Revoluce v Nizozemí
Nizozemská revoluce (1555- 1609) byla ozbrojeným konfliktem mezi Nizozemím a Španělskem, ve kterém získalo Nizozemí nezávislost.
V 15. století patřilo Nizozemí burgundským vévodům. V roce 1463 byly ustanoveny generální stavy, při hlasování platila zásada jednomyslnosti. Sídlem místodržitele (generálního guvernéra) byl Brusel. Po sňatku Marie Burgundské s Maxmiliánem I. Habsburským připadlo Nizozemí Habsburkům. Syn Marie Burgundské, Filip I. Sličný, se oženil s Johanou Šílenou, a získal tak španělský trůn. Za vlády Filipova syna Karla V. došlo k rozdělení habsburského rodu na španělskou a rakouskou větev, Nizozemí zůstalo španělským Habsburkům.
Když roku 1556 římský císař Karel V. (jako španělský král je znám pod jménem Karel I.) abdikoval, nastoupil na trůn jeho syn Filip II. , ortodoxní katolík. Snažil se o vytvoření centrální správy a nastolení jednotného náboženství. V Nizozemí se stala regentkou Markéta Parmská, nevlastní sestra Filipa II., jejím hlavním rádcem byl jmenován Filipův důvěrník, arraský biskup, pozdější kardinál Perrento de Granvelle.
Filip II. potřeboval dostat bohaté Nizozemí pod svůj vliv. Chtěl prosadit vyšší daně, aby měl prostředky na válku s Francií , bojoval proti herezi a za obnovení vlivu katolické církve v provinciích. Bulou papeže Pavla IV. byla v Nizozemí založena 3 arcibiskupství a 15 biskupství. Tato snaha o posílení moci katolické církve vedla ke vzpouře stavů. (Zajímavé je, že protestanti v Nizozemí neměli početní převahu, podle dostupných údajů tvořili maximálně třetinu obyvatel, byli však velmi vlivní. Centrem kalvinismu bylo východní Frísko, Emden a Antverpy. Vedle kalvinistů zde byli i luteráni a novokřtěnci.)
Nizozemí bylo nejbohatší španělskou provincií. Společně s úpadkem úrovně výroby ve Španělsku stoupá dovoz potravin i řemeslných výrobků. Obchoduje se s ovčí vlnou; z latifundií byli vyhnáni rolníci, ze kterých se stávají bezzemci, které najímá do svých služeb církev, případně stát.
Vyhnáním morisků přišli Španělé o zručné řemeslníky a obchodníky. Moriskové, španělsky morisco, tj. maurský – tak byli označováni Maurové na španělských územích , kteří přijali křesťanství. Moriskové si zachovali odlišnou kulturu, často byli obviňováni, že tajně provozují islámské rituály apod.. V letech 1609–1610, za vlády Filipa III., byli ze Španělska vyhnáni , což mělo neblahý vliv na hospodářství země – moriskové byli většinou velmi produktivní a v některých oblastech, např. ve Valencii, tvořili nezanedbatelnou část obyvatelstva.
Situace v Nizozemí (dnešní Belgie, Holandsko, Lucembursko)
V 16. století se Nizozemí skládalo ze 17 provincií, z nichž nejvýznamnější byly Flandry s centrem v Bruggách a Gentu a Brabantsko s centrem v Bruselu.
Jižní provincie byly zpočátku bohatší (Flandry, Brabantsko, Artois, Antverpy) – vyrábělo se zde v manufakturách kvalitní sukno, které konkurovalo anglickému a florentskému zboží. Manufaktury (rukodílny) patřily šlechticům , větší část šlechty však nadále žila z dávek a ze statků, nižší šlechta obchodovala. Protože rolníci platili velké daně a dávky, často docházelo k protestům a vzpourám. Jižní provincie byly pod vlivem katolické Francie.
Obyvatelé severních provincií (Holland, Zeeland, Utrecht, Rotterdam) se zabývali lovem sleďů a obchodem s Pobaltím a s Ruskem, stavěli lodě. Také zde vznikaly manufaktury, které produkovaly dehet, ocet, papír , levné látky (barchet), zbraně, prostředky na stavbu lodí. Výroba předmětů denní potřeby přinášela větší zisky, majitelé výroben a obchodníci rychle bohatli.
