Renesance a humanismus

Ve 14. sto­letí bylo na území dnešní Itá­lie množ­ství pře­vážně měst­ských států (napří­klad Benátky, Flo­ren­cie, Janov, atd.) S tímto sta­vem se ovšem nemohli spo­ko­jit ital­ští vzdě­lanci, kteří tou­žili po zašlé slávě  mocné říše,  a obra­celi se proto do minu­losti. Vzor  nejen pro poli­tické uspo­řá­dání našli  v antické době. Začali stu­do­vat umě­lecká díla a archi­tek­to­nické památky z období starého Říma, číst knihy sta­ro­vě­kých autorů. V násle­du­jí­cím sto­letí se zájem o antický svět stal velmi módní zále­ži­tostí, antické prvky se staly sou­částí kul­tury. Tento umě­lecký  sloh nazý­váme rene­sancí (tj. obno­vou či zno­vuzro­ze­ním – míněno obno­vou antické kultury).

Do cen­tra pozor­nosti filo­zo­fie se dostá­val člo­věk. Tento posun byl zapří­či­něn stu­diem prací antic­kých filo­sofů (Pró­ta­go­rás: „Mírou všech věcí je člo­věk; jsou­cích, že jsou, nejsou­cích, že nejsou“). Ve stře­do­věku  byl naproti tomu téměř výlučně kla­den důraz na Boha a cír­kev.  Nový směr dostal název huma­nis­mus (huma­nus = lid­ský). Podle nového pojetí život není jen pří­pra­vou na věč­nost, ale má vlastní cenu. Aby ho mohl člo­věk hod­notně pro­žít, musí být svo­bodný. Cenu života zvy­šuje krása, kte­rou lze poznat smysly. Smysly nás však kla­mou, je proto třeba smys­lo­vou sku­teč­nost zkou­mat. Krásu lze nalézt i v jazyce, v poezii, v dílech antic­kých umělců.

Huma­nis­mus při­nesl větší svo­bodu, přes­tože se týkala jen zámož­ných a svo­bod­ných. V boha­tých měs­tech se roz­vi­nulo finanč­nic­tví a právo. S huma­nis­mem při­šel jiný ideál krásy a umění, do kul­tur­ního pově­domí se dostala kla­sická antická díla. Sou­časně došlo k roz­voji národ­ních jazyků, neboť bás­níci (nej­prve ital­ští),  začali pou­ží­vat lidový jazyk, který se tak stá­val spi­sov­ným. Inspi­race pří­ro­dou a vněj­ším svě­tem se pro­mítla také do vědy, v rene­sanci najdeme  počátky moderní ast­ro­no­mie, fyziky, biologie.

Huma­nis­mus měl svoje stou­pence i odpůrce, spory o právo na svo­bodu a nový pohled na svět vedly k mnoha kon­flik­tům. Vyvr­cho­lily pak v občan­ských a nábo­žen­ských vál­kách, které zna­me­naly konec rene­sanč­ního humanismu.

Masaccio: Peníz daně (1428)

Pro rene­sanční umění je typické pou­žití nového prvku, a tím je per­spek­tiva. Rene­sanční malíř­ství pře­ko­nalo stře­do­vě­kou plo­chost a vrhlo se do tře­tího pro­storu. Význam­ným před­sta­vi­te­lem ital­ského rene­sanč­ního malíř­ství je Tom­maso Masaccio (1401 – 1428), který jako první pou­žil ve svých dílech perspektivu. 

V roce 1418  se mladý Masaccio při­stě­ho­val do Flo­ren­cie, kde se sezná­mil se  socha­řem Dona­tellem a archi­tek­tem Bru­ne­leschim. Oba umělci pře­dali nada­nému malíři své zku­še­nosti a zna­losti – Dona­tello z oblasti ana­to­mie, kte­rou stu­do­val, Bru­ne­leschi ho sezná­mil se základy archi­tek­tury a s pra­vi­dly line­ární per­pek­tivy, kte­rou obje­vil při stu­diu  antic­kých děl. Zís­kané poznatky vyu­žil Masaccio ve své malíř­ské tvorbě. Všichni tři umělci jsou pova­žo­váni za zakla­da­tele ital­ské renesance.

