Revoluční rok 1848 – 1849

Příčiny

1. snaha odstra­nit pře­žitky feu­da­lismu, které brání kapi­ta­lis­tic­kému vývoji – robota
2. nespo­ko­je­nost s poli­tic­kým uspo­řá­dá­ním po Vídeň­ském kon­gresu (nespo­ko­je­nost s abso­lu­tis­mem, konzervatismem)
3. vzrůst národ­ního cítění (zejména utla­čo­va­ných národů v habsbur­ské monarchii)
4. národní poža­davky v Itá­lii a Německu (snaha o sjednocení)
5. soci­ální kon­flikty, soci­ální neklid (spjat se zhor­šo­vá­ním pod­mí­nek – neza­měst­na­nosti), v před­cho­zích letech také neú­roda (zejména bram­bor = jídla lidu), to vedlo ke zvy­šo­vání cen a tudíž nespokojenosti

Průběh revolučního roku

Itálie

Revo­luce v Itá­lii začala v lednu 1848 povstá­ním na Sicí­lii (v sicil­ském hlav­ním městě Palermu) proti vládě Bour­bonů (proti abso­lu­tismu). V téže době vypuklo povstání v severní Itá­lii proti rakouské nad­vládě (v Benát­sku a Lom­bar­dii). Tam se spo­lé­hali na pomoc papeže a Nea­pol­ska a na Piemont (zde vládli také Ita­lové). 23. března 1848 byla v Benát­kách vyhlá­šena repub­lika, která dekla­ro­vala roz­chod s Habsburky a ori­en­taci na Sar­din­ské krá­lov­ství, které vyhlá­silo Rakousku válku. Vídeň byla nucena vyjed­ná­vat a rakouská armáda ustu­po­vat. Ita­lové odmí­tali dohodu, proto bylo nutné spor řešit čistě vojen­sky. V pro­tira­kous­kých bojích se anga­žo­val i Giuseppe Gari­baldi se svými dob­ro­vol­níky, nehrál ale význam­nou roli a pie­mont­ský král mu pro­je­vo­val sil­nou nedů­věru. V červnu vyhrála rakouská armáda pod mar­šá­lem Vác­la­vem Radec­kým bitvu u Cus­tozzy a v březnu 1849 u Novary, po níž odstou­pil pie­mont­ský král a byl uza­vřen defi­ni­tivní mír, pro­tože vzbou­řenci neměli bez sar­din­ské (pie­mont­ské) pod­pory šanci. 

Francie

Lud­vík Filip (6. 10. 1773, Paříž – 26. 8. 1850), svr­žený fran­couz­ský král

Od roku 1830 byla čer­ven­cová monar­chie kri­ti­zo­vána pro korupci a celní politiku.
Vznikly dva směry opo­zice:

1. libe­rální bur­žo­a­zie (poža­duje volební reformu)
2. radi­kální bur­žo­a­zie (drobná bur­žo­a­zie a inte­li­gence, uvě­do­mují si děl­nic­tvo, poža­dují změny i pro dělnictvo)

Opo­zice pořádá veřejná shro­máž­dění, (kam­paň za volební reformu). Shro­máž­dění byla spjata s ban­kety (kvůli účasti). V únoru 1848 byl však jeden z ban­ketů zaká­zán (dochází k demon­straci, která vede k povstání proti králi). Král poslal vojáky, ale ti odmítli poslech­nout. V únoru 1848 tudíž díky revo­luci došlo ke svr­žení krále Lud­víka Filipa Orle­án­ského a k vyhlá­šení republiky.

Byla vytvo­řena pro­za­tímní vláda (zastou­peni i soci­a­listé) – ta zří­dila národní dílny, které měly odstra­nit neza­měst­na­nost (poskytly práci asi 100 000 děl­níků). V červnu 1848 však vláda národní dílny zru­šila (to vedlo ke kon­fliktu). Ve dnech 23. – 26. 6. 1848 došlo v Paříži k červ­nové revo­luci (poprvé v ději­nách bojuje děl­nic­tvo proti bur­žo­a­zii o poli­tic­kou moc). Revo­luce byla potla­čena vlád­ním voj­skem (veli­tel: Cavig­nac). Asi 10 000 lidí bylo zabito, mnoho lidí odsou­zeno k smrti nebo k depor­taci na galeje.

Roku 1848 byla při­jata nová ústava, pre­zi­den­tem repub­liky byl zvo­len pří­buzný Napo­le­ona, Lud­vík Bona­parte (dal sliby děl­ní­kům). Roku 1851 si Lud­vík nechal pro­ti­ú­stavně pro­dlou­žit moc na 10 let, o rok poz­ději se nechal pro­hlá­sit za císaře (Napo­leon III.) Do roku 1870 byla Fran­cie ozna­čo­vána za druhé císař­ství (1852 – 1870 – musel abdikovat).

