou nových pro­vin­cií. Během druhé války s Mar­ko­many se v Sýrii vzbou­řil mís­to­dr­žící Avi­dius Cas­sius, který uvě­řil zprá­vám o smrti císaře. Krátce nato byl ale zabit vlast­ními muži. V roce 176 byl syn Marca Aure­lia, Com­mo­dus, usta­no­ven jeho spo­lu­vla­da­řem. V roce 180 n. l. Mar­cus Aure­lius ve Vídni (Vin­do­bonně) v řím­ském vojen­ském táboře zemřel na mor. 

Jeho nástup­cem se stal Como­dus (vládl 180 – 192). Byl to tyran, který si libo­val v násilí, zavedl teror. Pova­žo­val se za vtě­le­ného Her­cula a žil i vystu­po­val spolu s gla­di­á­tory. Byl to slabý císař, který svým utrá­ce­ním ještě více při­spěl ke krizi impé­ria. Nako­nec byl však zavražděn.

Úpadek římského císařství

Od tře­tího sto­letí n. l. sílí útoky ger­mán­ských kmenů, dochází k úbytku otroků (díky obran­ným vál­kám), je pro­lo­mena limes Roma­nus na Rýnu a na Dunaji. Uká­zalo se, že limes není zda­leka tak pevná, jak se před­po­klá­dalo. V důsledku váleč­ného pus­to­šení se vylid­ňo­valo řím­ské pohra­ničí. Na to rea­go­val Mar­cus Aure­lius usi­dlo­vá­ním ger­mán­ských kmenů v těchto oblas­tech. Kmeny se stá­valy for­mál­ními vazaly Římanů. Armáda trpěla nemo­cemi (mor) a řadou povstání, války také vyprázd­nily státní pokladnu. V druhé polo­vině 2. sto­letí došlo k povstání „búkolů“ (pas­tevců) v Egyptě a Mater­novu povstání v Hispá­nii. Obě vzpoury potla­čili Římané s obtížemi.

Nedo­sta­tek otroků se pro­je­vo­val zejména v Itá­lii, a to v země­děl­ství a v řemesle, zde byla totiž výroba nej­více závislá na otrocké práci. Usi­lovně se hle­dalo řešení, jak se z krize dostat. V země­děl­ství byl zave­den tzv. „kolo­nát“, který se stal běž­ným od 2. sto­letí n. l., ale pou­ží­val se již i dříve. Kolóni byli drobní rol­níci, bez­zemci a pro­puš­těnci, kteří dostá­vali do nájmu půdu (lati­fun­die). Kolóni z této půdy pla­tili nájemné, zbylé výnosy jim však pat­řily, a proto měli zájem na výsled­cích své práce. Museli také odpra­co­vat určitý počet hodin na „pan­ské“ části vel­kostatku. Toto řešení nebylo natr­valo, obje­vily se potíže – kolóni se zadlu­žo­vali, zhor­šili si své posta­vení, chtěli utéct, maji­telé půdy vydá­vali zákazy stě­ho­vání, tím se evrop­ská spo­leč­nost dostá­vala k „nevol­nic­tví“.

Pro­vin­cie se vyví­jely jinak. Vedle otrocké práce zde byla zacho­vána výroba svo­bod­ných výrobců, eko­no­micky na tom byly pro­vin­cie lépe, důsled­kem byla hos­po­dář­ská kon­ku­rence mezi pro­vin­ci­emi a Itá­lií. Pro­vin­cie poža­do­valy větší účast na poli­tic­kém dění, vzni­kaly zde domény – hos­po­dář­ské celky, které byly po všech strán­kách soběstačné. Císaři roz­voj pod­po­ro­vali, jeli­kož pro­vin­cie před­sta­vo­valy stě­žejní zdroj finanč­ních pří­jmů, zásob jídla a suro­vin. Rov­něž pro­vin­ci­ální aris­to­kra­cie dbala na roz­voj svých měst, kde hojně rostly kul­turní stavby, chrámy, ale i infrastruk­tura, sil­nice, vodo­vody atd. Výstavba v pro­vin­ci­ích a v hlav­ním městě obzvláště odčer­pá­vala značný podíl stát­ního rozpočtu.

