Rusko ve vrcholném středověku

Na konci 14. sto­letí se pro­je­vilo osla­bení tatar­ské moci úpad­kem Zlaté hordy, která se roz­padla na něko­lik men­ších stát­ních útvarů, jejichž cen­try byly jih a jiho­vý­chod Ruska (střední a dolní Volha, Krym, Ast­ra­chaň). Tohoto stavu vyu­žilo poro­bené Slo­van­ské oby­va­tel­stvo, které se sna­žilo vyma­nit z nad­vlády Tatarů a zalo­žit vlastní samo­statný stát. Roku 1380 se ruský kníže Dmi­t­rij Don­ský posta­vil Tata­rům na řece Donu (bitva na Kuli­kov­ském poli). Dmi­t­rij sice vyhrál, ale Moskva byla o dva roky poz­ději stejně dobyta. Snaha osa­mo­stat­nit se trvala ještě dal­ších sto let. Důle­ži­tou roli v tomto pro­cesu sehrálo Mos­kev­ské kní­žec­tví.  Její panov­ník, kníže Ivan III. při­po­jil během své vlády v polo­vině 15. sto­letí Kní­žec­tví jaro­slav­ské a ros­tov­ské. Spo­je­ním těchto tří kní­žec­tví byly polo­ženy základy rus­kého státu. Panov­ník si pod­ma­nil i nezá­vislý Nov­go­rod. V roce 1480 pak Rusko defi­ni­tivně zba­vil tatar­ské nadvlády.

Ivan IV. Hrozný byl velice schop­ným panov­ní­kem, ale byl také para­no­idní a krutý

V roce 1547 car Ivan IV. (vnuk Ivana III.) se nechal jako první z mos­kev­ských kní­žat koru­no­vat rus­kým carem (titul car byl obdo­bou byzant­ského a západ­ního císařes­kého titulu). K posí­lení a cen­t­ra­li­zaci car­ské moci pro­vedl správní, hos­po­dář­ské, vojen­ské a právní reformy. Pro­nikl na východ území a obsa­dil jej; při­po­jil roz­sáhlé oblasti v povodí Volhy. Chtěl ovlád­nout také Balt (přímé spo­jení s ostatní Evro­pou), a tak musel bojo­vat s Pol­skem a se Švéd­skem. To se mu však nepo­da­řilo (hlavně kvůli tomu, že si nedo­ká­zal podří­dit rus­kou šlechtu). Postu­pem času se Ivan stá­val více a více psy­chicky labilní, což způ­so­bilo, že byla vyvraž­děna část šlechty. Jeho vláda zemi vyčer­pala a uvedla do dlou­ho­dobé krize.

Po Iva­novi IV. vládl jeho syn Fjo­dor I. Ten byl ale sla­bým carem a ve sku­teč­nosti místo něj vládl jeho nevlastní bratr Boris Godu­nov. Poté, co Fjo­dor v roce 1598 zemřel bez dědiců, byl Godu­nov, šlech­tic tatar­ského původu, zvo­len zem­ským sbo­rem dal­ším carem. Za jeho vlády při­bylo k Rusi část Sibiře a Kav­kazu. Godu­nov se vypo­řá­dal s vnitř­ním odpo­rem šlech­ticů a poda­řilo se mu po dlou­ho­do­bých nepo­ko­jích kon­so­li­do­vat stát. Po jeho smrti nastává období „Lži­di­mi­t­rijů“. Z nasta­lých zmatků měl Ruské vyvést v roce 1613 nově zvo­lený panov­ník z rodu Roma­novců, Michal Fjodorovič. 

Roma­nov­ská dynastie vládla v Rusku až do revo­luce v únoru (březnu) roku 1917. Michal nastou­pil na trůn jako šest­nác­ti­letý, takže de facto místo něj zpo­čátku vládla matka Marfa a po roce 1619, kdy se vrá­til z pol­ského zajetí, jeho otec Fila­ret. Michal Fjo­do­ro­vič samo­statně vládl až od roku 1625. Mladý panov­ník se opí­ral o říš­ský sněm, který zase­dal nepře­tr­žitě prv­ních deset let. Úko­lem cara bylo vyvést zemi z období hlu­bo­kého úpadku a vyře­šit něko­li­ka­leté kon­flikty se Švéd­skem a Polskem.