Německo

Revo­lu­ci­o­náři v Ber­líně 19. března 1848

Cílem revo­luce bylo sjed­no­cení Německa a vyhlá­šení ústavy. V březnu 1848 na ven­kově pro­pukly vzpoury děl­nic­tva. Také v Ber­líně, hlav­ním městě Pruska, vypukla revo­luce. Pruský král jme­no­val libe­rální vládu, byl svo­lán německý par­la­ment (sněm) do Frank­furtu nad Moha­nem, kde jed­nají s ostat­ními panov­níky Německa o mož­ném sjed­no­cení (pozván i Fran­ti­šek Palacký, ten ale svou účast odmítl, tím odmítl i při­po­jení k Německu a vyjá­d­řil přání zacho­vat Rakousko).

Německé národní hnutí mělo dva směry:

1. vytvo­řit Vel­ko­ně­mecko (sjed­no­tit všechna území německy mlu­ví­cích zemí – i Rakousko a Čechy)
2. vytvo­řit Maloněmecko

Na sněmu se dále pro­jed­ná­valo zru­šení pod­dan­ství a občan­ské svo­body. Sněm nabídl vládu nad sjed­no­ce­ným Němec­kem prus­kému králi, ten ale odmí­tal pře­vzít moc z rukou niž­ších spo­le­čen­ských vrs­tev. Rov­něž ostatní panov­níci odmí­tali toto sjed­no­cení „zdola“, proto sněm zkra­cho­val a byl nako­nec vojen­sky rozehnán.

Rakousko

V Rakousku byly nespo­ko­jeny národy, které se nepo­dí­lely na moci (Slo­vané 17 mil., Němci 8 mil., Maďaři 5 mil.) Byly zde pro­blémy s feu­dál­ním reži­mem, abso­lu­tis­mem a nespo­ko­je­ností děl­níků. V březnu 1848 pro­pukla revo­luce ve Vídni, císař Fer­di­nand I. (V.) Dob­ro­tivý rea­go­val sesa­ze­ním Met­ter­ni­cha a slí­bil ústavu a svo­bodu tisku . To bylo ale činěno pod nátla­kem; ústava mu neměla ubí­ral pra­vo­moci („Piller­sdor­fova ústava“) – ústava byla oktro­jo­vaná, tj. jed­no­stranně vyhlá­šená panov­ní­kem. V květnu 1848 ve Vídni znovu vypukly nepo­koje (vláda byla nucena svo­lat ústa­vo­dárný říš­ský sněm), způ­so­bené nespo­ko­je­ností s dosa­vad­ními v praxi mizi­vými změ­nami. Vládu ve městě pře­vzal Bez­peč­nostní výbor a panov­ník s rodi­nou odjel do Innsbrucku.

Čechy

11. března 1848 radi­kální demo­kraté svo­lali lidové shro­máž­dění do Sva­to­vác­lav­ských lázní. Radi­kální demo­kraté byli sdru­ženi v taj­ném spolku Repeal (podle Irské pro­ti­an­g­lické sku­piny). Členy byli mladí přá­telé, stu­denti, kte­rým se nelí­bila poli­tika (Ema­nuel Arnold, Karel Sabina, J. V. Frič, Vilém Gauč). Zúčast­nily se asi tři tisíce lidí. Pro­jed­ná­valy se zde poža­davky pro císaře:

1. stá­to­právní poža­davky (samo­stat­nost Čech v rámci Rakouska)
2. národ­nostní poža­davky (rov­no­práv­nost češ­tiny a něm­činy v úřa­dech a na školách)
3. libe­rální poža­davky (svo­boda tisku, zru­šení cen­zury, svo­boda shromažďování)
4. soci­ální poža­davky (zru­šení roboty, zlep­šení posta­vení dělníků)

Byl usta­no­ven Národní výbor, který měl vypra­co­vat petici pro císaře. Od soci­ál­ních poža­davků ustou­pili. Odpo­vědí císaře byl tzv. „Kabi­netní list“, ve kte­rém císař sli­bo­val nápravu. Lid byl ale zkla­mán => radi­ka­li­zují se lidové síly (hlavně na ven­kově), vzni­kají národní gardy (stu­dent­ské legie).

Význam­ným smě­rem byla také libe­rální bur­žo­a­zie (Fr. Palacký, F. L. Rie­ger, K. H. Borov­ský). Zákla­dem byl austroslavismus.