Z vlastníků manufaktur, bohatých obchodníků, majitelů lodí aj. se vytváří nová, hospodářsky nezávislá společenská vrstva – buržoazie. Rolníci byli svobodní, měli půdu buď vlastní, nebo v pronájmu, hledali též práci v manufakturách a loděnicích . Pobírali nízké mzdy, zatímco jejich pracovní doba byla dlouhá, do pracovního procesu byly zapojeny i ženy a dokonce i děti. Tato levná nájemná pracovní síla je zárodkem dělnické třídy, proletariátu.
Rozvinuté zemědělství bylo založeno na střídavém způsobu hospodaření, pěstovalo se ovoce i zelenina.
Vlastní revoluce (1564 –1579)
Proti snahám Filipa II. o rekatolizaci a centralizaci jako první protestovala vysoká šlechta. Činy kardinála Granvella vedly ke vzniku opozičního hnutí, tzv. Ligy, kterou kromě nobility podporovala také města a kněží. V čele hnutí stáli Vilém Oranžský, generál Egmont a admirál Horn. V roce 1563 dali ultimátum králi, žádali odvolání Granvella. Ten v roce 1564 jejich požadavek splnil.
Nizozemci si přáli zachovat náboženskou svobodu. V roce 1565 byl proto založen Kompromis bredský, neboli Liga nobility, což bylo hnutí spojující opozici v řadách vyšší i nižší šlechty. Cílem hnutí bylo svolat generální stavy, zrušit inkvizici a edikty proti heretikům. Do Kompromisu vstoupili i katolíci ze severu země.
5.4.1566 přednesli v Bruselu zástupci opozice své požadavky guvernérce Markétě Parmské. Údajně tím byla překvapena, a aby získala nadhled, řekl někdo z jejího okolí „ Je to jen hromada žebráků (gueux)“. Tato slova však zaslechli také šlechtici stojící opodál, a přeměnili urážlivé označení k pojmenování stoupenců opozičního hnutí ( gézové, gueux, holandsky geus, mn.č. geuzen).
V průběhu roku byla předána další petice, král ji zamítl. Stavové chtěli mírné řešení, ale radikálové s podporou německých protestantů zahájili povstání. Během několika srpnových dnů roku 1566 bylo zničeno přes 5500 klášterů a kostelů( tzv. „obrazoborecké bouře“). Pod vlivem těchto událostí souhlasila guvernérka s tzv. Prozatímní úmluvou (Accord). Obsahem této smlouvy bylo zrušení inkvizice, zmírnění protireformačních zákonů, částečná tolerance kalvinistů a amnestie gézů.
Guvernérka však souhlasila jen navenek, připravovala protiútok. Egmont a Horn věřili, že král bude s Prozatímní úmluvou souhlasit, Vilém Oranžský chtěl vyvolat ozbrojené povstání. V prosinci roku 1566 začal boj proti povstalcům, kalvinisté byli poraženi. Vůdcové opozice emigrovali. Aby posílil svoje postavení, odvolal Filip II. na podzim roku 1567 dosavadní regentku a nahradil ji vévodou z Alby.
Vůdcové opozice se rozešli. Když se admirál Hoorn a generál Egmont vrátili domů, byli zatčeni, obviněni z podpory heretiků a 5.6.1568 popraveni.
Vůdcem povstání se stal Vilém Oranžský. Stoupenci opozice se shromažďovali v Německu s cílem vyvolat v provinciích lidové povstání. V dubnu toku 1568 začaly ozbrojené vpády do Nizozemí, což byl počátek bojů, které trvaly osmdesát let a ukončil je až vestfálský mír v roce 1648.
Hned od počátku měla navrch lépe organizovaná, přestože početně dvakrát menší armáda vévody z Alby. Viléma Oranžský neměl zkušené vojáky, vojsko brzy ztratilo disciplínu a bylo rozprášeno. Opozice musela opět uprchnout za hranice, Vilém Oranžský unikl do Francie.
Na území Nizozemska nadále bojovali gézové – lidové hnutí, které se dělilo na „divoké“ (jinak též „lesní“či „pozemní“) gézy a „mořské (vodní)“ gézy. Lesní gézové se shromažďovali v lesích na jihu, toulali se krajem, loupili a zabíjeli kněze. Mořští gézové plundrovali kláštery na pobřeží.
Král Filip II. se nadále snažil o nastolení absolutismu. Chtěl, aby vláda nebyla závislá na stavech. Proto byly v roce 1571 zavedeny nové daně. Naproti tomu bylo však také vydáno nařízení, které zavádělo moderní principy v trestním právu, např. profesionalizaci soudců. V roce 1570 byla vyhlášena všeobecná amnestie.
