Sjednocení Itálie

Giuseppe Gari­baldi (1807 – 1882)

Snaha o sjed­no­cení Itá­lie je dlouho trva­jící jev, který můžeme sle­do­vat v jisté podobě již ve stře­do­věku. Roz­tříš­tě­nost země byla sil­nou pře­káž­kou dal­šího hos­po­dář­ského a poli­tic­kého roz­voje. V druhé polo­vině deva­te­nác­tého sto­letí toto úsilí vrcholí v rámci sjed­no­co­va­cího hnutí s názvem risor­gi­mento, sou­časně s národně-eman­ci­pač­ním hnu­tím v jiných evrop­ských stá­tech. Pokusy v první polo­vině sto­letí byly potla­čeny (Napo­leon (I.), revo­luce roku 1848, karbonáři).

Impulzy ke sjed­no­cení vyšly ze dvou směrů:

1. Repub­li­kán­ského, v jehož čele stál Giuseppe Maz­zini, vůdce Mladé Itá­lie a Mladé Evropy, spolu s radi­kál­ním revo­lu­ci­o­ná­řem Giusep­pem Gari­bal­dim a jeho „čer­ve­nými košilemi“.

2. Ze strany Sar­din­ského krá­lov­ství – v čele tohoto směru stál minis­ter­ský před­seda Camillo Cavour (v úřadu od roku 1852). Cavour se pokou­šel sjed­no­tit zemi pod Savoj­skou dynastií (Vik­tor Ema­nuel II.).

Oba směry bývají někdy roz­li­šo­vány jako sjed­no­cení „zdola“ (Maz­zini, Gari­baldi) a „shora“ (Cavour). Cavour se při hle­dání spo­jenců obrá­til na fran­couz­ského panov­níka, Napo­le­ona III. Na tuto ori­en­taci měla vliv i účast sar­din­ské armády v Krym­ské válce po boku Fran­cie, Bri­tá­nie a Osmanů. 1859 bylo Rakousko vypro­vo­ko­váno k vyhlá­šení války Sar­di­nii (to byla pod­mínka pro pomoc Fran­cie). V bitvách u Magenty a Sol­fe­rina byli Rakušané pora­ženi, ale díky neče­ka­nému sepa­rát­nímu míru Fran­cie s Rakous­kem ve Villafranca nebylo dosa­ženo všech územ­ních cílů (Benát­sko bylo pone­cháno Rakousku). Fran­couzi zís­kali Savoj­sko a Nizzu (dříve sou­část Sar­din­ského krá­lov­ství), Vik­toru Ema­nu­e­lovi II. při­padla Lom­bar­die. Po revo­luci na území papež­ského státu 1860 pře­šly pod sar­din­skou nad­vládu další státy – Parma, Modena, Tos­kán­sko, Romagna (o při­po­jení roz­hodl ple­bis­cit). Roku 1860 vypuklo rol­nické povstání v Krá­lov­ství obojí Sicí­lie (proti Bour­bo­nům) – s vědo­mím Vik­tora Ema­nu­ela jej při­jel pod­po­řit Gari­baldi se svými dob­ro­vol­níky („tažení tisí­covky“). Ovládl Sicí­lii a jižní Itá­lii s Nea­polí. Cavour ho pře­svěd­čil, aby se tato území při­po­jila k Sar­din­skému krá­lov­ství a aby Gari­baldi pře­dal moc Vik­toru Ema­nu­e­lovi II. A tak bylo roku 1861 vyhlá­šeno Ital­ské krá­lov­ství (kon­sti­tuční monar­chie) s hlav­ním měs­tem Turínem.

Roku 1866 Itá­lie, spo­je­nec Pruska, vyu­žila porážky Rakouska v Prusko-Rakouské válce a při­po­jila Vídeň­ským mírem Benát­sko. Roku 1870 byla pora­žena Fran­cie Prus­kem (Fran­cie = dosa­vadní ochránce papež­ského státu) => k Itá­lii při­po­jen i papež­ský cír­kevní stát a roku 1871 se hlav­ním měs­tem Ital­ského krá­lov­ství stal (po Turínu a Flo­ren­cii) Řím.

Ital­ští naci­o­na­listé chtěli (zatím neú­spěšně) při­po­jit ještě Terst, Dal­má­cii, Savoj­sko a Nizzu (tzv. „Ita­lia Irre­denta“ = neo­svo­bo­zená). Sjed­no­cení Itá­lie však nepři­jal papež. Tomu zůstal jen Vati­kán (0,4 ha). Pro­hlá­sil se za Vati­kán­ského zajatce a na pro­test Vati­kán neopouštěl.

Sjed­no­cení Itá­lie však neod­stra­nilo roz­díly mezi severní a jižní Itálií.

Doporučená literatura

• Bau­ma­nová, D.: Kar­bo­náři a Špil­berk. In: Forum Bru­nense, r. 2009, s. 23–52. (člá­nek ve sbor­níku Muzea města Brna z roku 2009)
• Bělina, P. – Fučík, J.: Válka roku 1866. Havran/Paseka, Praha 2005.
• Hon­zák, F. – Pečeňka, M. – Stell­ner, F. – Vlč­ková, J.: Evropa v pro­mě­nách sta­letí. Nakla­da­tel­ství Libri, Praha 1997.
• Piruchta, L.: Giuseppe Gari­baldi. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1971.
• Pro­cacci, G.: Dějiny Itá­lie. Nakla­da­tel­ství Lidové noviny, Praha 2007.
• Řez­ník, M.: For­mo­vání moder­ního národa. Tri­ton, Praha 2003.