Ruské revoluce

Rusko za první světové války

Na počátku 20. sto­letí bylo Rusko jed­nou z nej­za­osta­lej­ších zemí teh­dejší Evropy. V 19. sto­letí se sice car Ale­xandr II. poku­sil zao­sta­lou zemi refor­mo­vat, když pro­vedl reformy soud­nic­tví, voj­ska, územní správy nebo zru­šil nevol­nic­tví, jeho nástupce Ale­xandr III. ale opět nasto­lil auto­kra­tický styl vlády. Nej­bouř­li­věj­ším obdo­bím si Rusko pro­šlo za vlády cara Miku­láše II., který vládl v  letech 1894 až 1917. Významný byl zejména rok 1905, kdy po porážce Ruska ve válce s Japon­skem vypukla první ruská revo­luce. Tuto revo­luci car potla­čil (střelba do demon­strantů, tzv. Krvavá neděle), vel­kým ústup­kem ale byl vznik Státní dumy, která měla plnit roli par­la­mentu. De facto ale pokra­čo­valo car­ské samo­děr­žaví, role Dumy nebyla v Rusku pří­liš velká. Důle­žitý je ale postupný vznik poli­tic­kých stran, které pak sehrály důle­ži­tou roli i v roce 1917. Nej­dů­le­ži­tější byli Kadeti (kon­sti­tuční demo­kraté, v jejich čele stál Pavel Milju­kov), kteří byli libe­rální stra­nou, Eseři (Soci­a­listé revo­lu­ci­o­náři), kteří zastu­po­vali zájmy země­dělců, a Soci­ální demo­kraté, kteří zastu­po­vali děl­níky. V této straně vznikly dvě silné frakce, a to reformní men­še­vici (Julij Mar­tov, Geor­gij Ple­cha­nov) a radi­kální bol­še­vici (Vla­di­mir Iljič Lenin, Lev Troc­kij, Josif Vissa­ri­o­no­vič Sta­lin), kteří pro­sa­zo­vali oka­mži­tou revoluci.

Po vypuk­nutí první svě­tové války došlo v Rusku k hos­po­dář­skému roz­vratu, který byl dopro­vá­zen i neú­spě­chy rus­kých vojsk na frontě. Oby­va­tel­stvo se dostá­valo do stále vět­ších potíží, což vedlo k nespo­ko­je­nosti s dosa­vad­ním poli­tic­kým zří­ze­ním. Ruská armáda se začala vnitřně roz­klá­dat, velmi čas­tým jevem byla dezerce vojáků. Miku­láš II. nedo­ká­zal zemi účinně vlád­nout, byl pod vli­vem Gri­go­rije Jefi­mo­viče Raspu­tina, který reálně ovlá­dal dění v Rusku. Pro­blémy se vyhro­tily v roce 1916, kdy neu­stále pro­bí­haly stávky, demon­strace, stále čas­těji se obje­vo­vala dezerce ve voj­sku. Všechny tyto udá­losti vedly k revo­luci, která vypukla v únoru 1917.

Únorová revoluce (březen 1917)[1]

Po celý únor 1917 pro­bí­haly v hlav­ním městě Ruska Pet­ro­hradě, ale i na jiných mís­tech, demon­strace. Lidé poža­do­vali ukon­čení války a zlep­šení hos­po­dář­ské situ­ace. 22. února pro­běhla stávka děl­níků v Puti­lo­vově závodě v Pet­ro­hradě. Násle­do­vala gene­rální stávka a 27. února pak vypuklo povstání proti carismu. Vla­dař Miku­láš II., který celé bouř­livé období strá­vil mimo Pet­ro­hrad, byl svr­žen a byla vyhlá­šena repub­lika. Miku­láš II., proti němuž se posta­vila i armáda, nako­nec neměl jinou mož­nost než abdi­ko­vat. Uči­nil tak 2. března 1917. Po úno­rové revo­luci pomalu začal v Rusku pro­ces demo­kra­ti­zace a libe­ra­li­zace země, klí­čové pro­blémy s vede­ním války a hos­po­dář­skou situ­ací se ale řešit nedařilo.

Demon­strace děl­níků během úno­rové revo­luce 1917

Po úno­rové revo­luci pano­valo v Rusku dvoj­vládí. Ofi­ci­ální vlá­dou byla Pro­za­tímní vláda, v jejímž čele byl nej­prve kníže Geor­gij Lvov a poz­ději men­še­vik Ale­xandr Keren­skij. Dru­hým cen­t­rem moci ale byly sověty a zejména Nej­vyšší sovět děl­nic­kých a rol­nic­kých zástupců, jemuž byly místní sověty pod­ří­zeny. Sověty nej­prve ovlá­dali Men­še­vici a Eseři, poz­ději v nich zís­kali pře­vahu Bolševici.