K uklidnění poměrů v zemi však nedošlo. K povstalcům se přidala i příroda, počátkem listopadu 1570 došlo k živelní pohromě, rozbouřené moře zahubilo tisíce lidí.
Vilém Oranžský kolem sebe shromáždil své stoupence, rozhodl se dobýt severní provincie. Anglie , doposud stojící na straně povstalců, však nařídila na jaře 1572 mořským gézům, aby opustili anglické přístavy.
Mořští gézové opustili cizí přístavy a 1. 4. 1572 obsadili Brielle, tím získali základnu na nizozemském území. Podařilo se jim obsadit další města v Hollandsku a Zeelandu. Přestože zdejší místodržitel dostal finanční prostředky na boj proti gézům, nepodařilo se mu jejich vítězné tažení zastavit. Gézové se spojili s odbojnou aristokracií a dobývali jedno město po druhém. Měšťané proti vzbouřencům nebojovali, ti pak v obsazených městech plundrovali kostely a zabíjeli kněze.
V létě 1572 svolal vévoda z Alby generální stavy do Haagu, ale téměř nikdo nedorazil. Naproti tomu na sněmu hollandských stavů v Dordrechtu (19.7.1572) byl Vilém Oranžský jmenován místodržitelem Hollandska, Zeelandu a Fríska a vrchním velitelem vojsk. Během tažení se mu podařilo obsadit několik měst v Brabantsku a Flandrech, ale ztratil podporu Francie, která nastoupila cestu rekatolizace poté, co zde byli v noci z 23. na 24. srpna 1572 vyvražděni kalvinisté (tzv. „bartolomějská noc“). Nakonec opět získal převahu vévoda z Alby, Vilém Oranžský musel rozpustit armádu a odjel do Hollandska. Zde konvertoval ke kalvinismu.
Díky intrikám byl z Nizozemí v listopadu 1573 odvolán vévoda z Alby. Jeho nástupce, hrabě don Louis de Requesens y Zú~niga, se pokoušel o kompromis, neboť Španělsko již nedokázalo válku financovat. V červnu roku 1574 opět vyhlásil amnestii. Vzbouřenci však věřili, že zvítězí. Podařilo se jim např. dobýt Leiden (zde byla v roce 1575 založena univerzita). Jednání o smíru v Bredě (jaro 1575) nebylo úspěšné. Po smrti guvernéra Requesense (1576) a jmenování nového guvernéra, králova nevlastního bratra Juana d´Austria, propuklo v Bruselu lidové povstání na podporu Viléma Oranžského.
V září 1576 začalo v Gentu jednání generálních stavů, kterého se zúčastnili jen zástupci jižních provincií. Byl jmenován nový předseda státní rady. V listopadu se vzbouřili španělští žoldnéři, kteří nedostali žold a proto vyplenili a vypálili Antverpy. Zahynulo přitom přes 8000 lidí. Na jihu proto přistoupili k dohodě, 8. 11. 1576 byla podepsána tzv. gentská pacifikace mezi provinciemi generálních stavů na straně jedné a Hollandem a Zeelandem na straně druhé. Byla zastavena působnost ediktů proti kacířství, naopak odbojné provincie slíbily, že nebudou činit nic proti katolické víře mimo svá území. V únoru roku 1577 guvernér gentskou pacifikaci přijal tzv. věčným ediktem. Podmínkou pro odvolání španělských vojáků bylo, že rebelové přijmou dona Juana jako guvernéra a dojde k obnově katolického náboženství.
Holland a Zeeland „věčný edikt“ odmítly. Boje byly proto v létě roku 1577 obnoveny. Kalvinisté zvítězili v Gentu, generální stavy vypověděly guvernérovi poslušnost a sesadily ho. Proti Španělům povstala města i venkov. V lednu rok 1578 sice guvernér porazil generální stavy v Brabantsku, ale v říjnu zemřel.
Nový generální guvernér, syn Markéty Parmské Alessandro Farnese, zahájil mírová jednání.
6. ledna 1579 uzavřely jižní provincie, Artois, Hennegavsko, Západní Flandry, Lille, Douai a Orchies , tzv. Arraskou unii. Postupně se připojily i další provincie, v květnu roku 1579 pak uzavřela Arraská unie se španělským králem mír.
