Role církve a křesťanství

Duchovní život stře­do­vě­kého člo­věka byl pozna­me­nán pře­de­vším pře­cho­dem od pohan­ských zvyků (známé od živých kmenů) ke křes­ťan­ství. Křes­ťan­ství před­sta­vo­valo vytou­žený lék pro budouc­nost, vedlo lidi k životu podle desa­tera božích při­ká­zání (pou­ka­zo­valo na nové morální hod­noty člo­věka). Cír­kev hlá­sala učení o tro­jím lidu (1. páni mají vlád­nout a bojo­vat; 2. ducho­ven­stvo se má mod­lit; 3. pod­daní musejí poslou­chat pány). Rov­nosti lidé dosáh­nou až po smrti.

Mono­te­is­tické nábo­žen­ství jako křes­ťan­ství pomá­halo sjed­no­co­vat kmeny, upev­ňo­valo stát a závis­lost pod­da­ných na panov­ní­kovi. Křes­ťan­ství samo­zřejmě bojo­valo proti poly­te­ismu. Pod­daní byli často, byť jaksi v kon­fliktu s Novým Záko­nem, nuceni při­jí­mat křes­ťan­ství i násilím.

Maje­tek církve měl jednu obrov­skou výhodu, totiž tu, že se neroz­pty­lo­val z důvodu celi­bátu. Cír­kev tak byla silná jak duchovně, tak majetkově.

Vznik papežství

Apoš­tol Petr, jeden z prv­ních vel­kých před­sta­vi­telů křes­ťan­ství, vybu­do­val základy křes­ťan­ské církve a je auto­rem části Nového Zákona. Ježíš o něm v Matou­šově evan­ge­liu říká: „Ty jsi Petr (řecky skála-pozn.překl.) a na té skále posta­vím svou cír­kev a brány pekla ji nepře­mo­hou.“ (Mt 16,18). Právě na základě tohoto verše kato­ličtí křes­ťané zalo­žili insti­tuci papež­ství, kdy papež je poklá­dán za pří­mého nástupce sv. Petra. Petr, první řím­ský bis­kup, zemřel mučed­nic­kou smrtí v roce 63 v Římě.

V době stě­ho­vání národů pape­žové pomá­hali brá­nit Řím proti Lan­go­bar­dům, čímž zís­kali sku­teč­nou vládu nad Latiem (byla jim potvr­zená fran­ským panov­ní­kem). Od roku 754 zde vzniká roz­hod­nu­tím franc­kého krále Filipa III. cír­kevní stát pat­řící papeži = dědic­tví sv. Petra.
^citace

V 5. sto­letí vznikla nauka o moci duchovní a moci svět­ské (moc duchovní pečuje o moc svět­skou, kte­rážto spra­vuje státní zále­ži­tosti). Papež pro­hla­šo­val, že moc duchovní je nezá­vislá na moci svět­ské, je význam­nější a nad­řa­zená moci svět­ské. Tím vznikl dua­lis­mus moci duchovní a svět­ské (vznikl mezi nimi boj o moc – ve filo­zo­fii se tímto zabý­val sv. Augustin).

V roce 800 koru­no­val papež Lev III. Karla Veli­kého, fran­ského krále, na řím­ského císaře. Tím dal opět jasně najevo nejen svůj vděk za to, že mu Karel poskytl ozbro­jený dopro­vod a pomohl mu vrá­tit se do Říma, ale dal najevo také svoji pře­vahu – papež koru­nuje císaře.

Císař Jin­dřich IV. před Canos­sou, kde strá­vil tři dny poká­ním před hradbami podle pokynů papeže Řehoře VII.

V 11. sto­letí vypukl mezi Pape­žem Řeho­řem VII. a řím­ským císa­řem Jin­dři­chem IV. tzv. boj o investi­turu (dosa­zo­vání cír­kev­ních hod­nos­tářů do úřadů). Na začátku císař sesa­dil papeže, načež papež císaře exko­mu­ni­ko­val (vyho­dil – vyob­co­val z církve). Císař pod­nikl cestu do Canossy (tam usku­teč­nil pokání, žádal o odpuš­tění – údajně tři dny kle­čel před síd­lem papeže). V roce 1122 byl uza­vřen kon­kor­dát worm­ský (dohoda mezi svět­skou a duchovní moci) = kom­pro­misní řešení (investi­tura byla roz­dě­lena – cír­kevní hod­nos­tář dával panov­ní­kovi berlu a prs­ten, panov­ník cír­kev­nímu hod­nos­táři pak žezlo, jako sym­bol půdy).