Pro­za­tímní vláda nespl­nila to, co po ní v únoru demon­stru­jící lid poža­do­val. Poža­davky Rusů byly vyjá­d­řeny jed­no­du­chým hes­lem „chléb a mír“, ani jed­noho se ale rus­kým obča­nům nedo­stalo. Postu­pem času rostla v Rusku nespo­ko­je­nost s vede­ním války, opět  sílily demon­strace, v květnu 1917 museli odstou­pit ministři války Pavel Mij­lu­kov a Ale­xandr Gučkov).

16. dubna 1917 se z exilu ve Švý­car­sku do Ruska vrá­til Vla­di­mir Iljič Lenin. Jeho návrat byl pod­po­ro­ván (a to i finančně) Němci, kteří dou­fali, že Lenin při­spěje k odstou­pení Ruska z války, čímž by Němci ztra­tili nepří­tele na východě a mohli se plně věno­vat bojům na západní frontě. Lenin byl zastán­cem revo­luční změny spo­leč­nosti, pro­sa­zo­val názor, že revo­luce se může usku­teč­nit i v nej­slab­ším článku kapi­ta­lis­tické sou­stavy, tj. v Rusku. Lenin vyhlá­sil tzv. „dub­nové teze“, pro­gram pře­chodu od bur­žo­azně-demo­kra­tické revo­luce k revo­luci soci­a­lis­tické. Heslo tohoto doku­mentu bylo „Všechnu moc sově­tům!“. Žád­nou moc tedy neměla mít Pro­za­tímní vláda, v sově­tech měli veš­ke­rou moc zís­kat bol­še­vici. Podle Lenina byly k revo­luci pří­hodné pod­mínky. Vhodná byla jak mezi­ná­rodní situ­ace (svět měl jiné sta­rosti, než inter­ve­no­vat do Ruské revo­luce), tak situ­ace v Rusku (únava z války, ros­toucí nespo­ko­je­nost lidu proti vládě, neře­šena agrární otázka).

V čer­venci 1917 se Pro­za­tímní vláda sna­žila roz­hod­nout vývoj na frontě vede­ním ofen­zívy, která však byla neú­spěšná s výjim­kou úspěš­ného zásahu čes­ko­slo­ven­ských legií v bitvě u Zbo­rova. To vedlo k další krizi vlády, Geor­gije Lvova vystří­dal v jejím čele Ale­xandr Keren­skij. Vláda cítila silný tlak ze strany bol­še­viků a zahá­jila proti nim kam­paň. Byly vydány zaty­kače na bol­še­vické vůdce, Lenin a Gri­go­rij Zino­vjev byli obvi­něni z vele­zrady. Lenin znovu emi­gro­val, ten­to­kráte do Raz­livu na hra­ni­cích s Fin­skem. Pro­ti­bol­še­vic­kou kam­paní končí dvoj­vládí, sověty pře­staly být opo­zicí Pro­za­tímní vlády.

V září 1917 pro­běhl pokus o vojen­ský puč, který pod­nikl gene­rál Lavr Kor­ni­lov. Puč však dopadl neú­spěšně pře­de­vším díky bol­še­vické agi­taci mezi vojáky, kteří se odmítli při­dat na gene­rá­lovu stranu. Vliv Bol­še­viků začal postupně narůs­tat, vzni­kaly tzv. rudé gardy, které zís­ká­valy vliv v sově­tech, pod­poru u vojáků, u Balt­ského námoř­nic­tva (v Kron­sta­dtu, v Pet­ro­hrad­ských vojen­ských posád­kách). Lenin při­pra­vo­val pro­gram revo­luce, ozbro­je­ného povstání a pře­vzetí poli­tické moci Bol­še­viky. Hlav­ním agi­tá­to­rem Bol­še­viků se stal Lev Troc­kij. Pro­za­tímní vláda při­pra­vo­vala opat­ření proti povstání, vydá­vala zaty­kače a zaka­zo­vala bol­še­vický tisk, svo­lá­vala také do Pet­ro­hradu věrné vojen­ské jed­notky kozáků a jun­kerů. To vše ale vedlo pouze k urych­lení pří­prav bol­še­vic­kého povstání.

