Sjednocení Německa

V pro­storu, kde vznikl roku 1871 sjed­no­cený německý stát, trval par­ti­ku­la­ris­mus po celá sta­letí. Ačko­liv se mohlo zdát, že byly německé státy sjed­no­ceny insti­tucí Svaté říše řím­ské a jejích před­chůdců, nebylo tomu tak. V prů­běhu dějin zde exis­to­val různý počet vět­ších či men­ších útvarů svět­ských i cír­kev­ních (např. po tři­ce­ti­leté válce se zde nachá­zelo přes 200 různě vel­kých stá­tečků), které se nejed­nou sta­věly na odpor cen­t­rální moci v podobě řím­ských králů a císařů a často sou­pe­řily mezi sebou, navíc část jejich území nebyla sou­částí Říše, takže císa­řové nad ním neměli abso­lutně žád­nou moc (nej­vý­raz­něji je to vidět na Prusku a jeho drža­vách na území dneš­ního Polska).

Myš­lenka na sjed­no­cení budou­cího Německa (název „Německo“ lze pou­ží­vat až od roku 1871, do té jde o chybu) byla umož­něna díky postup­nému úpadku Svaté říše řím­ské pod vlá­dou Habsburků v prů­běhu 18. sto­letí. Zda­leka nej­vý­raz­nější ranou pro Říši i Habsburky byly války proti revo­luční Fran­cii v závěru 18. sto­letí a války s Napo­le­o­nem. Napo­le­ona (I.) lze pova­žo­vat v jis­tém směru za význam­ného uni­fi­ká­tora němec­kého pro­storu. Byl to právě on, kdo zasa­dil smr­tel­nou ránu Svaté říši řím­ské (zanikla 1806), silně zre­du­ko­val počet drob­ných stá­tečků a řadu z nich spo­jil v Rýn­ském spolku (1806). Po porážce Fran­cie byl na Vídeň­ském kon­gresu (1815) zalo­žen Německý spo­lek pod pat­ro­nací Rakouska. Ten opět obno­vil sta­rou roztříštěnost.

Udá­losti uply­nu­lých let ale nedo­vo­lily návrat do sta­rých kolejí. Libe­rální myš­lenky, vědomí spo­leč­ného pro­tifran­couz­ského boje a hlavně postupná hos­po­dář­ská inte­grace (1833 vznikl celní spo­lek z ini­ci­a­tivy Pruska) a vzrůst moci prus­kých Hohen­zo­lernů, umoc­něné udá­lostmi roku 1848 (Frank­furt­ský sněm a de facto zánik (dočasný) Němec­kého spolku), byly hlav­ními impulzy sjed­no­co­va­cího pro­cesu. Pruská Erfurt­ská unie ale selhala a Německý spo­lek byl obno­ven 1850 opět pod vede­ním Rakouska (Olo­moucké punk­tace, „olo­moucké poní­žení“ Pruska).

Exis­to­valy dvě hlavní kon­cepce sjed­no­cení:

  1. Malo­ně­mecká – sjed­no­cení pod nad­vlá­dou Pruska a bez účasti Rakouska. Hlav­ním důvo­dem odmí­tání Rakouska jako sou­části budou­cího sjed­no­ce­ného Německa byl jeho mno­ho­ná­rod­nostní cha­rak­ter (tzn. nebyli zde zda­leka jen Němci).
  2. Vel­ko­ně­mecká – pod pat­ro­ná­tem Rakouska (Habsburků).
Otto von Bismarck (1815 - 1898)

Otto von Bis­marck (1815 – 1898)

Do čela Pruska, které jed­no­značně aspi­ro­valo na vedoucí pozici v Němec­kém spolku, se dostal roku 1861 král Vilém I. a o rok poz­ději byl jme­no­ván prus­kým kanc­lé­řem zku­šený poli­tik Otto von Bis­marck. Rov­něž v čele gene­rál­ního štábu pruské armády stála význačná osob­nost – Hel­muth von Moltke. V této době star­tuje pruská vojen­ská reforma. V 50. – 60. letech v Německu vypukla tzv. Grüm­der­ská (zakla­da­tel­ská) horečka. Začaly vzni­kat pod­niky, dochází k roz­voji kapi­ta­lismu a k zavá­dění nej­mo­der­nější tech­no­lo­gie výroby. Na pod­ni­kání se účast­nili také jun­keři (šlech­tičtí vel­kostat­káři). Před­sta­vi­te­lem jun­kerů byl i Otto von Bismarck.

