Rusko ve vrcholném středověku

Na konci 14. sto­letí se pro­je­vilo osla­bení tatar­ské moci úpad­kem Zlaté hordy, která se roz­padla na něko­lik men­ších stát­ních útvarů, jejichž cen­try byly jih a jiho­vý­chod Ruska (střední a dolní Volha, Krym, Ast­ra­chaň). Tohoto stavu vyu­žilo poro­bené Slo­van­ské oby­va­tel­stvo, které se sna­žilo vyma­nit z nad­vlády Tatarů a zalo­žit vlastní samo­statný stát. Roku 1380 se ruský kníže Dmi­t­rij Don­ský posta­vil Tata­rům na řece Donu (bitva na Kuli­kov­ském poli). Dmi­t­rij sice vyhrál, ale Moskva byla o dva roky poz­ději stejně dobyta. Snaha osa­mo­stat­nit se trvala ještě dal­ších sto let. Důle­ži­tou roli v tomto pro­cesu sehrálo Mos­kev­ské kní­žec­tví.  Její panov­ník, kníže Ivan III. při­po­jil během své vlády v polo­vině 15. sto­letí Kní­žec­tví jaro­slav­ské a ros­tov­ské. Spo­je­ním těchto tří kní­žec­tví byly polo­ženy základy rus­kého státu. Panov­ník si pod­ma­nil i nezá­vislý Nov­go­rod. V roce 1480 pak Rusko defi­ni­tivně zba­vil tatar­ské nadvlády.

Ivan IV. Hrozný byl velice schop­ným panov­ní­kem, ale byl také para­no­idní a krutý

V roce 1547 car Ivan IV. (vnuk Ivana III.) se nechal jako první z mos­kev­ských kní­žat koru­no­vat rus­kým carem (titul car byl obdo­bou byzant­ského a západ­ního císařes­kého titulu). K posí­lení a cen­t­ra­li­zaci car­ské moci pro­vedl správní, hos­po­dář­ské, vojen­ské a právní reformy. Pro­nikl na východ území a obsa­dil jej; při­po­jil roz­sáhlé oblasti v povodí Volhy. Chtěl ovlád­nout také Balt (přímé spo­jení s ostatní Evro­pou), a tak musel bojo­vat s Pol­skem a se Švéd­skem. To se mu však nepo­da­řilo (hlavně kvůli tomu, že si nedo­ká­zal podří­dit rus­kou šlechtu). Postu­pem času se Ivan stá­val více a více psy­chicky labilní, což způ­so­bilo, že byla vyvraž­děna část šlechty. Jeho vláda zemi vyčer­pala a uvedla do dlou­ho­dobé krize.

Po Iva­novi IV. vládl jeho syn Fjo­dor I. Ten byl ale sla­bým carem a ve sku­teč­nosti místo něj vládl jeho nevlastní bratr Boris Godu­nov. Poté, co Fjo­dor v roce 1598 zemřel bez dědiců, byl Godu­nov, šlech­tic tatar­ského původu, zvo­len zem­ským sbo­rem dal­ším carem. Za jeho vlády při­bylo k Rusi část Sibiře a Kav­kazu. Godu­nov se vypo­řá­dal s vnitř­ním odpo­rem šlech­ticů a poda­řilo se mu po dlou­ho­do­bých nepo­ko­jích kon­so­li­do­vat stát. Po jeho smrti nastává období „Lži­di­mi­t­rijů“. Z nasta­lých zmatků měl Ruské vyvést v roce 1613 nově zvo­lený panov­ník z rodu Roma­novců, Michal Fjodorovič. 

Roma­nov­ská dynastie vládla v Rusku až do revo­luce v únoru (březnu) roku 1917. Michal nastou­pil na trůn jako šest­nác­ti­letý, takže de facto místo něj zpo­čátku vládla matka Marfa a po roce 1619, kdy se vrá­til z pol­ského zajetí, jeho otec Fila­ret. Michal Fjo­do­ro­vič samo­statně vládl až od roku 1625. Mladý panov­ník se opí­ral o říš­ský sněm, který zase­dal nepře­tr­žitě prv­ních deset let. Úko­lem cara bylo vyvést zemi z období hlu­bo­kého úpadku a vyře­šit něko­li­ka­leté kon­flikty se Švéd­skem a Polskem.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version