Rene­sanční archi­tek­tura se vyzna­čuje sou­měr­ností, jed­no­du­chostí geo­me­t­ric­kých tvarů a pra­vi­del­ností pro­porcí. U svět­ských sta­veb  se dbá na zacho­vání lid­ského roz­měru. K církvi, panov­ní­kovi a šlechtě  jako hlav­ním zada­va­te­lům a inves­to­rům sta­veb se  při­po­jují také města a měš­ťané. Jejich poža­davky a potřeby vedou ke vzniku nových typů budov, jako je např. zámek, palác, rad­nice, měst­ský dům  či vila na před­městí. Budovy ztrá­cejí svoji obran­nou funkci, mají nyní svého maji­tele pře­de­vším repre­zen­to­vat. Staví se z kamene i z cihel, zdi  se omí­tají a jsou zdo­beny mra­mo­ro­vým obkla­dem a štu­kem. Obje­vuje se nový druh fasády – sgra­fito. (Dvou­ba­rev­ného sgra­fi­to­vého vzoru se dosa­huje tak, že spodní vrstva tmavé omítky obar­vená  jemně mle­tým uhlím nebo pope­lem ze spá­lené slámy se nechá zaschnout a do svrchní tenké vrstvy omítky světlé barvy se za vlhka pro­škra­bují vzory. Je-li postup opačný ve smyslu, že spodní omítka je světlá a vzory jsou pro­škra­bo­vány do svrchní tmavé omítky, vzniká tzv. kon­tras­gra­fito. Často je postup zjed­no­du­šo­ván tak, že se vzory pro­škra­bují do jed­no­ba­revné světlé omítky. Po zdrs­nění hladké plo­chy fasády vyry­tím vzorů se zakrátko vli­vem pově­tr­nosti škrá­bané části v jed­no­ba­revné omítce barevně odliší.)

Cha­rak­te­ris­tic­kým sta­veb­ním prv­kem jsou vnější sloupořadí, valené klenby, kupole, kru­hové oblouky namísto lome­ných. Okna a dveře mají vět­ši­nou jed­no­du­chý obdél­ní­kový tvar. Scho­diště se stává samo­stat­ným archi­tek­to­nic­kým prvkem.

Za první význam­nou  rene­sanční stavbu je poklá­dána kupole dómu Santa Maria del Fiore ve Flo­ren­cii, jejímž auto­rem je archi­tekt Filippo Bru­nelleschi (1377–1446). Z první polo­viny 16. sto­letí, z období  vrcholné rene­sance, pak  pochází  plány  na stavbu chrámu sv. Petra v Římě, které navrhl Donato Bra­mante.  Na stavbě chrámu se podí­leli i další významní archi­tekti té doby,  Anto­nio da San­gallo, Miche­lan­gelo Buo­narroti  nebo Bra­man­tův syno­vec Rafael Santi.

K docho­va­ným rene­sanč­ním památ­kám v čes­kých zemích patří např. leto­hrá­dek krá­lovny Anny v Praze, zámky v Tře­boni, v Jin­dři­chově Hradci, v Lito­myšli, v Čes­kém Krumlově, v Nela­ho­zevsi, Edel­man­nův  a  Hau­enschil­dův palác v Olo­mouci nebo měš­ťan­ské domy v Telči a ve Slavonicích.

Rene­sanční umění zahr­nuje období zhruba od 14. do 16. sto­letí. Začíná v Itá­lii ve 14. sto­letí tzv. „pro­to­re­ne­sancí“ (Giotto), násle­duje  raná rene­sance (Masaccio, Fra Ange­lico, Piero della Fran­ce­sca). Mezi nej­zná­mější tvůrce období vrcholné rene­sance patří Leo­nardo da Vinci, Rafael Santi, Miche­lan­gelo Buo­na­rotti,  Jan van Eyck, Albrecht Dürer, Pie­ter Bru­e­ghel. Díla umělců z období pozdní rene­sance (Miche­lan­gelo, Tizian) obsa­hují prvky  maný­ris­mus a baroka.

Rene­sanční malíř­ství vychází ze stu­dia per­spek­tivy a kom­po­zice obrazu, pro obrazy je typická ana­to­mická přes­nost pohybu a výrazu obli­čeje, rea­lis­tická barev­nost. Námě­tem jsou výjevy z křes­ťan­ské a antické myto­lo­gie, k nim se při­dá­vají i svět­ská témata. Velmi oblí­bené byly v té době fresky, malby na stě­nách a kupo­lích chrámů, ale také na stě­nách svět­ských inte­ri­érů.   Nově obje­ve­nou tech­ni­kou ole­j­o­malby se nej­prve malo­valo na dře­věné desky, poz­ději na plátno.