Bis­marck smě­řo­val prus­kou zahra­niční poli­tiku k zajiš­tění mezi­ná­rodní pozice pro budoucí sjed­no­ti­tel­ské ambice. Cílem bylo sjed­no­tit Německo pod vládu Pruska „krví a žele­zem“. Alven­sle­be­no­vou kon­vencí z roku 1863 si spřá­te­lil Rusko, když mu dal právo stí­hat pol­ské rebely na prus­kém území, čímž ale vyhro­til vztahy s Fran­cií, která Poláky pod­po­ro­vala. Rov­něž došlo k pro­tira­kous­kému spo­je­nec­tví se Sar­din­ským královstvím.

Roku 1864 Prusko zavleklo Rakousko do války proti Dán­sku (o území Šle­z­vicka a Holštýn­ska). Dán­sko bylo pora­ženo, Prusku při­padlo Šle­z­vicko, Rakousku Holštýn­sko (pří­stav Kiel). Roku 1866 vyvo­lalo Prusko válku s Rakous­kem o Holštýn­sko, což byla ale v pod­statě jen záminka, kte­rou Bis­marck potře­bo­val pro usku­teč­nění svých plánů. Kon­fliktu se účast­nily i německé státy, Německý spo­lek se v pod­statě roz­padl. Pruská armáda, která pro­šla roz­sáh­lými refor­mami jak v otázce výzbroje (jeh­lovky), tak i tak­tiky, řízená velmi schop­nými gene­rály, se uká­zala pro Rakousko pří­liš silná (je možné ji ozna­čit za možná nej­sil­nější v celé sou­dobé Evropě). 3. čer­vence 1866 bylo Rakousko defi­ni­tivně pora­ženo v bitvě u Sadové (u Hradce Krá­lové). Rakouský veli­tel, Ludwig von Bene­dek, chybně oče­ká­val pruský vpád u Olo­mouce, navíc čes­kou kra­jinu neznal, jak sám upo­zor­ňo­val. Pří­měří bylo pode­psáno v Miku­lově, mírová smlouva 23. 8. 1866 v Praze. Byl zru­šen Německý spo­lek a k Prusku při­po­jeno Holštýn­sko a další území. Vznikl Seve­ro­ně­mecký spo­lek, v němž hlavní roli hrálo Prusko. Obsa­ho­val území na sever od Mohanu. Zde dochází ke sjed­no­cení měr a vah a ke zru­šení cel; dochází k dohodě o spo­lečné zahra­niční poli­tice a obchodu. V roce 1867 byla uza­vřena celní jed­nota i s kato­lic­kým jihem Německa (Bavor­sko, Báden­sko) – tyto státy se při­po­jily k Německu po vítěz­ství nad Fran­cií (Napo­leon III.).

Roku 1871 bylo vyhlá­šeno Německé císař­ství ve Ver­sailles (18. ledna). Panov­níci všech němec­kých států pro­hlá­sili prus­kého krále němec­kým císa­řem (Vilém I.). Německé císař­ství bylo mili­ta­ris­tic­kým stá­tem se sil­nou armá­dou, a tudíž nebez­peč­nou zemí. Přesto to ale byl stát spol­kový, nee­xis­to­vala tu neo­me­zená moc císaře.

Doporučená literatura

  • Bělina, P. – Fučík, J.: Válka roku 1866. Havran/Paseka, Praha 2005.
  • Hon­zák, F. – Pečeňka, M. – Stell­ner, F. – Vlč­ková, J.: Evropa v pro­mě­nách sta­letí. Nakla­da­tel­ství Libri, Praha 1997.
  • Krie­ger, K. F. – Müller, H. – Vol­tath, H.: Dějiny Německa. 2. vydání. Nakla­da­tel­ství Lidové noviny, Praha 2004.
  • Křen, J.: Dvě sto­letí střední Evropy. Argo, Praha 2005.
  • Řez­ník, M.: For­mo­vání moder­ního národa. Tri­ton, Praha 2003.
© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version