První rozdělení křesťanské církve

V letech 393 a 476 po roz­dě­lení Řím­ské říše došlo k roz­tržce mezi východní a západní církví (o nábo­žen­ské otázky, o pojetí osoby Krista, o nad­řa­ze­nosti). Tyto spory pro­chá­zely růz­nými fázemi, v nichž došlo k odli­šení nejen způ­sobu vedení mše, ale také k odli­šení v chá­pání někte­rých teo­lo­gic­kých otá­zek. Když byl v roce 800 Karel Veliký koru­no­ván pape­žem na řím­ského císaře, došlo tak k jis­tému zpo­chyb­nění posta­vení Byzant­ské říše jako jedi­ného pokra­čo­va­tele Řím­ské říše a de facto i zavr­žení posta­vení byzant­ského císaře. Tento titul byl totiž od pádu Zápa­do­řím­ské říše (476) až dopo­sud vyhra­zen výlučně byzant­skému císaři. Nece­lých sedm­de­sát let nato bylo již oddě­lení na spad­nutí, když papež exko­mu­ni­ko­val byzant­ského patri­ar­chu a ten mu to o čtyři roky poz­ději opla­til stej­ným aktem, ale to ještě nezna­me­nalo odlou­čení trvalé.

K finál­nímu oddě­lení však došlo až v roce 1054, v době, kdy byl byzant­ským patri­ar­chou Michael Kerulla­rios (lat. Michael Ceru­la­rius) a pape­žem Lev IX. Ini­ci­á­to­rem tohoto vel­kého schi­zmatu se stal právě patri­ar­cha Kerulla­rios, který nechal uzavřít latin­ské kos­tely v Kon­stan­ti­no­poli a exko­mu­ni­ko­val duchovní, kteří slou­žili latin­ské mše. Na to odpo­vě­děl papež Lev IX. ve snaze o smír vyslá­ním papež­ského posel­stva v čele s kar­di­ná­lem Huber­tem de Silva Can­dida. Papež­ská bula, kte­rou posel­stvo v Kon­stan­ti­no­poli zane­chalo, obsa­ho­vala ovšem něco tak neu­vě­ři­tel­ného, že se patri­ar­cha i císař Kon­stan­tin IX. domní­vali, že se jedná o pod­vrh – bula ofi­ci­álně exko­mu­ni­ko­vala patri­ar­chu i všechny jeho stou­pence, dále obsa­ho­vala nepod­lo­žená a dosti nevy­bí­ravá tvr­zení jak o osobě patri­ar­chy, tak o pomě­rech ve východní církvi, a nako­nec je všechny pro­klela. Když se uká­zalo, že se o pod­vrh nejedná, byzan­tinci bulu spálili.

Poz­ději bylo něko­lik snah o opě­tovné slou­čení – první z těchto pokusů uči­nil byzant­ský císař Ale­xios I. Comne­nus roku 1095 během kon­cilu v Pia­cenze, kdy žádal křes­ťan­ský Západ o pomoc proti mus­li­mům, kteří roku 1076 dobyli Jeruza­lém a mířili dále na Kon­stan­ti­no­pol. Za tuto pomoc Ale­xios nabídl při­po­jení východní církve k západní, čímž dal pod­nět k zahá­jení tzv. kří­žo­vých výprav – o tom si více povíme až dále.

Mnišství

Do doby raného stře­do­věku datu­jeme též důle­ži­tou úlohu mniš­ských řádů. Mniš­ství jako takové má původ v myš­lence, že pozem­ský život je nato­lik hříšný a opo­vr­že­ní­hodný, že je lépe žít ve více či méně uza­vře­ných komu­ni­tách křes­ťanů, kde se tyto pozem­ské vlivy eliminují.