Hollandsko, Zeeland, Utrecht, Geldry, Groningen, Frísko a Overijssel uzavřely 23. ledna 1579 tzv. Utrechtskou unii. Přidala se k nim i významná města na jihu. 26. července 1581 pak tzv. haagským manifestem vyhlásili nezávislost. Místodržitelem byl zvolen Vilém I. Oranžský, panovníkem František, vévoda z Anjou (ten však po zjištění, že nemá žádné významné pravomoci, ze země odjel).
V roce 1584 byl Vilém Oranžský zastřelen. Nástupcem se stal jeho syn Mořic Oranžský.
V roce 1585 uzavřela Anglie s Nizozemím smlouvu o spolupráci. V srpnu padly Antverpy do rukou královy armády, polovina obyvatel uprchla na sever ke vzbouřencům. Kalvinisté byli vyhnáni také z Flander a Brabantska. Jen díky tomu, že se guvernér musel podílet na přípravách války proti Anglii, byl postup králových vojsk na sever zastaven.
Po smrti vévody parmského( 1592) se stal novým guvernérem Arnošt, bratr císaře Rudolfa II., nebyl však schopný plnit své povinnosti. Brzy ho vystřídal Albrecht, manžel dcery Filipa II..
Hlavním spojencem Utrechtské unie, neboli Sedmi spojených nizozemských provincií, se stala Anglie. Vyslala do Nizozemí vlastního regenta, ale ten nezískal žádnou oblibu a vrátil se zpět. Vrchním velitelem armády byl zvolen Mořic Oranžský. Společně s ním v zemi vládli také jeho bratranec Vilém Ludvík Nassavský a Johan van Oldenbarnevelt, tvořili jakýsi triumvirát. Pokračovali v boji proti Španělsku, povzbudila je porážka „neporazitelné“ španělské armády v roce 1588 a to, že Francie v roce 1595 vyhlásila Španělsku válku.
V 90. letech dobyl Mořic Oranžský mnoho měst v pohraničí. Centrum severních provincií však bylo klidné a zažívalo velký kulturní a hospodářský rozkvět. V roce 1602 byla založena tzv. Sjednocená východoindická společnost , a to za účelem rozdělení rizika a zisku spojeného s obchodováním s východní Indií. (Společnost měla od vlády zaručen obchodní monopol mezi mysem Dobré naděje a Magellanovým průlivem a právo uzavírat smlouvy se sousedními státy, v nových oblastech jmenovat správní úředníky a udržovat ozbrojené síly. V 18. století se z loďařské obchodní společnosti stala oblastní správa zabývající se zemědělskou výrobou, která dovážela do Evropy zboží z indonéských ostrovů. Přesto pomalu upadala. Její monopol začali nejdříve narušovat pašeráci a po pařížské smlouvě v roce 1784 také Britská východoindická společnost, která získala právo obchodovat s Východní Indií. V roce 1799, kdy bylo Nizozemí podřízeno napoleonské Francii, byla společnost definitivně zrušena nizozemskou vládou, která také převzala všechny její dluhy a majetek.)
V roce 1607 byly bojové akce zastaveny. O dva roky později, v roce 1609, uzavřel Albrecht za pomoci Francie a Anglie se severními provinciemi dvanáctileté příměří, což bylo vlastně faktickým uznáním jejich nezávislosti.
De iure byla samostatnost Nizozemí potvrzena vestfálským mírem v roce 1648.
Význam revoluce
Nizozemí se stalo druhou zemí – vedle Švýcarska – která získala mezinárodně uznávanou nezávislost. Rozdíly mezi severními a jižními provinciemi se však i nadále prohlubovaly, pokus o sjednocení země v letech 1815–1830 skončil vyhlášením nezávislosti Belgie (1831).
Ve druhé polovině 17. století bylo Nizozemí nejvyspělejším státem v Evropě, mělo rozsáhlé obchodní styky, mj. i s Čínou a Japonskem. Kromě Východoindické společnosti byla založena také Západoindická společnost (1621), která se zabývala obchodováním s Amerikou . Tato společnost mj. zakládala nové osady – např. New Amsterdam, nynější New York.
Rozvíjel se textilní a lodní průmysl. Zemědělci získávali novou půdu vysoušením bažin a stavbou hrází, nizozemští sedláci (búrové) osidlovali jižní Afriku.
Přestože jbyl oficiálním náboženstvím v zemi kalvinismus, stalo se tolerantní Nizozemí základnou pro emigranty, útočiště zde nacházeli kalvinisté, luteráni, novokřtěnci.
Podle marxistů šlo o první buržoazní revoluci v Evropě, počátek kapitalismu.