Krize se pro­je­vo­vala v peněž­nic­tví, v narůs­ta­jí­cích spo­rech a majet­ko­vých roz­dí­lech mezi růz­nými spo­le­čen­skými vrst­vami. Spo­le­čen­ské vrstvy vytvá­řely pod­mínky pro pro­ni­kání východ­ního nábo­žen­ství, dří­vější nábo­žen­ství v duchu „do, ut das“ („dávám, abys dal“). Do této doby spadá počá­tek šíření křes­ťanů, víra ve spa­si­tele, který lid­stvo vyvede z utr­pení a bídy. Křes­ťan­ství bylo v té době útě­chou nej­niž­ších vrstev.

Nobi­lita a její nákladný život odčer­pá­vala ze státu množ­ství potřeb­ných financí. V Římě v této době (2./3. sto­letí) žil až milion lidí, z nichž velká část pat­řila k chu­dině. Císaři si uvě­do­mo­vali její exis­tenci a někteří se pokou­šeli situ­aci chu­diny řešit, vět­ši­nou se ale spo­ko­jili s jejím „zaba­ve­ním“ hrami, diva­dlem a gla­di­á­tor­skými zápasy, které se staly nedíl­nou sou­částí života těchto vrs­tev. Pře­pych na jedné straně a časté, oká­zalé hry na straně druhé vysá­valy státní pokladnu ještě více.

Vli­vem nedo­statku rekrutů dochází k bar­ba­ri­zaci armády (do voj­ska i do poli­tiky pro­ni­kají neří­mané – i jako vojen­ští důstoj­níci). K tomuto pro­cesu dochází hlavně za císaře Sep­tima Severa, Ger­mány při­jí­mal ale již i Mar­cus Aure­lius. Rok 193 byl rokem zmatků, kdy se vystří­dali na vládě tři císa­řové. Tyto zmatky a vraždy císařů při­spěly k osla­bení ústřední císař­ské moci a tím pádem i k osla­bení impé­ria. V roce 193 nástu­pem Sep­ti­mia Severa (vládl 193 – 211) začíná vláda dynastie Seve­rovců. Sep­ti­mius Seve­rus byl, než se zmoc­nil trůnu, legá­tem v Horní Pano­nii. Jed­ním z jeho prv­ních činů bylo roz­puš­tění pra­e­to­ri­ánů a jejich nové sesta­vení ze sobě věr­ných mužů. Na začátku své vlády musel bojo­vat proti dvěma pro­ti­kan­di­dá­tům, boje na východě ho zatáhly do nové války s Parthy. Znovu při­čle­nil Mezo­po­tá­mii k říši jako pro­vin­cii, dobyl Baby­lón, Klé­si­font a další místa. Císař ces­to­val po pro­vin­ci­ích své říše a navště­vo­val jed­not­livé vojen­ské tábory. Posí­lil moc císař­ské rady, vůbec nevy­chá­zel se sená­tem. Do byro­kra­tic­kého apa­rátu při­jí­mal lidi podle schop­ností. Sou­stře­dil se na sta­bi­li­zaci financí a soci­ální situ­aci vyslou­žilců a vojáků. Zemřel na jedné ze svých cest (v Bri­tá­nii). Jeho syny byli Mar­cus Aure­lius Anto­ni­nus (Cara­calla) a Lucius Sep­ti­mius Geta, kteří měli vlád­nout spolu. Oba se nenáviděli.

Po Seve­rovi nastu­puje Cara­calla („vojen­ský plášť“). Vládl od roku 198 jako otcův spo­lu­vla­dař, v roce 211 pak s bra­t­rem, kte­rého nechal zavraž­dit. Sám pak pano­val až do své vraždy roku 217. V roce 212 dal všem oby­va­te­lům řím­ského impé­ria řím­ské občan­ství (con­sti­tu­tio Anto­ni­ni­ana). Cara­calla byl dal­ším z tyran­ských, vraž­dí­cích císařů. V jeho době pro­běhla válka s Parthy a další boje na Dunaji.