Počátky mnišství obecně

Mniš­ství není pouze zále­ži­tostí křes­ťan­skou, jak se běžně domní­váme. Původ tohoto aske­tic­kého způ­sobu života je prav­dě­po­dobně v Indii, kde bráhman­ská hlava rodiny ve stáří odchá­zela ze svět­ského života, aby žila jako lesní pous­tev­ník. Dob­ro­volný život bez majetku a bez man­žel­ství smě­řuje v mnoha nábo­žen­stvích k nábo­žen­ské doko­na­losti (bez ohledu na to, zda jde o život o samotě jako pous­tev­ník, ve spo­le­čen­ství kláš­tera jako ceno­bita nebo v podobě putu­jí­cího askety). Budd­his­mus pře­nesl mniš­ský ideál do velké části Asie. V tibet­ském lamaismu pře­vzali mniši dokonce státní moc. V Číně se vytvo­řil tao­is­mus a v Japon­sku je dnešní for­mou mniš­ství zenový budd­his­mus. Islám původně žád­nou tako­vou životní formu neznal, teprve ve 13. stol. vznikla spo­le­čen­ství der­višů, podobná mnišským.

V židov­ské kul­tuře půso­bila na pře­lomu leto­počtu židov­ská sekta esénů, jejíž čle­nové žili spo­leč­ným živo­tem v jakémsi „kláš­teře“ na opuš­tě­ném místě. Mezi svitky nale­ze­nými v Kumránu na břehu Mrt­vého moře byla také „Pra­vi­dla komu­nity“, jež by se dala srov­nat s poz­děj­šími řeho­lemi křes­ťan­ských mniš­ských komu­nit. Z židov­ských aske­tic­kých hnutí víme od Filona Ale­xan­drij­ského ještě o tzv. tera­pe­u­tech, kteří také žili aske­tic­kým způ­so­bem života v komu­ni­tách, vzdá­leni od světa. Také sta­ro­věké pytha­go­rej­ské a poz­dější novo­py­tha­go­rej­ské hnutí bývá srov­ná­váno s mniš­stvím. Vstupu do komu­nity zde před­chá­zelo dlouhé zku­šební období, čle­nové nosili zvláštní oděv a žili podle přes­ných pra­vi­del – podobně jako v křes­ťan­ském kláš­teře. Nejed­nalo se však o nábo­žen­ské, ale o filo­so­fické hnutí, jehož cílem bylo osvo­bo­zení duše z pout těla.

Počátky křesťanského mnišství

Všichni tito „před­chůdci“ mají s křes­ťan­ským mniš­stvím spo­lečný způ­sob života: odlou­če­nost, odří­kání, obrá­cení k vnitřní stránce člo­věka. Je tu ale jeden velký roz­díl: nikdo z nich neo­de­šel za Kris­tem. Ať už byl vliv sta­ro­vě­kých myš­len­ko­vých proudů a hnutí na křes­ťan­ství jaký­ko­liv, jedno je jisté: prv­ním sku­teč­ným před­chůd­cem a inspi­rá­to­rem mniš­ství v církvi mohl být jen Kris­tus. První mniši (ana­cho­réti, ere­mité) byli ti, kteří se jako on vzdá­lili (ana­cho­rein) na pusté místo (eré­mos topos), aby se tam jako on mod­lili, postili a odo­lá­vali nástra­hám Pokušitele.

Úplné počátky křes­ťan­ského mniš­ství datu­jeme do doby pro­ná­sle­do­vá­ním křes­ťanů za Decia (240 n.l.) a Dio­kle­ci­ána (po 304 n.l.). V těchto dobách odchá­zeli zvláště egypt­ští křes­ťané do pouště, kde je kruté pod­mínky donu­tily žít velmi přís­ným odří­ka­vým živo­tem. Roz­voj mniš­ství však nastal až s kon­cem pro­ná­sle­do­vání a zestát­ně­ním křes­ťan­ství. V té době se radi­kál­ním duchům začalo jevit křes­ťan­ství jako pří­liš „poho­dlné“. Mniš­ský ideál se stal jakousi náhra­dou za nedo­sa­ži­telný stav mučed­nický. Ve čtvr­tém sto­letí se tedy stává z  mniš­ství první reformní proud v církvi.