Pro rene­sanční sochař­ství je typické zob­ra­zo­vání nahého lid­ského těla v při­ro­ze­ném postoji či pohybu. Pro úspěšné dosa­žení tohoto cíle museli rene­sanční umělci  stu­do­vat lid­skou ana­to­mii. Sochař­ství bylo nej­více ovliv­něno antic­kým ide­á­lem krásy, a to díky mnoha docho­va­ným sochám. Rene­sanční umělci pro svá díla pou­ží­vali mra­mor, bronz nebo dřevo,  sochy stály volně v pro­storu. Ve výrazu tváře byly znát emoce. K nej­vý­znam­něj­ším  rene­sanč­ním socha­řům patří Miche­lan­gelo Buo­na­rotti (socha Davida, sou­soší Pieta),  Dona­tello, Lorenzo Ghi­berti, Andreo Verrocchio.

Rene­sanční umění se liší od gotiky tím, že se opouští stře­do­vě­kou abs­traktní duchov­nost, zejména co se týká  zob­ra­zení lid­ského těla. Ide­á­lem krásy není  aske­tické tělo, ale člo­věk plný opti­mismu a  života, proto byly zob­ra­zo­vány nahé lid­ské postavy, byť v ide­ál­ních  pro­por­cích. Z gotické dvoj­roz­měr­nosti se pře­šlo k zob­ra­zo­vání pro­storu,  bylo tak dosa­ženo iluze hloubky.

Významní rene­sanční umělci nebyli úzce svá­záni s jed­ním obo­rem, ale vyni­kali obvykle v něko­lika oblas­tech lid­ské čin­nosti. K nej­zná­měj­ším z nich patří  Miche­lan­gelo Buo­na­rotti, který byl malí­řem, socha­řem, archi­tek­tem a bás­ní­kem, či Leo­nardo da Vinci – malíř, sochař, archi­tekt, vědec a vyná­lezce. Jejich dílo  význam­ným způ­so­bem ovliv­nilo jak kul­turu, tak lid­ské poznání.

V polo­vině 15. sto­letí  došlo díky vyná­lezu knih­tisku  ke zrych­lení a zlev­nění výroby knih. Pod­sta­tou nového vyná­lezu byl tisk pomocí pohyb­li­vých liter (pís­me­nek).

Vyná­lez­cem knih­tisku byl Němec Johan­nes Gutenberg z Mohuče (dnešní Mainz). Před Gutenber­gem byl v Evropě roz­ší­řen pouze tisk v blo­cích (desko­tisk), kdy se stránka včetně písma i obrazu kom­pletně odlila, či vyře­zala ze dřeva, a pak vytiskla. Pro každý tisk musela být tedy vytvo­řena zvláštní deska, což bylo značně zdlou­havé a nákladné. Gutenberg při­šel s myš­len­kou sesta­vit stranu z jed­not­li­vých znaků (pís­men), které se daly opě­tovně sesku­pit a pou­žít znovu na jinou stranu, což celý tisk pod­statně zefek­tiv­nilo a urych­lilo. Gutenber­gův vyná­lez umož­nil tisk­nout množ­ství celých knih ve vel­kých séri­ích (dříve byly tiš­těny pouze části ). Gutenberg, který  byl původně bru­si­čem dra­ho­kamů a zlat­ní­kem, vyu­žil svých zku­še­ností a začal odlé­vat pís­mena z kovu. Vylep­šil také  tis­kař­ský lis a vytvo­řil novou tis­kař­skou barvu na bázi fermeže.

Po roce 1450 začal Gutenberg pra­co­vat na svém nej­zná­měj­ším díle – tiš­těné bibli (tzv. Gutenber­gova bible). Během tvorby se zadlu­žil a  tis­kárna při­padla  jeho věři­teli, mohuč­skému měš­ťanu Johannu Fus­tovi. Vede­ním dílny byl pově­řen bývalý tova­ryš, část učňů ode­šla do jiných měst. Nový způ­sob tisku tak pře­stal být tajem­stvím jedné tis­kárny,  brzy se  roz­ší­řil po celém světě. Gutenberg pro­žil zby­tek života v cho­době, až na sklonku života ho při­jal ke svému dvoru mohuč­ský arci­bis­kup. Zde také v roce 1468 zemřel.

Tisk 42řádkové bible (tj. se stra­nami o 42 řád­cích textu) byl nej­slav­něj­ším Gutenber­go­vým činem. Tisklo se   na per­ga­men nebo na papír, a to dvěma barvami – čer­nou a čer­ve­nou. Text pís­mem i roz­vr­že­ním napo­do­bo­val ruko­pisy. Ilu­strace a ini­ci­ály byly do tisku dopl­něny ručně. Do dneš­ních dob se docho­valo něko­lik papí­ro­vých a per­ga­me­no­vých úpl­ných výtisků bible a množ­ství zlomků.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version