Po Cara­callovi vládlo do roku 284, kdy začíná domi­nát, cel­kem 30 císařů a jejich spo­lu­vla­dařů. V letech 222 – 235 vládl Mar­cus Aure­lius Seve­rus Ale­xan­der, poslední panov­ník seve­rov­ské dynastie. Sna­žil se ome­zit moc armády, čímž si ji i pra­e­to­ri­ány zne­přá­te­lil. Za jeho vlády nastu­pují v parthské říši na trůn agre­sivní Sasá­novci (Arda­šír I.), kteří oka­mžitě zaú­to­čili na řím­ské území. Odvetná ofen­zíva z řím­ské strany neu­spěla. Seve­rus Ale­xan­der byl neschopný císař, kte­rého roz­hoř­čení vojáci zabili během tažení proti Alamanům.

Dále nastu­puje dynastie tzv. „vojen­ských“ císařů, která zna­mená totální úpa­dek císař­ského majestátu. Poli­tická a hos­po­dář­ská nesta­bi­lita vedla i k soci­ál­nímu úpadku, který se pro­je­vil např. na situ­aci kolónů. V této době sou­peří o ústřední moc senát, armáda a velcí pozem­koví vlast­níci. Kle­sala důvěra ve schop­nosti císařů chrá­nit říši, což vedlo k pro­hla­šo­vání vzdo­ro­cí­sařů a uzur­pá­torů. V jeden oka­mžik měla říše i něko­lik vládců – legie (nebo i senát, pozem­koví mag­náti) v jed­not­li­vých pro­vin­ci­ích pro­vo­laly císa­řem svého oblí­bence, který pak sou­pe­řil s ostat­ními. Tím se ale Řím­ská říše dostá­vala do víru občan­ských válek. Neú­spěšní kan­di­dáti na trůn byli zpra­vi­dla zavraž­děni svými nebo cizími vojáky, vítěze ale často čekal stejný osud. Římané museli čelit mohut­ným ger­mán­ským nájezdům do Malé Asie, Galie, ale i samotné Itá­lie, na východě těžce zápa­sili s Per­šany (stří­davě ztrá­celi a dobý­vali Mezo­po­tá­mii a další oblasti). Vzpoury proti Říma­nům byly rov­něž poměrně časté (např. v severní Africe). Roku 260 Mar­cus Cas­si­a­nius Lati­nius Postu­mus vytvo­řil v Galii na Římu nezá­vislý stát, ke kte­rému se při­dala i Hispá­nie s Bri­tá­nií. Jed­nota říše byla obno­vena až roku 273. Došlo rov­něž k dal­ším územ­ním ztrátám, např. Dácie byla dobyta Ger­mány. Posled­ními vojen­skými císaři byli Cari­nus a jeho spo­lu­vládce, Numerianus.

Doporučená literatura

• Burian, J.: Řím. Světla a stíny antic­kého vel­ko­města. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1970.
• Burian, J. – Oliva, P.: Civi­li­zace sta­ro­vě­kého Stře­do­moří. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1984.
• Burian, J.: Řím­ské impé­rium. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1994.
• Christ, K.: Krize a zánik řím­ské repub­liky. Nakla­da­tel­ství Vyše­hrad, Praha 2010. (jen okra­jově pro počátky principátu)
• Grant, M.: Dějiny antic­kého Říma. BB Art, Praha 2006.
• Grant, M.: Pád říše řím­ské. BB Art, Praha 2010.
• Löwe, G. – Stoll, H. A.: ABC Antiky. Ivo Železný, Praha 2005.
• Slov­ník antické kul­tury. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1974.
• Zama­rov­ský, V.: Dějiny psané Římem. 4. vydání. Nakla­da­tel­ství Per­fekt, Bra­ti­slava 2005.