První určité svě­dec­tví o radi­kál­ním opuš­tění všeho pro Krista a odchodu na poušť podává ale­xan­drij­ský bis­kup Ata­na­sius v díle Život sva­tého Anto­nína. Proto je také svatý Anto­nín, egypt­ský pous­tev­ník, pova­žo­ván za otce mniš­ství. Kolem pous­tev­níků se shlu­ko­valy více nebo méně uza­vřené kroužky učed­níků. Každý obý­val vlastní celu, pra­co­val a mod­lil se sám. Vedle toho se vyvi­nulo od Pacho­mia v Hor­ním Egyptě ceno­bit­ství (podle řec­kého koi­nos bios = spo­lečný život), které obno­vilo spo­lečný způ­sob života. Tento druh mniš­ství se roz­ší­řil od 4. stol. po celé církvi. Svatý Pacho­mios (cca. 287 n.l. – 347 n.l.) byl egypt­ský mnich, který spo­jil další pous­tev­níky z okolí do prv­ního kláš­tera v Taben­nisi. Posléze zalo­žil ještě devět muž­ských a dva žen­ské kláš­tery. Na konci 4. sto­letí žilo pod Pacho­mi­o­vou řeholí v Egyptě kolem 7000 mnichů.

Z Egypta se mniš­ství roz­ší­řilo na celý řecky mlu­vící východ. Ve 4. sto­letí se nachá­zejí kláš­tery také v Pales­tině, Sýrii, Malé Asii; křes­ťané z Říma putují do Jeruza­léma a Egypta, aby tam po nějaký čas žili v mniš­ském spo­le­čen­ství (např. sv. Jero­ným).

Sv. Basileios

Sv. Basil patří mezi nej­vý­znam­nější řecké raně křes­ťan­ské teo­logy 4. století

Svatý Basi­leios z Kai­sa­reie (v ruš­tině Vasil), zvaný též Veliký nebo Filo­sof (kolem 330 Kai­sa­reia – 1. ledna 379 tam­též) patří mezi nej­vý­znam­nější řecké raně křes­ťan­ské teo­logy 4. sto­letí, kteří jsou ozna­čo­váni jako kap­pa­do­čtí otcové (vedle Basi­leia mezi ně patří též sv. Gré­go­rios (Řehoř) z Nasi­anu a Basi­leiův bratr sv. Gré­go­rios z Nyssy).
Basi­leios se naro­dil v zámožné křes­ťan­ské rodině v kap­pa­docké Kai­sa­reji (dnes Kay­seri v Turecku), jeho děde­ček byl křes­ťan­ský mučed­ník. Čtyři z jeho devíti sou­ro­zenců byli v cír­kev­ních službách.Vzdělání zís­kal na athén­ské Aka­de­mii, půso­bil jako práv­ník a vyu­čo­val réto­riku. Brzy se však roz­hodl pro aske­tický život mni­cha. V roce 370 sepsal řeholi, která se stala zákla­dem východ­ního řec­kého mniš­ství. Žádné jiné řehole na východě (v byzant­ské říši) již nevznikly, došlo pouze k dopl­nění basi­li­án­ské řehole, která je platná dodnes. Basi­leios pro­pa­go­val umír­ně­nou askezi, život v kláš­teře kladl nad pous­tev­nic­tví. Odů­vod­ňo­val to tím, že v kláš­teře lze pro­je­vit nejen lásku k Bohu, ale také k bliž­nímu. Do kláš­tera byly při­jí­mány také děti na výchovu a vzdě­lá­vání. Když dospěly, mohly se samy roz­hod­nout, zda ode­jdou či setrvají.

Latinská Afrika – sv. Augustin

Sv. Augustin (354 – 430), bis­kup a uči­tel církve z období pozd­ního řím­ského císařství

I zde se nej­poz­ději během 4. sto­letí začaly tvo­řit komu­nity asketů. Augustin se poprvé sezná­mil s mniš­ským ide­á­lem v Miláně, kde půso­bil svatý Ambrož. Spolu s něko­lika přá­teli se pak stáhl na ven­kov­ské sídlo Cas­si­ci­a­cum, kde s nimi žil v duchov­ním spo­le­čen­ství. Spíše než o kláš­ter se však jed­nalo o filo­so­fic­kou spo­leč­nost. Po roce se roz­hodl k návratu do Afriky a v Tagaste znovu začal žít se svými přá­teli jako před­tím. Teprve v Hippo Regiu po vysvě­cení na kněze v roce 391 zalo­žil svůj první sku­tečný kláš­ter. Jeho ide­á­lem bylo násle­do­vat prvotní křes­ťan­ské spo­le­čen­ství ve sjed­no­cení mysli, jed­nání a vlast­nic­tví. Čle­nové této první komu­nity byli laici.