Bolševická revoluce (Velká říjnová socialistická revoluce)

Vla­di­mír Iljič Lenin pro­mlouvá k davu roku 1917

7. lis­to­padu 1917  (podle rus­kého kalen­dáře 25. října) začala revo­luce. Rudé gardy obsa­dily po výstřelu z křiž­níku Aurora důle­žité body v Pet­ro­hradě (nádraží, mosty, banky, tele­graf, elek­trárny), pozdě večer byl dobit Zimní palác, sídlo Pro­za­tímní vlády. V čele revo­luce byl Lev Troc­kij, 7. lis­to­padu se do Pet­ro­hradu vrá­til i Lenin, který po svém pří­jezdu pře­vzal místo vůdce revo­luce. Město Pet­ro­hrad se dostalo do rukou bol­še­vic­kých povstalců. Ministři Pro­za­tímní vlády byli zatčeni, pre­miér Keren­skij se dostal v přestro­jení pryč z Ruska. Vznikla vláda sovětů v čele s Vla­di­mí­rem Ilji­čem Leninem.

Ve dnech 7. až 9. lis­to­padu nepře­tr­žitě zase­dal „II. vše­ruský sjezd sovětů“, který se stal nej­vyš­ším orgá­nem Ruska a který se bol­še­vi­kům poda­řilo ovlád­nout, ačko­liv v něm původně neměli vět­šinu (pří­tomni byli i men­še­vici a eseři). Na sjezdu byly při­jaty tři klí­čové dekrety, které můžeme pova­žo­vat za počá­tek vlády bol­še­viků v Rusku. Dekre­tem o vládě vznikla Rada lido­vých komi­sařů, do její­hož čela se posta­vil Lenin a která se stala vrchol­ným orgá­nem v Rusku. Dekret  o míru byl návrhem všem vál­čí­cím stra­nám k uza­vření míru (Brest-Litev­ský mír byl ale nako­nec uza­vřen až 3. března 1918). Dekret o půdě vyhla­šo­val pozem­ko­vou reformu, kon­fis­kaci veš­keré vel­kostat­kář­ské a cír­kevní půdy. Poz­ději byl při­jat ještě dekret o právu národů na sebe­ur­čení (jeho auto­rem byl Sta­lin), který zaru­čo­val svo­bodu všem náro­dům v rámci Ruska.

Bol­še­vi­kům se ve vál­kou zubo­že­ném Rusku poměrně rychle poda­řilo zís­kat moc. Běžní občané, kteří již něko­lik let trpěli vál­kou a neu­tě­še­nou hos­po­dář­skou situ­ací, neměli důvod sta­vět se bol­še­vi­kům na odpor. Žádná významná poli­tická nebo vojen­ská moc, která by proti bol­še­vi­kům zasáhla, de facto nee­xis­to­vala, jeli­kož Pro­za­tímní vláda byla slabá. Úspěch bol­še­vic­kého puče v Pet­ro­hradu ale auto­ma­ticky nezna­me­nal úspěch celé revo­luce. Ta byla zavr­šena až o něko­lik let poz­ději po vítěz­ství Rudých v občan­ské válce.

Občanská válka v Rusku (1917 – 1922)

Ruská občan­ská válka vypukla ihned po bol­še­vické revo­luci z října 1917. Na jedné straně stáli tzv. rudí (bol­še­vická Rudá armáda, kte­rou orga­ni­zo­val Lev Troc­kij), proti nimž bojo­vali tzv. bílí (bývalí car­ští důstoj­níci, kozáci). Nej­vý­znam­něj­šími gene­rály bílých byli napří­klad Ale­xandr Kol­čak, Pjotr Wran­gel a Anton Děni­kin. Stranu bílých finančně a mate­ri­álně pod­po­ro­vali moc­nosti Dohody, přímo vojen­sky se do kon­fliktu proti rudým zapo­jily na Sibiři i čes­ko­slo­ven­ské legie, které dočasně ovládly transsi­biř­skou magis­trálu a s ní i pod­stat­nou část Ruska. V roce 1919 vypukla proti Rudé armádě i četná rol­nická povstání, která ale bol­še­vická vláda doká­zala potla­čit. Občan­ská válka skon­čila v roce 1922 poráž­kou bílých. Rusko bylo vál­kou naprosto zde­ci­mo­váno, zemi zasáhl v zimě v letech 1921 a 1922 hla­do­mor, prů­mys­lová i země­děl­ská výroba v zemi poklesla oproti před­vá­leč­nému stavu o 90 %. Bol­še­vici nako­nec doká­zali upev­nit svou moc, což vedlo k vyhlá­šení Sovět­ského svazu v roce 1922. Bol­še­vická revo­luce na příš­tích 70 let defi­ni­tivně zvítězila.


[1] Rusko v roce 1917 stále pou­ží­valo starý Juli­án­ský kalen­dář, který byl v té době již v Evropě nahra­zen nověj­ším Gre­go­ri­án­ským kalen­dá­řem z roku 1582 (zave­dený pape­žem Řeho­řem XIII.) Pro dosa­žení data v gre­go­ri­án­ském kalen­dáři je třeba při­číst 13 dní.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version