Víra a kultura

Vla­di­mir­ská Bohorodička

Pra­voslavné křes­ťan­ství, které se na ruská území roz­ší­řilo po při­jetí křes­ťan­ství kní­že­tem Vla­di­mí­rem I. v roce 988, mělo zásadní vliv na for­mo­vání ruské kul­tury, umění a vzdě­la­nosti. Pro­ces šíření křes­ťan­ství byl spo­jen s poli­tic­kým a kul­tur­ním vli­vem Byzant­ské říše, která poskytla Rusku nejen nábo­žen­ské texty a litur­gii, ale také vzdě­lané duchovní a misie. Kní­žecí dvůr v Kyjevě hrál klí­čo­vou roli v orga­ni­zaci tohoto pře­chodu, při­čemž křest oby­va­tel byl často orga­ni­zo­ván hro­madně a vázán na řeky, jako byl Dněpr, kde se ode­hrá­valy masové křty. Geo­gra­ficky se křes­ťan­ství šířilo z cen­tra Kyjev­ské Rusi postupně na sever a východ, ovliv­ňo­valo regi­ony jako Nov­go­rod, Vla­di­mir a Ros­tov. Pra­voslaví zdů­raz­ňo­valo význam nábo­žen­ských ritu­álů a iko­no­gra­fie, což vedlo k roz­květu iko­no­pi­sec­tví, které se stalo jed­ním z nej­vý­raz­něj­ších pro­jevů rus­kého umění. Ikony jako „Vla­di­mir­ská Boho­ro­dička“ nebo „Tro­jice“ od Andreje Rubleva jsou dodnes pova­žo­vány za mis­trov­ská díla svě­to­vého významu.

Archi­tek­to­nický vývoj ovliv­něný pra­vosla­vím byl rov­něž impo­zantní. Výstavba pra­voslav­ných chrámů a kláš­terů při­spěla k vytvo­ření spe­ci­fic­kého stylu, který kom­bi­no­val byzant­ské vzory s míst­ními tra­di­cemi. Mezi nej­vý­znam­nější památky patří Kyjev­sko­pe­čer­ská lávra v Kyjevě, katedrála svaté Sofie v Nov­go­rodu a Uspen­ský chrám ve Vla­di­miru. Tyto stavby se vyzna­čují impo­zant­ními kopu­lemi, boha­tou výzdo­bou a duchovní sym­bo­li­kou, která měla vyja­d­řo­vat blíz­kost k nebeským ide­á­lům. Chrám svaté Sofie v Kyjevě se stal vzo­rem pro mnoho dal­ších cír­kev­ních sta­veb a dodnes patří mezi nej­vý­znam­nější památky ruské architektury.

Kyjev­sko­pe­čer­ská lávra od archi­tekta Teo­do­sia Pečer­ského (autor: Роман Наумов)

Chrám sv. Sofie v Nov­go­rodu (autor: Karl Cunningham)

Vzdě­la­nost zís­kala díky pra­voslaví nový impuls. Kláš­tery se staly cen­try písem­nic­tví, kde byly opi­so­vány a pře­klá­dány byzant­ské texty do sta­ro­slo­věn­štiny, což při­spělo k šíření křes­ťan­ských hod­not a vzdě­lání mezi širo­kými vrst­vami oby­va­tel­stva. Mezi významná lite­rární díla této doby patří napří­klad „Pověst dáv­ných let“, kro­nika sesta­vená mni­chem Nesto­rem, která posky­tuje jedi­nečný pohled na ranou his­to­rii rus­kých zemí. Také vznik nábo­žen­ské lite­ra­tury, hymnů a kázání posi­lo­val kul­turní identitu a při­spí­val k upev­nění pra­voslav­ného křes­ťan­ství jako neod­dě­li­telné sou­části ruské společnosti.