Když se pak za pět let stal bis­ku­pem, opus­til tuto komu­nitu, aby jeho úřad neru­šil její klid. Avšak i ve své nové bis­kup­ské rezi­denci zavedl apoš­tolský způ­sob života, k němuž se museli zavá­zal všichni čle­nové jeho domác­nosti. I po svých kně­žích poža­do­val chu­dobu a spo­lečný život. Tak začaly vzni­kat kanov­nické řády. To už nejsou spo­le­čen­ství laiků, ale kněží sesku­pe­ných kolem chrámu.

Augusti­nova řehole (regula) je sesta­vena z jeho spisů mniš­ského záko­no­dár­ství (pře­de­vším Pra­e­cep­tum). Augusti­novi řehol­níci zacho­vá­vají tra­diční mniš­ské observance, jako je pokora, zpěv žalmů, sou­kromá mod­litba, četba, půst, mlčení, posluš­nost, manu­ální práce, chu­doba, čis­tota. Ale duch těchto při­ká­zání je jiný. Důraz je kla­den více na komu­nitní hod­noty, na bra­tr­ské spo­le­čen­ství než na indi­vi­du­ální vztah mni­cha k Bohu, jak tomu bylo v egypt­ském mniš­ství. V důsledku se jeví Augusti­nova řehole jako pří­liš mírná oproti dosa­vad­ním mode­lům, není to však mír­nost omlou­va­jící sla­bost nebo hle­da­jící kom­pro­misy, je to spíše „komu­ni­to­tvorná“ lid­skost. Augusti­no­vou řeholí jako by už západní mniš­ství vykro­čilo do novo­věku (v tom dob­rém slova smyslu).

Mnišství na Západě

O mniš­ství na Západě před čtvr­tým sto­le­tím nemáme dosta­tek zpráv. Prav­dě­po­dobně se sem roz­ší­řilo z Východu, ale význam askeze a samoty nebyl obje­ven pouze na Východě. Už z dru­hého sto­letí máme svě­dec­tví o pan­nách a vdo­vách, které žily v odří­kání, ale zatím ne v odlou­če­nosti, nýbrž uvnitř křes­ťan­ské obce. Při­nejmen­ším během 4. sto­letí začíná tento zasvě­cený život při­jí­mat sku­teč­nou mniš­skou formu – komu­nitní, pod spo­leč­nými pra­vi­dly, mimo obec. Z roku 380 pak pochází první zpráva o „západ­ním“ žen­ském kláš­teře: vdova po řím­ském měst­ském pre­fek­tovi Mela­nie zalo­žila komu­nitu na Oli­vové hoře. Krátce nato vznikl druhý žen­ský kláš­ter v Betlémě.

Pře­de­vším z Itá­lie se začalo mniš­ství šířit na Západ, ale i zpět na Východ, do Pales­tiny. Nej­zná­měj­ším „vývoz­cem“ ital­ského mniš­ství do svaté země byl svatý Jero­ným, který právě zde v kláš­teře pře­lo­žil Starý Zákon z hebrej­štiny do latiny (Vul­gáta) a napsal své bib­lické komentáře.

Snad přes Afriku se dostal kláš­terní život do Špa­něl­ska, neboť v r. 380 se synoda v Zara­goze zabý­vala tímto duchov­ním posto­jem. Význam­nou posta­vou západ­ního mniš­ství je také sv. Mar­tin, bis­kup z Tours (316–397). Tra­dičně se pova­žuje za zakla­da­tele mniš­ství na Západě, a to díky popu­la­ritě jeho živo­to­pisu – tak jako sv. Anto­nín na Východě.