Alfred kníže Win­dischgrätz (11. 5. 1787 – 21. 3. 1862), český šlech­tic během revo­luč­ního roku při­šel o manželku

V červnu 1848 se konal Slo­van­ský sjezd. Ten měl být pro­ti­vá­hou Fran­kufrt­ského sněmu. Účast­nili se ho rakouští Slo­vané, Poláci a Rusové. Jed­nali o vzta­zích mezi Slo­vany a mezi Slo­vany a Němci. Jed­no­značně odmítli při­po­jení k Německé říši. 12. června 1848 se konala sbrat­řo­vací mše na Koň­ském trhu; účast­níci šli Celet­nou ulicí (tam bylo vojen­ské veli­tel­ství, i gen. Win­dischgrätz (ten vyvo­lá­val napětí svými pro­vo­ka­cemi – vojen­skými pře­hlíd­kami)). V Celetné došlo ke srážce s vojáky gene­rála Win­dischgrätze a k vypuk­nutí Praž­ského červ­no­vého povstání (12. – 18. 6. 1848). „Sva­to­dušní bouře“. Pro­bí­halo for­mou boje na bari­ká­dách ve Starém Městě. Cen­t­rem vzbou­řenců bylo Kle­men­ti­num => hlav­ními účast­níky byli stu­denti a mladí děl­níci. Ven­kov se sna­žil pomoci, ale do Prahy se nedo­stal (brány vojen­sky obsa­zeny). Pro­je­vila se také nejed­nota (libe­rá­lové měli strach z Win­dischgrätze, nesou­hla­sili s povstá­ním, chtěli vyjed­ná­vat; v povstání viděli neštěstí, pro­tože zabrá­nilo dal­šímu vyjed­ná­vání). 16. června byla Praha bom­bar­do­vána a Win­dischgrätz vyzval ke kapi­tu­laci do 48 hodin (18. června se tak stalo). Padlo asi 43 povstalců. Byl vyhlá­šen stav oble­žení, dochá­zelo k zatý­kání a k věz­nění bez soudů, voj­ska dohlí­žela nad vším. V Čechách byla pora­žena revo­luce jako první.

7. září 1848 bylo zru­šeno pod­dan­ství (robota) za výkup. Návrh podal posla­nec Hans Kud­lich To bylo velmi osla­vo­váno (ještě nyní – sva­to­vác­lav­ské posvícení).

Na pod­zim Rakousko při­pra­vuje úder proti Maďa­rům (vyu­ží­valo spory, které měli se Slo­váky – Maďar­ská vláda odmítla Žia­dosti). Slo­váci vytvo­řili dob­ro­vol­nické sbory na pro­sa­zení svých poža­davků. Vídeň je pou­žila v boji proti Maďar­sku, za to sli­bo­vala uznání požadavků.

6. října došlo k povstání ve Vídni (proti Win­dischgrät­zovu zásahu proti Maďar­sku) – císař­ský dvůr uprchl do Olo­mouce, Vídeň opus­til i ústa­vo­dárný sněm (utekl do Kro­mě­říže). V lis­to­padu 1848 bylo povstání pora­ženo, byl vyhlá­šen výji­mečný stav a teror. V říjnu 1848 nastou­pila nová vláda v čele s kní­že­tem Feli­xem Sch­war­zenber­gem – pro­gram vlády se naoko hlá­sil k pin­ci­pům ústav­nosti, roz­ho­du­jící moc měl ale panov­ník. Sch­war­zenberg přesto nebyl kon­zer­va­ti­vem Met­ter­ni­chova for­mátu a uzná­val potřebu díl­čích změn. V pro­sinci 1848 odstou­pil dosa­vadní panov­ník, na jeho místo nastou­pil tehdy osm­nác­ti­letý Fran­ti­šek Josef I., který zau­jí­mal ostře pro­ti­re­vo­luční sta­no­visko, sna­žil se revo­luci zlik­vi­do­vat. Na začátku roku 1849 Maďaři vyhlá­sili samo­stat­nou repub­liku a 14. 4. 1849 sesa­dili Habsburky z uher­ského trůnu. V březnu byl násilně roze­hnán Kro­mě­říž­ský sněm a panov­ník vydal tzv. „oktro­jo­va­nou ústavu“, která zacho­vá­vala cen­t­ra­li­zo­va­nou moc a vysoký volební cen­sus. V této době byla též pora­žena Itá­lie (Benát­sko a Lom­bar­die zůstaly v rukou Rakouska). V květnu 1849 bylo v Praze odha­leno Májové spik­nutí – radi­ká­lové při­pra­vo­vali ozbro­jené povstání. 60 účast­níků bylo zatčeno (Arnold, Sabina, Frič), bylo vydáno 25 roz­sudků smrti (ty však nebyly vyko­nány) => nako­nec byli amnestováni.

Maďarsko (+ Slovensko)

Zde půso­bilo Slo­ven­ské národní hnutí (Ľudo­vít Štúr) a Maďar­ské národní hnutí (střední šlechta, Lájoš Koss­úth, Sán­dor Petöfi). Ohla­sem na udá­losti ve Vídni byla revo­luce. 17. března 1848 byla vytvo­řena nezá­vislá uher­ská vláda v čele s Lajo­sem Batthy­á­nym v Pešti. Dub­no­vými zákony byla v Uhrách zru­šena robota, pod­dan­ství, zave­deno nové župní zří­zení atd. Revo­luční hnutí v Uhrách sym­pa­ti­zo­valo s hnu­tím v Německu. V květnu 1848 se v Lip­tov­ském Miku­láši sešli před­sta­vi­telé Slo­ven­ského národ­ního hnutí a při­jali zde svůj pro­gram „Žia­dosti Slo­ven­ského národa“. Zde pou­ka­zo­vali na rov­no­práv­nost Slo­váků, žádali volební právo a slo­ven­štinu na úřa­dech a ve ško­lách, žádali půdu rol­ní­kům a občan­ské svo­body. (Štúr, Hodža, Kráľ, Ján Rot­ta­ri­des). Maďaři však Žia­dosti odmítli, vyhlá­sili stanné právo, vydali zaty­kač na vůdce Slo­ven­ského národ­ního hnutí. (ti utekli do Čech – Štúr, Hur­ban, Hodža).

Proti povstal­cům v Uhrách bylo roz­hod­nuto vyu­žít nespo­ko­jené Chor­vaty v čele s nově jme­no­va­ným bánem Jela­či­čem. 11. září vpadli do Uher, ale byli následně zatla­čeni až k Vídni. Následné zase­dání Ústa­vo­dár­ného sněmu ve Vídni, kde se jed­nalo o situ­aci v Uhrách, odvo­lalo dosa­vad­ního uher­ského pala­tina, arci­vé­vodu Ště­pána, a nově jme­no­ván an jeho místo byl vévoda Lam­berk. Ten byl ale zavraž­děn. Uher­ský sněm byl roz­hod­nu­tím Vídně roz­puš­těn, v zemi bylo vyhlá­šeno stanné právo a Jela­čič dostal plnou moc pro potla­čení revo­luce. Proti Maďa­rům vyra­zil Win­dischgrätz (po potla­čení povstání ve Vídni), 6. ledna padl Budín, pak i Pešť. Proti němu stál Výbor národní obrany v čele s L. Kos­su­them. Na jaře pře­šli Maďaři do pro­ti­o­fen­zívy a zatla­čili útoč­níky zpět.

V srpnu 1849 byli pora­ženi Maďaři u Vilá­goše, Rakousku pomohl ruský car Miku­láš I. (znovu nasto­len pořá­dek, Rakousko obno­veno). Represe proti povstal­cům byly dost tvrdé, popra­veno bylo přes 100 důstoj­níků a gene­rálů včetně Batthyányho.

Význam revoluce

Revo­luční udá­losti jasně uká­zaly na zao­sta­lost habsbur­ské monar­chie v mnoha smě­rech a ani kon­zer­va­tivci, kteří po porážce revo­luce nastou­pili do vlády, se neod­va­žo­vali vrá­tit vše do před­re­vo­luč­ních poměrů. Nee­fek­tivní robota ome­zo­vala roz­voj výroby a obchodu, stejně jako zasta­ralé cechy. Panov­nický abso­lu­tis­mus dusil roz­voj inte­lek­tu­ál­ního a poli­tic­kého života národů monar­chie, které bojo­valy za jeho ome­zení ústa­vou. Udr­žel se však (zatím) dosa­vadní poli­tický sys­tém (což zna­me­nalo dočasný útlum poli­tic­kých snah). Po roce 1848 – naci­o­na­lis­mus, začíná se pro­sa­zo­vat poža­da­vek demo­kra­ti­zace voleb­ního sys­tému (účast lidu na vládě), v poli­tické sféře se pro­sa­zuje pro­za­tím neo­ab­so­lu­tis­mus. Revo­luční léta nastar­to­vala řadu změn a pro­cesů i v dal­ších evrop­ských stá­tech, ačko­liv v někte­rých pří­pa­dech byla spíše sou­částí déle trva­jí­cích snah, např. sjed­no­co­vací ten­dence v Itá­lii začaly o dost dříve atd. 

Doporučená literatura

• Kont­ler, L.: Dějiny Maďar­ska. 2. vydání. Nakla­da­tel­ství Lidové noviny, Praha 2008.
• Křen, J.: Dvě sto­letí střední Evropy. Argo, Praha 2005.
• Rap­port, M.: 1848: Year of Revo­lu­tion. Basic Books 2010.
• Tay­lor, A. J. P.: Poslední sto­letí habsbur­ské monar­chie. Rakousko a Rakousko-Uher­sko v letech 1809–1918. Barris­ter & Prin­ci­pal, Brno 1998.
• Urban, O.: České a slo­ven­ské dějiny do roku 1918. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1991.