Kolem r. 432 při­šlo mniš­ství do Irska. Tam vyrostl samo­statný způ­sob: kláš­tery se staly stře­dem cír­kev­ního života a cír­kev­ního záko­no­dár­ství (mniš­ská cír­kev). Irský monasti­cis­mus kladl důraz na kon­tem­placi a vol­nost pohybu, což zajiš­ťo­valo kon­takt s běž­ným oby­va­tel­stvem a pro­hlu­bo­vání jeho nábo­žen­ského života. Na roz­díl od Bene­dik­tova kláš­tera, kde se stu­do­valy jen posvátné texty, při­jí­mali irští mniši také díla antic­kých kla­siků, což z irských kláš­terů činilo cen­tra vzdě­la­nosti. Na irských kláš­te­rech (tedy nikoli na bis­ku­pech) ležela také cír­kevní správa Irska.

Co vyko­nal Basil pro východní mniš­ství, toho dosáhl Bene­dikt z Nur­sie pro západní podobu ceno­bit­ského spo­le­čen­ství. V roce 529 zalo­žil jižně od Říma kláš­ter Monte Cas­sino, kde začala pla­tit nová pra­vi­dla mniš­ského života – tzv. řehole (Regula mona­cho­rum). Řehol­níci byli pod pat­ro­ná­tem svého opata, byd­leli v kláš­te­rech a věno­vali se mod­lit­bám, boho­služ­bám a nej­růz­něj­ším pra­cím. Bene­dik­tini uzná­vali pro­s­totu života obsa­že­nou v zásadě Ora et labora (Modli se a pra­cuj). Jejich kláš­tery byly nej­dů­le­ži­těj­šími cen­try vzdě­la­nosti. Roku 596 vyslal Řehoř Veliký bene­dik­tiny na misie do Ang­lie, odtud při­jala křes­ťan­ství Ger­má­nie a Skan­di­ná­vie. Ke konci raného stře­do­věku bylo západní mniš­ství benediktinské.

V dobách raného stře­do­věku nebylo vzdě­lání tak roz­ší­řené, jako je tomu dnes, ale bylo výsa­dou úzkého okruhu lidí – vět­ši­nou duchov­ních. Cír­kev pro­vo­zo­vala školy, které měly za cíl při­pra­vit budoucí kněze na výkon jejich povo­lání. Tyto školy byly zři­zo­vány vět­ši­nou při síd­lech arci­bis­kupů nebo bis­kupů nebo ve význam­ných kláš­te­rech či kos­te­lech. Vzdě­lání bylo téměř výhradně pro muže a hlav­ním jazy­kem byla latina. V kláš­te­rech vzni­kala také skrip­to­ria – místa, kde se psaly či opi­so­valy knihy (kodexy).

V Čechách je nám známý nej­starší kláš­ter u sv. Jiří na Praž­ském hradě, který byl zalo­žen někdy kolem roku 970 – jed­nalo se o žen­ský bene­dik­tin­ský kláš­ter. Nej­starší muž­ský kláš­ter, o kte­rém víme, byl zalo­žen v roce 993 v Břev­nově u Prahy bis­ku­pem Vojtěchem.

Na konci jede­nác­tého sto­letí vznikl oddě­le­ním od bene­dik­tin­ského řádu nový řád, který se nazývá cis­ter­ci­ácký. Cis­ter­ci­áci se oddě­lili pře­de­vším kvůli lax­nosti, lenosti a nestříd­mosti bene­dik­tinů v kláš­teře v Mou­tier-La-Celle ve fran­couz­ském kraji Cham­pagne. Jako samo­statný řád byli vyhlá­šeni pape­žem Kali­x­tem II. roku 1119. Jméno pochází od prv­ního kláš­tera ve fran­couz­ském Cite­aux (latin­sky Cis­ter­cium). Pro cis­ter­ci­áky je cha­rak­te­ris­tická povin­nost fyzicky pracovat.

V duchu obnovy církve vedené pape­žem Řeho­řem VII. vznikl řád pre­mon­strátů. Tento řád byl zalo­žen roku 1120 ve fran­couz­ském Pré­mon­tré sv. Nor­ber­tem, arci­bis­ku­pem z Mag­de­burgu.  Základ­ním pra­vi­dlem se stává řehole sv. Augustina, což obnáší „abso­lutní odvrh­nutí a zamít­nutí vlast­nic­tví, roz­dě­lení věcí podle potřeby, svor­nost jed­noty a jed­nota svor­nosti“. Jejich hlav­ním úko­lem bylo kázání a učení pas­týř­ské službě.